Albert Camus: idealista, moralista a antikomunista

Francouzský spisovatel Camus neusiluje o vítězství, ale o pravdu. Vytrvává, přijímá svůj osud. A právě v tom se skrývá jeho velikost.

Francouzský spisovatel Albert Camus věřil v hodnoty, které člověka převyšují – v morálku. foto: © ČTKČeská pozice

Francouzský spisovatel Albert Camus věřil v hodnoty, které člověka převyšují – v morálku.

Loňský rok byl zasvěcen Albertu Camusovi (1913–1960). Začal na podzim 2009 vášnivou diskusí. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy si usmyslel přenést spisovatelovy ostatky ze hřbitova v městečku Lourmarin na „důstojné místo“ – do Panthéonu. Diskusi, která rozdělovala veřejné mínění, nakonec uzavřel spisovatelův syn Jean: Voltaire ani Rousseau nejsou slavní proto, že jsou pochováni v Panthéonu.

Nebe je prázdné!

Albert Camus je mnohými mylně považován za existencialistu. Sartre a Camus sice byli po určitou dobu přáteli, ale ubírali se každý zcela jinou ideovou cestou. Mýtus o Sisyfovi má sice se Sartrovým prvním románem Nevolnost společné kořeny – v každodenní jednotvárnosti si člověk uvědomuje absurditu své existence –, ale Camus propůjčuje svému hrdinovi metafyzickou perspektivu.

V Sisyfovi nacházíme všechny charakteristické rysy camusovského univerza. Hrdina, jenž se z rozhodnutí bohů stále znovu pouští do nesmyslné a beznadějné práce, pociťuje při pohledu na svět okolo sebe, na třpytivé moře, rozpálené kameny, usměvavou zemi, takřka smyslovou rozkoš. Ve světě se však člověk nemůže oddat bezstarostnému štěstí. Bůh je mrtev! Postesklo si 19. století. Nebe je prázdné! Posteskl si Camus.

V lhostejně se usmívajícím slunci, ve třpytu moře a záři kamenů zůstává volání člověka bez odezvy. Na jeho otázky nepřichází odpověď. Věci se prostě dějí a on je nemá ve své moci. Stejné je to s hrdinou románu Cizinec Meursaultem, průměrným mladým mužem, který se shodou okolností stává vrahem. Slunce nesnesitelně pálí, v očích ho štípe pot a po ruce má zbraň.

V rozporu s nihilistickým heslem „vše je dovoleno“, si však absurdní hrdina uvědomuje, že jeho svoboda není nekonečná a že nemůže utéct před zákony diktovanými morálkou. Musí se zodpovídat ze svých činů, jako by pod prázdným a lhostejným nebem přece jen existoval jakýsi morální tribunál. Podobně jako hrdinové Dostojevského musejí pykat za zločin.

Dočasná morálka

Sartre oproti tomu mínil, že naše volby a činy nemají transcendentní obsah ani univerzální význam. Člověk sám o sobě není dobrý ani špatný. To, jaký je, je-li vinen, nebo bez viny, záleží na vnímání a hodnocení druhých. Člověk je posuzován mnoha způsoby a každý soud je pravdivý. Tento morální relativismus znemožňuje správné posouzení jedince a jeho činů a vylučuje pojem spravedlnost.

Ve chvíli, kdy jednáme, nedokážeme posoudit, jak věci dopadnou, nemůžeme vědět, co je „dobrá“ volba. Kráčíme ve šlépějích Hegela, kdy dějiny už nejsou představou Boha o světě. Veškerá morálka je dočasná. Hodnota se přesunuje na konec dějin, do té doby neexistuje vhodné kritérium k vytvoření hodnotového soudu. Následkem je, že člověk musí žít a jednat v závislosti na budoucnosti. O tom, zda byl, nebo nebyl náš čin správný, rozhoduje konečný výsledek a my musíme přijmout riziko omylu.

Není náhoda, že Sartre nikdy nedokázal formulovat existencialistickou etiku, protože ani formulovat nešla. V Sartrově myšlenkovém systému tvoří morálka a spravedlnost proměnné, které závisejí na jiném člověku, společnosti a dané době. Nedokáže-li člověk v daném okamžiku posoudit, co je správné, protože neexistují univerzální morální hodnoty, jimiž by se mohl řídit, pak o jeho volbě rozhoduje náhoda nebo momentální zájmy. Sartrova cesta vedla v ústrety komunismu.

Odpověď na zločin

Camus tento myšlenkový pochod považoval za nebezpečný, neboť zbavuje odpovědnosti: „Člověk může prohrabovat pece v krematoriích stejně dobře jako obětavě ošetřovat malomocné. Zlotřilost a ctnost jsou věcí pouhé náhody a rozmaru.“ Domnívá se, že existuje hodnotový řád, který je mimo člověka, přesahuje ho a spočívá na pevných základech. Tento řád by měl nezávisle na náhodě či rozmaru řídit naše činy.

Zatímco se Sartre pomocí šroubovaných konstruktů pokouší dokázat, že vztažným bodem je historie a jejím cílem pokrok (nejasný pojem), který rozhoduje, co je správné, Camus formuluje podstatu: „V době ideologií… si musíme uvědomit, jak jsme na tom se zabíjením.“ Skutečnou otázkou doby dle něho je, jaký postoj zaujmout k násilí či k evidentnímu bezpráví.

Chování lidí ve výjimečné situaci – konkrétně během nevysvětlitelné pohromy – zkoumá i ve svém světoznámém románu Mor z roku 1946. V něm tento problém přenáší na metafyzickou rovinu. Zajímá ho, jak člověk odpovídá na zločin.

Albert Camus je mnohými mylně považován za existencialistu

Dle Camuse je vinna tehdejší doba. Období dokonalých zločinů a předem promyšlených záměrů, které má skvělé alibi – ideologii, jež omlouvá zločin hledající ospravedlnění a z vraha dělá soudce. Ve své korespondenci k tomu říká: „Někdy naši dobu nenávidím… Nikoli skutečnost, ať už je jakkoli podlá a nelítostná. Nenávidím lež, za kterou se schovává.“

Člověk revoltující

Člověk revoltující vyšel v roce 1951 a okamžitě se ocitl pod palbou kritiky francouzské levice. V eseji si Camus klade následující otázku: Jak mohli lidé ve jménu vzpoury povýšené na revoluci začít tolerovat vraždění?

Oba totalitní systémy 20. století, nacionální socialismus i komunismus, posvětily morální nihilismus mimo hranice morálního řádu. Zaujme-li člověk místo Boha, nepovolaně si osobuje právo na život a na smrt. Fašismus hlásal příchod Nietzscheho nadčlověka, následně se však pustil do výroby mrtvol a podlidí. Ruský komunismus si zas nevytkl za cíl nic menšího než vybudovat poté, co Bůh zemřel, stát člověka, který byl v boha povýšen. Zbožštěním dějin i materie se mu však podařilo stvořit pouze říši teroru, vrahů s hrudí plnou vyznamenání, procesů a koncentračních táborů. „V prostředcích obou systémů můžeme nalézt stejný politický cynismus,“ píše Camus, „který čerpaly z téhož zdroje, z mravního nihilismu.“ Ihned však dodává: „Nemáme pravdu, házíme-li fašismus a ruský komunismus do jednoho pytle. V případě fašismu velebí kat kata. Komunismus je dramatičtější: kata velebí oběť.“

Člověk revoltující byl vydán 2. listopadu 1951 v nákladu 16 800 výtisků. V dalších dnech následovalo několik dotisků. „Jaká škoda, že je vaše kniha tak úspěšná napravo!“ poznamenal trpce jeden spisovatelův známý.

Nevybíravý útok

Sartrův časopis Les Temps Modernes se vrhl do nevybíravého útoku. Osobně laděný článek byl urážlivý už svým titulkem „revoltující duše“. Je ironickou narážkou na hegelovskou krásnou duši (neboli krasoducha), člověka neschopného činu, který je zajatcem svých etických postojů. Načež vstoupil do ringu i Sartre. Nastal čas, aby se svým někdejším přítelem a ideovým protivníkem skoncoval a plně ovládl kolbiště duchovního života.

V otevřeném dopise Camuse hrubě uráží a obviňuje ho, že „nenávidí myšlenkové hloubky“. Camus v odpovědi konstatuje, že ho začíná unavovat, když „vidím sebe – a jiné bývalé bojovníky, kteří se ve své době nikdy nevyhýbali boji –, jak nekonečně posloucháme kázání kritiků, kteří nikdy neudělali nic jiného, než že nastavili své divadelní křeslo směrem, kterým se vyvíjí historie.“

Tím narážel na to, že při osvobození Paříže klimbal Sartre v hledišti Comédie-Française. V době německé okupace, kdy Camus a jiní publikovali výhradně v ilegálním tisku, uvedl Sartre svou divadelní hru Mouchy. Rovněž nebylo tajemstvím, že na gymnáziu Condorcet, kde učil také Sartre, byl v roce 1943 sestaven seznam „levicových“ učitelů, kteří byli postupně propuštěni, ale Sartre zůstal…

Uzavření do karantény

Nevyřčenou podstatou sporu však bylo, že se Camus nedokázal přenést přes teror, svět sovětských lágrů. Sartre se pohotově vytasil s pokryteckou odpovědí: „Ano, Camusi, podle mne jsou tyto tábory také nepřijatelné. Stejně je však pro mne nepřijatelné, že se jimi denně ohání buržoazní tisk.“ Potupa tedy existuje, jen o ní nemluvme, a už vůbec ne pravice!

V eseji Člověk revoltující si Camus klade otázku: Jak mohli lidé ve jménu vzpoury povýšené na revoluci začít tolerovat vraždění?

V zájmu Camusovy diskreditace a jeho morální likvidace Sartre neváhá psát – dodatečně – odsuzující kritiky na díla, jež svého času obdivoval a která pouze posílila jejich přátelství. Nyní na nich nevidí nic dobrého. Zpochybňuje metafyzickou dimenzi Moru, vysmívá se jeho „morálce Červeného kříže“. Ačkoli se Camus potýká i v tomto románu s problémem zla, Sartre tuto otázku redukuje a přichází s dodnes rozšířenou mylnou domněnkou, že ony „bacily doby“ představují Němce.

Poté, co se mu podařilo Camuse alespoň u levice morálně odepsat, mu zasazuje poslední ránu. Camus je minulostí, pohybuje se mezi námi už jen napůl mrtvý. Francouzská levice Camuse uzavřela do karantény, ze které ho nevysvobodila ani Nobelova cena, již obdržel v roce 1957.

Osamělost

Muž „pokroku“ Sartre však už měl práci jinde. Tou dobou byli v Praze popraveni Rudolf Slánský a Vladimír Clementis. V Moskvě byl zahájen proces s lékaři, který vyústil v antisemitskou kampaň. Ve stejné době byl ve vykonstruovaném procesu obviněn ze špionáže ministr zahraničních věcí NDR. Sartre se však veřejně postavil na stranu komunistů, když se na vídeňském mírovém kongresu usadil na čestnou tribunu po boku Ilji Erenburga, Pabla Nerudy a Alexandra Fadějeva, který ho o čtyři roky dříve nazval „píšící hyenou“.

Camus trpce poznamenává: „Jet do Vídně v jiné době by pouze znamenalo zúčastnit se jedné události studené války. Jet však na místo, jehož pozadí tvoří jedenáct lidí na pranýři, je… hanebné. Jsme svědky typické zrady literátů. A příčina je pořád stejná.“

Hrdina jedné z jeho povídek, malíř Jonáš, který se cítí unaven humbukem spojeným s jeho slávou a zraněn různými výpady, prchá před zvědavci a ukrývá se na půdě, aby tu namaloval své životní plátno, i když už nikdo nevěří, že je toho schopný. O hladu a žízni vysedává v přítmí půdy, odkud poslouchá vzdálené hemžení lidí. Tiše sedí a upřeně pozoruje zářící bod na nebi, snad svou šťastnou hvězdou. Poté, co se vysílením zhroutí, je v jeho úkrytu nalezeno čistě bílé plátno, uprostřed nějž se nachází jediné, těžko čitelné a nejednoznačné slovo: sám nebo spolu?

Spisovatelova dcera Catherine vzpomíná, že jednoho dne našla otce v obývacím pokoji, jak sedí se svěšenou hlavou v křesle. Zeptala se: „Jsi smutný, tati?“ Spisovatel zvedl hlavu a odvětil: „Ne. Jsem sám.“

Román s autobiografickými prvky

Po několikaleté odmlce vyšel Pád, ohromující veledílo, jehož vypravěč provází svého málomluvného druha podél amsterdamských kanálů se zahnívající vodou, jako by ho vodil okruhy pekla. Mnohovrstevný román obsahuje bezesporu také autobiografické prvky.

Zpočátku máme dojem, že se Camus konfrontuje se sebou samým. Po nějaké době však vyvstává podezření. „Kajícímu soudci“, který hájil „ušlechtilé případy“ a jehož „obhajoby se chvěly tepem jeho srdce“, jako by den co den spával se spravedlností, zaznívá v hlase čím dál znatelněji cynismus. Drsně a bez okolků mluví o manželství s mocí a karabáčem; hlavní je podle něho „přestat být svobodný a kajícně poslouchat, a třeba sebevětšího padoucha“. Takto k nám však nepromlouvá Camus, ale Sartre!

„Až všichni budeme vinni, nastane demokracie.“ Ti, kteří Sartra znali a svého času na stránkách různých periodik sledovali polemiku, ve které s Camusem skoncoval, v románu rozpoznali Sartrův nezaměnitelný styl, jeho nabubřelost, sarkasmus a dokonce typické slovní obraty. Knihu lze také chápat jako odpověď na román Sartrovy životní družky Simone de Beauvoirové Mandaríni, ve kterém s úchvatnou bezostyšností přičítá klíčové postavě, jež představuje právě Camuse, vinu za veškeré pochybné momenty Sartrovy životní dráhy.

Do svého deníku si Camus poznamenává: „Existencialismus. Když obviňují sami sebe, můžeme si být jisti, že to činí pouze proto, aby udeřili na druhé.“ Taková byla také metoda stalinistických procesů. Jméno hrdiny Pádu, „kajícího soudce“ Clamence, je odvozeno od slovesa clamer (vykřikovat, provolávat). Kdo by si přitom nevzpomněl na demagogického řečníka Sartra?

Clamence, kterého jeden maniak v zajateckém táboře provolal papežem (Sartre byl papežem existencialismu), se přiznává, že ukradl jedno panó ze slavného oltáře – obraz Bezúhonní soudcové. A proč ho nevrátí? Protože mezitím byl nahrazen kopií a davy zvědavců stejně nepoznají rozdíl mezi originálem a duplikátem. A vůbec, co vlastně znamená být bezúhonný? Už přece nejsou žádní beránci, neexistuje žádná nevinnost.

Důstojnost ducha

Dne 4. ledna 1960 Camus havaroval ve voze svého nakladatele a přítele Michela Gallimarda. Na fotografiích z místa nehody je vidět vrak auta omotaný okolo stromu, sešrotované kovové pláty, jež dávají tušit lidské tělo uvnitř. Co by mohlo lépe vyjadřovat absurditu života a smrti?

Sartrovské intelektuály ani dnes nezajímá pravda. Přizpůsobují se. Není-li nikde v dosahu zajímavá kauza, neváhají si ji vyrobit.

a nových tržištích halasně pokřikují noví literáti, noví farizejové. Sartrovské intelektuály ani dnes nezajímá pravda. Přizpůsobují se. Není-li zrovna nikde v dosahu žádná zajímavá kauza, neváhají si ji vyrobit. Honí se za aktualitami, jen aby je bylo slyšet. Morální úvahy je netíží. Je pro ně důležité jediné – být pořád vidět a neustále tvrdit, že je s nimi třeba počítat. Pro jednu minutu jsou schopní obětovat čas.

Spor Camuse a Sartra, jeden z největších ve 20. století, už uzavřel čas. Debata se odehrávala zdánlivě na filozofické rovině, u Sartra však nešlo o nic jiného než o brutální zúčtování. Beauvoirová se Camusovi vysmála, protože věřil „velkým ideálům“. „Byl idealistou, moralistou, antikomunistou.“

Sartrovská dialektika považovala za jedinou žádoucí cestu komunismus, jakkoli zrůdnou tvář odhaloval. Na Sartra aneb „bezúhonného“ soudce své doby dnes pohlížíme jako na nějaký zvláštní muzeální exponát. A vedle této pohasínající osobnosti začíná čím dál víc zářit Camus, jenž věřil v hodnoty, které člověka převyšují – v morálku. Důstojnost ducha si uchoval i v době zrádcovství. Sisyfos – a Camus – je hlasatelem věrnosti vyššího řádu. Neusiluje o vítězství, ale o pravdu. Vytrvává, přijímá svůj osud. A právě v tom se skrývá jeho velikost.

Na lourmarinském hřbitově jižně od Avignonu stojí do země zapuštěná kamenná deska, na které je vyryto: Camus. Jako by tu nazelenalý kámen ležel už celá staletí, starý jako sám čas. Stálý a nehybný.