Angela a spol. aneb Ženská síla v německé politice

Kromě spolkového kabinetu řídí momentálně ženy i čtyři vlády z 16 spolkových zemí a dá se hovořit o významném posunu, když ne přímo trendu.

Angela Merkelová stráví v České republice pět hodin. Je to málo, nebo hodně? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Angela Merkelová stráví v České republice pět hodin. Je to málo, nebo hodně? | foto: © REUTERSČeská pozice
Angela Merkelová stráví v České republice pět hodin. Je to málo, nebo hodně?

Ženy, které dříve dělaly jen „křoví“ svým mužským kolegům nebo obětavě přebíraly úřady v troskách, se dnes v Německu stále častěji prosazují na důležité a lukrativní posty ve státní správě. Kromě spolkového kabinetu řídí i vlády ve čtyřech z 16 spolkových zemí. Je to pro reprezentantky poloviny německé populace málo? Je to každopádně slibný začátek, shodují se komentátoři.

Připomeňme, že cesta žen do vrcholné německé politiky nebyla snadná. Právo volit a být voleny získaly v roce 1919 a za meziválečné výmarské republiky se také poprvé prosadily do parlamentu. Zpočátku se jim v celostátním zákonodárném sboru podařilo získat skoro devět procent mandátů, v dalších letech jich však výrazně ubývalo. Za nacismu byly emancipované a politicky aktivní ženy zatlačeny zpět k „plotně“. S postupujícími boji a v těžkých poválečných letech sice zastávaly řadu mužských rolí, v politice však nadále zůstávaly marginální silou.

První spolkovou ministryní se stala v roce 1961 právnička Elisabeth Schwarzhauptová (CDU), podíl poslankyň stoupl ve Spolkovém sněmu nad deset procent až v roce 1987. Průkopnickou roli přitom bezpochyby sehráli Zelení. V jejich (dvou až tříčlenném) vedení zasedaly ženy od vzniku strany v roce 1980 a poslankyně vždy (až na malé výjimky) tvořily i většinu v parlamentním klubu Zelených. Žádnou jinou důležitou politickou stranu v zemi žena nikdy neřídila – dokud nepřišla na scénu v roce 2000 Angela Merkelová.

„Ženský bonus“ Angela

Současná kancléřka dokázala, že i nejsilnější evropskou ekonomiku může úspěšně vést zástupkyně něžného pohlaví. Kritické hlasy zaznívají na její adresu hlavně za zahraničí, doma je velmi oblíbená. Feministky ji moc nemilují, na to se málo bere za ženská práva a má příliš tvrdý politický styl. Voličům ale imponuje její spořivost, střízlivost a „mateřský“ přístup. Merkelová lidem dokáže sugerovat pocit, že se o ně stará a zajímá se o běžné problémy. Sama bydlí v obyčejném bytě, neprovázejí ji žádné skandály, snaží se v Evropě bránit zájmy německých střadatelů. A to se v ekonomicky svízelné době počítá.

Současná kancléřka dokázala, že i nejsilnější evropskou ekonomiku může úspěšně vést zástupkyně něžného pohlavíPrávě neustále omílaná krize ženám vstup do vrcholné politiky výrazně usnadnila. Machistický styl a bouchání do stolu vyšly z módy, stejně jako luxusní doutníky a kašmírové obleky bývalého kancléře Gerharda Schrödera. Na pořadu dne jsou rodinná, školská a sociální témata, tradiční ženská doména. Více se dbá na obsahy a konsenzus, napjaté strategické diskuse o energetické, zahraniční či bezpečnostní politice jsou (alespoň prozatím) minulostí. Situace zašla tak daleko, že opoziční kancléřský kandidát Peer Steinbrück prohlásil, že jeho konkurentka Merkelová má v předvolebním boji neférovou výhodu, jakýsi „ženský bonus“.

Šéfka německého kabinetu přitom naopak dlouho platila za politického outsidera. Tato „dívenka“ z bývalé NDR nastoupila do vedení CDU jen proto, aby zahladila škody, které zničující sponzorskou aférou napáchal patriarcha Helmut Kohl. Pouze díky mimořádné politické obratnosti se Merkelové po odvedení černé práce podařilo v čele strany udržet. Na záda jí přitom dýchali silní protivníci – svého času například Edmund Stoiber, Christian Wulff či Roland Koch.

Zemské premiérky

Jako „krizová manažerka“ nastoupila do funkce v roce 1993 také historicky první německá zemská premiérka Heide Simonisová (SPD). Ve Šlesvicku-Holštýnsku převzala úřad po padlém sociálnědemokratickém korunním princi Björnu Engholmovi, který se znemožnil v souvislosti s Barschelovou aférou, německou obdobou slavné kauzy Watergate.

Jako „krizová manažerka“ nastoupila do funkce v roce 1993 historicky první zemská premiérka Heide Simonisová (SPD) ve Šlesvicku-HolštýnskuSimonisová skočila ve svém úřadě v roce 2005 a Německo si muselo na další regionální předsedkyni vlády počkat dlouhé čtyři roky. Prosadit se dokázala až Christine Lieberknechtová (CDU) v Durynsku. I jí pomohla k moci nehoda – tentokrát ne politická, ale skutečná. Její předchůdce Dieter Althaus (rovněž CDU) ztratil popularitu i voličskou podporu mimo jiné kvůli tragické srážce na sjezdovce, při níž zavinil smrt slovenské lyžařky. Vystudovaná teoložka Lieberknechtová se nezalekla počátečních obtíží (do funkce byla zvolena až napotřetí) a nyní už drží vládu v Erfurtu pevně v rukou. Kvůli svému protestantskému a východoněmeckému původu, strategickému myšlení a pragmatismu bývá často srovnávána právě s kancléřkou Merkelovou.

Skutečný průlom ovšem nastal v roce 2010, kdy se moci v nejlidnatější německé zemi Severním Porýní-Vestfálsku ujala rudo-zelená koalice vedená Hannelore Kraftovou (SPD) a Sylvií Löhrmannovou. Ženské duo nazývané posměšně podle klasického dívčího románku Hanni a Nanni dokázalo nejen uřídit menšinový kabinet, ale i vyhrát loňské předčasné volby. Dnes vládnou s pohodlnou podporou a Kraftová platí za druhou nejmocnější ženu v německé politice. Mnoho voličů by ji rádo vidělo jako kancléřského pretendenta SPD namísto neustále klopýtajícího Peera Steinbrücka. Kraftová ještě letos z Porýní odejít odmítla, ale příště...

Zatím posledními dvěma zemskými premiérkami se předloni a letos staly Annegret Krampová-Karrenbauerová (CDU) v Sársku a Malu Dreyerová (SPD) v Porýní-Falci. Dříve jmenovaná, která byla svého času v Sársku historicky první německou ministryní vnitra, se nejprve pokusila ukočírovat „jamajskou“ (černo-žluto-zelenou) koalici, po jejím krachu vede kabinet CDU a SPD. Křehká Malu Dreyerová vystřídala ve funkci těžkou váhu, nejdéle sloužícího zemského předsedu vlády Kurta Becka. V politickém úsilí ji nebrzdí ani vážné onemocnění (roztroušená skleróza) a fakt, že se musí občas pohybovat na vozíku.

Důležité ženy už nejsou senzace

Ženy pořád nejsou v německém politickém a hospodářském životě zastoupeny stejně silně jako mužiTyto úspěchy samozřejmě neznamenají, že by byly ženy v německém politickém a hospodářském životě zastoupeny stejně silně jako muži. Ve Spolkovém sněmu tvoří poslankyně jen třetinu zákonodárců, jejich podíl v komunálních zastupitelstvech je jen mírně vyšší. Podle loňských údajů Spolkového statistického úřadu vydělávají ženy na srovnatelných pozicích o sedm procent méně peněz než jejich mužské protějšky. Ve společnosti zastávají jen třetinu vedoucích pozic a mimořádně nízké je jejich zastoupení na úrovni představenstev a dozorčích rad velkých firem (na úrovni tří, respektive jedenácti procent). Přesto se ale v posledních letech dá hovořit o významném posunu.

V čem spočívá? Zejména v tom, že nástup ženy do důležitého úřadu už není žádnou senzací, že se političky dokážou prosadit v plné konkurenci a nejen na místa, kde si jejich mužští kolegové nechtějí špinit ruce. Dále také v tom, že se ženy stále více stávají akceptovatelnými (a akceptovanými) kandidátkami i pro muže. Na rozdíl od svých soupeřů umějí zaujmout voliče napříč tradičním politickým spektrem. Zpravidla nepoužívají velká gesta, bodují díky vstřícnosti, empatii a schopnosti komunikovat. Dokonce se ani nestydí vyslovit, že svým politickým angažmá chtějí změnit svět. V mnohdy cynickém prostředí vysoké politiky se to počítá.