Andrej Kiska: Ani nezávislý, ani prezident se silným mandátem

Prezidentské volby obnažily klíčový problém slovenské politiky – rozdělení společnosti na dva nesmiřitelné tábory, píše Milan Žitný.

Vítěz prezidentských voleb na Slovensku Andrej Kiska. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vítěz prezidentských voleb na Slovensku Andrej Kiska. | foto: © ISIFAČeská pozice
Vítěz prezidentských voleb na Slovensku Andrej Kiska.

KOMENTÁŘ Milana Žitného / Slovenské prezidentské volby 2014 nemají jednoho, ale dva až tři vítěze vedle mnoha poražených. Volby i jaksi mimoděk opět obnažily klíčový problém slovenského politického života – rozdělení společnosti na dva nesmiřitelné tábory, což je konflikt trvající od počátku devadesátých let. Ten brání dosáhnout shody v několika zásadních otázkách, zejména v boji proti rozsáhlé korupci a klientelismu a v zavedení odpolitizované, stranicky nezávislé profesionální státní služby.

Vítěze  sobotního hlasování Andreje Kisku si před druhým kolem jako svého bílého koně narychlo osedlala pravicová opozice, jež nebyla schopná postavit do voleb společného kandidáta, čímž tříštila své síly i pozornost voličů. Kiska tvrdí, že je prvním nezávislým prezidentem, což ale není pravda. Již dávno byl neoficiálním, až tajným kandidátem někdejší vládní strany SDKÚ-DS, ta se ale ke Kiskovi z taktických důvodů nijak vehementně nehlásila, a ani on k ní.

Kandidát celé pravice

Nyní se již k nestraníkovi Kiskovi hlásí celá pravicová opozice s ovacemi, jako by byl jejím kandidátem od začátkuO tom, že v Kiskově volebním týmu hrají klíčovou roli zkušení lidé z SDKÚ-DS, nepostřehl zřejmě ani Kiskův hlavní protivník, premiér Robert Fico (Smer-SD). Jinak by nepochybně tuto skutečnost využil a soustředil by na ni pozornost voličů s úmyslem odradit je od volby Kisky. Nutno ale dodat, že by sotva s takovou argumentací zásadně uspěl, neboť přímé propojení kandidáta Kisky na politiky SDKÚ-DS nebylo vidět. A kromě několika pozorovatelů z řad novinářů jména stratégů Kiskovy kampaně z SDKÚ-DS málokdo na Slovensku zná.

Právě tato strana je pro svoji prozíravou kalkulaci a úspěšnou kampaň vedle Kisky rovněž vítězem prezidentských voleb. Nyní se již k nestraníkovi Kiskovi hlásí celá pravicová opozice s ovacemi, jako by byl jejím kandidátem od začátku. Neboť mentálně a politicky rozdělené Slovensko uvažuje i po čtvrtstoletí po pádu komunistické diktatury v roce 1989 výlučně v kategoriích „my jsme ti dobří, oni jsou ti špatní; na této straně zákopu je přítel, tam je nepřítel; toto je bílá, tam je černá a mezi nimi neexistuje žádná jiná barva“.

Proto i když Andrej Kiska jako nový prezident stále je pro celou zemi velkou neznámou, stačí, že porazil rudého ďábla Fica, tudíž je to náš přítel. A tak uvažovali i jeho voliči, nebo spíš neuvažovali, což ve výsledku vyjde nastejno. V duchu tohoto kádrovácko-svazáckého nadšení nyní opoziční politici, zejména ti, kteří cítí potřebu využít výjimečné příležitosti rychle se zviditelnit (Daniel Lipšic, Radoslav Procházka), vyzývají poraženého premiéra Roberta Fica, aby podal demisi.

Kiska nedostal silný mandát

Jenže Fico získal víc hlasů, než kolik dostal preferenčních hlasů v parlamentních volbách 2012, kdy jeho Smer-SD zvítězil se ziskem, který mu umožnil sestavit jednobarevnou většinovou vládu, s níž pohodlně vládne dodnes. Fico nemá sebemenší důvod k demisi, i když porážka pro něho znamená novou situaci, o níž začal přemýšlet, až když viděl šokující výsledky prvního kola voleb. Rozdíl pouhých čtyř procent ve prospěch Fica – 28 versus Kiskových 24 procent – a prognóza, že ve druhém kole hlasy opozičních kandidátů dostane Kiska, se promítly ve výsledku druhého kola zcela zřetelně.I když konečných 60 procent pro Kisku a 40 pro Fica jsou výmluvná čísla, nelze souhlasit s Kiskou, že dostal silný mandát od voličů

I když konečných 60 procent pro Kisku a 40 pro Fica jsou výmluvná čísla, nelze souhlasit s Kiskou, že dostal silný mandát od voličů. Padesátiprocentní volební účast říká, že pro polovinu voličů nepředstavuje Andrej Kiska žádnou hodnotu a vyjádřeno v absolutních číslech dostal pouhých 30 procent hlasů. To není vůbec silný mandát.

Mezi těmi, kdo nešli volit, lze vedle notorických nevoličů nalézt i takové, pro které Kiska představoval příliš velkou neznámou, a tudíž velmi riskantní sázku do loterie, navíc s nedostatečně vysvětlenými, leč prokázanými silnými vazbami na scientology. Tentýž typ voliče nemohl dát hlas ani Ficovi pro jeho nechutný populismus, nekompetentnost řešit problémy, jež slíbil na začátku legislativní periody coby premiér řešit; zejména nezaměstnanost, zdravotnictví, romskou problematiku i sociální otázky obecně.

Zoufalý maďarský pokus

Za Ficova působení rozkvetl klientelismus do ohromných rozměrů, podobně jako kdysi v devadesátých letech, kdy Slovensku vládl drsnou rukou Vladimír Mečiar. A Ficův zoufalý pokus před druhým kolem oslovit voliče maďarské národnosti na billboardech byl jen nejapným kouzlem nechtěného.

Každý demokrat v zemi, nejen maďarského původu, si velmi dobře pamatuje, jak se Fico v roce 2006 osobně angažoval coby premiér v kauze studentky Hedvigy Malinové (dnes již Žákové), kterou neznámí pachatelé fyzicky napadli cestou na zkoušku. Premiér ji však veřejně obvinil, že si událost vymyslela, aby poškodila slovensko-maďarské vztahy i obraz Slovenska jako národnostně tolerantní země.

I v důsledku Ficova veřejného a agresivního angažmá vůči Malinové-Žákové bylo proti ní zahájeno trestní řízení, obviněna z křivé výpovědi a toto stíhání trvá již téměř osm let (sic!) dodnes. Odporná perzekuce státu vůči občanovi přiměla nakonec Malinovou-Žákovou odstěhovat se začátkem tohoto roku do Maďarska.

V tomto děsivém kontextu se Fico odvážil oslovit maďarské voliče na Slovensku. Nikoli kvůli výsledku voleb, nýbrž pro tento hloupý, drzý a odporný projev by měl Fico zvážit své angažmá v politice. I když sebereflexe nepatří k jeho silným stránkám, neomlouvá ho ani míra zoufalosti z blížící se prohry, jež ho k tomuto kroku nakonec vedla. Jistěže billboardy s maďarským textem nenavrhl sám Fico, to ho ale nezbavuje odpovědnosti za jejich obsah. Šéf jeho volební kampaně, ministr kultury Marek Maďarič, by již dnes neměl být v žádné funkci. To minimálně.

Vítězové a poražení

Zahraniční oblast je jednou z mála, kde si Ficova vláda počíná dosud dobřeKiskovo vítězství má několik jasných poselství a několik otazníků. Dostal hlasy zejména těch voličů, kteří si nepřáli, aby všechny klíčové ústavní funkce kontrolovala Ficova strana Smer-SD. To je pozitivní zpráva. S tím souvisí otázka, jakým prezidentem Kiska skutečně bude. Nemá v domácí politice žádné zkušenosti, o mezinárodních otázkách ani nemluvě. Důležitým signálem proto bude, jakým aparátem se obklopí ve svém úřadě. Na jeho oslavě bylo vidět vedle lidí z SDKÚ-DS, kteří vedli jeho kampaň, i mnohé aktivisty z prostředí slovenských think tanků, někteří o co méně odborně gramotní, o to více svazácky nadšení z vidiny opět něco budovat.

Naplní-li se tato vize, nebudou mít premiér ani ministr zahraničních věcí v úřadu prezidenta spojence, nýbrž sveřepého protivníka. To by již nebyla dobrá zpráva, zahraniční oblast je jednou z mála, kde si Ficova vláda počíná dosud dobře.

Ještě je zde ovšem třetí vítěz prezidentských voleb. Radoslav Procházka, poslanec a původně i člen Křesťanskodemokratického hnutí (KDH), získal v prvním kole překvapivě 21 procent hlasů, čímž se umístil těsně za druhým Andrejem Kiskou. „To číslo zavazuje,“ prohlásil poté slavnostně Procházka a nyní již zakládá další konzervativní stranu.

Na Slovensku platí, že nové politické subjekty vznikají dělením těch starých. Z KDH se již dříve odštěpil Daniel Lipšic a založil stranu NOVA, jež se potácí pod hranicí volitelnosti. Stejně jako si kdysi věřil Lipšic, i Procházka se vydává v jeho stopách. Je výrazným solitérem, což voličům nevadilo v prezidentských volbách. Zda jeho povýšenecké chování stejnou měrou ocení i na postu lídra politické strany, je zatím velkou otázkou. Podobných projektů je na Slovensku mnoho.

Poraženým číslo jedna v prezidentských volbách je slovenská pravice coby parlamentní opozice. Nebyla schopná postavit společného kandidáta, rozmnožuje se zásadně dělením na nové subjekty, a i proto se zoufale hlásí ke Kiskovi jako ke svému spojenci, aby to mohla Ficovi alespoň přes něho „nandat“.Krátkozrakost je rovněž silnou vlastností slovenské pravice, jedno, zda demokratické nebo extremistické

Smutnou pravdou je, že kdyby se premiér Fico rozhodl nyní podat demisi a odejít z politického života, jeho Smer-SD by se rozpadl na válčící klany a v zemi by zavládl chaos. V něm by se nejlépe dařilo subjektům, jako je fašisticky orientovaná strana banskobystrického župana Mariána Kotleby, jež má na všechny problémy jednoduchá vysvětlení a řešení: za všechnu naši bídu mohou Romové a Evropská unie.

Právě tento směr si přeje pravicová opozice, když vyzývá premiéra Fica k abdikaci. Krátkozrakost je rovněž silnou vlastností slovenské pravice, jedno, zda demokratické nebo extremistické.

Manželská douška

Bystřejší pozorovatelé zaregistrovali, že Andreje Kisku nedoprovází jeho manželka. Nejen na cestě k volebním urnám, ale ani na oslavě vítězství se neobjevila po jeho boku. Zdánlivě bulvární zpráva skrývá Kiskovo tajemství, které po celou kampaň dokázal odsouvat mimo pozornost veřejnosti – jeho manželka žije i s dětmi v Praze a neprojevuje zatím žádný zájem hrát roli první dámy.

Ficovi bylo před volbami předhazováno, že má nemanželský poměr s pracovnicí úřadu vlády. Veřejnost se umí s takovými problémy na Slovensku vypořádat s nadhledem – chlap ve funkci bez milenky jako by ani nebyl celým chlapem. „Ta naše je hezčí,“ dalo by se říct v duchu starého vtipu o bolševických funkcionářích. Ani v 21. století tomu není na Slovensku jinak. Otázka, kdo usedne vedle prezidenta Andreje Kisky, zatím nemá odpověď.

Počet příspěvků: 3, poslední 28.4.2014 05:12 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.