„Ať si Romové žijí, jak chtějí, hlavně ať tady nejsou…“

Českobudějovické sídliště Máj vyhlíží na první pohled „normálně“. Pod povrchem však kypí nenávist.

Sobota 29. června. Pochod demonstrantů z českobudějovického náměstí. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Sobota 29. června. Pochod demonstrantů z českobudějovického náměstí. | foto: © ČTKČeská pozice
Sobota 29. června. Pochod demonstrantů z českobudějovického náměstí.

Z veřejně dostupných zdrojů se můžeme dozvědět, že sídliště Máj v Českých Budějovicích se vyznačuje například absencí výrazného čtvrťového centra a nadměrným nahuštěním obyvatel (údajně až 500 lidí na jeden hektar). A dále že v severozápadní části sídliště s vysokou koncentrací panelových domů žije nezanedbatelné procento sociálně slabých obyvatel, včetně Romů. Oficiálně se uvádí, že jich na dvacetitisícovém sídlišti bydlí asi 400, objevují se však informace, že jejich počet je ve skutečnosti o něco vyšší.

Jak uvedl nedávno iDnes, „první romské rodiny stěhovala budějovická radnice do paneláků na Máji už v letech 1987 a 88. Během stavby sídliště šly na novou adresu ti z vybydlených domů“.

Ve větším měřítku se Romové začali stěhovat na sídliště Máj v 90. letech často z centra Českých Budějovic, kde byly privatizovány byty, dále údajně přicestovali i ze Slovenska. „Zdejší Romové jsou však většinou slušně oblečení, patří zřejmě k těm bohatším v rámci města,“ uvádí na toto téma například Wikipedie. Konflikty mezi tamní majoritou a minoritou však nejsou nové, jak o tom svědčí mimo jiné více než deset let staré zkušenosti bývalého primátora, který na sídlišti Máj bydlel. Nyní vygradovaly a před pár lety rekonstruované sídliště Máj se dostalo do centra pozornosti i kvůli akcím extremistů. Leckoho, kdo mohl sledovat dění jen prostřednictvíém médií, to udivilo: vždyť na první pohled je to sídliště jako každé jiné...

Bojí se všichni

Vskutku. Bloky panelových domů s novějšími fasádami, lemované parkovišti. Mezi nimi tráva, stromy a keře, sem tam lavičky a dětské pískoviště. V dopoledních hodinách potkáte pár dětí, „pejskaře“ nebo paní, která míří na nákup. Policejní hlídka pravidelně projíždí kolem. V ten okamžik to vypadá jako celkem příjemné místo pro život – jeden svět, který netrápí žádné dramatické dělící linie.

Ostatně i primátor Českých Budějovic Juraj Thoma upozorňuje, že nejde o nijak zvlášť problémovou lokalitu. „Sídliště Máj, na kterém žije 22 tisíc obyvatel a několik desítek Romů, není Chanovem. Sídliště Máj není lokalitou, ve které by opravdu bylo obrovské sociální napětí.“ Jenže právě tudy minulý týden prošla protiromská demonstrace, jíž se zdaleka nezúčastnili jen extremisté, ale obyčejní lidé, kteří právě tam bydlí.

Ale nemělo by to být překvapení. Pokud se totiž i bez analytických ambicí vydáte přeptat pár desítek lidí na jejich názory a pocity, pod relativně uhlazeným povrchem se zjeví kotel rozžhavený emocemi.

Budou prý další a další demonstrace, protože nikdo nechce slyšet. Ani město, ani stát, nikdo.

Zmínili jsme, že panelové domy byly nově zrekonstruované před několika lety. Když jsem se bavil s místními obyvateli, často mi říkali, že jsem měl přijet před šesti sedmi lety, to bych viděl úplně něco jiného: zpustošené oprýskané budovy a špínu na ulicích. Jaký kontrast oproti dnešku! A titíž lidé se bojí, že sídliště se zanedlouho vrátí do takového stavu. Prý už je nakročeno, proto ty demonstrace. A nemám se prý divit – budou další a další, protože nikdo nechce slyšet. Ani město, ani stát, nikdo.

Jestliže na sídlišti Máj situace explodovala rvačkou na pískovišti, je to symbolické. Pískoviště není marginálií, o pískovišti mluví téměř všichni, kteří jsou ochotni ventilovat své pocity – Romové i majorita, jen každý jinak. Obyvatelé chtějí chodit se svými dětmi na upravené pískoviště, jenže se opakovaně dozvídáte, že se bojí. „Češi“ se bojí Romů, Romové se bojí „Čechů“. A pokud se všichni bojí, je to svědectví, jak je destruován komunitní život.

„Pokřikují na nás, že jsme opice“

„Já jsem celej život pracovala, manžel zrovna tak, dcera pracuje. To furt nestačí?“

Hned na kraji sídliště potkávám upravenou paní v černém se zlatými řetízky kolem krku a zlatými náušnicemi, Romku kolem šedesáti let. Nechce se nejdřív moc bavit, nakonec ale mluvíme asi čtvrt hodiny. Stěžuje si. Nechápe, v čem je problém, přistěhovala se sem zhruba před rokem, je s manželem v důchodu, posléze ale říká, že stále ještě pracuje, tak nevím. „Ta situace je hrozná. Třeba jedna paní, sousedka, dělá v masně, známe se dlouho. Někdy mě zvala na polívku a teď najednou ji vidím, jak jde v průvodu pod mým bytem a křičí s dalšími ,Cigáni do plynu!‘ To jí jako mám dál zdravit a bavit se s ní? Já jsem celej život pracovala, manžel zrovna tak, dcera pracuje. To furt nestačí?“

Po chvíli se k nám připojuje její známá, čtyřicátnice: „Kam mám chodit s dítětem, aby si hrálo? Na pískoviště nesmíme, protože jsou tam Češi. Pro nás tady nic není. Když si třeba s kamarádkami sedneme tady na ty lavičky, dáme si kafe a bavíme se, tak po nás občas z oken dokonce házej vajíčka nebo pytlíky napuštěný vodou. Pokřikujou na nás, že jsme opice.“

Následuje několikaminutová litanie dvou žen – není práce, za komunistů bylo lépe a nedivte se, že budeme všichni volit komunisty, až budou volby, protože za komunistů nic podobného nebylo, žádné skinheadské hajlování. Češi i „my“ jsme dobří i špatní, ale nám se nic nepromine, můžeme snad my za to, že je čím dál tím hůř? A tak podobně a pořád dokola. „Cigán“ a „Čech“ – štěpná linie, která je slyšet z každé věty.

Jinak se ale příliš Romů bavit o sobotních demonstracích nechce – říkají, že nevědí, co se stalo, a že nevědí, proč se to stalo. Krom hloučku několika adolescentů, kteří se rychle shodnou na tom, že jsou od „Čechů“ tyranizovaní (ničím konkrétním to ale nedokladují) a že žádné problémy nedělají. Kamarády mezi vrstevníky z majority nemají a hlavně o ně ani nestojí, nerozumějí si prý s nimi – jsou to přece „Češi“.

„Nemakaj, v tom je ten problém!“

Před východem z krámku se dávám do řeči asi s padesátiletou upravenou blondýnkou – po romsku „Češkou“. Situaci vidí zcela naopak: „Jasně, pár slušných jich tu je a teď se vám to tady zdá takový klidný, skoro i pěkný, ale přijďte se sem podívat po pátý šestý večer. Úplně se to tady promění. Obsadí všechny lavičky, pískoviště a řvou a řvou až do noci, že se nedá spát.“

Na sobotní demonstraci nebyla, vadí ji skinheadi, zná však několik lidí ze sídliště, kteří tam šli. Ale nemá s tím problém – když jí vyprávěl její známý, co se na náměstí na demonstraci říkalo (o asociálních parazitech a rasismu naruby), podepsala by to. Podle ní by se však problém „neměl řešit radikálně.“ Osobní negativní zkušenost nemá: „Mám velkého černého psa a toho se oni bojí, takže mám klid, ale běžte se zeptat tady do obchodu a lidi vám řeknou, jak tam pořád kradou.“

„Měli by nám vrátit, co se jim dává. Nepřinášej žádnej užitek a jenom berou.“U krámku sedí a poslouchají rozhovor dva muži – asi padesátiletí – popíjející pivo (rozhodně již nějakou dobu před mým příchodem). Vmísí se do debaty: „Měli by nám vrátit, co se jim dává. Nemakaj, v tom je ten problém! To je celý. Nepřinášej žádnej užitek a jenom berou.“

Na rozdíl od Romů se lidé z „neromské majority“ svěřují se svými názory ochotněji, jsou rádi, že jim někdo zvenčí naslouchá. Když se ptám, kde jsou podle nich problémové lokality, odpovídají, že všude, ale že teď žádného „Cikána“ nemohu potkat, protože vyspávají…

To všechny rozčiluje nejvíc. Popis je téměř identický: „my“ jdeme do práce, po nich ani vidu ani slechu. „My“ přijdeme unavení z práce, chceme si udělat pěkné odpoledne, vyjít si s dětmi, ale v tu ránu se „oni“ začnou probouzet po probdělé noci, když si právě nejdou na sociálku pro dávky, a začnou okupovat všechno – lavičky, pískoviště, a navíc sprostě pokřikují. „My“ jdeme spát, protože druhý den vstáváme do práce, „oni“ ale dál pokřikují pod okny, hraje nahlas hudba, nedá se to vydržet...

Tento rozměr problému potvrzuje přimátor Českých Budějovic Juraj Thoma ve zmíněném článku iDnes. „Největším problémem Máje jsou rodiny, kterým stačí žít ze sociálních dávek. Jako starosta stotisícového města to nemůžu ovlivnit, je to práce pro zákonodárce,“ tvrdí.

Stejně jako starší lidé, i maturant, kterého potkávám už skoro u zastávky trolejbusu, odkazuje na způsob chování romské minority ve veřejném prostoru a lakonicky shrnuje: „Není to s nimi k vydržení!“ Jeho spolužáci na sobotní demonstraci byli, nejsou to prý přitom žádní rasisti, ale slušní lidé, on sice nešel, ale souhlasí s demonstrací a je prý jen otázkou času, kdy se připojí. „Měli by se už konečně odstěhovat. Kam? Nevím, někam za město třeba. Ať si tam žijou, jak chtěj, ale hlavně ať tady nejsou. Teď po tý demonstraci se navíc začnou mstít, bude to jenom horší.“

Dva monology

Jsou to dva světy, ne jeden, dvě komunity, žijící sice na jednom místě, ale mezi sebou nevedou dialog. Je slyšet jen dva monology, které se mohou jen vzájemně posilovat v agresivitě. Už na tento víkend je do Českých Budějovic svolána další demonstrace – mluví o ní celé sídliště, mluví o tom Romové, kteří se chtějí bránit, mluví o ní „bílá majorita“, která s demonstranty většinou sympatizuje, byť se demonstrace třeba neúčastní.

Je to selhání státu i místní politiky? Majority i minority? Nesmírně komplikované otázky, jež řeší už léta stovky odborníků, v praktickém životě obyvatel jednoho sídliště však nabývají zcela lapidární podoby:

Jak je možné, že sousedka, která se dobře zná s Romkou, povídají si o všem možném, najednou provolává paušální protiromská hesla? Jak to, že „přehlédne“ svou intimní zkušenost (minimálně zná jednu Romku, s níž bez problémů komunikuje) a převládne u ní paušální odsudek?

Stát verbálně „zaklíná“ neonacistické bojůvky, jenže rostoucí tolerance těchto bojůvek majoritou v mnoha lokalitách je jasným symptomem: majorita se necítí bezpečně, cítí se ohrožená a čeká se jen na to, kdy vezme „spravedlnost do svých rukou“.

Počet příspěvků: 41, poslední 7.8.2013 04:20 Zobrazuji posledních 41 příspěvků.