Antarktida je zajímavá projekční plocha, na které se dá leccos ukázat

„Antarktida je zajímavá i tím, že je přehlížená. To jen tak vypadá, že to je kus ledu a nic,“ říká v rozhovoru výtvarník David Böhm o své knize A jako Antarktida. Pohled z druhé strany, jež získala cenu Magnesia Litera za dětskou literaturu, a cestě na jižní pól.

Jitka Polanská 10.11.2020
Výtvarník David Böhm a jeho dva synové v průběhu cesty do Antarktidy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Výtvarník David Böhm a jeho dva synové v průběhu cesty do Antarktidy. | foto: MAFRA
Výtvarník David Böhm a jeho dva synové v průběhu cesty do Antarktidy.

Ve své knize pro děti A jako Antarktida. Pohled z druhé strany David Böhm shromáždil a pozoruhodně ztvárnil mnoho informací i příběhů o tomto kontinentu. O informace ale tomuto výtvarníkovi tolik nejde. „Popsat poznané věci se mi zdá málo, důležitý je pohled z druhé strany,“ říká v rozhovoru.

Vizuálně krásná a myšlenkově hluboká kniha získala cenu Magnesia Litera za dětskou literaturu (a nedávno i jednu z hlavních německých cen Deutscher Jugendliteraturpreis). Stála ho dva roky práce a součástí přípravy byla také cesta do Antarktidy, kam vzal i své dva syny školního věku.

LIDOVÉ NOVINY: Vaši knihu pro děti o Antarktidě někdo nazval první skutečnou učebnicí. Díky ní vím, proč se ten kontinent tak jmenuje, a už to nezapomenu. Vám ve škole řekli, že to souvisí s medvědy nebo přesněji s Velkou medvědicí?

O Antarktidě jsem věděl základní informace. Že je to na jihu, že tam žijí tučňáci, že tam byl závod mezi Scottem a Amundsenem, který vyhrál Amundsen, že tam různé země mají své stanice a že tam nikdo trvale nežije. Víc nic.

BÖHM: Také jsem to předtím nevěděl. A ve škole jsem nebyl nijak dobrý žák. V této souvislosti mě znejistilo, že knížka dostala cenu učitelů, SUK se ta cena jmenuje, neznal jsem ji do té doby.

LIDOVÉ NOVINY: Divil jste se, že vám učitelé konečně dali jedničku?

BÖHM: Překvapilo mě to. Celý můj dětský život jsme si úplně nerozuměli, tak si říkám – moment, není to nějaké nedorozumění? I když zeměpis mě docela zajímal vždycky.

LIDOVÉ NOVINY: Co jste o Antarktidě věděl, než jste začal knihu připravovat?

BÖHM: Základní informace. Že je to na jihu, že tam žijí tučňáci, že tam byl závod mezi Scottem a Amundsenem, který vyhrál Amundsen, že tam různé země mají své stanice a že tam nikdo trvale nežije. Víc nic.

LIDOVÉ NOVINY: Proč jste si vybral zrovna tento světadíl? Někomu může připadat nejméně atraktivní ze všech.

Výpravy Jardy Pavlíčka do Antarktidy mě zajímaly. Tehdy mi přišlo, že to je něco jako cesta na Měsíc, nic, co může zažít obyčejný smrtelník, a on tam byl asi 30krát! Tak jsem se vyptával a on mi vyprávěl i o antarktické smlouvě, o té zvláštní utopii kontinentu, kde se neválčí, ale spolupracuje.

BÖHM: Mně připadá zajímavý i tím, že je přehlížený. To jen tak vypadá, že to je kus ledu a nic. Ve skutečnosti se tam událo a děje dost důležitých věcí. A je to zajímavá projekční plocha, na které se dá leccos ukázat. Podtitul knihy je pohled z druhé strany, to je na tom dost důležité.

LIDOVÉ NOVINY: Vybavíte si, kdy vás to napadlo, v jaké souvislosti?

BÖHM: Přivedlo mě na to vyprávění Jardy Pavlíčka. To je taková poměrně známá postava v cestovatelském prostředí, v té knize ho také zmiňuji. Na konci osmdesátých let vybudoval v Antarktidě vlastní stanici Eko-Nelson. Bylo to dílo doby a náhody, taková možnost už dnes neexistuje. S Jardou jsem byl asi dvakrát na nějaké akci v přírodě, organizuje kurzy přežití.

Jeho výpravy do Antarktidy mě zajímaly. Tehdy mi přišlo, že to je něco jako cesta na Měsíc, nic, co může zažít obyčejný smrtelník, a on tam byl asi 30krát! Tak jsem se vyptával a on mi vyprávěl i o antarktické smlouvě, o té zvláštní utopii kontinentu, kde se neválčí, ale spolupracuje.

LIDOVÉ NOVINY: Knihu vám zadalo německé nakladatelství a vám i vašim synům tam zaplatilo cestu. To zní pohádkově.

S nakladatelem Hansem Kochem jsme se znali z dřívějška, přeložil dvě moje knihy a obě měly v Německu úspěch. Nabídl mi, ať vytvořím knihu rovnou pro německý trh. A já, jak jsem měl v hlavě čerstvě tenhle nápad s Antarktidou, jsem si řekl, že to zkusím, co on na to. A jemu se to líbilo.

BÖHM: Byla to trochu chyba v matrixu, není to standardní ani obvyklé. S nakladatelem Hansem Kochem jsme se znali z dřívějška, přeložil dvě moje knihy a obě měly v Německu úspěch, Hlava v hlavě byla nominovaná na prestižní cenu pro dětské knihy, kterou nedávno získala i Antarktida. Asi si řekl, že když něco udělám, nedopadne to špatně. Nabídl mi, ať vytvořím knihu rovnou pro německý trh. A já, jak jsem měl v hlavě čerstvě tenhle nápad s Antarktidou, jsem si řekl, že to zkusím, co on na to. A jemu se to líbilo.

LIDOVÉ NOVINY: Cesta byla součástí plánu od začátku? Bez toho by to nešlo?

BÖHM: Samozřejmě, že by se to dalo, ale dost jsem stál o to, aby kniha vznikla i na základě nějaké nezprostředkované zkušenosti, přímého pozorování. Ovšem byl bych nerad, aby to vyznělo jako reklama na cestování do Antarktidy. No, a jelikož je to kniha pro děti, dávalo smysl tam vzít i syny.

LIDOVÉ NOVINY: Jen pro představu, jak drahé to bylo, aspoň řádově?

BÖHM: Pár set tisíc. Je to ale nestandardní projekt i pro německý trh, který je větší. Měli velký zájem o autorsky pojatou knihu. U nás vyšla souběžně s německým vydáním, protože jsem ji psal česky, práva se, pokud vím, mezitím prodala do Jižní Koreje, Ruska, teď se řeší Slovensko a Čína.

LIDOVÉ NOVINY: Může ta kniha fungovat jako učebnice?

Dost jsem stál o to, aby kniha vznikla i na základě nějaké nezprostředkované zkušenosti, přímého pozorování. Ovšem byl bych nerad, aby to vyznělo jako reklama na cestování do Antarktidy. No, a jelikož je to kniha pro děti, dávalo smysl tam vzít i syny.

BÖHM: To asi záleží na učitelích. Já ji na nikom netestoval, chtěl jsem si ji udělat takovou, jaká by se líbila mně jako malému klukovi. Určitě jsem chtěl, aby se tam témata prolínala, aby to nebylo jako ve škole, již jsem zažil, kde se učí v zeměpise, na kterých souřadnicích leží, v přírodopise, že tam jsou tučňáci, a v dějepise, kdo a kdy dobyl jižní pól. Neměl jsem ale žádný seznam toho, co vše chci popsat.

Skoro důležitější pro mne bylo dostat tam motiv, že to, co vidíme, záleží i na tom, odkud a jak se díváme. O tom je důležité přemýšlet. To rozvíjí pohled z druhé strany, který je součástí názvu. Třeba takový ledovec: člověk něco vidí, ale většinu si jen domýšlí. Jak často si uvědomujeme, že si při vnímání a posuzování věcí pomáháme algoritmy, které jsou sice užitečné, ale také můžou zkreslovat…

LIDOVÉ NOVINY: Ve zkoumání měřítek a perspektivy, v tom, jak zdůrazňujete, že si sami vybíráme, jak se díváme na svět, vidím výtvarníka. A napadlo mě, jak by vypadaly učebnice, kdyby je dělali umělci…

BÖHM: Během výpravy jsem si dělal zápisky, kreslil jsem a fotil, ale ještě jsem nevěděl, jak to pojmu. Když jsem přijel domů a začal si sumírovat, co by tam všechno mohlo být, uvědomil jsem si riziko, že by to mohlo dopadnout jako ilustrovaná Wikipedie. To mi ale přišlo málo. Jen popsat poznané věci je zbytečné. Ani u učebnic není podstatná suma informací jako spíš to, jak vedou k přemýšlení v souvislostech. Co znamená, že polární kruh je v nějaké zeměpisné šířce a délce? Suchý fakt málokoho zaujme. A co je to polární kruh?

LIDOVÉ NOVINY: Knihu jste dělal dva roky. Kolik z toho času padlo na studium? Jaké zdroje jste využíval a kdo byli vaši poradci?

Chtěl jsem si knihu udělat takovou, jaká by se líbila mně jako malému klukovi. Určitě jsem chtěl, aby se tam témata prolínala, aby to nebylo jako ve škole, již jsem zažil, kde se učí v zeměpise, na kterých souřadnicích leží, v přírodopise, že tam jsou tučňáci, a v dějepise, kdo a kdy dobyl jižní pól. Neměl jsem ale žádný seznam toho, co vše chci popsat.

BÖHM: Postupně jsem si nakupoval všechny možné knížky, které se Antarktidou zabývaly, nakoukával všechny filmy a dokumenty… Skvělý zdroj byl ale třeba YouTube, kde se dají najít prohlídky polárních stanic natočených vědci jen na mobil, doporučuji! Nakonec jsem si musel zakázat cokoli dalšího zjišťovat a číst, jinak bych se v té záplavě informací ztratil.

Vytvořil jsem si strukturu a pak to začal postupně zpracovávat. Skvělé bylo pro mě setkání se skladatelem Miroslavem Srnkou, který o dobytí jižního pólu napsal operu a vysvětloval mi třeba, jaký zvuk má sníh, a potom konzultace s Danielem Nývltem, šéfem českého antarktického výzkumu, který mi velmi pečlivě vysvětloval a opravoval všechny odborné informace.

LIDOVÉ NOVINY: Kniha je koncipovaná do dvoustran. Na jedné ukazujete různé druhy tučňáků, ale ne na fotkách ani na ilustracích, ale v modelech plyšáků, které jste pak nafotil. To se mi zdá dost pracné.

BÖHM: Každá dvoustrana knihy funguje samostatně a k tomu, co jsem tam chtěl vyprávět, jsem hledal adekvátní způsob. Vytvořil jsem třeba model řezu krajinou z polystyrenu položený na plexiskle. Nebo koláž fotek moře, které jsem tam udělal. Na jejím obvodu všechny hladiny moře lícují. Uvědomil jsem si – a nazval jsem tak tu kapitolu – že moře dýchá. Když se plavíte, máte pocit, jako kdybyste jeli na velkém zvířeti.

Důležitější pro mne bylo dostat tam motiv, že to, co vidíme, záleží i na tom, odkud a jak se díváme. O tom je důležité přemýšlet. To rozvíjí pohled z druhé strany, který je součástí názvu. Třeba takový ledovec: člověk něco vidí, ale většinu si jen domýšlí. Jak často si uvědomujeme, že si při vnímání a posuzování věcí pomáháme algoritmy, které jsou sice užitečné, ale také můžou zkreslovat…

Někdy je hladina jak vybetonovaná, hlaďoučká, jindy hodně zčeřená, ale vždy je jediným horizontem voda. Daniel Nývlt mi na to řekl: „To je pravda! Moře dýchá!“ Dozvěděl jsem se od něho, že je tam fotoplankton, který vytváří mnohem víc kyslíku než amazonské pralesy. No, a ti tučňáci – mám šikovnou kamarádku, Ditu Rakouskou, a tu jsem poprosil, jestli by mi pro knihu neušila sadu tučňáků. Ano, kniha byla pracná, ale když to má být dobré, může to být i pracné.

LIDOVÉ NOVINY: Někde v ní píšete, že vás cesta do Antarktidy proměnila. V čem?

BÖHM: Zamiloval jsem se tam znovu do zeměkoule, ale to se může odehrát kdekoli.

LIDOVÉ NOVINY: Jsme přesyceni multimediálními vjemy. Všichni nějaké obrázky z Antarktidy známe, z internetu. Nepozorujete u svých dětí, že je nevirtuální svět baví méně, než bavil jako malého kluka vás? Jako by už nic nebylo překvapivé…

BÖHM: Žijeme ve zprostředkované době. O to důležitější je dělat s dětmi věci nezprostředkované. Nemusí to být cesta na druhý konec světa, ale věci je třeba zažívat, nejen vidět na obrazovce. Zároveň ale život nemá být honba za zážitky, to může být taky past. Jako by dnes všichni očekávali, že je všechno bude bavit.

Během výpravy jsem si dělal zápisky, kreslil jsem a fotil, ale ještě jsem nevěděl, jak to pojmu. Když jsem přijel domů a začal si sumírovat, co by tam všechno mohlo být, uvědomil jsem si riziko, že by to mohlo dopadnout jako ilustrovaná wikipedie. To mi ale přišlo málo.

I když mě něco baví, jako třeba tato kniha, tak to obsahuje spoustu práce, která mě nebaví. Tři měsíce korektur, například. Nebo ti cestovatelé, o kterých se v knize píše – těžko si představit, že je ty tak namáhavé výpravy „bavily“ pořád. Naopak, často se na dlouhou dobu museli nějak sžít s nudou. Neměla by se třeba ve škole učit nuda jako předmět?

LIDOVÉ NOVINY: Na výpravu s vámi jeli vaši synové, Jáchym a Oliver, bylo jim v tu dobu (před třemi lety) třináct a deset. V knize jste zveřejnil krátké pasáže jejich deníků. Co bylo na jejich pohledu zajímavé a co je na té cestě bavilo?

BÖHM: Do Antarktidy jsme se plavili z Argentiny na plachetnici kapitána Jiřího Denka a na lodi nás bylo sedm: kromě kapitána a tří dalších námořníků my a můj parťák Jirka. Chci říct – byli jsme součástí nějaké party. Cesta trvala měsíc, samotný pobyt v Antarktidě deset. Mého tátu napadlo klukům koupit deníky, aby si do nich psali, co zažili.

Trochu jsem je pak do toho nutil, jim přišlo, že není až tak moc co psát – hele kra, hele tučňák… Všichni jsme tam zažili něco, co se vymyká naší běžné zkušenosti, velkou krásu i velebnost, ale i námahu a pocit velké nejistoty, někdo dostal mořskou nemoc... Dětem obecně spousta věcí dochází až později, jde to s nimi dál.

LIDOVÉ NOVINY: Nakolik mimořádné bylo, že do Antarktidy jely děti?

Ani u učebnic není podstatná suma informací jako spíš to, jak vedou k přemýšlení v souvislostech. Co znamená, že polární kruh je v nějaké zeměpisné šířce a délce? Suchý fakt málokoho zaujme. A co je to polární kruh?

BÖHM: Moc obvyklé to asi není. Potkali jsme tam jednu australskou loď a její kapitán byl nadšený z toho, že máme děti na palubě. Ale na výpravách Jardy Pavlíčka do Antarktidy nějaké děti byly, a to i mladší.

LIDOVÉ NOVINY: Váš syn Jáchym, který tam s vámi byl a chtěl se tam vrátit, měl letos nehodu a zemřel. Přijde mi, že něco natolik podstatného nejde v tomto rozhovoru zamlčet. Jak vás to proměnilo?

BÖHM: Vyrovnávám se s tím těžko. Je to navíc pořád čerstvé, za deset let to bude třeba jiné. Zcela to překódovalo, jak vnímám věci. Člověk má pocit, že se celý svět změnil, ale změnil se jen jeho pohled. Hodně věcí, které mi přišly důležité, najednou důležitost ztratilo. Ještě silněji než dřív si uvědomuju křehkost všeho, o čem si iluzorně myslíme, že je pevné a neměnné. To by mohl být další předmět ve škole: křehkost. Křehkost, nuda a empatie.

LIDOVÉ NOVINY: Jáchym byl jedno z vašich pěti dětí. Tak velká rodina je neobvyklá…

BÖHM: Sám jsem ze šesti dětí a mám docela dost kamarádů s podobným počtem sourozenců, takže mně to neobvyklé nepřijde. Vlastně ani nepřemýšlím o tom, co je obvyklé a neobvyklé. Ale jestli se ptáte na to, jestli to byl záměr, nebo improvizace, pak spíš improvizace. Nebyl to plán ani cíl, ale nelituju.

LIDOVÉ NOVINY: Líbí se všem vašim dětem ve škole?

Žijeme ve zprostředkované době. O to důležitější je dělat s dětmi věci nezprostředkované. Nemusí to být cesta na druhý konec světa, ale věci je třeba zažívat, nejen vidět na obrazovce. Zároveň ale život nemá být honba za zážitky, to může být taky past. Jako by dnes všichni očekávali, že je všechno bude bavit.

BÖHM: Jak kterým. Každé naše dítě je jiné, takže na tu otázku nelze odpovědět jednoduše. Jáchymovi se ve škole nelíbilo. Byl hodně chytrý, měl skvělé postřehy, ale ve svém nastavení se se školou míjel. Programově se neučil, zkoušel, kam až může zajít, a ono mu to procházelo. S tím zavedeným školním systémem celou dobu bojoval, nesnášel ho, chtěl se o věcech bavit, a ne si jen něco pamatovat, být vyvolávaný a zkoušený. Ale měl i fajn učitele, kteří mu rozuměli.

Oliver chodí do Přírodní školy, což je osmileté gymnázium Františka Tichého, a je tam moc spokojený a mně i mé ženě je ta škola taky sympatická. Dcera Cecilka zase chodí do komunitní školy, kde učí i moje žena. Má taky svoje specifické obtíže, a tak se velmi hodí, že moje žena je vzděláním speciální pedagog.

Vesmír nám nadělil tolik unikátních modelů, aby nás otestoval. Pro mě je důležité podporovat u svých dětí zájem o svět, ne o známky. Nepřipadá mi úplně O. K., aby fungovaly na povel, že jim někdo něco řekne, a ony to mají udělat, ať už v tom vidí smysl, nebo ne. Bohudík už jsou školy, které s dětmi pracují komplexněji, nesnaží se je normalizovat a unifikovat.

David Böhm

  • Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze.
  • Spolupracuje s výtvarníkem Jiřím Frantou. V roce 2012 byli již potřetí nominováni na Cenu Jindřicha Chalupeckého.
  • Autor několika knih pro děti (např. komiksu Ticho hrocha), mnoho dalších ilustroval.
  • Jeho Antarktida získala letos cenu Magnesia Litera a nedávno i ocenění Deutscher Jugendliteraturpreis.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.