Ceska Pozice

Americké prezidentské volby: Dvě vítězství vyvrhele Richarda Nixona

Americký prezident Richard Nixon (1913–1994) ve chvíli, kdy bylo jasné, že proti němu bude spuštěn impeachment 9. srpna 1974 odstoupil. V tu chvíli byl v postu pět a půl roku, měl za sebou dvoje vítězné volby a vezl se na vlně ohromné popularity. Jak se stalo, že se křivka oblíbenosti 37. prezidenta USA natolik dramaticky proměňovala?

David Lancz 3.10.2020
Ikona skandálu. V době Nixonovy rezignace bylo režisérovi Charlesi Fergusonovi... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ikona skandálu. V době Nixonovy rezignace bylo režisérovi Charlesi Fergusonovi... | foto: RICHARD NIXON PRESIDENTIAL LIBRARY AND MUSEUM
Ikona skandálu. V době Nixonovy rezignace bylo režisérovi Charlesi Fergusonovi...

Watergate. Tak se jmenuje komplex šesti hotelových a kancelářských budov, kde mimo jiné sídlila volební centrála Demokratické strany. Navečer 17. června 1972 se do ní vloupalo pět mužů. Šlo sice o bývalé členy CIA, ale počínali si značně amatérsky, takže je mohl pozorovat nejen hlídač, ale kdokoli z protější budovy, jak si svítí baterkami. Přivolaná policie pětici zadržela… a zbytek je historie, která vstoupila do dějin, protože kvůli této aféře o dva roky později poprvé a zatím naposledy rezignoval prezident USA.

Ukázalo se totiž, že oněch pět mužů nebylo jen nějakými zlodějíčky. Instalovali do demokratické centrály odposlechy a postupně vyplouvalo na povrch, že šlo jen o špičku ledovce velkého spiknutí, o němž věděl, schvaloval a s jehož zakrytím pomáhal (včetně maření vyšetřování) i prezident Richard Nixon (1913–1994). Ten také – ve chvíli, kdy bylo jasné, že proti němu bude spuštěn impeachment – nakonec 9. srpna 1974 odstoupil. V tu chvíli byl v postu pět a půl roku, měl za sebou dvoje vítězné volby a vezl se na vlně ohromné popularity. Jak se to mohlo stát?

Nenechat nic náhodě

V roce 1962 se zdálo, že je s politickou kariérou Richarda Nixona amen. Nejprve těsně prohrál prezidentské volby s J. F. Kennedym (1917–1963), následně neuspěl v boji o post guvernéra Kalifornie, když ho porazil další demokrat Pat Brown (1905–1996). Nixon proto oznámil, že s politikou končí, začal pracovat v advokátní kanceláři v Los Angeles a stáhl se do ústraní. V prezidentských volbách 1964 sice podpořil republikánského kandidáta Barryho Goldwatera (1909–1998), ale spíš jen opatrně a zpovzdálí. Jenže věřte jezevcům, kteří se stahují do nory.

Politiků, kteří neunesli porážku a ohlásili konec kariéry, aby na to zapomněli, a po čase se zkusili vrátit, bychom našli všude dost. I Richard Nixon byl takový. V roce 1967 začal větřit šanci a poučený z předchozích neúspěchů nenechal tentokrát nic náhodě.

Politiků, kteří neunesli porážku a ohlásili konec kariéry, aby na to zapomněli, a po čase se zkusili vrátit, bychom našli všude dost – jeden z nich je v současnosti českým prezidentem. I Nixon byl takový. V roce 1967 začal větřit šanci a poučený z předchozích neúspěchů nenechal tentokrát nic náhodě. Najal si mladého, teprve 27letého televizního režiséra a producenta Rogera Ailese (1940–2017) jako mediálního experta volební kampaně a pustil se do práce. Napřed bylo třeba probít se primárkami.

Republikáni, kteří na Bílý dům osm let koukali jen zpoza plotu, se do něj chtěli vrátit stůj co stůj. Nixon se dostal do vedení hned zpočátku a postupně vyřazoval jednoho soupeře za druhým. Nejvážněji mu konkurovali tři guvernéři – George Romney z Michiganu (1907–1995, jeho syn Mitt neúspěšně vyzve v roce 2012 jako republikánský kandidát na souboj prezidenta Baracka Obamu), newyorský Nelson Rockefeller (1908–1979) a Ronald Reagan (1911–2004), který v křesle guvernéra Kalifornie vystřídal Nixonova přemožitele Browna.

Nikdo ale neměl výraznější šanci. Nakonec si Nixon za svého running mate (kandidáta na viceprezidenta) vybral Spira Theodora Agnewa (1918–1996), guvernéra Marylandu, a už vyhlížel soupeře.

Hubert Humphrey

U demokratů byla situace složitější. Úřadující prezident Lyndon Johnson (1908–1973) technicky sloužil dvě funkční období (americký prezident jich víc sloužit nesmí), ale protože se prvního mandátu ujal po smrti Kennedyho v listopadu 1963 a odkroutil si z něj pouze 14 měsíců, mohl se ucházet o prezidentský post i „potřetí“. Všeobecně se s tím počítalo, primárky by tedy měly být jen formalita. Jenže společenská situace v zemi Johnsonovi nepřála.

Jakmile Lyndon Johnson odstoupil, strhla se mezi demokraty válka o nominaci. Zapojil se do ní i Johnsonův viceprezident Hubert Horatio Humphrey, který nakonec protrhl cílovou pásku první. Ovšem kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby 5. června 1968 nebyl v hotelu Ambassador zavražděn Bobby Kennedy…

Mohla za to především únava z války ve Vietnamu, kterou Nixon radikálně sliboval ukončit, a rozkoly ve vlastní straně, jež způsobily, že se Johnson nakonec překvapivě rozhodl nekandidovat. Skupina demokratických politiků začala prosazovat jako kandidáta minnesotského senátora Eugena McCarthyho (1916–2005), velkého Johnsonova kritika. Johnson do boje o nominaci sice vstoupil, ale McCarthy hned v prvních primárkách získal 42 procent, následně se zapojil i Robert Kennedy (1925–1968), bratr zavražděného JFK, a prezident pochopil, že to je nad jeho síly.

Šokovanému národu v televizi sdělil, že kandidovat nebude, a po vypršení mandátu odešel do důchodu. Čtyři roky nato zemřel. Odešel s ním poslední silný demokrat na dlouhých 20 let. Jakmile Johnson odstoupil, strhla se mezi demokraty válka o nominaci. Zapojil se do ní i Johnsonův viceprezident Hubert Horatio Humphrey (1911–1978), který nakonec protrhl cílovou pásku první. Ovšem kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby 5. června 1968 nebyl v hotelu Ambassador zavražděn Bobby Kennedy…

Odmítnutí televizních debat

Prezidentská kampaň na rozdíl od primárek natolik zajímavá nebyla. Nixon se chytře zaměřil na konzervativní jižanské voliče, kteří do té doby volili demokraty, ale nezamlouvala se jim Kennedyho ani Johnsonova politika Velké společnosti, spočívající v sociálním smíru bohatých, chudých, bílých i černých. Se zkušenostmi z volby 1960 také vytrvale odmítal Humphreyho výzvy, aby se s ním účastnil televizních debat. Celou kampaň proto vedl v průzkumech a neuškodilo mu ani výrazné zapojení třetího, nezávislého kandidáta George Wallace (1919–1998).

Se zkušenostmi z volby 1960 Nixon také vytrvale odmítal Humphreyho výzvy, aby se s ním účastnil televizních debat. Celou kampaň proto vedl v průzkumech a neuškodilo mu ani výrazné zapojení třetího, nezávislého kandidáta George Wallace.

Tento člen Demokratické strany byl guvernérem Alabamy, v roce 1968 zastával roli „prvního muže Alabamy“ coby manžel guvernérky Lurleen Wallaceové (1926–1968), jež ho vystřídala v postu, a nakonec se rozhodl kandidovat na prezidenta na vlastní pěst. Překvapivě se mu dařilo, lidé mu navzdory (nebo spíš právě proto) jeho otevřeně rasistické segregacionistické politice fandili. V průzkumech však přestal stoupat, když si jako viceprezidenta vybral Emersona LeMaye (1906–1990), ještě většího rasistu a zastánce použití jaderných bomb ve Vietnamu a všude ve světě.

Navzdory tomu Wallaceovi hodilo hlas téměř deset milionů lidí, což obnášelo zisk 46 volitelů. To však bylo na prezidentské křeslo málo. Do něho usedl Richard Nixon. Dostal sice přibližně stejně hlasů jako Humphrey (oba více než 31 milionů, Nixon ale přece jen o půl milionu víc), získal však 301 volitelů oproti Humphreyho 191.

Aféra Watergate

O čtyři roky později si prezident Nixon užíval největší popularity mezi voliči, jaké se mu kdy dostalo. Navzdory tomu, že dosud neukončil vietnamskou válku, a „kampani“, již proti němu vedly některé deníky. Nejvíc v tom vynikal Washington Post – jeho reportéři nejprve společně s kolegy z New York Times přišli s aférou Pentagon Papers, což byly dokumenty, které dokazovaly, že americká vláda sice ví, že vietnamskou válku nejde vyhrát, ale pokračuje v ní, aby následně Bob Woodward a Carl Bernstein ze stejného deníku rozjeli aféru Watergate.

Zatímco Washington Post chrlil o Watergate článek za článkem, Nixon byl nejen pohodlně, ale dokonce drtivě zvolen podruhé a rezignoval až po více než dvou letech od rozpoutání kauzy. V republikánském táboře byla situace klidná. Že do voleb půjde mandát obhajovat současný prezident, se nepochybovalo ani na vteřinu.

Je však třeba podotknout jedno – pokud jsem zmínil moc médií při zvolení Kennedyho prezidentem, volby 1972 zase dokládají, že až takovou moc nemají. Zatímco Washington Post chrlil o Watergate článek za článkem, Nixon byl nejen pohodlně, ale dokonce drtivě zvolen podruhé a rezignoval až po více než dvou letech od rozpoutání kauzy. V republikánském táboře byla situace klidná. Že do voleb půjde mandát obhajovat současný prezident, se nepochybovalo ani na vteřinu.

Sice se objevili kritici politiky normalizace vztahů se Sovětským svazem nebo vstřícného vztahu k Číně deklarovaného osobním setkáním Nixona s Mao Ce-tungem (1893–1976), ale to nehrálo roli. Větší otazníky se objevovaly kolem running mate. I Nixon chvíli přemýšlel o Rockefellerovi nebo dalších potenciálních možnostech, jimiž by mohl dosavadního viceprezidenta vystřídat, nakonec však převládla obava, že by ztrátou Agnewa mohli republikáni přijít o nejkonzervativnější voliče, proto do voleb vyrazil stejný tým jako před čtyřmi lety.

George McGovern

U rozhádaných demokratů byla situace opět mnohem horší – dokonce než v roce 1968. Nejprve si přáli nominaci Teda Kennedyho (1932–2009), nejmladšího z bratří Kennedyových, tomu se ale do voleb nechtělo. Zato se přihlásili staří známí George Wallace, jenž měl úspěch především na konzervativním Jihu, Hubert Humphrey či Eugene McCarthy. Objevily se i političky – Shirley Chisholmová (1924–2005), první Afroameričanka usilující o prezidentský post, nebo Havajanka Patsy Minková (1927–2002), první Asijka snažící o něj, ale jejich pokusy byly v roce 1972 nereálné.

Mnohem reálnější se jevila nominace senátora z Jižní Dakoty George McGoverna, jenž se na primárky připravoval minulé dva roky, a nakonec všechny soupeře předčil. Jenže to neměl jednoduché, protože proti němu vystupovala spousta vlivných straníků.

Mnohem reálnější se jevila nominace senátora z Jižní Dakoty George McGoverna (1922–2012), jenž se na primárky připravoval minulé dva roky, a nakonec všechny soupeře předčil. Jenže to neměl jednoduché, protože proti němu vystupovala spousta vlivných straníků. O rozhádanosti demokratů nejlépe svědčí příběh, jak si McGovern sháněl viceprezidenta. Například na kongresu proti němu vystoupil tehdejší guvernér Georgie Jimmy Carter, plamenně McGoverna urážel jako nezvolitelného – a za okamžik, kdy měl McGovern jistou nominaci, se mu vnucoval coby viceprezident.

McGovern ho odmítl, ale zadělal si tím na další potíže, protože najednou nemohl running mate sehnat – všichni tušili, že je Nixon roznese na kopytech, a nikdo to nechtěl odskákat. Nakonec se po několika odmítnutích uvolil jít na porážku s McGovernem senátor Thomas Eagleton (1929–2007, mimochodem, o mnoho let později se po Eagletonově smrti ukázalo, že právě tento senátor byl „anonymní zdroj“ novináře Roberta Novaka, který o McGovernovi tiskl spousty špíny).

Jenže ani tím tragikomedie demokratů nekončila. Eagleton vinou těžkých depresí musel podstoupit elektrošokovou terapii, z kandidátky se nechal vyškrtnout a McGovern musel hledat dál. Obětovat se nakonec rozhodl diplomat a bývalý americký velvyslanec ve Francii Sargent Shriver (1915–2011), manžel sestry Kennedyů Eunice (1921–200í) a později tchán Arnolda Schwarzeneggera.

Republikánská vítězná vlna

Lze se divit, že za této konstelace čekala demokraty epochální porážka? McGoverna mnoho ze spolustraníků nepřestalo nenávidět a odmítli se sjednotit. Texaský guvernér John Connally (1917–1993) – muž, který seděl s Kennedym v jedné limuzíně v den osudného dallaského atentátu a odnesl to vážným zraněním – dokonce zorganizoval kampaň Demokraté volí Nixona a otevřeně vyzýval k volbě kandidáta protistrany (že to Connally myslel vážně, dokázal už napřesrok, kdy od demokratů přestoupil k republikánům).

Demokratům nepomohl ani nejnovější dodatek ústavy, který umožňoval občanům volit už od 18, nikoli jako dosud od 21 let. I mladí šli za Nixonem, republikáni si užívali vítěznou vlnu a zdálo se, že je nic nemůže zastavit. Jen kdyby ti dva šťouralové z Washington Post pořád nepsali cosi o Watergate.

McGovernovi nemohlo nijak pomoci, že v jeho volebním štábu pracovali dva mladí demokraté, jejichž čas měl teprve přijít – nadějný 26letý právník Bill Clinton se svou přítelkyní Hillary Rodhamovou. V den voleb, 7. listopadu 1972, v demokratické vítězství nemohl věřit ani největší optimista. A výsledky tomu daly za pravdu. Nixon získal o 18 milionů voličů víc než jeho soupeř, dobyl 49 států včetně McGovernovy rodné Jižní Dakoty a získal 520 volitelů oproti demokratickým 17. Pro McGoverna hlasoval jen stát Massachusetts a oblast Washingtonu DC se zvláštním statutem.

Demokratům nepomohl ani nejnovější dodatek ústavy, který umožňoval občanům volit už od 18, nikoli jako dosud od 21 let. I mladí šli za Nixonem, republikáni si užívali vítěznou vlnu a zdálo se, že je nic nemůže zastavit. Jen kdyby ti dva šťouralové z Washington Post pořád nepsali cosi o Watergate.Těžké časy nejen Richarda Nixona, ale i Spira Agnewa teprve čekaly.

zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.