Armstrong je strom, za nímž se skrývá les

Případ fenomenálního cyklisty obviněného z dopingu může předznamenat budoucnost profesionálního sportu.

Petr Bušta 25.8.2012

foto: © ReutersČeská pozice

Lance Armstrong to tentokrát vzdal. Kdekdo mu bude připomínat, že býval větší bojovník. Porazil nádorové onemocnění, pak zvítězil na sedmi Tour de France v řadě (1999–2005), mezitím se stal jednou ze světových ikon boje proti rakovině, když v roce 1997 založil Lance Armstrong Foundation. Ale ve čtvrtek 23. srpna odpískal svůj právní spor a americkou antidopingovou agenturou USADA. Několik měsíců se bránil obvinění USADA, že v dobách největší slávy používal doping. USADA žádá anulování všech jeho velkých výsledků. Samo obvinění vyvolalo poprask. Proč až po tolika letech?

Den poté, co Armstrong na spor rezignoval, se o tom mimo jiné píše, že ho uštvali. Ale také, že se to rovná přiznání. A některé titulky rovnou hlásají, že Armstrong přijde o všech sedm titulů z Tour de France, jako by to byla hotová věc. Jenže to není hotová věc. Možná přijde, možná nepřijde, nemůže o tom ale rozhodnout jen sama antidopingová agentura, nýbrž také Světová cyklistická unie, byť je vázána poslušností vůči antidopingovým organizacím. Zatím stála za Armstrongem a také její vzkaz americké antidopingové agentuře je poměrně rezervovaný.

Rozehrává se však partie, jejíž výsledek může předznamenat mnohé z budoucnosti světového profesionálního sportu. Případ Armstrong zahrnuje velice vrstevnatou story, především medicínskou a právní. Omezme se jen na několik klíčových bodů, aniž bychom zabíhali do detailů jako hladina hematokritů v krvi nebo článek 8.3 z pravidel světové antidopingové agentury WADA. Tuny těchto detailů lze najít na internetu, například na webu Cyclingnews.

Systém vzhůru nohama?

Po Armstrongovi šli od počátku oslnivé pasáže jeho kariéry. Podezření byla vzhledem k mimořádnosti výkonů víc než četná. Byl vyšetřován. Prošel stovkami testů, z nichž však jen jediný naznačoval možnost dopingu – v roce 1999 během Tour de France. Jenže naměřené množství látky EPO bylo tehdy nižší než definovaná hladina pozitivního nálezu a Armstrong se navíc obhájil lékařským osvědčením.

Když USADA nově jeho případ otevřela, argumentovala, že disponuje 38 vzorky z minulosti, „které vykazují podezřelé výkyvy“. Všimněme si, že se nehovoří o pozitivních nálezích. Dále USADA operuje svědectvím osob z profesionálního týmu US Postal, kteří tvrdí, že ve stáji se dopovalo a dopoval i Armstrong. Koho zajímají detaily, může si prostudovat dopis USADA obviněným. Bude to vše stačit jako důkaz viny, když Armstrong nikdy nebyl pozitivně testován?

Situace má dvě podstatné zápletky. První se týká vývoje boje proti dopingu. Jisté je, že dopingové metody mají náskok před metodami detekčními. Tento náskok mohou eliminovat právě testy vzorků prováděné pokročilejšími způsoby třeba až po osmi letech. Možná má USADA něco takového v ruce, argumentuje-li „podezřelými výkyvy“, třeba z nich lze prokázat dnes víc než před osmi lety. Ale pozor – co třeba revidovat závěry až po deseti, dvaceti, třiceti letech…? Po kolika letech se bude znovu a znovu přepisovat sportovní historie? Anebo se dokonce budou přepočítávat získané prémie? A především – o kolik se rozšíří seznam průšvihářů? Z toho je zatraceně mnoho lidí (včetně velmi vlivných lidí) v profesionálním sportu nervózní. Sportovec Armstrongova kalibru je investice, jde o ohrožení investic. A také o rozkolísání celého miliardového odvětví.

Co se prokázání viny týká, Světová cyklistická unie (UCI) Američanům stroze vzkázala, že rozhodne ona, a až podle dokumentů, které jí USADA předloží. Uvidí se, zda budou hrát roli nejen výkyvy v hodnotách vzorků ale třeba i osobní svědectví. Kdo ale profesionálně posoudí jejich hodnověrnost po takové době?

Vytváří se situace, kde každý bývalý soupeř může prostřednictvím antidopingové agentury otevřít případ, natruc nebo pro osobní zisk

Armstrong to ve svém prohlášení komentoval trefně, volně citujme: Bez ohledu na to, co šéf USADA Travis Tygart říká, nemá agentura žádný fyzický důkaz (…) Jediným fyzickým důkazem jsou stovky kontrol, kterými jsem úspěšně prošel. Přiměli mě, abych byl k dispozici po celý den a po celém světě. V soutěžní den. Mimo soutěž. Žádali o krev. O moč. Jaký smysl mají všechny tyto testy, pokud nakonec v očích USADA neobstojí? (…) Myšlenka, že sportovci mohou dnes být odsouzeni bez pozitivních A a B vzorků, a to podle stejných pravidel a postupů, které se vztahují na sportovce s pozitivními testy, převrací systém vzhůru nohama. Vytváří situaci, kde každý bývalý soupeř může prostřednictvím antidopingové agentury otevřít případ, natruc nebo pro osobní zisk…

Celé Armstrongovo prohlášení.

Platí-li paradigma, že chceme i profesionální sport bez dopingu, jak daleko jsme ochotni jít, abychom jej vymýtili? Pokud až ke svědectvím kolegů a soupeřů, bude pak ještě moudré ponechat osudy sportovců čistě v rukou sportovních institucí a „civilní“ spravedlnosti svěřit pouze případy, kdy samy sportovní federace poruší vlastní pravidla?

Radikálně zní myšlenka lékaře Jeana-Pierra de Mondenarda specializovaného na boj proti dopingu: „Nejlepší zbraň v boji proti dopingu je policie.“ Jinak řečeno: postavit (ale to by se muselo udělat celosvětově) boj proti dopingu na trestněprávní bázi a práci orgánů činných v trestním řízení. Zároveň prosadit ve sportovním byznysu tvrdé obchodní právo, více smluvních pokut, více náhrad ušlých zisků, trestních stíhání za delikty proti smlouvě, kde doping bude postaven na roveň byznysového podvodu…

Je věčnou otázkou, zda sportovní byznys (ale i mnoho sportovních fanoušků) touží po tom, aby se sportovní stránky novin změnily v soudní a právní rubriku. A také zda tato sportovní agenda vůbec náleží státu. Kolik bude mít práce? Mondenard označuje letošní Tour de France s jediným dopingovým nálezem za falešnou a Armstronga za jediný strom, za nímž se ve skutečnosti skrývá les.

To bude pěkný ceremoniál

Představme si, že Armstrong nakonec opravdu přijde o tituly z Tour de France a na Champs Elyssée budou trofeje předány borcům, kteří v příslušných ročnících skončili na druhém místě. Kohopak tam uvidíme?

Třikrát Jana Ulricha, který se po skončení kariéry sám k dopingu přiznal. Alexe Zülleho, jenž byl pozitivně testován a později se rovněž doznal. Ivana Bassa a Joseba Belokiho, vyloučené z Tour de France kvůli dopingové aféře v roce 2006. A konečně Andrease Klödena, jenž figuroval v německém skandálu s krevním dopingem v témže roce. Jak poznamenal čtenář jednoho cyklistického webu: To bude pěkný ceremoniál.

Ale co když se vynoří svědci proti nim, další a další staré vzorky, kterých se chopí někdo jako USADA? Budeme pátrat na třetích místech konečného pořadí příslušných ročníků. Nu, za Ulrichem byl jednou Alexander Vinokurov, později potrestaný za doping dvouletým trestem. Takže kdo byl čtvrtý? Kdo pátý? Světový sportovní byznys aby se změnil v jeden velký tribunál. Ale kdo má vyšetřovat a kdo soudit? Na základě jakých pravidel? To je vlastně další výzva, kterou přináší příběh jednoho fenomenálního cyklisty.