Americké prezidentské volby: Dvě výhry mediální hvězdy Baracka Obamy

Barack Obama, první americký prezident černé pleti udělal za osm let (2009–2017) řadu kroků, za něž je jedněmi dodnes chválen, zatímco podle odpůrců může za všechny problémy světa. Byl fenomenálním řečníkem a charismatickým lídrem, který měl schopnost získávat si davy.

David Lancz 31.10.2020
Prezident Barack Obama | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Prezident Barack Obama | foto: Carolyn Kaster/AP
Prezident Barack Obama

O to, kdo bude nástupcem George Bushe mladšího, který dosluhoval druhé funkční období (a podle ústavy znovu kandidovat nesměl), se rozhořel lítý boj dlouho předtím, než americkému prezidentovi vypršel mandát. Nebylo ani zřejmé, komu politické ovzduší hraje do karet – pro pokračování republikánů v Bílém domě hovořil stejný počet faktů jako pro střídání u vesla.

Evropa, která obvykle jen zvědavě vyhlíží, kdo se stane „vůdcem svobodného světa“, tentokrát nepokrytě fandila demokratům, přičemž si neodpouštěla jízlivé poznámky, jak mohli Američané zvolit Bushe i podruhé. Ze všeho nejdřív vzbudil rozruch Bushův viceprezident Dick Cheney, který se rozhodl nekandidovat na post nejvyšší.

Poprvé od roku 1952 se tak stalo, že se voleb neúčastnil úřadující prezident nebo viceprezident, a vůbec poprvé od roku 1928 se úřadující prezident či viceprezident ani nezapojil do primárek. Startovní pole se tak otevřelo pro všechny a dlouho nebylo jasné, kdo z republikánů či demokratů bude favoritem ve vlastní straně, natož v celonárodních volbách.

Válečný hrdina John McCain

Ještě předtím, než se ustavila čtveřice republikánských favoritů, zaujal republikán Ron Paul, který se v osmdesátých letech pokusil do Bílého domu dostat jako třetí kandidát Libertariánské strany. Neměl šanci, proto tento dlouholetý kongresman přestoupil k republikánům. Ani tam šanci neměl, jeho názory byly pro ně nestravitelné. K Paulově agendě patřilo odmítání zvyšování daní, zvyšování státního dluhu, zásahy státu do ekonomiky či vojenských misí ve světě.

Vždycky šel tak daleko, že v Kongresu hlasoval jen podle svého přesvědčení, i když jeho strana mnohdy potřebovala, aby ruku zvedl jinak. Oproti oblibě spolustraníků tak získal velkou popularitu mezi mladými lidmi – jeho heslo rEVOLution, kde ústřední čtyři písmena byla otočena do nápisu LOVE, bylo mimořádně rozšířené. A na sloganech a heslech záleží. K favoritům voleb 2008 tedy Ron Paul nepatřil. Mezi ně se mohl počítat bývalý arkansaský guvernér Mike Huckabee.

Po válce ve Vietnamu vstoupil John McCain do politiky, nejprve byl členem Sněmovny reprezentantů, poté šestkrát senátorem (naposledy byl zvolen v roce 2016). A právě jeho aura válečného hrdiny převážila nad všemi oponenty

Ten se v oblíbenosti u straníků dlouho přetahoval s vietnamským veteránem a arizonským senátorem Johnem McCainem (1936–2018), jenž před osmi lety primárky prohrál s Georgem Bushem mladším, a to na ně zezadu tlačili exguvernér státu Massachusetts Mitt Romney a newyorský starosta Rudi Giuliani, který si udělal jméno v krizových okamžicích po 11. září.

Prvnímu z elitní čtyřky došel dech Giulianimu a krátce poté bylo jasné, že ani Romney nominaci nezíská; škodilo mu mormonské vyznání i některá levicová rozhodnutí v postu guvernéra Massachusetts. Vynahradí si to za čtyři roky, na rozdíl od Huckabeeho, který byl sice velmi populárním guvernérem Arkansasu mezi lety 1996 a 2007, neměl ale takové charisma a za sebou takový životní příběh jako McCain, na který republikáni slyšeli.

Pocházel z vojenské rodiny, jeho otec i dědeček byli čtyřhvězdičkovými admirály, proto přicházela v úvahu jen armádní kariéra. Války ve Vietnamu se účastnil jako námořní letec, ale v roce 1967 byl sestřelen a strávil pět let v zajetí. Vinou krutého zacházení Vietnamců zůstal doživotně postižený – nemohl zvednout ruce výš než před sebe. Po válce vstoupil do politiky, nejprve byl členem Sněmovny reprezentantů, poté šestkrát senátorem (naposledy byl zvolen v roce 2016). A právě jeho aura válečného hrdiny převážila nad všemi oponenty.

Válka v Iráku

Podobně těsné souboje se odehrávaly i u demokratů. Mezi uchazeči o nominaci se objevil poslední viceprezidentský kandidát John Edwards, zapojili se do nich i současný zájemce o nejvyšší post a tehdejší delawarský senátor Joe Biden nebo guvernér Nového Mexika Bill Richardson. Všichni ale jen dělali stafáž ústřední demokratické dvojici – senátorovi za stát Illinois a rodilému Havajanovi, 47letému Baracku Obamovi, a bývalé první dámě a senátorce za stát New York, o 14 let starší Hillary Clintonové.

Ta byla velmi populární mezi liberálními voliči a také se těšila velké podpoře žen všech politických přesvědčení, tížilo ji však, že byla příliš spojena se starými vládními strukturami. A Obama přece hlásal, že je „čas na změnu“. Jejich souboj byl těsný, nakonec ale navzdory vyššímu počtu hlasů (o 300 tisíc, procentuálně vyjádřeno získala 48 oproti 47,3 procenta) prohrála – něco podobného se jí stane za osm let znovu. Obama totiž dokázal přesvědčit voliče ve více státech, když jich získal 29, zatímco Clintonová jen 21.

Obamova popularita vystřelila prudce vzhůru, a i když ho McCain během kampaně označoval za hvězdu showbyznysu podobnou Britney Spearsové nebo Paris Hiltonové, v průzkumech prakticky neustále vedl. Kampaň se zaměřila především na válku v Iráku, kterou Obama kritizoval, zatímco McCain patřil k jejím obhájcům, jenže její obliba byla dávno pryč, proto republikáni museli prohrát.

Demokratický sjezd Obamu vyhlásil oficiálním kandidátem, s nechutí a se skřípějícími zuby ho podpořila i Clintonová. Za to od Obamy dostala křeslo ministryně zahraničí, než ji vystřídal John Kerry. Relativně nezkušený Barack Obama, který se v celostátní politice pohyboval teprve od roku 2005, byl fenomenální řečník a charismatický lídr se schopností získávat si davy.

Jeho popularita vystřelila prudce vzhůru, a i když ho McCain během kampaně označoval za hvězdu showbyznysu podobnou Britney Spearsové nebo Paris Hiltonové, v průzkumech prakticky neustále vedl (což však nebyla ani tak zásluha demokratů nebo myšlenky návratu demokratické politiky jako fascinace Obamovou osobností). Kampaň se zaměřila především na válku v Iráku, kterou Obama kritizoval, zatímco McCain patřil k jejím obhájcům, jenže její obliba byla dávno pryč, proto republikáni museli prohrát.

Možná to vytušil i dosluhující prezident Bush, který sice slovně McCaina podpořil, ale neukázal se s ním na žádném mítinku nebo nikde nevystoupil v jeho prospěch. A ještě jeden faktor hrál poměrně důležitou roli – viceprezidentští kandidáti alias running mates. Obama ukázal na Joea Bidena, zatímco McCain na Sarah Palinovou, jež se v roce 2006 stala ve dvaačtyřiceti první ženou a zároveň nejmladší osobou v postu guvernéra na Aljašce.

Triumf jednoduchého hesla

Podle starého hesla kandidát na viceprezidenta nepomůže volby vyhrát, ale může je prohrát. A Palinová vzala McCainovi hodně bodů, 72letý McCain si ji vybral proto, aby přitáhla ženy, mladé lidi a podobně. Jenže se s ní táhl skandál, když vyhodila šéfa policie na Aljašce – údajně proto, že odmítl propustit svého podřízeného, protože se rozváděl se sestrou Palinové.

Příliš jí nepomohly neznalosti v ekonomice a zahraniční politice, úvahy na téma, zda někdy na Zemi žili dinosauři, případně společně s lidmi, a v neposlední řadě ultrakonzervatismus, jímž odpuzovala mnoho voličů, které měla přilákat. Spousta lidí se vyděsila, že kdyby se McCainovi, jehož zdraví nebylo ideální, bojoval i s nedoléčenou rakovinou, něco stalo, tato dáma by ho v úřadě nahradila. A když se navíc projevila ekonomická krize, jež toho roku začala pádem banky Lehman Brothers, byl osud vládnoucích republikánů zpečetěn.

Obamovo geniálně jednoduché, ale působivé a chytlavé heslo „Yes, we can!“ slavilo triumf. Na počet volitelů to bylo 365 ku 173, na celkový počet hlasů získal Obama o deset milionů víc než McCain. Jeho 69,5 milionu hlasů je navíc absolutně nejvíc, kolik americký prezident ve volbách v historii dostal.

Obamovo geniálně jednoduché, ale působivé a chytlavé heslo „Yes, we can!“ slavilo triumf. Na počet států nevyhrál drtivě, „pouze“ 28 ku 22, ale oproti výsledkům roku 2004 sebral republikánům devět států včetně těch nejdůležitějších, jako je Florida, A ve všem ostatním svého soupeře předčil ještě výrazněji. Na počet volitelů to bylo 365 ku 173, na celkový počet hlasů získal Obama o deset milionů víc než McCain. Jeho 69,5 milionu hlasů je navíc absolutně nejvíc, kolik americký prezident ve volbách v historii dostal.

První americký prezident černé pleti udělal za osm let v postu řadu kroků, za něž je jedněmi dodnes chválen, zatímco podle svých odpůrců může za všechny problémy světa. To ale nechme na posouzení jiným a podívejme se, jak probíhala Obamova obhajoba mandátu v roce 2012. Mezi demokraty bylo v tomto roce jasno. Držitel Nobelovy ceny za mír z roku 2009 Obama se svým running mate Bidenem mířili do voleb bez primárek.

Sice se několik kandidátů objevilo, spíš však propagovali sebe nebo některé postoje, než že by reálně usilovali o nominaci. Zato u republikánů bylo rušno, bohužel pro ně v duchu hesla „nemáme lidi“. Ti, kdo by měli jakoustakous šanci, se primárek rozhodli neúčastnit, třeba oblíbený a prostořeký guvernér státu New Jersey Chris Christie, další z klanu Bushů, exguvernér Floridy a mladší bratr bývalého prezidenta Jeb nebo jeden z favoritů poslední volby Mike Huckabee.

Další čtyři roky

Do primárek proto vyrazila roztodivná sestava republikánských podivínů, například velmi konzervativní kongresmanka Michele Bachmannová, texaský guvernér Rick Perry nebo další ultrakonzervativec, katolický právník a někdejší senátor za Pensylvánii Rick Santorum, jenž neměl moc jiných témat než zákazy potratů a homosexuály. Nemohl chybět ani libertarián Ron Paul, který spíš než na Bílý dům myslel na zviditelnění svých myšlenek. Lze si z takového pelotonu vybrat?

Není proto divu, že se černým koněm stal trochu nečekaně Newt Gingrich, republikánská hvězda devadesátých let a svého času předseda Sněmovny reprezentantů, který se vynořil ze zapomnění a pokusil se o comeback. Šel na to svérázně, sliboval kolonizaci Měsíce a vyslání lidské posádky na Mars a podle mnohých pozorovatelů kandidaturu nemyslel vážně, dělal si ze všech legraci a nechtěl se v důchodu nudit.

Jak uteklo do médií, Mitt Romney soukromě prohlásil, že Baracka Obamu bude volit právě těch 47 procent lidí, ať by udělal cokoli, proto se on sám musí snažit o ty zbývající. Navzdory negativní kampani se mu to ale nepodařilo – získal odhadovaných 47 proti Obamovým 51 procentům. V Bílém domě tak zůstal Barack Obama další čtyři roky.

A tak si pro nominaci nakonec došel mormonský finančník Mitt Romney, jenž se coby massachusettský guvernér o totéž snažil už před čtyřmi lety. Sice to vypadalo, že předepsaný počet delegátů navzdory vyhraným primárkám nedostane a kandidáta bude muset určit až republikánský sjezd, ale nakonec ze soutěže odstoupil i Gingrich a Romneymu nestálo nic v cestě.

Za parťáka si vybral kongresmana za stát Wisconsin a předsedu rozpočtového výboru Sněmovny reprezentantů Paula Ryana (donedávna šéf Sněmovny reprezentantů, jenž jako jeden z mála republikánů vystupoval proti současnému prezidentovi Donaldu Trumpovi od první chvíle až dosud). Průzkumy byly dlouho poměrně vyrovnané, Romneymu i Obamovi drželo palce přibližně 47 procent voličů.

Jak uteklo do médií, Romney soukromě prohlásil, že Obamu bude volit právě těch 47 procent lidí, ať by udělal cokoli, proto se on sám musí snažit o ty zbývající. Navzdory negativní kampani se mu to ale nepodařilo – získal odhadovaných 47 proti Obamovým 51 procentům.Současný prezident sice vyhrál méně přesvědčivě než před čtyřmi lety, do uren mu hlas vhodilo něco přes 60 milionů voličů, pořád to ale stačilo na 332 volitelů z 26 států (plus Washington DC) oproti Romneyho 206. V Bílém domě tak zůstal další čtyři roky.

Počet příspěvků: 1, poslední 2.11.2020 09:13 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.