Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Budišov nad Budišovkou aneb Ti, na které jsme zapomněli

  10:37
Místa a lidi, které už jednou smetla průmyslová revoluce, čeká podobný osud znovu. V konjunktuře hnané technologickými změnami jsme na ně poněkud zapomněli.

Budišov nad Budišovkou. foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Doslova na konci trati, která už dál nevede, v údolí říčky, jež mu dala jméno, leží město, které je do velké míry obrazem problému, na který jsme v rostoucím blahobytu skoro zapomněli. Nebo spíš bychom rádi zapomněli. Budišov nad Budišovkou je přímo ukázkou východních moravských Sudet. Na první pohled se ničím zvlášť neliší od stovek měst jinde v Česku, jen děkanský kostel a velké čtvercové náměstí, na kterém si hraje v půlce prázdnin jen pár dětí, se zdají snad až příliš velké na sídlo s necelými třemi tisícovkami obyvatel. Nepříliš opravené, mnohdy prostorné dvoupatrové domy také naznačují, že tady tak nějak něco chybí. Chybí asi dvě třetiny obyvatel.

Původním jménem Bautsch, dnes na pomezí vojenského prostoru Libavá, byl ještě před druhou světovou válkou v sousedství Německa, které ale rukou historie ustoupilo Polsku. Kdysi velké hornické město, proslavené těžbou břidlice, která pokrývá střechu třeba i Týnského chrámu, čítalo deset tisíc převážně německých obyvatel. Jejich většina zmizela s poválečným odsunem, ale i tak Budišov ještě na konci komunistické éry přesahoval polovinu původního počtu lidí, počet místních ale setrvale klesá a během posledních pěti let prolomil třítisícovou hranici a dnes padá pod 2900 lidí.

Není divu, že město působí trochu prázdně a nepříliš upraveně. Krom toho ale nějaký zásadní problém není na první pohled zřetelný. Nikde nejsou prázdné, opuštěné a vybydlené domy, jak si mnohdy lidé v Sudetech představují. Několik samoobsluh funguje už desítky let na stejném místě, cedulka evropských fondů se skví na ne tak dávno opravené škole a školce. Bližší pohled na čísla ale zamrazí. Ještě před dvěma lety dosahovala nezaměstnanost dvouciferných hodnot a i dnes, kdy je v celé ekonomice fakticky záporná, je tu více než osmiprocentní.

Sem na konec vlakových kolejí zkrátka nedoléhá naše konjunktura a bohatství, které je na první pohled vidět už v nedaleké Opavě a ještě mnohem víc v Ostravě vzdálené jen tři čtvrtě hodiny autem. Ilustrací ekonomické situace je bufet na kraji náměstí, který jako jediný v celém městě nabízí teplé jídlo. Několik hospod se omezuje na točení piva a někdejší dvojice restaurací specializujících se na ryby a zvěřinu, které otevřely v devadesátých letech, už dávno nefunguje. Pro jakoukoliv občanskou vybavenost nad rámec nutného minima je potřeba se vydat do nedalekého, dříve okresního Vítkova. Metr stavebního pozemku se zde prodává kolem pouhé stokoruny.

Ty pravé Sudety

Obě města se v posledních letech proslavila jen tragickým případem popálené Natálky, která se i s rodinou po rasistickém žhářském útoku přestěhovala z Vítkova právě do Budišova. Romská menšina zde ostatně nabírá na síle a podle místních, kteří si nepřejí být citováni, je na vině byznys se sociálními dávkami a přídavky na bydlení. Několik podnikatelů zkrátka vykupuje domy a pronajímá je romským rodinám, za kterými přicházejí postupně příbuzní, a to i ze Slovenska. Není náhoda, že i tady došlo před dvěma lety k na tak malé město velkým demonstracím, i když místní tvrdí, že většina protestujících byla takříkajíc z dovozu.

Romská menšina zde ostatně nabírá na síle a podle místních, kteří si nepřejí být citováni, je na vině byznys se sociálními dávkami a přídavky na bydlení. Několik podnikatelů zkrátka vykupuje domy a pronajímá je romským rodinám, za kterými přicházejí postupně příbuzní, a to i ze Slovenska. Není náhoda, že i tady došlo před dvěma lety k na tak malé město velkým demonstracím, i když místní tvrdí, že většina protestujících byla takříkajíc z dovozu.

Příliv Romů alespoň částečně vyrovnává klesající počet obyvatel. „Buď máte práci tady, nebo dojíždíte třeba do Opavy, nebo se prostě odstěhujete pryč. To se týká samozřejmě hlavně mladých,“ vypráví nepříliš ochotně jeden z místních. Etnická menšina se navíc podílí na statistikách nezaměstnanosti a její nepříliš vysoká kupní síla ekonomice města také příliš neprospívá.

Nepřekvapí tak ani politická podpora. V posledních parlamentních volbách sice vyhrálo ANO, druhé ale bylo SPD Tomia Okamury s téměř 15 procenty, následované ODS (k níž patří současný starosta vládnoucí s nezávislými) a čtvrtou KSČM výrazně nad celostátním výsledkem. V prezidentském klání by tady pak byl už v prvním kole zvolen Miloš Zeman s jasnou převahou 56,41 procenta hlasů, druhý Jiří Drahoš nedostal ani dvacet.

Podobně se politická mapa překresluje v celém regionu východních Sudet, kde současná hlava státu už v prvním kole získala zásadní náskok. Rozdíly jsou tady pak ještě výraznější než v ostatních okresech, které měly dříve německé osídlení, i když i ty jsou při pohledu na mapu volebních výsledků jasně patrné. Naopak se zvláště v jejich moravské části snižuje hustota obyvatel, lidé odcházejí. Trudný je pohled na statistiku naděje na dožití, jež je až o pět let nižší než republikový průměr. Obdobně výše příspěvků na bydlení, počet exekucí či trestná činnost nezletilých.

Ti, na které jsme zapomněli

Budišov nad Budišovkou je tak českým reprezentantem fenoménu, který se na Západě a především ve Spojených státech označuje souslovím „left behind“. Neboli ti, na které jsme jaksi po cestě zapomněli a nechali jsme je být napospas ekonomice a jejich osudu. Právě ti byli jednou z hlavních sil, která dostala do Bílého domu miliardářského populistu Donalda Trumpa a pravděpodobně stála i za katastrofou jménem brexit.

Hlavní potíž je, že skupiny „zapomenutých“ se v jednotlivých společnostech a ekonomikách špatně poznávají podle stejného klíče. Zatímco v USA je to rezavý pás a zavřené továrny na Středozápadě, v Evropě často transformující se průmysl a především dříve hornické oblasti.

Především městští liberálové si pak i u nás lámou hlavu, jestli to není stejný fenomén, který pomohl napodruhé vyhrát i Miloši Zemanovi. Hlavní potíž je, že skupiny „zapomenutých“ se v jednotlivých společnostech a ekonomikách špatně poznávají podle stejného klíče. Zatímco v USA je to rezavý pás a zavřené továrny na Středozápadě, v Evropě často transformující se průmysl a především dříve hornické oblasti.

U nás je v době rekordního hospodářského růstu potřeba se dívat hlouběji do společnosti, dějin i obav lidí. „Samozřejmě že tady máme problémy, ale je to mnohem delší historie než jen posledních pár let, to se spíš všechno nabalilo na sebe,“ popisuje jeden z místních.

Obrovský omyl přitom je zaměňovat jeden z následků v podobě nižší úrovně vzdělání v těchto zasažených oblastech za příčinu problému. V pohledu na data opět vyčnívá poměr lidí s nižším vzděláním právě v oblasti Sudet, a to zvláště těch východních. Jak ukazuje i východomoravský příklad, mladší a vzdělanější odcházejí proto, že se bojí budoucnosti. Ne naopak. Historie jim navíc dává v jisté kruté ironii za pravdu.

Tam, kde pomohla Vídeň

Jediné, co je společné pro podobná místa opravdu všude na světě, je pocit, že vlak změn jede stále rychleji a je do něj jaksi zapomněli vzít. Budišov si to ostatně už jednou zažil. V době první průmyslové revoluce ustoupil místní hornický průmysl do pozadí a město se propadlo do hospodářské krize. Válečnými a živelnými pohromami i svou odlehlostí utrpěl hospodářský rozvoj města. Kolem roku 1870 museli místní zastupitelé dokonce požádat o pomoc vídeňskou vládu. „Zchudlý Budišov trpí svou odlehlostí a vzdáleností od všech hlavních cest, jejichž stav se od poloviny 18. století neustále zlepšoval, takže přebíraly veškerý dopravní ruch,“ psala tehdejší kronika.

Nebylo by proto úplně spravedlivé říct, že je Budišov nad Budišovkou českým Jacksonvillem, městem, které se stalo symbolem úpadku v USA kvůli rozpadu tamního průmyslu a vysoké nezaměstnanosti. Každé má své specifické problémy. Na straně druhé je jedním z míst, na které zapomínáme.

Císař pán se rozhodl pomoci a Vídeň rozhodla o stavbě státní tabákové továrny. V roce 1873 tak byla ve dvou budišovských domech zahájena výroba doutníků a o tři roky později postavena první část tabákové továrny, která zaměstnala tisícovku lidí. Z této – jak bychom dnes řekli – státní intervence žije v podstatě město dodnes. Druhým nejvýznamnějším odvětvím byl textilní průmysl a obuvnictví. V Budišově vznikla i místní spořitelna, byla postavena nemocnice, železnice a postupně se opět ekonomicky zvedlo.

Velkou nejen společenskou, ale i ekonomickou trhlinu dostalo město samozřejmě po roce 1945. Po výrazném německém osídlení zůstaly jen dříve zpustlé, dnes částečně renovované kříže na hřbitově. Po těžbě břidlice jen muzeum kamene a jeden nedávno obnovený provoz za městem. Nicméně průmysl ve městě stále funguje. Za socialismu nahradily tabák plasty a továrna, fungující jako subdodavatel pro automobilový a další průmysly, dodnes funguje jako největší zaměstnavatel v původním areálu.

Nebylo by proto úplně spravedlivé říct, že je Budišov nad Budišovkou českým Jacksonvillem, městem, které se stalo symbolem úpadku v USA kvůli rozpadu tamního průmyslu a vysoké nezaměstnanosti. Každé má své specifické problémy. Na straně druhé je jedním z míst, na které zapomínáme, abychom se pak divili především společenskopolitickým následkům. Jedna z hranic, kterou by tak Česko mělo překonat, je nejen starodávná hranice Sudet, ale především hranice mezi městy a odlehlým venkovem, zvlášť tam, kde ani koleje už dál nepokračují.

Autor: