Apely prezidenta Fischera diplomacii neovlivní. Kakofonie by asi ubylo.

Prezidentský kandidát se hlásí k „vícerychlostní“ EU a k atlanticismu. Jak by spolupracoval s dnešní vládou, případně příští ČSSD (s KSČM)?

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Česká Pozice, Alessandro CanuČeská pozice

Jednou z hlavních rolí prezidenta je zastupovat stát navenek. Proto záleží na tom, jak dokáže v zahraniční politice „sladit noty“ s vládou. Současná hlava státu Václav Klaus se o to často příliš nesnažila. V důsledku toho zní z Prahy do světa kakofonie, jež dává rčení „co Čech, to muzikant“ neotřelý význam. To by se však mohlo změnit, až Klause na Hradě vystřídá některých z prezidentských kandidátů.

Jak by v případě úspěchu spolupracoval se současnou či případnou příští vládou ČSSD (s KSČM) jeden z dlouhodobých favoritů postupu do 2. kola prezidentských voleb Jan FischerVe svém volebním programu vyzdvihuje čtyři cíle zahraniční politiky:

  • Obchodními zájmy nepodmíněná podpora rozvojové a humanitární pomoci a ochraně lidských práv ve světě.
  • Flexibilní evropská integrace, kde si každá země zvolí takovou rychlost a míru integrace, jaká jí vyhovuje.
  • Udržování pevného transatlantického spojenectví, včetně účasti na zahraničních vojenských misích.
  • Rozšíření podpory exportu a firem působících v zahraničí, včetně diverzifikace na nově vznikající trhy mimo Evropskou unii.
Úbytek disharmonie 

Tento jeho program v obecných rysech nijak nevybočuje ze současné linie české zahraniční politiky. Zejména „flexibilní“ přístup k evropské integraci výstižně popisuje reálný kompromis na pomyslné ideové ose mezi Úřadem vlády a Černínským palácem. „Jestli mě to řadí mezi Strakovu akademii a Černín, netuším, protože mám pocit, že naší politice jakýkoliv dlouhodobý a konzistentní postoj vůči budoucnosti EU zatím schází,“ uvedl Fischer pro ČESKOU POZICI.

Fischerův program v obecných rysech nijak nevybočuje ze současné linie české zahraniční politiky

Dnešní ministr zahraničí Karel Schwarzenberg případnou povolební spolupráci se svým protikandidátem na úřad prezidenta odmítl pro ČESKOU POZICI komentovat. Je však zřejmé, že zatímco nyní Úřad vlády funguje v otázkách evropské integrace jako jakýsi prostředník mezi názorově vyhraněným Pražským hradem a Černínským palácem, za případného prezidenta Fischera by se toto ideové rozpětí zúžilo, čímž by navenek ubylo disharmonie.

„Předně si myslím, že by Česká republika neměla v otázkách zahraniční politiky vystupovat navenek nejednotně, jako je tomu nyní. Zejména co se týče EU a její integrace, je těžké říci, jaká vůbec je zahraniční politika ČR, když z Úřadu vlády, Černínského paláce, a dokonce i z Hradu zní současně odlišná stanoviska. To je zásadně špatně a naši zemi to v zahraničí poškozuje,“ shrnul Fischer pro ČESKOU POZICI své výtky vůči současné zahraniční politice České republiky.

Flexibilní integrace

Souboj kandidátů v prvních přímých prezidentských volbách v České republice může být ještě napínavý. Nic takového však nejspíš nelze očekávat od příštích voleb do Poslanecké sněmovny, v nichž se očekává drtivé vítězství levicové opozice. Příští prezident by tudíž bezmála čtyři pětiny svého mandátu navenek zastupoval stát pod případnou parlamentní nadvládou ČSSD (s KSČM). Při posuzování zahraničněpolitických priorit prezidentských kandidátů by proto bylo prozíravé zohlednit, že stínová garnitura volá po nové orientaci vztahů s Evropou i se světem.

Janem Fischerem prosazovaná „flexibilní“ integrace je v přímém rozporu s postojem stínového ministra zahraniční Lubomíra Zaorálka (ČSSD). Ten současnou českou diplomacii pranýřuje například za to, že neúčastí na fiskálním paktu napomohla ustavení „vícerychlostní“ Evropy. Mezi oblastmi, ve kterých by se nutně nepodřizoval „hlavnímu proudu“ EU, Fischer výslovně zmiňuje zahraniční politiku.

Fischerem prosazovaná „flexibilní“ integrace je v přímém rozporu s postojem stínového ministra zahraniční Lubomíra Zaorálka (ČSSD)

Právě touto svébytností se česká diplomacie v poslední době nejzřetelněji proslavila, když Praha jako jediná v Evropě hlasovala proti přidruženému členství Palestiny v OSN – k velké nelibosti levicové opozice. Naopak jako oblast, „kde je integrace pro Evropu naprosto nezbytná“, popsal Fischer ČESKÉ POZICI energetickou bezpečnost. Touto frází se v bruselské hantýrce mnohdy odkazuje na větší obezřetnost vůči ruskému Gazpromu, k níž se však „hlavní proud“ EU zrovna nemá.

Fischerův eklektický přístup k evropské integraci kupodivu neznepokojuje jeho eurooptimistické stoupence, mezi něž patří například jeho předchůdce v čele Českého statistického úřadu (ČSÚ) a donedávna předseda Evropského hnutí v Česku Eduard Outrata. Klíčovější je však nejspíš spokojenost oceláře Tomáše Chrenka a směnárníka Mikuláše Švedy, hlavních sponzorů Fischerovy volební kampaně. Průmyslník zřejmě nechce, aby nějaké v Bruselu upečené ekologické regulace zamořily Třineckým železárnám jednotný trh, zatímco směnárenská společnost Exchange má pramalý zájem, aby českou kotlinu zahltilo společné evropské oběživo.

Zaorálek však nepředpokládá, že by případný prezident Fischer činil jeho možné vládě obstrukce. „Jako premiér byl v evropských věcech kam vítr, tam plášť,“ popsal ČESKÉ POZICI nezávislého kandidáta, o němž nicméně zároveň hovoří jako o „srozumitelném partnerovi“.

Transatlantické spojenectví

Fischerovo pojetí „flexibilní“ integrace není samo o sobě totálním popřením současného kurzu Pražského hradu. Jenže Fischer se zároveň nepřímo vymezuje proti dosluhujícímu prezidentovi Václavu Klausovi. Odmítá totiž, aby hlava státu v zahraničí hlásala názory v rozporu s politikou vlády. „Uvědomuji si, že prezident není tvůrce zahraniční politiky, tou je vláda a prezident by to měl respektovat. Vždy bych se snažil, aby Česká republika navenek zněla jednotně,“ popsal Fischer svůj postoj ČESKÉ POZICI.

Vládní kurz však bude nejpozději za 1,5 roku nejspíš udávat ČSSD, a ta si zakládá na tom, že Českou republiku vyvede ze „zlobivého“ britského tábora věčných remcalů blíž k „hlavnímu proudu“ evropské integrace soustředěnému v eurozóně. „Pokud by se objevily nějaké závažné názorové rozpory, měl by prezident být schopen vést dialog a dosáhnout kompromisu,“ uvedl Fischer pro ČESKOU POZICI k možným třenicím s vládou ČSSD.

Na rozdíl od svých předchůdců by se případný prezident Fischer ve sporech s vládou nemohl spoléhat na neformální síť ideových příznivců v parlamentu

Na rozdíl od svých dvou předchůdců by se však případný prezident Fischer ve sporech s vládou nemohl spoléhat na žádnou neformální síť ideových příznivců v parlamentu (neřku-li v koalici). Mezi diplomaty v Černínském paláci by však mohl najít spřízněné duše z řad euroatlanticky přeorientovaných absolventů Moskevského státního institutu mezinárodních vztahů (MGIMO).

Fischer za jednu ze svých zahraničněpolitických priorit označuje pevné transatlantické spojenectví a vyzdvihuje účast českých vojáků na spojeneckých misích. Mocný patron tohoto prezidentského kandidáta Jaromír Soukup se sice dříve proslavil sponzorstvím levicové protiradarové vzpoury ve Straně zelených, loni na podzim však vyšly v jeho mediálnímu impériu oslavné články o audiencích Jana Fischera u věhlasných amerických jestřábů Henryho Kissingera a Johna McCaina.

Se svým nově objeveným atlanticismem však Fischer u možné vlády ČSSD s podporou komunistů zřejmě nepochodí. Ve své Oranžové knize zahraniční politiky (2010) totiž Lubomír Zaorálek naopak volá po posilování politické spolupráce s „nezápadními“ světovými hráči včetně Číny, Ruska a Vietnamu.

Obrana lidských práv

Tím se dostáváme k obraně lidských práv ve světě, kterou Fischer označuje za součást „rodinného stříbra“ české zahraniční politiky. Po besedě se senátorem McCainem, který se mu vyznal z obdivu k bývalé barmské disidentce a dnes opoziční političce Su Ťij, dalajlámovi a Václavu Havlovi, vyčetl Fischer premiérovi Petru Nečasovi jeho slova o ekonomické škodlivosti „dalajlamismu“ a „pussyriotismu“.

„V oblasti lidských práv se asi liším od postoje současné vlády, nebo spíše současného premiéra nejvíce,“ sdělil Fischer ČESKÉ POZICI. Podle něho je důležité nepodmiňovat humanitární a rozvojovou pomoc obchodními zájmy. A dodal: „Pokud se máme na zahraničních trzích prosadit, mělo by to být kvalitou, nikoliv poklonkováním.“

Podle Fischera je důležité nepodmiňovat humanitární a rozvojovou pomoc obchodními zájmy

Jenže morální apely bývalého člena komunistické strany budou sotva někdy mít patřičný ohlas. A to bez ohledu na to, že jeho sponzor Chrenek spoluvlastní železnorudné doly na Ukrajině, kde je v současnosti v plném proudu regres politických svobod. Vzhledem k pravděpodobnému upozadění Pražského hradu při tvorbě zahraniční politiky by tedy v pracovní agendě případného prezidenta Fischera byla záštita apolitických podnikatelských misí zřejmě až na prvním místě.

Jan Fischer ve svém programu slibuje, že bude Česko důstojně reprezentovat v zahraničí. Podle něho prý na osobě prezidenta značně závisí, jaký obraz o sobě vytvoří, jak se jeví ostatním a jaké myšlenky, ideje a vize dokáže vnést do mezinárodního prostoru. Normalizační statistik, jemuž by v případě úspěšného tažení na Hrad zřejmě záhy nasadila roubík nová levicová vláda programově odhodlaná zařadit se do hlavního proudu EU, by však se svými tezemi o „flexibilní“ integraci asi příliš neuspěl.

Západní média by možná s uznáním kvitovala, že si Česká republika v prvních přímých prezidentských volbách zvolila do čela státu člověka, který se hlásí k židovství. Uvážíme-li výskyt antisemitismu (nejen) ve zbytku postkomunistické Evropy, pak by to nebyla špatná vizitka. Fischerovy podnikatelské mise by však určitě zamířily i do oblastí ve světě, kde tuto navštívenku není radno vytahovat.

Počet příspěvků: 2, poslední 7.1.2013 06:38 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.