Bez pomníků nelze žít stejně jako bez vzduchu, který dýcháme

Než se pomník vztyčí a odhalí, měli by dostat příležitost „ďáblovi advokáti“ k veškerým námitkám, a jen projde-li kandidát aspoň v poměru 90 procent dobra ku deseti procentům zla, měl by se vybudovat.

Policisté hlídkují u skupiny aktivistů z hnutí Extinction Rebellion, kteří v... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Policisté hlídkují u skupiny aktivistů z hnutí Extinction Rebellion, kteří v... | foto: ČTK
Policisté hlídkují u skupiny aktivistů z hnutí Extinction Rebellion, kteří v...

Není to vždy stejně jasné, jednoduché a nadekretované jako v případě soudruha Mao Ce-tunga (1893–1976) v Čínské lidové republice. Jelikož si ani vládnoucí komunisté nemohli zakrýt oči před dech beroucím rozměrem jeho zločinů, bylo nutné je zhodnotit a poskytnout vodítko pro jejich interpretaci. Věc nebyla snadná. Jejich případné – a jediné správné – tvrdé odsouzení by totiž znamenalo odstřižení od klíčové symbolické postavy vlastního komunistického hnutí, jež na ní dodnes staví v nemalé míře svou více než pochybnou legitimitu.

Pomohla řeč čísel a šalamounské řešení – „Velký kormidelník“ sice učinil 30 procent špatně, tedy 70 procent dobře. Jak jasné, jednoduché a nadekretované, a místo soudruha Mao Ce-tunga v dějinách, na pomnících i na všech bankovkách současné Číny zůstalo zachováno. A jak symbolické zároveň – božstvo komunistické plně prorostlo do božstva mamonu, jež v absurdní symbióze vládnou v nešťastné, protože stále nesvobodné zemi, pospolu,

Co bychom za takovou jasnou řeč čísel někdy dali, třeba v případě maršála Koněva (1897–1973), kolik procent dobře a kolik špatně? A zaručuje mu místo na pomníku, nebo mazej z podstavce dolů a alou do skladu? Ale příliš toho nelitujme, nadekretovaných rozhodnutí komunistických stranických sekretariátů plných pokrytectví a lží jsme si donedávna užili více než dost.

Nemožnost shody

Možná bude lépe se nejprve zamyslet a v souvislosti s tím začít otázkou na první pohled triviální: Proč vlastně pomníky? Jenže banální není, protože od ní se všechno to občasné šílení lidských davů odvíjí. Lze se totiž domnívat, že lidé ve své „vrozené religiozitě“, na níž nic nemění ani její vnějškové rozhodné popírání, potřebují uctívat svá božstva, či v situaci současného popření či „smrti Boha“ falešné bůžky, ba výsostné zločince a tatrmany, výstavbou nehnutelných pomníkových model.

Věčně měňavá „národní paměť“ je rozeseta do všech svých nositelů, proto shoda, co zaklít do kamene a co odčarovat jeho svržením je prakticky nemožná. Vždyť se v rámci jednoho národa lišíme zejména datem narození, které vyzvedává vždy jiné akcenty dějin.

Jako by se báli, že bez těchto vztyčených ukazatelů ztratí „životní směr“ a že se bez tohoto „zakonzervování identity“ ocitnou před neustále dotírajícími a neodbytnými dějinami nazí a zranitelní. To, co je vztyčeno na piedestalu, totiž říká „Kdo jsme? Odkud jdeme? Kam směřujeme?“ známé z Gauguinova obrazu. Stručně řečeno, je to národní historie a identita „zakletá do kamene“.

A pokud kámen, pak i „kámen úrazu“, neboť „národní identity“ jsou dynamické a v pohybu, zatímco na pomníku stojí jejich, pokud ne překonaný, pak aktuální situaci neodpovídající obraz. Navíc platí, že věčně měňavá „národní paměť“ je rozeseta do všech svých nositelů, proto shoda, co zaklít do kamene a co odčarovat jeho svržením je prakticky nemožná. Vždyť se v rámci jednoho národa lišíme zejména datem narození, které vyzvedává vždy jiné akcenty dějin.

Stačí pár let rozdílu v matričních registrech, a někdo si vzpomíná na válku, a jiný už ne, někdo aktivně prožil srpnovou okupaci, zatímco jiný ještě ne a tak dále, a tak dále. Už jen to nás často zásadně vzdaluje, a to nemluvím o rozdílech v mentalitě, vzdělání a rodinné výchově. Navzdory tomu se po nás nesmyslně chce, abychom souhlasně kývli (či jen neprotestovali) na nevyhnutelně dějinně strnulou pomníkovou výzdobu veřejného prostoru.

Dvě řešení

Existují jen dvě řešení – buď ve veřejném prostoru ponechat vše, co v něm průběžně vyrostlo jako neúprosný doklad dobových pravd i omylů, nebo průběžně „pomníkovou alej“ kontrolovat, a rušit její položky, či je doplňovat, aby v ní byli zastoupeni jen lidé, kteří při vší své lidské nedokonalosti uplynulým životem (činy nebo uměleckým dílem) ukazují, co by mělo přesahovat každodennost a to malé a malicherné v nás. Jsem jednoznačně pro druhé řešení.

Existují jen dvě řešení – buď ve veřejném prostoru ponechat vše, co v něm průběžně vyrostlo jako neúprosný doklad dobových pravd i omylů, nebo průběžně „pomníkovou alej“ kontrolovat, a rušit její položky, či je doplňovat, aby v ní byli zastoupeni jen lidé, kteří při vší své lidské nedokonalosti uplynulým životem (činy nebo uměleckým dílem) ukazují, co by mělo přesahovat každodennost a to malé a malicherné v nás.

Rád bych se procházel pouze okolo zpodobnění či symbolického zobrazení těch, jejichž upomínka vyvolá pozitivní či přímo hřejivé pocity (při uvědomění si jejich hrdinství či nadání), než okolo těch, jejichž prokazatelné špatné činy či spojení se zločinnými režimy vedou spíše k odplivnutí. Navíc při první variantě by muselo zůstat vše, i pomníkoví Stalinové či Hitlerové. Jenže to se chápe, že by bylo „příliš“.

Problémem je, nabízejí-li se – třeba mylně – u významných historických osobností (či událostí) nějaká ta procenta jak „pro dobro“, tak „pro zlo“. Ponechat takové „stát na podstavci“ znamená, že po hřejivých pocitech bude nenávratně veta, protože „to zlé“ bude do lidských myšlenek (jak to bývá) nenechavě vyskakovat jako pověstný čertík z krabičky více než to dobré, zejména jde-li o události nedávné či stále budící emoce.

Proto jako pamětník normalizačního hnusu bych Koněva, reprezentanta komunistického režimu odpovědného za něj, „sundal“. A chápu rozhořčení černocha, který musel v USA chodit okolo sochy aktivního podporovatele otroctví soudce Taneyho. Na tom by nic nezměnilo ani sebelepší provedení pomníku, jež by jej pasovalo do kategorie „jedinečné umělecké dílo“. Takové je možné obdivovat v galerii, ve veřejném prostoru však místo nemá. Jen v muzeích a jen tam bychom si měli říkat, „jak je ten zlosyn pěkně vyvedený“.

Pozornost rozumbradů

Sousloví pomníky a zapomníky, které si vypůjčím z titulu knihy Zdeňka Hojdy a Jiřího Pokorného, již otevírá citát rakouského spisovatele Roberta Musila (1880–1942) a jež více než přesvědčivě vysvětluje, proč „zapomníky“: „Na pomnících je nejnápadnější, že je nevidíme. Stavějí se nepochybně proto, aby je všichni viděli, dokonce aby budily pozornost, ale zároveň jsou něčím proti pozornosti impregnovány, a ta po nich poslušně stéká jako kapky vody po olejovém povlaku, a ani na okamžik se to nezastaví.“

To se zdá dost přesné, snad by šlo dodat, že pomníky má mnohem větší šanci „uvidět“ cizinec či alespoň „nerodák“ než místní. Ti je možná „uviděli“ jako děti, ale od té doby nezřídka nezahlédli. To cizinec za nimi s bedekrem v ruce cíleně putuje, chce je vidět, a proto je uzří. A potom je místní mají šanci zahlédnout, když jednou za čas vypukne „pomníková aféra“, při níž je vidět dotyčný pomník až příliš, občas až natolik, jako by nic jiného na světě k vidění nebylo.

Paradoxně je pomník někdy nejvíce vidět, když na místě nestojí, protože převážily argumenty, ať oprávněné či vylhané, pro jeho odstranění. Tam, kde dříve bylo třeba skoro zakopnout, aby si někdo pomníku všiml, stojí znenadání velké „nic“ v podobě obrovské černé díry pohlcující pozornost všech rozumbradů, co národ má.

Paradoxně je pomník někdy nejvíce vidět, když na místě nestojí, protože převážily argumenty, ať oprávněné či vylhané, pro jeho odstranění. Tam, kde dříve bylo třeba skoro zakopnout, aby si někdo pomníku všiml, stojí znenadání velké „nic“ v podobě obrovské černé díry pohlcující pozornost všech rozumbradů, co národ má. A každý se předhání se svými „pro a proti“, aby se alespoň na chvíli ocitl na nyní prázdném místě dřívějšího „pomníkového hrdiny“ a na piedestalu veřejné pozornosti.

Je až neuvěřitelné, kolik pozornosti dosud možná jen kadicími holuby vnímané monumenty znenadání mají, a jak je pro některé téměř otázkou života a smrti, zda se někam třeba v dávné minulosti stržený sloup vrátí, či nikoliv. Přičemž pokud by se to stalo, bude téměř okamžitě natřen onou proti pozornosti impregnující látkou, o níž hovoří Musil. Zkrátka, pravý půvab a zápal obestírá dosahování cíle, nikoliv jeho dosažení.

Proto jsou na zmíněné knize nejzajímavější pasáže, kterak sledované pomníky ze svých míst v závislosti na konkrétních dějinných etapách mizely, a pak se na ně vracely, a kolik vášní s tím bylo spojeno. To platí i pro fázi, kdy se rozhoduje, komu se pomník zbuduje, na jakém místě, kdo jej zhotoví a kdo zaplatí. V souhrnu nezřídka neskutečná manifestace lidské malosti při vztyčování velikánova památníku.

Prokádrovaný ukazatel

Navzdory tomu je nutné to občas podstoupit, protože nelze žít bez pomníků stejně jako bez vzduchu, který dýcháme. V podvědomí totiž potřebujeme vědět, že někde přímo před námi (ač naprosto vědomě nevnímán) stojí poctivě prokádrovaný ukazatel naší identity, s nímž se můžeme ztotožnit. A běda pokud ne… Přitom „kádrování“ není hezké slovo, ale v tomto případě je třeba. Jak totiž ukazují případy nedávné minulosti, není jedno, kdo na podstavcích pomníků stojí a jaké události připomíná.

V podvědomí potřebujeme vědět, že někde přímo před námi (ač naprosto vědomě nevnímán) stojí poctivě prokádrovaný ukazatel naší identity, s nímž se můžeme ztotožnit. Přitom „kádrování“ není hezké slovo, ale v tomto případě je třeba.

Než se pomník vztyčí a odhalí, měla by být podobně jako u procesu svatořečení dána příležitost „ďáblovým advokátům“ vznést veškeré myslitelné námitky, aby dotyčný monument stál, a pouze projde-li kandidát aspoň v poměru 90 procent dobra ku deseti procentům zla (připadajících na ne zcela světeckou podstatu lidské povahy), mělo by se přikročit k jeho budování. Drobným problémem je, kdo ta procenta určí, leč nadsázka směřuje k faktu, že stejně jako místo v nebi ani na veřejném prostranství by nemělo být zadarmo.

Totéž platí pro pojmenování ulic, udílení státních vyznamenaní, pohřby státní či se státními poctami. Je totiž tristní, pokud se to vše týká spíše celebrit než lidí, kteří se „zasloužili o stát“ ve smyslu budování jeho při vší nezbytné odlidštěnosti humánnější podoby, na kterou lze být hrdý, a jež dokáže v lidech vyvolat hřejivé pocity, ba takové, jež se váží k často naivní, ale i úctyhodné touze po následování. Protože „jaký kmán, takový pán“.

Pokorné zpytování svědomí

Totalitní či autoritativní režim zaplevelují veřejný prostor spíše přehlídkou lidských monster než někým, ke komu by šlo nejenom pro jeho nově nabytou a zpravidla nadlidskou velikost vzhlížet. Demokracie zase kazí vkus občanů, pokud se v jejím jménu nepravostmi dostanou k moci lidé malí a nízcí, kteří pak vyzvedávají spíše ty prostřední či vyloženě malé než ty, jejichž byť jen stín by je okamžitě co do významu vymazal z povrchu zemského.

Veřejnému prostoru sluší, ba přísluší jedině koncept elitářské výlučnosti. Přitom deset procent pochybení na životní pouti rádi těmto „lidem-ukazatelům“ odpustíme, ale ani o procento víc. Nenadekretuje to ovšem „matka-strana“, ale „otec vší moudrosti“ – pokorné zpytování svědomí.

Řeknu to ještě jednou – veřejnému prostoru sluší, ba přísluší jedině koncept elitářské výlučnosti, od nějž by se mělo odvíjet vše další. Lidská slabost a podléhání pokušení je něčím, s čím už kvůli sobě samým máme mít soucit a k čemu se máme chovat spíše s chápavým porozuměním než s přísným moralistním odsudkem, ale to, nač mimo zdi svých příbytků hledíme (ač to třeba vůbec nevnímáme), by mělo ukazovat spíše k něčemu, co tato přirozená omezení přesáhlo.

K lidem, jejichž statečnost či génius směřují k tomu, jakými bychom si přáli ve svých lepších chvílích být. A ke státu, který se hlásí k nim a jimi ztělesněným hodnotám, a nikoli k malosti či v lepším případě prostřednosti. Přitom deset procent pochybení na životní pouti rádi těmto „lidem-ukazatelům“ odpustíme, ale ani o procento víc. Nenadekretuje to ovšem „matka-strana“, ale „otec vší moudrosti“ – pokorné zpytování svědomí.

Počet příspěvků: 3, poslední 2.3.2020 10:42 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.