Ceska Pozice

Až prezident Zeman jmenuje Klause premiérem...

Expředseda ČSSD není bytostný levičák, ale pragmatik v hávu nadstranickosti, a proto není jeho podpora ODS ve druhém kole nepředstavitelná.

Pánové by hypoteticky mohli vytvořit tandem značné síly způsobilý roztínat i velké problémy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pánové by hypoteticky mohli vytvořit tandem značné síly způsobilý roztínat i velké problémy. | foto: © Reuters, ČESKÁ POZICE, Petr UrbanČeská pozice
Pánové by hypoteticky mohli vytvořit tandem značné síly způsobilý roztínat i velké problémy.

Kdybychom nyní volili prezidenta České republiky, podle výzkumu agentury Millward Brown zveřejněného počátkem týdne v Lidových novinách by zvítězil Jan Švejnar. Ve druhém kole by předstihl o 2,5procentního bodu Jana Fischera, jehož favorizují dřívější šetření agentur Factum Invenio a SANEP.

Prezidenta však prozatím volit nemůžeme, poněvadž kromě již provedené ústavní změny musí ještě Poslanecké sněmovna a Senát schválit příslušný prováděcí zákon. Jakousi „kuchařku“, jež krok za krokem stanoví pravidla pro podávání kandidátek, jejich registraci, činnost volebních komisí, organizaci samotného hlasování, postup při sčítání odevzdaných hlasů, vyhlašování výsledků a pro odvolací mechanismy.

Prováděcí zákon by měla sněmovna přijmout na své červnové schůzi, na čemž je prý odprava doleva předběžná shoda, přestože je třeba do vládní předlohy dodatečně „načíst“ pozměňovací návrh finančního limitu na prezidentskou volební kampaň, kolem jehož výše může ještě mezi vládními stranami a opozicí nastat přetahovaná. Po sněmovně musí návrh prováděcího zákona ve stejném znění schválit Senát a na závěr legislativního procesu zákon podepsat prezident. Teprve pak začne předvolební závod naostro.

Satisfakce

Zatím jsme svědky jenom tréninku a z „jezdců“, kteří nyní figurují na žebříčcích výzkumných agentur, do „hlavního závodu“ možná někteří nakonec nenastoupí, ale naopak se v něm objeví jména nová anebo zatím jen tušená. Takovými tušenými kandidáty jsou profesor Jan Švejnar, který se definitivně rozhodne až na základě konkrétních podmínek daných prováděcím zákonem, a také Miloš Zeman, jemuž pro změnu nestačí podpisy deseti senátorů obstarané sociálním demokratem Vladimírem Drymlem, ale 50 tisíci podpisy na petičních arších si žádá důkaz, že ho lidé na Hradě opravdu chtějí.

Miloši Zemanovi nestačí podpisy deseti senátorů, ale 50 tisíci podpisy na petičních arších si žádá důkaz, že ho lidé na Hradě opravdu chtějí

Do 7. července si je dali za úkol nasbírat mladí aktivisté Strany práv občanů – Zemanovců (SPOZ), kteří se v „panu Milošovi“ vidí a rádi by mu pomohli splnit jeho sen. Stát se prezidentem měl Zeman zájem už před téměř deseti lety. Koncem roku 2002 si ho ve dvou vnitrostranických referendech vybrali členové a sympatizanti ČSSD, načež se uvolil kandidovat. Část sociálnědemokratických poslanců ho však při prezidentské volbě podrazila a hlavou státu se po Václavu Havlovi stal Václav Klaus.

Onu zradu připisují Zeman a jeho lidé Vladimíru Špidlovi a Stanislavu Grossovi, kteří – říká se – měli strach z jeho moci, pokud by usedl na Hradě, a v poslaneckém klubu ČSSD naverbovali zrádce. Jejich seznam dali tehdy zemanovci obratem do oběhu. Pamětníci si vzpomenou na skoro deset let staré televizní záběry, na nichž zklamaný a ponížený Zeman téměř doslova prchá z Hradu. Pro Miloše Zemana by to nemohla nebýt velká a z lidského hlediska pochopitelná satisfakce, kdyby se zkraje příštího roku na Hradě konečně usadil jako prezident.

Zatím virtuální procenta

Podle preferencí „made in Millward Brown“ by se ale nyní Zeman umístil v prvním kole volby se ziskem 8,1 procenta hlasů až na čtvrtém místě a do druhého kola by nepostoupil. Jsou to ovšem procenta virtuální, poněvadž žádné oficiální kandidátky nemohly být pro absenci prováděcího zákona prozatím podané, a ani jen v náznacích nezačala předvolební kampaň.

Nicméně se zdá, že Zeman příznivce nabírá, poněvadž průzkumu agentury Factum invenio zveřejněném ve čtvrtek 31. května poskočil na 13,3 procenta. A jen 2,5procentního bodu ho dělí od druhého v pořadí Jana Švejnara. Jinak řečeno, bude-li Zeman kandidovat, jako že ano, pravděpodobně bude jedním z favoritů.

Navíc podporu Zemanovým prezidentským ambicím vyjádřila i pro nemalou část veřejnosti stále respektovaná autorita – prezident Václav Klaus. „Miloše Zemana považuji za významnou osobnost české politiky, čímž jsem se nikdy netajil. Jeho prezidentskou kandidaturu považuji za logické vyústění jeho politické i životní dráhy,“ řekl Václav Klaus pondělní MF Dnes.

Bude-li Zeman kandidovat, jako že ano, pravděpodobně bude jedním z favoritůPodle něho by se o úřad hlavy státu měli ucházet lidé, kteří pro Českou republiku něco vykonali a „Miloš Zeman mezi ně patří“. Jak si prezidentova pochvalná slova vysvětlit, je-li známo, že Klaus a Zeman byli až do roku 1998 „na kordy“ a neustále na sebe nevybíravě útočili?

Pouto opoziční smlouvy

Jednoho k druhému nejspíš připoutala a vzájemně je sblížila Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená ČSSD a ODS 9. července 1998, známá jako opoziční smlouva. ODS, která po takřečeném sarajevském atentátu a odchodu Rumlova křídla občanských demokratů do nově založené Unie svobody (US) skončila 20. června 1998 ve volbách do Poslanecké sněmovny na druhém místě, uzavřením „oposmlouvy“ akceptovala na čtyři roky menšinovou vládu ČSSD výměnou za významné posty a shodu změnit volební zákon v neprospěch malých stran.

O tom obě velké strany léta snily a teď měly konečně příležitost zbavit se „prcků“, kteří se jim pletou pod nohy. (Jak známo, změnu volebního zákona podle představ ČSSD a ODS zhatil prezident Václav Havel odvoláním k Ústavnímu soudu, jenž v roce 2001 tři ze čtyř pilířů opozičně-smluvní novely pro nesoulad s Ústavou zrušil.)

„Oposmlouva“ byla skrytou koalicí, vládu de facto zbavila na čtyři roky opozice (lidovců a unionistů bylo ve sněmovně neškodně málo) a má se za to, že se stala výživným podhoubím klientelismu, což Klaus i Zeman vždycky popírali. Každopádně tehdejší poslanci ODS a ČSSD ještě po letech vzpomínali, že „co se tehdy dohodlo, to platilo“.

Z rivalů přátelé

Mimochodem pokud je pravdou, že o variantách řešení povolební situace včetně té „opozičně-smluvní“ se Václav Klaus a Miloš Zeman důvěrně domlouvali už někdy od dubna 1998 – dva měsíce před předčasnými volbami do sněmovny –, pak je představitelné, že po červnových volbách, v nichž zvítězila ČSSD, bylo Zemanovo vyjednávání o společné vládě s Luxovou KDU-ČSL pouze taktickou fintou stejně jako ultimativní, ponižující požadavky, jež coby podmínku pro vytvoření pravostředové koalice dala ODS Rumlově US a KDU-ČSL.

V letech 1998 až 2002 se každopádně společné vládnutí ČSSD a ODS hladce odehrávalo podle partesů „opoziční smlouvy“ a „tolerančního patentu“, jejího doplňku z roku 1999. Až na rušivé akce prezidenta Havla si Zeman s Klausem mohli dělat s republikou v podstatě, co chtěli. Bodejť by za takových okolností nezískali jeden k druhému respekt a vzájemnou důvěru!

Miloše Zemana a Václava Klause nejspíš připoutala a vzájemně sblížila Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená ČSSD a ODS 9. července 1998A tak se stalo, že z druhdy rivalů se stali téměř přátelé, pokud je to u dvou natolik výrazných osobností přesvědčených o své dokonalosti a náskoku před kýmkoli dalším něco takového vůbec možné. Prezident Klaus za Zemanem občas zajede na Vysočinu a nedávno ho navštívil v jedné pražské nemocnici. Zeman naopak bývá zván na Pražský hrad i jinam, kde se s prezidentem Klausem potkává a jeden ani druhý neskrývá, že si mají co říci.

Džentlmenská splátka

Klaus prý ostatně postrkuje Zemana k prezidentské kandidatuře už delší dobu a u tohoto špičkového politického taktika jistě není náhodou, že mu to právě nyní zopakoval veřejně při setkání na ruském velvyslanectví. Přítomno bylo mnoho významných osobností a také vlivní novináři, takže o publicitu bylo postaráno. Proč vlastně se ale prezident Klaus pro Zemana tak angažuje?

Kdo chce, může v tom vidět i džentlmenskou splátku za pomoc Miroslava Šloufa, Zemanovy pravé ruky, jenž se těsně před únorovou prezidentskou volbou v roce 2008 sešel v hotelu Savoy s hradním kancléřem Jiřím Weiglem a jeden z poslanců ČSSD pak nehlasoval pro Švejnara, nýbrž pomohl ke druhému zvolení Václavu Klausovi. Tuhle „ligu džentlmenů“ mohou přitom za jistých okolností hrát VK a MZ úspěšně dál. Mám teď konkrétně na mysli situaci, kdy by se z Miloše Zemana stal příští prezident republiky. Jisté to pochopitelně není, ale vyloučené také ne!

Anžto náš volební systém má tendenci generovat patové výsledky neumožňující vytvoření stabilních vlád opírajících se ve sněmovně o dostatečnou většinu, nelze ani po příštích „velkých“ volbách vyloučit opětovné komplikace. Představme si, že by se opakovat patový výsledek z června 2006, kdy čtyři měsíce po volbách nedala sněmovna důvěru první Topolánkově vládě a ta druhá ji za další tři měsíce získala jen díky od ČSSD zběhnuvším poslancům Miloši Melčákovi a Michalu Pohankovi. Připomeňme si, že prezident Klaus tehdy marně tlačil Mirka Topolánka do velké koalice s Paroubkovou ČSSD. Leč „Topol“ to striktně odmítl, aby se pak klopotně dopracoval ke koalici ODS s KDU-ČSL a zelenými, jež však vydržela jen 2,5 roku. A teď si trošku zafantazírujme!

Fantazírování

Ústava ČR prezidentovi nepředepisuje, koho musí po volbách jmenovat premiérem a následně ho pověřit sestavením vlády. Lze si proto představit, že kdyby se stal hlavou státu Miloš Zeman a povolební situace zaváněla opět patem, mohl by si pomoci jmenováním Klause premiérem a v souzvuku s ním najít nějaké „stabilní řešení“ – třeba na způsob „oposmlouvy“.

Kdyby se stal hlavou státu Miloš Zeman a povolební situace zaváněla opět patem, mohl by si pomoci jmenováním Klause premiéremJistě by to byla extrémní a kdekým napadaná varianta, jenomže v případě kolizní, neřku-li kritické situace by ji dva matadoři Zemanova a Klausova formátu svým sympatizantům – a tedy významné části veřejnosti – už nějak zdůvodnili! Shoda mezi prezidentem a premiérem by vytvořila tandem značné síly způsobilý roztínat i velké problémy.

Po listopadu 1989 jsme měli takový tandem jen jeden a na chvíli – od roku 1990 do poloviny roku 1992 federálního prezidenta Václava Havla a federálního premiéra Mariána Čalfu. Kdo si dneska vzpomene třeba na to, jak promptně tenhle tandem řešil personální problémy ve vládě? Změn byla celá řada a často probíhaly tak, že odpoledne se o nich Havel s Čalfou dohodli a druhý den dopoledne byly na Hradě se vší parádou protokolárně uskutečněny. Od léta 1992 až dodneška však vládne mezi Hradem a Strakovou tu otevřené, tu skryté napětí a o dělném tandemu prezidenta s premiérem darmo mluvit.

„Polibek smrti“ ODS

Leč vraťme se k duu Zeman–Klaus. Dost možná už jen jmenováním Klause předsedou vlády by měl „vysloužilý“ prezident šanci vrátit se do vrcholné politiky a zároveň na dostatečně důstojné a viditelné místo v ní. Samozřejmě, pokud ho po vypršení prezidentského mandátu 7. března 2013 chuť dál se v politice angažovat neopustí a dovolí-li mu to zdraví.

I kdyby totiž příští měsíce přály radikálním proudům v české politice a třeba Svobodní Petra Macha anebo Suverenita Jany Bobošíkové se staly parlamentními stranami, asi jen stěží získají v příštích volbách do sněmovny tolik mandátů a reálného vlivu, aby dokázaly získat pro Václava Klause post důstojný bývalého prezidenta. A nad využitím Bártových Věcí veřejných (VV) musel udělat kříž, poněvadž ty se doslova hroutí před očima.

Svou otevřenou podporou kandidatury Miloše Zemana však Václav Klaus posílá „polibek smrti“ ODS a jejímu kandidátovi na prezidenta, ať už jím bude Přemysl Sobotka, anebo (málo pravděpodobně) Evžen Tošenovský. Oba jsou ale relativně málo výrazní kandidáti, což cítí i členové ODS, poněvadž jinak by se debat s nimi v rámci vnitrostranických primárek účastnili v hojném, a nikoli ve skromném počtu.

Svou otevřenou podporou kandidatury Miloše Zemana však Václav Klaus posílá „polibek smrti“ ODS a jejímu kandidátovi na prezidenta

Přitom navzdory Klausovu rozchodu s ODS (za Topolánkovy éry) zůstává její nikoli marginální část s „otcem-zakladatelem“ dál spojená pupeční šňůrou ideologie klausismu a podporou Zemana je jejich guru zklamal a dezorientoval. To, že by ODS podpořila Zemanovu prezidentskou kandidaturu, jak připouští komentátor deníku Právo a specialista na ČSSD Alexandr Mitrofanov, je ale příliš smělá úvaha!

Vděčnost za pomoc

Zeman sice vzal v ochranu Melčáka a Pohanku, když zkraje roku 2007 sběhli od ČSSD a umožnili Topolánkovi vytvořit pravostředovou vládu s těsnou sice, ale pro hlasování o důvěře vládě dostatečnou většinou ve sněmovně. A je pravdou i to, že po květnových volbách 2010 nesestavoval vládu Jiří Paroubek, ale Petr Nečas, poněvadž drahocenných 4,33 procenta hlasů odčerpala sociální demokracii SPOZ.

Občanští demokraté jsou možná Zemanovi za jeho pomoc i vděční, ale z prestižních důvodů musejí do prezidentské volby vyslat svého kandidáta, byť nejspíš nemá šanci postoupit do druhého kola. A poněvadž Miloš Zeman není žádný bytostný levičák, nýbrž pragmatik, jenž se stejně jako před devíti lety Václav Klaus snaží odít se do hávu nadstranickosti, jeho podpora občanskými demokraty není v druhém kole nepředstavitelná.

Pokud by byl Zemanovým protikandidátem ve druhém kole kníže Schwarzenberg či někdo podobný, koho ODS nesnáší a svědomitě k tomu vychovává svoje příznivce, podporu Zemanovi by už veřejnosti nějak vypointovala. Připomeňme si propagandistickou smyšlenku o „sarajevském atentátu“ a uznejme, že ODS v tom má praxi.

Pokles volebních preferencí

Padla tu zmínka o ohlášeném prezidentském kandidátovi TOP 09 a Starostů Karlu Schwarzenbergovi, jenž se v dosavadních virtuálních průzkumech volebních preferencí pohybuje plus minus na třetí příčce přibližně s osmi procenty hlasů. Pozoruhodné je, že nezávislí Jan Fischer a Jan Švejnar zatím vykazují dvojnásobek a víc volebních preferencí než stranický kandidát Schwarzenberg. Se značným odstupem za knížetem přitom následují další straničtí kandidáti – sociálnědemokratický místopředseda a senátor Jiří Dienstbier mladší a první místopředseda Senátu Přemysl Sobotka za ODS.

V našich poměrech velké a zavedené politické strany – ODS a ČSSD – nejsou s to nabídnout do přímé volby prezidenta výrazného, konkurenceschopného kandidáta

Jinak řečeno, ani v našich poměrech velké a zavedené politické strany – ODS a ČSSD – nejsou s to nabídnout do přímé volby prezidenta výrazného, konkurenceschopného kandidáta, což je ostuda a doklad jejich značné nemohoucnosti. Jak k tomu došlo?

Inu dílem jim „došly kádry“, poněvadž střídání ODS a ČSSD u moci už spotřebovalo několik garnitur jejich politiků a noví lidé, mezi nimiž by se časem pár talentů jistě objevilo, se k „modrým“ ani k „oranžovým“ nehrnou. Dalším důvodem je současná podoba naší demokracie, jež je poznamenaná korupcí a jiným selháváním politických elit a neustále rostoucím znechucením veřejnosti politikou.

Volební preference nejen vládních stran, ale v nedávné době i opoziční ČSSD klesají a v případě ODS, TOP 09 (o VV ani nemluvě) a částečně i ČSSD věstí těmto stranám v příštích volbách do sněmovny nepříjemné překvapení. Pokud se však veřejnost od strany X odklání, poněvadž ji zklamala, těžko si o jejím kandidátovi pro prezidentskou volbu pomyslí, že je z jiného těsta, a nasype mu hlasy.

Dvě podmínky

To je samozřejmě výhodné pro Miloše Zemana! Lidská paměť je pomíjivá, mnozí si už nevzpomenou na jeho „pracovní metody“, v nichž měla hrubost a bezskrupulóznost místo nejen v Zemanových pověstných bonmotech. I ti, kteří Zemana nesnášeli, mu však nemohou upřít, že to je výrazná osobnost s rozsáhlými znalostmi, brilantním intelektem a s darem zarputilé pracovitosti. Také jeho autoritářské sklony se mohou jevit jako přednost těm, kdo v dnešním upachtěném polochaosu touží po silné vůdčí osobnosti, která s ním skoncuje. To se prezidentovi samotnému sice nemůže podařit, nicméně pokud upachtěného polochaosu bude stále víc, Zemanovy šance stát se prezidentem porostou.

Pohříchu to platí také o různých ambiciózních extrovertech levicově, pravicově, nacionalistické či jinak extremistické či radikální názorové orientace, které bude prezidentská kandidatura rovněž lákat a dokáže-li jim někdo opatřit nominaci buď pomocí skupiny poslanců či senátorů, anebo 50 tisíci podpisů na petičních arších, půjdou – jak se říká – do toho. Naštěstí aby měli reálnou naději uspět, musely by být splněny přinejmenším dvě podmínky:

Je to na občanech-voličích

Shrneme-li to, pak to naštěstí znamená, že se sice jako kandidát může objevit na startu volební kampaně nějaký nebezpečný exot, nicméně na rozdíl od seriózních kandidátů by měl už v prvním kole skončit. Neb člověk má být připraven pokud možno na všechno.

Pro úplnost dodejme, že sice nikoli nebezpečnou, leč také exotickou kategorii kandidátů mohou představovat i bývalé, současné či rádoby celebrity z řad sportovců, zpěváků, seriálových herců, bavičů a tak podobně. Karel Gott to asi nemá zapotřebí, ale kdyby některá politická strana zoufalá z toho, že ze svých zdrojů má k dispozici jen outsidera, nabídla Mistrovi kandidaturu a on ji přijal, kdo ví, zda by se prvním přímo voleným českým prezidentem nestal „zlatý slavík z Prahy“.

Končíme preventivní omluvou Mistrovi a konstatováním: Přímou volbu prezidenta si v průzkumech dlouhodobě přály až čtyři pětiny Čechů, Moravanů a Slezanů. Jakpak asi budou spokojeni s jejím výsledkem? Jen aby zpětně nelitovali toho, co si tak vroucně přáli! Naštěstí to mají v rukou oni, občané-voliči.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.