Brusel: Pane Kalousku, tak takhle ne!

Poloviční verze centralizace je naprosto k ničemu. Buď je třeba zachovat systém, jaký je, anebo zavést Evropskou federativní republiku.

foto: © ČTK, ČESKÁ POZICEČeská pozice

Odcházející šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet vypustil nedávno myšlenku na zavedení evropského ministerstva financí. Kdo tuto myšlenku zvedne, respektive komu chtěl Trichet nahrát na smeč? Co by takové evropské ministerstvo znamenalo?

Finanční a politická situace v Řecku se mění každý den, a to k horšímu. Pokud máte pocit, že se v ní nevyznáte, nepropadejte panice, nevyznají se ani odborníci. Těžko se hledají historické zkušenosti, které by mohly vést k nějakým závěrům a doporučením. Přitom je to tak jednoduché – Řecko si prostě dlouhou dobu žilo nad poměry a teď se hledá: jednak kdo to zaplatí, ale zejména kdo a jak Řekům (a dalším) vysvětlí, že s tím je konec.

Zvadlá osa sever – jih

Takzvaná solidarita, kterou si evropská integrace kladla jako jeden ze svých hlavních cílů, v praxi znamenala trvalé přelévání peněz na ose sever – jih. K tomu se později přidala, i když už v menším měřítku, osa západ – východ. Dlouhou dobu se politikům dařilo tento transfer omlouvat i svým voličům pomocí různých vznešených frází. Pacient, kterému se dlouho podávala stimulační droga, si na ni prostě zvyknul a potřebuje ji dál a ve větších dávkách, jinak upadne do těžké abstinenční krize.

V malém bychom to možná mohli přirovnat k historii Sazky. Jen s tím rozdílným koncem, že miliardáři Petr Kellner a Karel Komárek si Řecko asi nekoupí.Ekonomická krize však oslabila i ty bohaté evropské státy, které si pomocí peněz vykupovaly dílem pocity vlastní historické viny, dílem snily o vlastní ekonomické a politické síle. A tak se zmenšily přímé transfery, které bohužel příjemci nevyužili k restrukturaci pokřivených ekonomických vztahů. Skončily v přímé spotřebě.

Následovalo období, kdy země jižní Evropy přímé transfery nahradily vlnou zadlužování. Investiční banky vycítily příležitost, v prospektech vládních dluhopisů situaci trochu navoněly a peníze se sypaly dál. Pak se chvíli trochu čarovalo se statistikami a na problém bylo zaděláno. V malém bychom to možná mohli přirovnat k historii Sazky. Jen s tím rozdílným koncem, že miliardáři Petr Kellner a Karel Komárek si Řecko asi nekoupí.

Centrální masáž veřejného mínění

Dnes se lídři Evropské unie ocitli v šachu vlastní politiky, kterou hlásali celý život a ke které se těžko mohou otočit zády. Proto přišli s návrhem řešení, které se vlastně dalo očekávat. Bylo málo integrace, takže přitlačíme. A začalo se hovořit o evropském ministerstvu financí. Oficiálně tuto myšlenku opět nedávno oživil odcházející šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet. Jako fórum si zvolil řeč při přebírání ceny Karla Velikého za své přispění k evropskému sjednocování.

U nás tato informace trochu zapadla. Je pravda, že odcházející šéf nemá v tomto směru žádnou pravomoc, komentátoři evropských periodik však píší o tom, že to nebyl jen povzdech odcházejícího vysokého manažera, ale že bylo třeba vypustit první pokusný balonek. Zjistit, jak je veřejnost na něco takového připravena a také ji začít zpracovávat.

Druhá část Trichetovy myšlenky je daleko závažnějšího. V podstatě by to znamenalo omezení pravomocí národních ministerstev financí - a samozřejmě i národních parlamentů.Trichet v podstatě zmínil dva projekty. První počítá s vytvořením mechanismu pomoci státům v problémech: tyto státy se po dobu splácení pomoci vzdají některých svých pravomocí ve vztahu k vlastním financím. Druhý projekt by měl mít preventivní charakter: jednalo by se o vytvoření instituce s právem dozoru nad rozpočtovou politikou a konkurenceschopností a právem přímo řídit ekonomickou politiku silně zadlužených evropských zemí.

Zárodky první instituce už existují ve fondu evropské stability. Měla by být ale koncepčnější, nikoli se soustřeďovat jen na hašení už existujících požárů. Zato druhá část Trichetovy myšlenky je daleko závažnějšího. V podstatě by to znamenalo omezení pravomocí národních ministerstev financí – a samozřejmě i národních parlamentů – ve vztahu k rozpočtům a jejich tvorbě. Zárodky stabilizačních opatření jsou obsaženy i v paktu stability pro euro, ale první vážnější krize ukázala, že jsou v časech ekonomických problémů nefunkční.

Reparát, pane ministře

Jak by takové opatření mohlo vypadat v praxi? Představme si ministra Kalouska, jak veze do Bruselu návrh příštího rozpočtu. V perfektní prezentaci vytvořené váženou mezinárodní poradenskou firmou předloží plánovaný schodek rozpočtu ve výši 1,5 procenta HDP. Než k tomu dospěl, musel vybojovat řadu bitev v koalici, v tripartitě i Parlamentu. Evropské ministerstvo se na to podívá a řekne, že to má snížit na 1,4 procenta škrtem platů státních zaměstnanců, anebo alternativně zvýšit na dvě procenta a státním zaměstnancům přidat. Odůvodnění bude, že oni si to prostě z Bruselu myslí tak. A český ministr financí může začít od začátku.

Co tím chci říci, je ve zkratce to, že taková poloviční centralizace je naprosto k ničemu. Buďto zůstane systém takový, jaký je, a budeme společně doufat, že už konečně přijde hospodářské oživení, anebo je třeba zavést Evropskou federativní republiku a na národních státech nechat jen správu těch nejméně důležitých věcí – samozřejmě v rámci rozpočtu daného z Bruselu. Každý si může udělat svůj názor na to, co je méně špatné, protože dobré řešení problém bohužel nemá.

Alternativou je zanechat Řecko a možná i dalších státy jejich osudu. Poskytnout jim jen nezbytnou humanitární pomoc na období do oživení. Když nic jiného, bude to lekce, kterou by si měly pamatovat alespoň dvě následující generace.

Počet příspěvků: 3, poslední 20.7.2011 02:10 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.