Blahodárné přítmí Majdanu aneb Ukrajina není Rusko!

O zemi rozkládající se za náměstím Nezávislosti, které je středobodem protestů posledních týdnů, toho svět ví pořád hrozně málo.

Gábor Stier 19.2.2014

foto: © Eugen KuklaČeská pozice

O většině národů se po celém světě šíří stereotypy. O Němcích se říká, že jsou pedantští, o Italech, že jsou halasní, a o Finech, že jsou melancholičtí. Tyto národní charakteristiky se v některých zemích staly doslova ochrannou známkou. Každý, kdo by se chtěl v kavalkádě národů zorientovat na podkladě takovýchto stereotypů, musí být v souvislosti s Ukrajinci naprosto bezradný.

Ukrajinský stát, který je v historickém měřítku dost mladý, byl dlouho pouze šedou skvrnou na mapě, na kterou zemi umístila v podstatě až takzvaná oranžová revoluce v roce 2004. Dnes je Majdan opět objektem zájmu (ale jak dlouho ještě?) a svět snad pomalu začíná chápat také něco z toho, jaká země se to vlastně skrývá za náměstím Nezávislosti.

Kolébka zmatků

Ukrajinci poté, co vyhlásili vlastní nezávislost, museli dokazovat ze všeho nejdřív, že jejich země není RuskoUkrajina není Rusko! Právě to museli Ukrajinci poté, co vyhlásili vlastní nezávislost, dokazovat ze všeho nejdřív. A nebylo to vůbec snadné, neboť uprostřed strmého hospodářského poklesu v devadesátých letech mělo vedení země i její obyvatelé spoustu jiných starostí. Navíc země z velké části dál mluvila rusky a navenek vystupovala takřka pouze v ruštině. A to až do takové míry, že se dokonce i velké světové zpravodajské agentury o dění na Ukrajině zpočátku informovaly v zásadě z ruských zdrojů. Země pro svět zůstávala zastřená a cizinci si ji spojovali nanejvýš s Černobylem.

A pokud už média o tomto druhém nejpočetnějším východoslovanském národě čítajícím 46 milionů lidí čas od času přece jen přinesla nějakou zprávu, většinou to vůbec nebyl důvod k radosti. Zpravidla totiž informovala o beznadějném stavu ekonomiky, hyperinflaci, korupci dosahující rozměrů v Evropě takřka nepředstavitelných, chaotických politických obratech uprostřed ustalujícího se zlodějského kapitalismu či o vraždách, jejichž stopy nezřídka vedly až do nejvyšších kruhů.

K tomu se časem přidaly také spory kolem uzavření plynového potrubí a Majdan, což jsou dvě události, které se podle průzkumů vybaví kromě krásných dívek a levných prostitutek cizincům v souvislosti s Ukrajinou nejčastěji.

Ukrajinci se tím ovšem dlouho příliš nezabývali, neboť měli dost co dělat sami se sebou. Ostatně není se co divit, museli si totiž vytvořit svou identitu. Pohnuté dějiny země přitom posilování úcty k sobě sama příliš nepomáhaly. Problémy nastaly už se samotným názvem země. Každý, kdo by jej chtěl začít zkoumat z etymologického hlediska, se dodnes pouští na tenký led. Ukrajinské osídlení tvořilo ve 12. a 13. století západní okraj starých ruských území a právě od slova kraj pochází i pojmenování země. Název Ukrajina tak v podstatě odkazuje na okrajové území (okraina). Naproti tomu podle ukrajinského výkladu bylo toto pojmenování, jež se poprvé objevuje v kronikách z 12. století, používáno ve významu země.Už polští páni nazývali tuto osudem zmítanou a bezpočtukrát rozdělenou zemi divokým krajem a kolébkou zmatků

Všem těmto teoriím lze však hrdě kontrovat tím, že předchůdcem dnešní ukrajinské metropole bylo sídlo prvního organizovaného státního útvaru v tomto regionu, Kyjevské Rusi, která vznikla už v 9. století. Není proto náhoda, že symbol Kyjevského velkoknížectví, trojzubec neboli tryzub se nachází i na ukrajinském státním znaku a hraje důležitou roli v procesu upevňování národní identity. Jinak je ovšem ukrajinská historie velmi pohnutá a už polští páni nazývali tuto osudem zmítanou a bezpočtukrát rozdělenou zemi divokým krajem a kolébkou zmatků.

Velmi rozporuplným mezníkem je také vzpoura kozáckého vůdce, hejtmana Bohdana Chmelnického, který se v roce 1654 vzepřel polské nadvládě a umístil svou zemi – Malou Rus, jak je u svého východního souseda dodnes často nazývána, pod ochranu ruského cara.

K čemu je také dobré fotbalové Euro

Hledání identity zabralo Ukrajincům dobře deset let. Svět to však příliš nezajímalo. Obrat znamenaly až protesty v roce 2004. V neposlední řadě proto, že skvěle zapadaly do nanejvýš zjednodušeného obrazu v očích Západu, podle nějž musejí nespokojené davy hnané touhou po demokracii nutně všude skoncovat s tyranským režimem.

Pozornost k Ukrajině obrátila rovněž skutečnost, že takzvaná oranžová revoluce – stejně jako nynější protesty na Majdanu – dostala výrazný geopolitický podtext. Hrdinný ukrajinský lid už tady nebojoval pouze za demokracii, ale i za snížení vlivu největšího zloducha. A všude, kde jsou americké zájmy, tam se brzy objeví i CNN. A poté se zas stáhne, jak tomu bylo rovněž v tomto případě, protože to, jak „revolucionáři“ zpackají příležitost, které se jim dostalo, už takřka nikoho nezajímá.Hrdinný ukrajinský lid na Majdanu nebojoval pouze za demokracii, ale i za snížení vlivu největšího zloducha

Tento zvýšený a na nejvyšší míru zpolitizovaný zájem Ukrajinu sice umístil na mapu světa, nicméně to ještě nestačilo k tomu, aby si svět utvořil jakýs takýs obraz o Ukrajincích i o zemi samotné. K tomu bylo zapotřebí Euro 2012, fotbalové mistrovství Evropy, díky němuž na Ukrajinu skutečně dorazil velký počet cizinců a svět mohl prostřednictvím přímých přenosů poznat také něco jiného než centrum Kyjeva.

Příznivci fotbalu, kteří sem přijeli kvůli zápasům, si také mohli povšimnout, že obraz zkroušené země viděné skrze zkreslující prizma evropské politiky, která zemi hrozila sankcemi, ani zdaleka neodpovídá skutečnosti. Ukrajinci, ač někdy mile vychytralí, jsou totiž také neobyčejně přátelští, dívky jsou krásné a zdaleka ne tak prodejné, zdejší jídlo je výborné a není tu k dostání jen špek, krajina je nádherná, města jsou překrásná a s veřejnou bezpečností to tu vůbec není tak tragické. Země zkrátka i přes drobné výkyvy funguje.

Obrovským krokem kupředu je bezpochyby fakt, že ukrajinská moc už je vůbec ochotna investovat do píárového obrazu země a nemíní se spokojit jen s panenkami s pramínkem vlasů na oholené hlavě, které mají v obchodech se suvenýry připomínat kozáckou minulost země. To bylo jasně vidět právě při Euru 2012. K vytvoření nového a moderního obrazu země musí být samozřejmě atraktivní i samotná skutečnost. Nic totiž nejsou platné všechny pamětihodnosti Kyjeva, od Chrámu svaté Žofie či Chrámu svatého Michala přes Andrejevský úvoz a Kresčatnik až po jeskynní klášterní komplex Kyjevsko-pečerská lavra, když člověka už na letišti při čekání ve frontě na pasovou kontrolu přejde chuť a to všechno ještě umocní agresivní, nabubřelý úředník, důležitý jako za dob Sovětského svazu.

Ti, kteří se na Ukrajinu vydávají po silnici od Karpat a Podkarpatské Rusi, mohou být zděšeni mírně řečeno zdlouhavým přechodem hranic, zatímco kochání se renesančními a barokními památkami v centru Lvova jim může poněkud znepříjemnit skutečnost, že korejské supervlaky zakoupené kvůli fotbalovému šampionátu se často stejně jenom kodrcají po prastarých kolejích. Na Krym by také návštěvníci nejezdili pouze kvůli nostalgii, kdyby většina pláží a hotelů nepřipomínala sovětské časy, a kouzlo Oděsy občas kalí žalostný stav zdejších památek.

Julijin cop a Kličkova pěst

Svět Ukrajinu ještě stále pozoruje spíš jen zdálky. A jeho znalosti se omezují pouze na Majdan.Nicméně to všechno na obraz Ukrajiny ve skutečnosti nemá příliš velký vliv. Svět totiž tuto milou zemi ještě stále pozoruje spíš jen zdálky. A jeho znalosti se omezují pouze na Majdan, kromě nějž si možná vybaví ještě nezaměnitelný cop Julije Tymošenkové, pokud už jej ovšem nepřekryla tvář boxera Klička. Krom toho mu možná také něco říká jméno Ševčenko, čímž není myšlen národní básník Taras, ale bývalý fotbalista Dynama Kyjev Andrej, nebo někdejší fenomenální plavkyně Jana Kločkovová, zatímco starším může znít povědomě i Oleg Blochin nebo Sergej Bubka.

Ačkoliv jejich ukrajinským původem si budou mnozí kvůli vše překlenující sovětské minulosti nejspíš velmi nejistí. Ze stejného důvodu je pak také známá herečka Ljudmila Gurčenková, i přesto, že se narodila v Charkově, považována spíš za Rusku, zatímco druhá největší sovětská popová hvězda po Alle Pugačevové Sofija Rotaru se sice narodila v Bukovině, nicméně Ukrajinci si ji nárokují přinejmenším stejně jako Moldavané.

A to jsme se ještě vůbec nezmínili o ukrajinských rodácích Leonidu Brežněvovi a Nikitovi Chruščovovi. Kam bychom také měli zařadit Nikolaje Gogola, jenž se narodil do ukrajinské šlechtické rodiny, nebo Michaila Bulgakova, syna profesora kyjevské teologické fakulty? A co s pýchou sovětského vojenského průmyslu, letouny Antonov, jež vznikaly v kyjevských projekčních kancelářích a jsou z velké části dílem ukrajinských továren? K velikánům ukrajinské kultury však neodmyslitelně patří kromě již zmíněného Tarase Ševčenka také básníci Ivan Franko nebo Lesja Ukrajinka, filmový režisér Alexandr Dovženko nebo nedávno zesnulý herec Bohdan Stupka.Většina ukrajinských velikánů mnohým nic neříká, anebo si je lidé nespojují s Ukrajinou

Většina těchto jmen však mnohým nic neříká, anebo si je lidé nespojují s Ukrajinou. A stejně tak dnešní hvězdy jsou známé spíš pouze v postsovětském prostoru, ačkoliv by například rocková kapela Okean Elzi, skupina Mad Heads věnující se žánru rockabilly nebo ukrajinská hvězda ska Vopli Vidopljasova mohly Ukrajinu dobře reprezentovat i ve světě.

O to rychleji si naopak razí cestu patnáctý největší cukrovinkářský koncern světa Roshen, jehož produkty jsou k dostání v celé Evropě. Kromě čokolád znají mnozí díky úspěšnému marketingu také vodku Nemiroff. Východní část Evropské unie ovšem dobývá spíš značka pašovaných cigaret Priluki, jejímž vyznavačem je podle svérázného průzkumu provedeného na podkladě obsahu odpadkových košů v příhraničních částech dotčených zemí dokonce každý druhý kuřák.

Což je ovšem bohužel spíš údaj, který obsahuje poselství stejně negativní jako dvě třetiny zpráv, které se o Ukrajině dostávají do světa. Na tomto poli tedy k žádnému zásadnímu pokroku nedošlo, snad se ale přece jenom podařilo utvrdit svět v tom, že Ukrajina není Rusko.

Počet příspěvků: 4, poslední 18.4.2014 10:53 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.