Brikcius: Umělec nepotřebuje pravítko, aby udržel linii pravé tvorby

Eugen Brikcius, výtvarný umělec, básník, spisovatel a filozof narozený v Praze roku 1942, odpovídá na základní otázky života: V čem vidíte smysl života? Věříte v Boha? Věříte v posmrtný život duše člověka? Co byste vzkázal mladé generaci? Dle Brikcia život může mít smysl i nesmysl. Nejlepší varianta „nesmyslného“ žití je ta umělecká.

István Léko 15.5.2021
Rovná čára neexistuje, souhlasně cituje Eugen Brikcius rakouského malíře... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Rovná čára neexistuje, souhlasně cituje Eugen Brikcius rakouského malíře... | foto:  Jan Zatorsky, MAFRA
Rovná čára neexistuje, souhlasně cituje Eugen Brikcius rakouského malíře...

Eugen Brikcius, výtvarný umělec, básník, spisovatel a filozof, se narodil v Praze roku 1942. Od dětství se učil malovat, po maturitě na gymnáziu nebyl z politických důvodů připuštěn k přijímací zkoušce na vysokou školu. Pracoval jako přidavač u zedníků, později směl studovat dálkově. Když zaslechl výraz happening, rozhodl se něco vytvořit podle svých představ.

Pro družinu přátel začal od roku 1965 připravovat scénáře k akcím, jimž říkal cvičení. K nejznámějším patří Achilles a želva, Zátiší s půllitry piva či Díkuvzdání s bochníky chleba. Účastníci poslední akce byli zatčeni, u soudu však historik umění Jindřich Chalupecký (1910–1990), dramatik Ivan Vyskočil a spisovatel Bohumil Hrabal (1914–1997) prokázali, že nešlo o výtržnost, ale o umění, a Brikcius byl zproštěn viny.

Na pozvání britských umělců navštívil Eugen Brikcius Londýn. Po sovětské okupaci, kterou zažil v Praze, odjel znovu do hlavního města Velké Británie, aby tam studoval filozofii. Nechtěl emigrovat, v roce 1970 se vrátil do Čech.

Na pozvání britských umělců navštívil Londýn. Po sovětské okupaci, kterou zažil v Praze, odjel znovu do hlavního města Velké Británie, aby tam studoval filozofii. Nechtěl emigrovat, v roce 1970 se vrátil do Čech a uskutečnil zde své nejdůležitější výtvarné dílo Sluneční hodiny v Roztokách u Prahy.

V hospodě, kam chodili kolegové z Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, ho historik umění Ivan Jirous (1944–2011) seznámil s hudebním undergroundem. Během bujarého setkání s překladatelem Jaroslavem Kořánem (1940–2017), básníkem Jiřím Daníčkem a Ivanem Jirousem byl zatčen a spolu s nimi odsouzen na osm měsíců. Ve vazbě se naučil latinsky a začal psát latinskou poezii, ve spolupráci s básníkem Pavlem Šrutem (1940–2018) vydal samizdatovou sbírku Cadus rotundus / Sud kulatý.

V roce 1976 podepsal prohlášení Charty 77. Následovaly další šikany. Bytovou výstavu jeho juvenilií státní bezpečnost zrušila a mnohé účastníky zatkla. Eugen Brikcius potom využil nabídku rakouského kancléře Bruna Kreiského (1911–1990) a vystěhoval se do Rakouska. V Londýně dokončil na University College filozofické studium. Ve Vídni se oženil se Zuzanou, po roce se jim narodil syn Eugen.

V roce 1976 podepsal prohlášení Charty 77. Následovaly další šikany. Brikcius potom využil nabídku rakouského kancléře Bruna Kreiského a vystěhoval se do Rakouska.

Brikcius psal básně a povídky do exilových periodik. Od roku 1989 navštěvuje Prahu, kde navázal na své konceptuální události. Se svou ženou připravil řadu televizních seriálů. Vydal více než dvě desítky knih, získal literární Cenu Jaroslava literární Cenu Jaroslava Seiferta a Rakouský čestný kříž za vědu a umění I. třídy.

Smysl života a víra v Boha

Podle Brikcia život může mít smysl i nesmysl. Nejlepší varianta toho druhého, tedy „nesmyslného“ žití, je ta umělecká. A říká: „Josef Hiršal a Bohunka Grögerová svého času vydali soubor literárních útvarů nazvaný Nonsens. Smysluplnější básně, v próze i v poezii, jsem jakživ nečetl. Je mi ctí, že jsem byl do sestavy uživatelů nesmyslných tvůrčích životů zařazen.

Smyslem života umělce, výtvarného i slovesného, je totiž tvorba. Totéž mutatis mutandis platí i pro neumělce. Smysl ovšem může být svým zdánlivým opakem. Často bývá příliš lineární. Podle rakouského malíře Hundertwassera rovná čára neexistuje. Umělec nepotřebuje pravítko, aby udržel linii té pravé tvorby. Stačí mu třeba dada.“

Podle Tomáše Akvinského lze, vlastně se musí, v Boha věřit, ale ne v jeho existenci. O ní se totiž díky Tomášovým ,neontologickým‘ důkazům s jistotou ví. Pro domo sua mohu říci, že o existenci Boha vím. Zda věřím, Bůh ví.

O víře v Boha Brikcius říká: „Autorovi základní křesťanské terminologie v latinském jazyce Tertullianovi (okolo 160–okolo 220) je podsouván výrok Credo, quia absurdum. Obvykle překládán jako Věřím, protože je to absurdní. Zlí jazykové dávají přednost překladu Věřím, přestože je to absurdní. Celoživotně jsem se zabýval takzvanými důkazy existence Boží.

Teolog scholastické tradice Tomáš Akvinský (1225–1274) ve své Theologické summě rozlišuje mezi vírou a rozumem. Sice dává přednost víře, jinak by ho upálili, ale velice mu záleží na rozumu. Nabízí patero důkazů. Německý filozof Immanuel Kant (1724–1804) později vyvrátil – nebo si myslel, že vyvrátil – ontologické důkazy svatého Anselma z Canterbury (1033 nebo 1034–1109) a s nimi i Tomášovy důkazy. Prostě a jednoduše je prohlásil za ontologické.

Těmi – jak známo – je existence Boha dokazována z jeho pojmu. To se nezasvěcenému jeví jako nesmysl, v tomto případě nikoli jako tvůrčí. Podle Tomáše lze, vlastně se musí, v Boha věřit, ale ne v jeho existenci. O ní se totiž díky Tomášovým ,neontologickým‘ důkazům s jistotou ví. Pro domo sua mohu říci, že o existenci Boha vím. Zda věřím, Bůh ví.“

Posmrtný život a vzkaz mladé generaci

O víře v posmrtný život duše člověka Brikcius říká: „Filozof Jiří Němec (1932–2001) pronesl nad rakví naší kamarádky Mirky Kochové (1951–1975) nezapomenutelná slova: ,Neodcházíš do nicoty, ale do světa živých duší.‘ Jeho vzkaz jsem opakoval při pohřbu básníka Nikolaje Stankoviče (1940–2001).

Zemřelí bližní, ti nejbližší i vzdálenější, nepřebývají v jakémsi souběžném světě. „Onen svět“ se nachází v našich srdcích, potažmo v hlavách. Nejsou to Gogolovy „mrtvé duše“, ale duše živé. Je zde ovšem ještě jedna možnost, ne-li nutnost.

Zemřelí bližní, ti nejbližší i vzdálenější, nepřebývají v jakémsi souběžném světě. ,Onen svět‘ se nachází v našich srdcích, potažmo v hlavách. Nejsou to Gogolovy ,mrtvé duše‘, ale duše živé. Je zde ovšem ještě jedna možnost, ne-li nutnost. Když se při jednom sejití umělců mluvilo o příštím životě, poznamenal velký malíř před Bohem Otakar Slavík (1931–2010): ,Příští život? To už je tenhle.‘“

Eugen Brikcius pak vzkazuje mladé generaci: „Za prvé, aby byla lepší než ta stará, což je snadné. Za druhé, aby její život měl smysl, přesněji řečeno tvůrčí nesmysl, a nikoli nutně ve výtvarné či literární branži. I když pojmout a praktikovat svůj život jako umělecké dílo není zase tak špatné. A za třetí, aby se vedle malé násobilky naučili i tu velkou. Doslova i přeneseně. Viz báseň:

Umím velkou násobilku
lilku:
Jeden lilek
krát ty zbylé.

Zato na dělení
Není pomyšlení.
Dělí-li se vejce žloutkem
vyjde z toho bílek.

Když na špičku vejce staví
díky duchu síle
má Colón kol žloutku lávy
z bílku faksimile.

Nic lepšího
z toho není
nežli lenní
nadělení.“

Počet příspěvků: 1, poslední 16.5.2021 02:18 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.