Americké prezidentské volby: Dvě vítězství vysmívaného Bushe mladšího

George Bush mladší, prezident USA v letech 2001 až 2009, se sice do panteonu největších prezidentů nedostane, ale historie ho bude hodnotit mnohem pozitivněji, než to před nějakými 15 lety vypadalo.

David Lancz 29.10.2020
George W. Bush promlouvá k Američanům z Oválné pracovny v Bílém domě. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy George W. Bush promlouvá k Američanům z Oválné pracovny v Bílém domě. | foto: Eric Draper/Courtesy of the George W Bush Presidential Library and Museum/NARA
George W. Bush promlouvá k Američanům z Oválné pracovny v Bílém domě.

V seriálu Simpsonovi šedá eminence Republikánské strany Montgomery Burns říká: „George Bush alespoň zvítězil. Dvakrát.“ Načež potměšile dodá: „Tedy pokud se nenajdou urny s hlasovacími lístky z Ohia.“ Nebo z Floridy, kde to bylo mimořádně těsné – o konečné výsledky se dlouhé týdny táhl nechutný soudní spor. Konspiračním teoriím o manipulacích nahrával fakt, že guvernérem na Floridě byl Jeb Bush, mladší bratr vítězného prezidentského kandidáta, proto se rychle roznesla fáma, že „Jeb nenechal volit černochy“…

Volby roku 2000 Američanům zřejmě poprvé ukázaly, v jak komplikovaném politickém systému žijí, a že k vítězství v prezidentských volbách nestačí mít nejvíc hlasů. V době, o níž bude řeč, se prezidentu Georgi Bushovi mladšímu především v Evropě nemohlo přijít na jméno; i zámořští komentátoři měli s ním problém. Nepopiratelným faktem je, že za nárůst antiamerických nálad ve světě může právě období vlády Bushe mladšího.

Evropa, dosavadní největší americký spojenec, najednou začala USA vnímat skoro jako nepřítele nebo minimálně někoho, na koho je třeba dávat si pozor. S odstupem času se ale zdá, že to nebude tak jednoduché. George Bush se navzdory chybám a nepopulárním epizodám těšil vysoké podpoře, což náhoda být nemohla, a dnes je jeho vláda vnímána mnohem pozitivněji. Do panteonu největších prezidentů se sice nedostane, ale historie bude úspěšného Bushe hodnotit mnohem pozitivněji, než se před nějakými 15 lety zdálo.

Synek z milionářské rodiny

Volební rok 2000 byl v několika okolnostech zvláštní. Demokratovi Billu Clintonovi končilo druhé volební období, proto by se čekalo, že se jako v předchozích letech strhne boj, kdo ho nahradí. Demokratická strana ale primárky de facto nepořádala, protože se automaticky počítalo s tím, že Clintonovým nástupcem bude jeho viceprezident Al Gore, který zájem na setrvání v Bílém domě i po osmi letech jasně deklaroval už v roce 1998, tedy v polovině Clintonova druhého období, a svědomitě se na volby připravoval.

Zrovna v té době však Clinton čelil největšímu skandálu své kariéry, kdy byl historicky druhým prezidentem podstupujícím impeachment neboli odvolání kvůli lhaní Kongresu v sexuální aféře se stážistkou Monikou Lewinskou. Sice to ustál, navzdory tomu se začala objevovat jména, která by ho mohla nahradit, třeba senátoři Bob Kerrey, Paul Wellstone (1944–2002) či Bill Bradley. Posledně jmenovaný senátor z New Jersey snahu nevzdával do posledního okamžiku, demokratický konvent ale Gorovu nominaci potvrdil jednomyslně.

Republikáni po dvou hořkých porážkách nehodlali nechat nic náhodě a do jejich primárek se zapojila řada osobností, jež si brousila zuby na prezidentské křeslo. Všichni se ale museli sklonit před Georgem W. Bushem, synkem z milionářské rodiny bývalého prezidenta, který sice nikdy nepracoval mimo rodinné struktury, ale nakonec si dokázal všechny získat.

Albert Arnold Gore nebyl ledajakým viceprezidentem. Vedle toho, že kryl Clintonovi záda, měl i vlastní agendu a coby zastánce zelené politiky ho uznávali i mnozí jeho oponenti. O vrcholný post v Bílém domě se zajímal už v roce 1988, kdy se ještě jako senátor za stát Tennessee neprobil primárkami, tentokrát si jako na viceprezidenta ukázal na Joea Liebermana, senátora z Connecticutu, a vytáhl do předvolební bitvy. V ní ale nečekaně narazil.

Republikáni po dvou hořkých porážkách nehodlali nechat nic náhodě a do jejich primárek se zapojila řada osobností, jež si brousila zuby na prezidentské křeslo. Vedle figurek, jako byl viceprezident Bushe staršího Dan Quayle nebo křesťanský aktivista Gary Bauer, například veterán vietnamské války John McCain (1936–2018), Reaganova ministryně dopravy a ministryně práce Bushe staršího Elizabeth Doleová, manželka neúspěšného kandidáta z roku 1996 Boba Dolea, nebo někdejší ministr školství Lamar Alexander.

Opět se objevil ultrakonzervativec Pat Buchanan, který porážku v primárkách nepřekousl, a kandidoval pod hlavičkou Reformní strany, ale mnohem méně úspěšně než její zakladatel miliardář Ross Perot. Ti všichni se ale museli sklonit před Georgem W. Bushem, synkem z milionářské rodiny bývalého prezidenta, který sice nikdy nepracoval mimo rodinné struktury, ale nakonec si dokázal všechny získat.

Nejtěsnější rozdíl

Hodně se psalo o jeho silném křesťanském založení nebo nižší inteligenci, jeho nepovedených vyjádření je plný internet, nicméně faktem je, že jeho spontánnost, otevřenost a jednoduchý kovbojský styl Američanům v té době seděly víc. Texaský guvernér Bush také v primárkách od začátku vedl, zbavil se svého největšího pronásledovatele McCaina a už coby prezidentský kandidát si jako running mate ukázal na Dicka Cheneyho. Byla to zajímavá volba.

Cheney byl ministrem zahraničí ve vládě Bushova otce, přičemž Bush mladší tento post svěřil Donaldu Rumsfeldovi, který stejnou funkci vykonával už za Geralda Forda (1913–2006), a je tak nejmladším i nejstarším ministrem zahraničí v amerických dějinách. Za Forda byl Cheney zase ředitelem Bílého domu. A místo se našlo i pro Colina Powella, známého už z dob války v Zálivu, jemuž mladší z Bushů přidělil místo ministra obrany. Stará parta tak byla opět pohromadě.

V předvolebním klání průzkumy od počátku připisovaly víc šancí Al Gorovi. Jenže Bush vytáhl tradiční silné republikánské zbraně včetně zahraničněpolitického izolacionismu, když sliboval, že nebude rozpoutávat žádné války a plést se do vnitřních záležitostí jiných zemí (ale po 11. září musel tuto zásadu přehodnotit). Bush náskok v popularitě svého oponenta rychle stahoval – a volby nakonec vyhrál, byť nejtěsnějším rozdílem.

V předvolebním klání průzkumy od počátku připisovaly víc šancí Gorovi, který si počínal velice chytře – vystupoval coby Clintonův následovník, aby získal jeho voliče, ale nikde se s prezidentem neukazoval, aby nenaštval ty, jimž se prezidentovy sexuální eskapády v Oválné pracovně nezamlouvaly. Ostatně proto si prý Al Gore jako viceprezidenta vybral Liebermana – jednoho z mála demokratů, kteří Clintonův prohřešek veřejně odsoudili.

Jenže Bush vytáhl tradiční silné republikánské zbraně včetně zahraničněpolitického izolacionismu, když sliboval, že nebude rozpoutávat žádné války a plést se do vnitřních záležitostí jiných zemí (ale po 11. září musel tuto zásadu přehodnotit). Bush náskok v popularitě svého oponenta rychle stahoval – a volby nakonec vyhrál, byť nejtěsnějším rozdílem.

V počtu hlasů získal dokonce méně hlasů než jeho oponent Gore (51 milionů proti 50,5 milionu), Bushovi však hrálo do karet jejich rozložení. Získal celkem 30 států (plus tradičně demokratický Washington, D. C., což z něho činí republikánskou výjimku), a tedy nejtěsnější možnou většinu 271 volitelů (hranicí pro vstup do Bílého domu je 270 volitelů). V mnoha státech to bylo o fous – na Floridě o 0,01 procenta ve prospěch Bushe, v Novém Mexiku 0,06 a ve Wisconsinu 0,22 ve prospěch Gora…

Správná odpověď na tragédii

Al Gore se s porážkou nemohl smířit a výsledek z Floridy chtěl přepočítat, prezidenta proto poprvé v historii musel potvrdit americký Nejvyšší soud. To bylo Bushovi ale úplně jedno, stejně jako to, že se stal čtvrtým prezidentem, který vyhrál navzdory nižšímu počtu hlasů (po Johnu Quincymu Adamsovi roku 1824, Rutherfordu Hayesovi v roce 1876 a Benjaminu Harrisonovi roku 1888 – pátým bude v roce 2016 Donald Trump).

Stejně nebyl George Bush prvním synem prezidenta, jenž dosáhl stejného úřadu jako jeho otec – tento primát drží šestý americký prezident a zmíněný John Quincy Adams (1767–1848), syn druhého prezidenta Johna Adamse (1735–1826). Navzdory tomu to mladší z Bushů neměl od začátku snadné. S trochu jednodušším chasníkem moc nepočítala ani jeho rodina, čekalo se, že nejvyšší ambice bude mít spíš Georgeův bratr Jeb (který se také do primárek v budoucnu zapojí, ale s nevalným výsledkem).

Bushova popularita stála hodně nízko. Jak se tedy mohlo stát, že za čtyři roky zvítězí znovu, a dokonce s rekordním výsledkem? Jednoduše – nic v politice nepomůže víc než správná odpověď na tragédii. Tou bylo pro Bushe, USA a celý svět 11. září 2001 a správnou odpovědí invaze do Afghánistánu, Iráku a celosvětová válka s terorem. Akcie George Bushe vystřelily prudce vzhůru, obzvlášť když v roce 2003 konečně padl nejnenáviděnější americký nepřítel uplynulého desetiletí Saddám Husajn.

George Bush mladší měl spíš pověst opilce a výtržníka, za což byl dokonce i v mládí zatčen, a věnoval se rodinnému byznysu – naftaření v Texasu. Nakonec se zklidnil (i pod vlivem manželky Laury vstoupil do metodistické církve a přestal pít) a na politiku se vrhl také – stal se dvojnásobným texaským guvernérem a nakonec i prezidentem. Jenže spousta Američanů mu zazlívala, že místo vyfoukl Gorovi, který si to podle jejich mínění vyseděl za Clintona, dalším politiku otrávila soudní tahanice o přepočítávání hlasů z Floridy.

Bushova popularita stála hodně nízko. Jak se tedy mohlo stát, že za čtyři roky zvítězí znovu, a dokonce s rekordním výsledkem? Jednoduše – nic v politice nepomůže víc než správná odpověď na tragédii. Tou bylo pro Bushe, USA a celý svět 11. září 2001 a správnou odpovědí invaze do Afghánistánu, Iráku a celosvětová válka s terorem. Akcie George Bushe vystřelily prudce vzhůru, obzvlášť když v roce 2003 konečně padl nejnenáviděnější americký nepřítel uplynulého desetiletí Saddám Husajn.

Bush mladší tak dokončil dílo svého otce, který sice válku v Perském zálivu s přehledem vyhrál, ale až do Bagdádu si pro Saddáma Husajna nedošel. A na válečné úspěchy lidé slyší nejen v USA, ale po celém světě, bez ohledu na spoustu konspiračních teorií – od představ, že války se dějí kvůli vyšším ziskům zbrojního průmyslu, kvůli přístupu k ropě, na objednávku médií (to byla prý válka v Perském zálivu – na údajnou objednávku CNN), až po spekulace, že Bush shodil Dvojčata sám kvůli popularitě.

Dva Johnové

Válečný prezident byl proto pro volby v roce 2004 republikánským trumfem, který si netroufl jen tak někdo ohrožovat. Republikáni primárky dokonce nepořádali ani formálně, Bush a Cheney měli nominaci jistou automaticky. Kritické hlasy dalších kandidátů zprava tentokrát utichly úplně. Věčný remcal Pat Buchanan se o prezidentský post neucházel, stejně se zachovala Reformní strana Rosse Perota, a tak z marginálních kandidátů ostatních stran zaujme leda lídr Konstituční strany s povědomě znějícím jménem Michael Peroutka.

Do vedení se dostal senátor John Kerry následovaný Johnem Edwardsem. A právě tito dva vytvořili demokratickou dvojici, která se odvážila postavit Bushovi s Cheneym. Úspěšnější Kerry měl za sebou 60 procent straníků, Edwards 19, takže vypadali jako velice silný tým.

Primárky ovšem pořádali také demokraté. A odehrály se v nich hodně zajímavé souboje: k uchazečům o nominaci patřil poslední viceprezidentský kandidát Joe Lieberman, několikanásobný kandidát a bývalý kongresman Dick Gephardt, generál na odpočinku Wesley Clark, senátor ze Severní Karolíny John Edwards, senátor za Massachusetts John Kerry nebo v první chvíli vůdčí postava primárek, vermontský guvernér Howard Dean.

Právě v Deanově volebním štábu pracoval jistý Beau Willimon, který o těchto zkušenostech napsal divadelní hru Farragut North, již v roce 2011 zfilmoval George Clooney pod názvem Den zrady. Coby nahlédnutí za oponu špinavých předvolebních praktik stojí za zhlédnutí, stejně jako další Willimonova práce – scénáře k seriálu o politice House of Cards (Dům z karet).

Deanova popularita ale brzy poklesla a do vedení se dostal senátor Kerry následovaný Edwardsem. A právě tito dva vytvořili demokratickou dvojici, která se odvážila postavit Bushovi s Cheneym. Úspěšnější Kerry měl za sebou 60 procent straníků, Edwards 19, takže vypadali jako velice silný tým.

O 12 milionů voličů víc

Hlavní témata voleb 2004 se točila především kolem války v Iráku. Současný prezident ji obhajoval, demokraté na něho útočili jako na nekompetentního, což Bushovi nahrálo na smeč – stačilo prohlásit, jak je senátor Kerry nepevný v postojích, když v roce 2003 invazi do Iráku podpořil, ale teď ji kritizuje… Republikánům se hodily také záběry ze sedmdesátých let, kdy se Kerry jako mluvčí sdružení Vietnamští veteráni proti válce účastnil protestních hippie akcí.

V průzkumech popularity proto celou kampaň Kerry ztrácel, a i když k volebním urnám zamířilo o 12 milionů voličů víc než před čtyřmi lety, nestačilo mu to. Dostal „jen“ 59 milionů hlasů (48 procent), což obnášelo 19 států plus Washington, D. C., a tedy 251 volitelů, zatímco George Bush mladší si s 286 voliteli připsal 62 milionů voličů (51 procent).

V průzkumech popularity proto celou kampaň Kerry ztrácel, a i když k volebním urnám zamířilo o 12 milionů voličů víc než před čtyřmi lety, nestačilo mu to. Dostal „jen“ 59 milionů hlasů (48 procent), což obnášelo 19 států plus Washington, D. C., a tedy 251 volitelů, zatímco George Bush mladší si s 286 voliteli připsal 62 milionů voličů (51 procent). Získal tak v jedněch volbách víc hlasů, než kdy získali Clinton, jeho otec, a dokonce než Reagan.

V mnoha státech to bylo opět o prsa (ve Wisconsinu třeba jen o 0,38 procenta). Jak bylo řečeno v úvodu, spory se vedly o hlasovací lístky z Ohia, kde rozdíl činil dvě procenta, ale dlouho nebylo možné určit, kdo zvítězil. V Bílém domě proto další čtyři roky pokračoval George Bush mladší, zatímco John Kerry se vrátil do Massachusetts, kde dál vykonával úřad guvernéra. Vrcholem jeho kariéry se proto nestal prezidentský úřad, ale až později post ministra zahraničí ve vládě Baracka Obamy.

Počet příspěvků: 2, poslední 1.11.2020 04:29 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.