Americké prezidentské volby: Devadesátá léta a svěží vítr Bill Clinton

Na začátku devadesátých let se americká hegemonie ve světě zdála nezpochybnitelná. Navzdory tomu museli vládnoucí republikáni po dlouhých letech vyklidit pozice. Voliči totiž slyšeli na mládí a dravost demokrata Billa Clintona.

David Lancz 24.10.2020
Bill Clinton v průběhu své druhé prezidentské kampaně v srpnu 1996. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bill Clinton v průběhu své druhé prezidentské kampaně v srpnu 1996. | foto: Alamy Stock
Bill Clinton v průběhu své druhé prezidentské kampaně v srpnu 1996.

Dnes se na fenomén devadesátých let díváme s nostalgií a shovívavým úsměvem. Ne snad, že by šlo o dobu úplné bezstarostnosti, ale největší nepřátelé USA, potažmo západního světa, byli poraženi, Rusko se potácelo v obrovské vnitropolitické krizi podobně opile jako jeho vůdce Boris Jelcin (1931–2007) a irácká vojska musela po obsazení Kuvajtu a bleskové odpovědi Pouštní bouře rychle zpět za hranice. Ačkoli nový nepřítel, mezinárodní islámský terorismus, nabýval na síle, nikdo o něm nevěděl, respektive nebral ho vážně.

Ekonomice se docela dařilo, společnost se po divočině osmdesátých let vracela k rodinným hodnotám (nic neodráží celospolečenské změny lépe než dobová kinematografie – srovnejte filmy z osmdesátých a devadesátých let a uvidíte ohromující rozdíl). V Bílém domě úřadoval mladý sympatický muž, který občasná saxofonová sóla prokládal sváděním stážistek… Vlastně lze nostalgii po tomto ztraceném světě snadno pochopit.

Výbušná munice daně

Ještě v roce 1991 se prezident George Bush starší (1924–2018) těšil slušné podpoře. Sice postrádal tolik charismatu co jeho předchůdce Ronald Reagan (1911–2004), ale pořád těžil z jeho ohromující popularity. Navíc si dokázal získat ostruhy vlastní – nejvíc mu u Američanů přidalo úspěšné a čisté zvládnutí operace Pouštní bouře. Názory kritiků, že když už Saddáma Husajna (1937–2006) porazil, měl si pro něho dojít do Bagdádu a svrhnout ho, realisticky odmítal s poukazem na možnou destabilizaci regionu po pádu iráckého diktátora.

Mnoho Američanů včetně prezidentova syna to však vnímalo jako svůj dluh – a právě mladší Bushův syn „rozdělanou otcovu práci“ v dalším desetiletí dokonal. Máloco dokáže rychle zvýšit popularitu jako vyhraná válka – a máloco dokáže rychle popularitu srazit jako špatná ekonomická situace. A jen o rok později, v roce 1992, přesně to stálo prezidenta křeslo.

Věta, kterou George Bush starší pronesl v předvolebním klání 1988, „slibuji vám žádné nové daně“, ho dostihla – nové daně přišly a pro demokraty představovaly výbušnou munici, s níž se do tehdejšího prezidenta trefovali. Tématem kampaně se stal jednoduchý slogan demokratů „It’s the economy, stupid“ – je to v ekonomice, blbče.

Věta, kterou George Bush starší pronesl v předvolebním klání 1988, „slibuji vám žádné nové daně“, ho dostihla – nové daně přišly a pro demokraty představovaly výbušnou munici, s níž se do tehdejšího prezidenta trefovali. Tématem kampaně se stal jednoduchý slogan demokratů „It’s the economy, stupid“ – je to v ekonomice, blbče.George Bush musel před pokusem o obhajobu mandátu projít primárkami, byť se jeho protikandidátům příliš šance nedávaly.

Navíc šlo o podivné figurky – k prezidentovým vyzývatelům ve vlastní Republikánské straně patřili David Duke, člen Sněmovny reprezentantů státu Louisiana a mimo jiné aktivista Ku-klux-klanu, nebo Pat Buchanan, konzervativní spisovatel a publicista, který v Reaganově vládě zastával post hlavního poradce pro styk s médii (z nějž musel odstoupit poté, co veřejně podpořil nezákonný vývoz zbraní pro antikomunistické partyzány v Nikaragui).

S takovými soupeři George Bush problém neměl a pro republikánskou nominaci si došel poměrně jistě. Druhým bodem, který mu vedle ekonomiky ubral voliče, byla jeho volba viceprezidentského kandidáta – opět ukázal na svého dosavadního zástupce Dana Quaylea.

Stále zřetelnější úspěchy

A hodně Američanů děsila představa, že kdyby se 68letému prezidentovi něco stalo, v úřadu ho zastoupí muž, jenž je schopný do médií říkat: „Holokaust byl v historii našeho národu obscénním obdobím. Ne, ne v období našeho národa, ale ve druhé světové válce. Tedy všichni jsme v tom století žili. Nežil jsem v tomto století, ale v historii tohoto století.“

„V minulosti jsem udělal dobrá rozhodnutí. V budoucnu jsem udělal dobrá rozhodnutí.“ „Mars je od Slunce vzdálený přibližně stejně jako Země, a to je velmi důležité. Viděli jsme fotografie s kanály a vodou. Jestli tam je voda, je tam i vzduch. Když je tam vzduch, můžeme tam dýchat.“ Kdo by chtěl takového prezidenta?

V prvních kláních se dařilo různým kandidátům, brzy se ale pozornost zaměřila na teprve 46letého arkansaského guvernéra, jehož úspěchy byly stále zřetelnější, a brzy bylo jasné, že Bushovi se postaví právě on. Jmenoval se Bill Clinton, který byl zvyklý vyhrávat, vždyť už ve třiatřiceti se poprvé stal guvernérem.

Jelikož se ještě v roce 1991 těšil prezident Bush až 89procentní popularitě, mnoha demokratům se do zdánlivě předem prohrané bitvy nechtělo. Od začátku se odmítavě stavěli populární demokratičtí politici jako kalifornský guvernér Jerry Brown nebo senátor z Iowy Tom Harkin; ti si to ale později rozmysleli. Vzdal to také velmi oblíbený newyorský guvernér Mario Cuomo či senátor Al Gore – ten ale především proto, že jeho šestiletého syna srazilo auto a Gore chtěl být „raději lepším otcem než prezidentem“.

Do primárek se naopak s nadšením vrhl senátor z Massachusetts Paul Tsongas (1941–1997)). V prvních kláních se dařilo různým kandidátům, brzy se ale pozornost zaměřila na teprve 46letého arkansaského guvernéra, jehož úspěchy byly stále zřetelnější, a brzy bylo jasné, že Bushovi se postaví právě on. Jmenoval se Bill Clinton. Představoval svěží vítr, mládí, dravost, změnu – a hodně voličů na to slyšelo.

Clinton byl navíc zvyklý vyhrávat, vždyť už ve třiatřiceti se poprvé stal guvernérem. Navíc se nestyděl pomoci si ne úplně čistými triky, jako jsou tvrzení, že bude konzervativní politiku dělat lépe než konzervativci – tedy že si coby centristický Nový demokrat bere v ekonomice příklad z republikánů, ale zároveň je demokratický liberální.

Rozhodující hlasy pro Rosse Perota

Posledním a zřejmě největším hřebíčkem do politické rakve George Bushe se stal Ross Perot. Texaský miliardář, politik a filantrop, který se rozhodl kandidovat na vlastní pěst, respektive pod hlavičkou své Reformní strany. Navzdory všemu uvedenému by totiž nebyly šance George Bushe na znovuzvolení špatné, ale nejúspěšnější „třetí kandidát“ mimo hlavní dvě americké politické strany mu nakonec sebral obrovský počet voličů.

Zatímco Bushovi hlas hodilo 39 milionů voličů, Perotovi, který měl svým libertariánstvím mnohem blíž k republikánům než k demokratům, bezmála 20 milionů. Perot s představou vyrovnaného rozpočtu a trochu bláznivé přímé demokracie bral hlasy i demokratům, Clinton se svým running mate Alem Gorem (být lepším otcem se zřejmě nevylučovalo s tím být viceprezidentem) také získali relativně málo, necelých 45 milionů hlasů, ale statistiky úbytek republikánských voličů směrem k excentrickému miliardáři dokládaly jednoznačně.

Zatímco Bushovi hlas hodilo 39 milionů voličů, Perotovi, který měl svým libertariánstvím mnohem blíž k republikánům než k demokratům, bezmála 20 milionů. Jelikož však byly rozprostřené po celých USA, nezískal ani jednoho volitele, zato Clinton 370, což na Bushových 168 bohatě stačilo.

Jelikož však 20 milionů Perotových hlasů bylo rozprostřeno po celých USA, nezískal ani jednoho volitele, zato Clinton 370, což na Bushových 168 bohatě stačilo. A jako perličku ke vzrušujícímu volebnímu roku 1992 zbývá dodat: zatímco navenek Bush ve volbách bojoval do posledního dechu a poslední vteřiny, v soukromí zůstal realistou. Už den před volbami si tento gentleman ze staré školy v Maine, kde bydlel, nechal vystavit rybářský lístek. A důchod si tam užíval až do 30. listopadu 2018, kdy ve věku 94 let zemřel.

Že by Bill Clinton byl v prvních letech vlády populárním prezidentem, se říct nedá. Vždy uprostřed prezidentského volebního období se konají volby do Kongresu, jež se berou jako malé referendum o současném prezidentovi, přičemž strana u moci to mívá mnohem těžší než opozice. A u těchto voleb dostali demokraté pořádně napráskáno. Republikáni získali převahu v Senátu i ve Sněmovně reprezentantů a o jejich volebním lídrovi Newtu Gingrichovi se začalo mluvit jako o vážném uchazeči primárek pro rok 1996.

Jenže Gingrich se ke kandidatuře neodhodlal, stejně jako jiná známá jména – ucházet se o republikánskou nominaci odmítli Colin Powell, Donald Rumsfeld nebo Dick Cheney. Zato jiných jmen se objevilo dost. Senátoři Richard Lugar (1932–2019), Arlen Specter (1930–2012), Phil Gramm, guvernér z Kalifornie Pete Wilson… Že nikoho z nich neznáte? Není divu – jejich jedinou hvězdnou hodinkou bylo zapojení se do pelotonu republikánských kandidátů roku 1996.

Demokratický klid v roce 1996

V nich je ale předčil konzervativní spisovatel Pat Buchanan, kterého si vybrali straníci ve čtyřech státech, nebo miliardář a vydavatel Steve Forbes, jenž uspěl ve dvou. Ani tito dva ale na příčku nejvyšší nedosáhli. Republikánskou metu toho roku dobyl Robert Joseph Dole (stále žije a je mu 97 let!), zvláštní figurka prezidentských voleb. Ne snad proto, že 27 let (1969–1996) zastupoval v senátu stát Kansas nebo že se primárek účastnil třikrát – v obou hlediscích bychom našli jiné rekordmany.

Veselí vyvolával především proto, že o sobě rád mluvil ve třetí osobě. Nejlépe to zparodoval v jednom politiku satirizujícím díle seriál Simpsonovi, kde se Dole objevil s tímto monologem: „Bob Dole myslí, že by kandidátem měl být Bob Dole. Bob Dole myslí, že by měl. Bob Dole rád poslouchá Boba Dolea.“

U demokratů byl v roce 1996 klid, primárky byly jen formální. Bill Clinton do voleb opět zamířil s Alem Gorem po boku. Postavil se mu pouze aktivista Lyndon LaRouche, ale s mizivou podporou. Zajímavé na něm jen je, že pocházel z Arkansasu, stejného státu jako Clinton. Zbytek demokratů z celých USA však stál za úřadujícím prezidentem.

U demokratů byl v roce 1996 klid, primárky byly jen formální. Bill Clinton do voleb opět zamířil s Alem Gorem po boku (mimochodem, dvojice Clinton a Gore tak porušila už podruhé nepsané pravidlo vyvážení: oba jsou jižané; obvykle se hledělo na to, aby jeden z kandidátů byl ze Severu a druhý z Jihu). Postavil se mu pouze aktivista Lyndon LaRouche, ale s mizivou podporou. Zajímavé na něm jen je, že pocházel z Arkansasu, stejného státu jako Clinton. Zbytek demokratů z celých USA však stál za úřadujícím prezidentem.

Oproti jiným letům se ale v roce 1996 čekalo, s čím přijde třetí kandidát. Ross Perot to zkusil znovu a po zkušenostech z předchozích voleb a především kvůli strašáku skoro 20 milionů voličů ho už nikdo nechtěl podceňovat. Tradičním stranám ale nahrál rozkol v „rychlokvašeném“ hnutí.

Perotovi se do kandidatury původně příliš nechtělo a Reformní strana vybírala jiného kandidáta, nedokázala se však shodnout na jednom jméně, a tak se hozené rukavice ujal opět otec zakladatel. Příznivci jiného uchazeče Perota obvinili z manipulace s hlasy, protestně ze strany vystoupili a začali ji očerňovat.

Další čtyři roky

V kampani tahali republikáni od začátku za špatný konec. Billu Clintonovi bylo pořád jen 50 let, proto vedle 73letého Boba Dolea vypadal mnohem svěžeji, zdravěji a ve formě. Dole tomuto dojmu napomohl, když při jednom mítinku v kalifornském městě Chico vlastní neohrabaností spadl z pódia. Dole se z věku snažil udělat přednost, když argumentoval, že „jeho generace vyhrála druhou světovou válku“, a dovolával se především starších voličů, ale Američané na to příliš neslyšeli.

Nijak oslnivě, navzdory tomu Bill Clinton zvítězil i podruhé – 47,5 milionu hlasů mu stačilo na zisk 31 států, což obnášelo 379 volitelů, o devět víc než před čtyřmi lety. V Bílém domě proto zůstal na další čtyři roky. Roky, v nichž zahájil sbližování s Ruskem, čelil impeachmentu a bezstarostně si užíval konec dramatického 20. století...

Naopak Clinton se narážkám na věk a zdravotní stav protivníka vyhýbal, mluvil o stavění mostů pro budoucnost a Doleovu negativní kampaň zcela vymazal. Neublížila mu ani aféra s financováním demokratické kampaně, do níž měli být namočeni Číňané (zákony v USA neumožňují financování kampaně jedné ze stran ze zahraničí, což se podle všeho mělo dít), nebo soudní stížnost Rosse Perota, že na rozdíl od roku 1992 nebyl jako třetí kandidát přizván k televizním debatám.

Nijak oslnivě, navzdory tomu Bill Clinton zvítězil i podruhé – 47,5 milionu hlasů mu stačilo na zisk 31 států, což obnášelo 379 volitelů, o devět víc než před čtyřmi lety. Bob Dole sice získal zhruba stejný počet hlasů jako Bush posledně, zhruba 39 milionů, volitelů mu to však přineslo ještě méně než předchozímu prezidentovi. A tentokrát to ani nemohl svádět na Rosse Perota, který sice zaznamenal opět slušný výsledek, ale osm milionů hlasů by republikánům nestačilo, i kdyby většina z nich k nim zamířila.

V Bílém domě proto zůstal Bill Clinton na další čtyři roky. Roky, v nichž zahájil sbližování s Ruskem, čelil impeachmentu a bezstarostně si užíval konec dramatického 20. století...