Barrosova nová ekonomická politika versus americký Velký Gustav

Co je dovoleno USA a Fedu, není dovoleno (bez úhony) Evropě a její centrální bance. A nezmění to ani rubová strana eurobankovek.

Předseda Evropské komise José Manuel Barroso v projevu na včerejší tiskové konferenci po zasedání EK mimo jiné řekl: „Na základě nových pravidel bude mít komise víc dohledových pravomocí, a proto nebudeme znovu čelit situaci, kdy selhání jedné země ohrozí stabilitu celé eurozóny. Kdo jiný než EK by to měl dělat?“ foto: © REUTERSČeská pozice

Předseda Evropské komise José Manuel Barroso v projevu na včerejší tiskové konferenci po zasedání EK mimo jiné řekl: „Na základě nových pravidel bude mít komise víc dohledových pravomocí, a proto nebudeme znovu čelit situaci, kdy selhání jedné země ohroz

V uplynulých deseti dnech se „přihodily“ tři významné události. První se týká USA a celé světové ekonomiky, druhé dvě pak Evropské měnové unie a vlastně celé EU.

Napřed ta globální. Předseda amerického Fedu Ben Bernanke ohlásil ve čtvrtek 13. září v pořadí již třetí kvantitativní uvolňovaní – QE 3 – v období finanční krize od roku 2008, tentokrát bezprecedentní a neomezené. Předchůdci QE 1 a QE 2 jsou svým účinkem familiárně přirovnávané k dělu, takzvané Tlusté Bertě – německé houfnici ráže 420 mm z roku 1913 použité  k dobývání Francie, a v roce 1942 pak při dobytí Sevastopolu.

Velký Gustav

QE 3 bude spíš svým předběžně nevyhlášeným objemem a neomezeným časovým limtem odpovídat kanónu Velký Gustav ráže 800 mm, který byl efektivně nasazen rovněž při obléhání Sevastopolu. V každém případě bude Fed nakupovat státní dluhopisy a dokonce cenné papíry i deriváty odvozené od problémových hypoték tak dlouho, dokud prý významně neklesne míra nezaměstnanosti a nezačnou vznikat nová pracovní místa.

V případě Fedu jde o rozhodnutí centrální banky suverénního státu o vlastní měně a o časovém rozložení aktivní manipulace s jejím emitovaným množstvímPředpokládá se, že do nejbližšího výhledu (konec roku 2012) budou nákupy probíhat tempem zhruba 85 miliard dolarů měsíčně. Dvě předchozí Tlusté Berty takto rozšířily objem špatně krytých dolarů v oběhu o víc než dva biliony dolarů.

Jde však o rozhodnutí centrální banky suverénního státu o vlastní měně a o časovém rozložení aktivní manipulace s jejím emitovaným množstvím i eventuálním pozdějším sterilizováním a omezováním. Americká měna se tím v dlouhodobém horizontu nebude znehodnocovat řádově vyšším tempem než dosud. Dlouhodobě se akce odrazí na vývoji inflace.

Dolar má víc než půlstoletí výhodu dominantní světové transakční a rezervní měny. Velkou část takových Tlustých Bert a Velkých Gustavů spolyká nevratně zbytek světa k zajištění obchodu a tvorbě rezerv. Do USA se nevrací. Bernankeho opatření je proto třeba hodnotit ze vzdálenějšího pohledu méně kriticky, než v rámci předvolebního prezidentského boje činí Republikánská strana. Není to pouze PR před volbami pro demokraty.

Podrobněji v článku Kvantitativní uvolňování není ďábelský instrument.

Tajemné plánování

Druhou událostí mezinárodního významu v oblasti nejen měny, ale snad i politického řádu pro Evropu bylo vystoupení šéfa Evropské centrální banky (ECB) Maria Draghiho o týden dříve.

Podrobněji jsme se tématu věnovali v článku Evropská centrální banka jako drogový dealer.

Třetí událostí stejného kalibru je vystoupení Josého Manuela Barrosa, který ve své funkci šéfa Evropské komise (EK) předestřel ve středu 12. září dějinám svůj plán na záchranu a velkolepé přežití celku známého pod názvem Evropská unie (dříve funkční a dynamická Evropská společenství).

Draghi evidentně již o týden dříve vycházel z těchto důvěrných plánování, která se dle médií uskutečnila během léta mezi Barrosem, prezidentem EU Hermanem van Rompuyem, lucemburským ministerským předsedou Jean-Claudem Junckerem a právě Draghim. Šlo o převedení celé kontinentální Evropy kromě Skandinávie a Švýcarska pod tajemné a nekompromisní velení centrálně-bankovní a finančně-eurovládní oligarchie ECB.

S pádem eura a eurozóny by Německo utrpělo mnohem větší škody než ty, které vyplývají z masivního pouštění žilou rozpočtu ve formě krmení nenasytných jihoevropských dlužníkůPoslední dílčí a formální překážka k vyhlášení těchto cílů – nález Německého ústavního soudu o slučitelnosti Evropského stabilizačního mechanismu (ESM) a projektu fiskální unie s německou ústavou – byla svým významem prakticky degradovaná právě Barrosovým triumfálním vyhlašováním „nového evropského pořádku“ ve stejný den – 12. září – a prakticky ve stejném čase. Aspoň trocha úcty a důstojnosti ústavnímu soudu mohlo být snad pro lepší vkus ponecháno a nová ekonomická politika mohla být odprezentována třeba o týden později.

Německu však navzdory odporu zejména občansko-voličských vrstev (méně už establishmentu) příliš možností nezbývalo. S pádem eura a eurozóny by totiž utrpělo mnohem větší škody než ty, které vyplývají z masivního pouštění žilou rozpočtu ve formě krmení nenasytných jihoevropských dlužníků. Nově pak prostřednictvím bezedného ESM. Příslušný zákon podepsal německý prezident Joachim Gauck v pátek. ESM však nemůže hned tak ze dne na den naskočit. Německo musí ještě svou účast v něm a ve fiskální unii začlenit do zákonodárství.

Roznesená „psí hovínka“

Německý ústavní soud však udělal pro vlast jednu velkou věc. Omezil svým verdiktem maximální angažovanost v nové skluzavce záchran eurozóny na maximálních 190 miliard eur a požadavkem na ústavní omezení jakéhokoli dalšího navyšování parlamentem (v dohlédnutelné době jistě s negativním výrokem). Tomu se říká ošetření skutečných národních zájmů – na rozdíl od bianco šeku podepsaného českým parlamentem.

Obdobné národní zájmy si ošetřili i italští finančníci působící v současném eurovalu. Díky Draghiho mimotržní manipulaci s cenami (úrokovými sazbami) dluhopisů Itálie na umělou nižší úroveň se nebude muset tato země okamžitě hlásit s požadavky na pomoc ze záchranných fondů. Úroková služba nově rostoucí zadluženosti bude obnášet nižší sazby. „Psí hovínka“ na evropských bulvárech však nebudou odklízené a likvidované, ale pomocí milionů voličských bot rozmazávané po všech evropských městech a obcích.

Německo se jako hlavní financiér zlobících členů eurozóny ve skutečnosti potýká ještě s větším tlakem a ohrožením. Spolu s kolapsem eura by skončil systém centrálního vyrovnávání plateb v Evropské měnové unii (TARGET 2). Němci by rázem nenávratně zchudli o stamiliardy eur. Důvodem je jejich plusové saldo v tomto systému. A to by byla katastrofa okamžitá a o jeden řád vyšší, než jsou krátkozrace viděné oběti k ukonejšení boha „Eura“. Bližší německá košile než evropský kabát.

Není to totéž

A hned doslova o pár dní později, v pátek 14. září, již ministři financí eurozóny (vedeni letně-konspiračním Junckerem) na zasedání v kyperské Nikósii údajně porcují budoucího 700miliardového euro-medvěda (ESM) odhadem (dle Mezinárodního měnového fondu) na 300 miliard pro Španělsko. Skutečnost těchto jednání zatím není potvrzená. Prvních 100 miliard pro sanaci svého bankovního sektoru má již Španělsko téměř dva měsíce odklepnutých. Tamní „zombie“ banky budou jako novozákonní Lazar „vzkříšeny“ – onou „špatnou bankou“ se stane španělská vláda.

A samy španělské  banky? Ty jsou jistě v nejlepším pořádku. Jen v červenci si vypůjčily 412 miliard eur – celých 34 procent všech poskytnutých prostředků z ECB. Loni byly skromnější a vzaly si „pouze“ 82 miliard eur. Sotva projednávané „nikosijské“ návrhy na 300 miliard eur jsou již nyní jen částí „oprávněné“ španělské potřeby.

Globální závěr? Když dva dělají totéž, není to totéž. Co je dovoleno USA a Fedu, není dovoleno (bez úhony) nefederalizovatelné Evropě a ECB. A nezmění to ani přítisk hesla „Novus ordo Europaeus“ na rubovou stranu eurobankovek.