Arcibiskup Josef Karel Matocha: Připomínka internace po 70 letech

Na Velikonoce v roce 1950 zavřel komunistický režim do domácí izolace olomouckého arcibiskupa Josefa Karla Matochu. Prožil v ní posledních jedenáct let svého bohatého a statečného života, což v současné koronavirové karanténě rezonuje.

Pavel Matocha 13.4.2020
Olomoucký arcibiskup Josef Karel Matocha (1888–1961). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Olomoucký arcibiskup Josef Karel Matocha (1888–1961). | foto: ČT
Olomoucký arcibiskup Josef Karel Matocha (1888–1961).

Přesně před 70 lety zavřeli komunisté olomouckého arcibiskupa Josefa Karla Matochu do domácího vězení. Nebyl na rozdíl od mnoha katolických kněží uvězněn ani fyzicky mučen, ale internován ve své arcibiskupské rezidenci. Psychický tlak na něho však byl obrovský. Příběh svého praprastrýce jsem znal dávno, několikrát jsem Pitín a Střelnou, odkud náš rod pochází, navštívil, ale v současné koronavirové karanténě jeho jedenáctiletá internace rezonuje mnohem intenzivněji.

Pro mnohé je dnes obtížné žít měsíc v mírné domácí izolaci, kdy zákaz vycházení má četné výjimky včetně důležité a přívětivé možnosti procházek do přírody. Zůstáváme se svými blízkými a díky telefonnímu a internetovému propojení můžeme komunikovat s celým světem. Před několika dny jsme třeba měli společnou večeři s rodiči, uvařili jsme si stejné jídlo, propojili se přes videokonferenci, a tak jsme se dvě hodiny viděli a povídali si, téměř jako bychom byli v jedné místnosti.

Olomoucký arcibiskup Josef Karel Matocha byl internován jedenáct let, odpojili mu telefon, vzali rádio, zadržovali většinu korespondence a nemohl mít téměř žádné návštěvy. Nepustili ho ani na pohřeb jeho nejstarší sestry Josefy Ševčíkové, která zemřela v roce 1957. Když v roce 1960 přijel do Československa na návštěvu jeho synovec Arnošt Ševčík, který žil v Kanadě, a se strýcem se neviděl 38 let (nešlo o emigranta po roce 1948), také se s ním nemohl setkat.

Pokud ho mohl někdo navštívit, byl příslušník Státní bezpečnosti (StB), který ho v arcibiskupském paláci hlídal, rozhovoru přítomen. Třeba jeho sestrám Valerii Tesařové a Anně Chmelíkové povolili návštěvu jen na deset minut až po devíti letech internace a i u ní byl přítomen. Nedozvěděl se však nic, protože tři sourozenci těch deset minut proplakali.

Kostel v Pitíně, rodné obci olomouckého arcibiskupa Josefa Karla Matochy.

Kostel v Pitíně, rodné obci olomouckého arcibiskupa Josefa Karla Matochy.

Pohotovost a vyrovnanost

Arcibiskup Matocha byl v neprodyšném domácím vězení od Velikonoc 1950 až do své smrti v listopadu 1961. Připomeňme si o koronavirových Velikonocích tohoto statečného, vzdělaného a prozíravého muže, který se stal olomouckým arcibiskupem měsíc po komunistickém puči v roce 1948. Věděl, v jaké době žije, že katolická církev bude muset snášet příkoří a že boj s komunistickou ideologií bude nerovný.

Od začátku ukazoval, že se nebude bát pevně stát, říkat pravdu a pohotově reagovat. Jeho biskupského svěcení a uvedení do arcibiskupského úřadu se zúčastnili i tři ministři československé vlády – Alexej Čepička, Zdeněk Nejedlý a Josef Plojhar. Jindřich Zdeněk Charouz v biografii Biskup-vyznavač Josef Karel Matocha 1888–1961 o této slavnosti napsal:

Olomoucký arcibiskup Josef Karel Matocha věděl, v jaké době žije, že katolická církev bude muset snášet příkoří a že boj s komunistickou ideologií bude nerovný. Od začátku ukazoval, že se nebude bát pevně stát, říkat pravdu a pohotově reagovat.

„Slavnost se neobešla bez neplánovaného a nepříliš taktního projevu ministra Zdeňka Nejedlého, který vítal nového ,prvního chudého olomouckého arcibiskupa‘ a velebil komunistickou stranu a stát, že ,teprve ony musely církev vrátit jejímu pravému poslání podle Kristových slov: Neshromažďujte si poklady na zemi.‘

Arcibiskup Matocha ve své odpovědi projevil radost nad tím, jak pan ministr zná Písmo svaté, a připomenul verš Písma, který za Nejedlým citovaným veršem následuje: ,Shromažďujte si však poklady v nebi, kde je ani rez ani mol nekazí a kde se zloději nevloupávají a nekradou.‘“

Při přebírání arcibiskupského úřadu mu ředitel arcibiskupských statků řekl: „Mocné, 900 let přeživší panství arcibiskupství olomouckého, opora chudiny a záštita Moravy, bylo převzato státem, takže, pane arcibiskupe, nemám vám co předat, poněvadž vám nezůstává nic.“ Na což Matocha s úsměvem odvětil: „Zůstává mi milost Boží.“

Prozíravost a akceschopnost

Arcibiskup Matocha si vybral důvěryhodné spolupracovníky a strategicky obsazoval důležitá místa pro řízení diecéze, zejména katedrální kapitulu, navíc nastavil systém, jak se budou přebírat pravomoci, pokud by někoho komunisté zavřeli do vězení nebo vyhnali ze země, a současně se nenechal státními tajemníky dotlačit, aby do významných postů nominoval kněze, kteří začali kolaborovat s komunistickým režimem.

Když komunisté přijali zákon, který od 1. listopadu 1949 zaváděl povinnost žádat státní souhlas před vysvěcením na biskupa, arcibiskup Matocha narychlo, dva týdny před tímto datem, v kapli arcibiskupského paláce vysvětil na biskupa Františka Tomáška. V prosinci 1949, o půl roku dříve, než by byl termín, pak vysvětil na kněze 33 studentů bohosloví, protože se obával, že by to za šest měsíců nemohl udělat.

Když komunisté přijali zákon, který od 1. listopadu 1949 zaváděl povinnost žádat státní souhlas před vysvěcením na biskupa, arcibiskup Matocha narychlo, dva týdny před tímto datem, v kapli arcibiskupského paláce vysvětil na biskupa Františka Tomáška. Ten přišel tajně, aby komunisté nemohli svěcení překazit, v půl čtvrté ráno průchodem ze sousedního domu, přes zahradníkův byt, a hned se s arcibiskupem Matochou odebrali do kaple – později se stal kardinálem a hlavou české katolické církve.

V prosinci 1949, o půl roku dříve, než by byl termín, vysvětil arcibiskup Matocha na kněze 33 studentů bohosloví, protože se obával, že by to za šest měsíců nemohl udělat. „Když budou vysvěceni, tak jim nikdo svátost kněžství nevezme,“ řekl k tomuto svému rozhodnutí. Nakolik prozíravé to bylo, se ukázalo už za dva roky, kdy světící biskup Stanislav Zela a mnoho kněží olomoucké diecéze byli ve vykonstruovaných procesech odsouzeni k mnohaletým trestům vězení.

Arcibiskup Matocha byl rovněž internován a třeba s generálním vikářem, který diecézi řídil, se mohl setkat jen dvakrát za rok a pod dohledem příslušníků StB. Když spolu začali mluvit latinsky, jeden z nich zakřičel: „Konec návštěvy, mlčte!“

Odvaha a umanutost

Proč komunisté arcibiskupa Matochu neuvěznili, ale drželi v izolaci v jeho domácím prostředí, není jednoznačně doloženo. Zpočátku předstírali, že v Československu je náboženská svoboda a že normálně funguje, takže občas mu povolili účast na liturgické slavnosti, kterou následně medializovali. Po několika letech se však obecně vědělo, že ho drží v domácím vězení odříznutého od vnějšího světa ještě důkladněji, než kdyby byl běžným vězněm, který by se mohl bavit se spoluvězni, a všichni bachaři nebyli spolupracovníky StB.

V roce 1955 se na izolovaného arcibiskupa obrátili komunisté s nabídkou, o které se zřejmě domnívali, že ji nemůže odmítnout. A dali mu vybrat ze tří možností. Za prvé, vést opět diecézi, pokud podepíše slib věrnosti a spolupráce a nominuje generálním vikářem člověka, jehož mu přivedou. Za druhé, rezignovat na svůj post a odejít do ústraní, kde ho nechají v klidu žít a věnovat se teologii a filozofii. A pokud si nevybere první ani druhou možnost, pak za třetí, bude v tajném procesu odsouzen a na mnoho let uvězněn.

Josef Karel Matocha byl sice profesorem filozofie a teologie a zajímaly ho otázky víry, ale nikoli naivním kostelním panáčkem a mocným nepřátelům vzdoroval racionálně a houževnatě. Komunisté ho nezviklali po dobrém ani po zlém.

To mu to v dubnu 1955 v přítomnosti příslušníka StB předestřel náměstek předsedy Státního úřadu pro věci církevní Josef Plíhal a zároveň se arcibiskupa Matochy zeptal, zda by do olomoucké katedrální kapituly jmenoval tři nové kanovníky, které úřad vybral. Jednání bylo mnohem kratší, než si asi Plíhal představoval. Arcibiskup Matocha mu řekl, že o tom vůbec nebudou diskutovat, že hrobařem církve nikdy nebude a že se nikdy nestane loutkou.

Matochův životopisec Charouz se domnívá, že třetí varianta nenastala, protože arcibiskupa ochránily mimořádné fakulty (výsadní pravomoci pro řízení katolické církve), které před svou internací obdržel ve Vatikánu. Arcibiskup Matocha jejich originály tajné policii nikdy nevydal – poskytl jí jen kopie a možná ne všech. Komunisté nevěděli, či si nebyli jistí, které pravomoci má, a nechtěli zřejmě riskovat, že na jejich základě z vězení učiní rozhodnutí, která Státnímu úřadu pro věci církevní dozor nad katolickou církví zkomplikují. I v tom se ukázala Matochova prozíravost.

Byl sice profesorem filozofie a teologie a zajímaly ho otázky víry (byl ctitelem moravských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, svého předchůdce arcibiskupa Stojana a Panny Marie a angažoval se ve znovusjednocení pravoslavných církví s katolickou), ale nikoli naivním kostelním panáčkem a mocným nepřátelům vzdoroval racionálně a houževnatě. Komunisté ho nezviklali po dobrém ani po zlém. Arcibiskupova neteř v hraném televizním dokumentu Mlčení, modlitba, pokání o něm a o jeho rodu řekla: „Oni ti Matoši už byli takoví, jak si něco umanuli, tak za tím šli.“

Hrob olomouckého arcibiskupa Josefa Karla Matochy na pitínském hřbitově.

Hrob olomouckého arcibiskupa Josefa Karla Matochy na pitínském hřbitově.

Arcibiskup z Pitína

  • Josef Karel Matocha se narodil 14. května 1888 v Pitíně na Uherskobrodsku jako páté dítě z jedenácti kováře a později starosty obce Josefa Matochy a Mariany Matochové, rozené Chmelové.
  • Od dětství projevoval lásku k vědění a vlohy ke studiu, proto mu rodiče umožnili studovat, přestože to byla pro rodinu velká finanční zátěž.
  • Po absolvování arcibiskupského gymnázia v Kroměříži, kde maturoval s vyznamenáním, se rozhodl stát knězem a tehdejší olomoucký arcibiskup František Saleský Bauer ho poslal na studia do Říma, kde vystudoval filozofii a teologii na Gregoriánské univerzitě, a v roce 1914 byl vysvěcen na kněze.
  • Poté se vrátil na Moravu a postupně za první světové války sloužil jako páter v Sobotíně a ve Vernířovicích na Šumpersku. Po ní a vzniku Československa byl poslán do slovenského Ružomberku, aby ve vojenském špitále působil jako vojenský kaplan.
  • Až na přelomu let 1919 a 1920 se dostal na univerzitu, aby mohl dělat to, kvůli čemu v Římě studoval – přednášet vysokoškolským studentům a věnovat se křesťanské filozofii a morální teologii.
  • Přes bratislavskou univerzitu se vrátil do Olomouce, kde od roku 1923 na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě přednášel křesťanskou filozofii a spekulativní dogmatiku.
  • Napsal mnoho odborných textů, užil si akademický spor o svou docenturu, kterou mu nakonec udělil prezident Tomáš Garrigue Masaryk, když ho na konci roku 1927 jmenoval mimořádným profesorem křesťanské filozofie a spekulativní dogmatiky na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci. V roce 1931 se stal řádným profesorem a v roce 1934 děkanem fakulty.
  • Zároveň byl jako zkušený a uznávaný vysokoškolský učitel a představený bohosloveckého semináře v roce 1936 jmenován papežský vizitátorem seminářů na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, kde prověřoval úroveň profesorského sboru a kvalitu výuky.
  • Za německé okupace po uzavření vysokých škol byla zlikvidována i olomoucká bohoslovecká fakulta a Josef Karel Matocha byl poslán na dovolenou. Ve válečných letech v ústraní svého hejčínského domova se nadále věnoval vědecké práci a psal odborné texty, nejdůležitějším je Compendium philosophiae christianae.
  • Po druhé světové válce se vrátil na znovuotevřenou olomouckou bohosloveckou fakultu. V dubnu 1948, kdy se nečekaně a spíš proti své vůli stal olomouckým arcibiskupem, opustil profesorskou židli a naplno se věnoval vedení svěřené diecéze a boji o přežití církve v nepřátelském prostředí komunistického režimu.
  • Dva roky mohl diecézi řídit, pak jedenáct let žil v internaci. Zemřel 2. listopadu 1961 a pohřben byl v rodném Pitíně.

Počet příspěvků: 1, poslední 14.4.2020 04:24 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.