Al-Kájda se v Sýrii staví na stejnou stranu jako Západ

V Sýrii to vypadá na variantu zápasu catch as catch can ve velkém, geopolitickém uspořádání.

Jan Schneider 22.2.2012

V poslední době se o Sýrii vyrojilo hodně článků konfekčního střihu, avšak dvě informace zůstaly buď pod hranicí rozlišitelnosti komentátorů, nebo jsou úmyslně potlačovány. Obě však posouvají syrské děje do poněkud jiného světla.

První závažnou informaci představuje výzva Ajmána Zavahrího, „šéfa“ polomýtické al-Kájdy, který vyzval syrské obyvatelstvo, aby se ve svém boji proti režimu prezidenta Bašára Asada nespoléhalo na podporu západních zemí. Požádal všechny příznivce al-Kajdy v Turecku, Iráku, Jemenu, Libanonu a Jordánsku, aby vzbouřeným Syřanům přišli na pomoc.

Al-Kájda se staví na stejnou stranu jako Západ, a to proti prezidentovi Bašáru Asadovi

Současně to tedy znamená, že al-Kájda se staví na stejnou stranu jako Západ, a to proti prezidentovi Bašáru Asadovi. Obě strany fedrují protiasádovský boj mixem podobných hesel, od boje za lidská práva a svobodu, přes odstranění útisku a nastolení spravedlivějšího světa. Když dva říkají totéž, nemusí to vždy být totéž – i když nelze ani vyloučit variantu, že to nevyřčené může být od toho proklamovaného v obou případech velmi (podobně) daleko.

Že jde o poměrně významnou modifikaci operativní situace v Sýrii, potvrzuje i výrok náčelníka izraelského generálního štábu Bennyho Gantze, že by se Izrael měl připravit – v případě pádu Asádova režimu – na přijetí jeho podpůrců, syrských alávitů, protože by jim jako šíitům v Sýrii hrozilo nebezpečí. Jonathan Spyer z Global Research in International Affairs Center v Herzliji řekl, že to je v rámci izraelské politiky nevměšování do vnitřních záležitostí sousedních arabských zemí zcela nový krok, mluvit o přijetí vyhnaných Arabů z okolních států.

Proč vadí skupinové myšlení

Jednou ze základních metod práce s informacemi při vyhodnocování „operativní situace“ je pátrání po přítomnosti neobvyklého, respektive absenci obvyklého. A proto právě se zastavujeme u těchto dvou zpráv, které jsou mainstreamovým tiskem opomíjeny. Píšeme-li mainstreamový tisk, myslíme tím přímo samu inkarnaci „skupinového myšlení“, což je jeden z největších prohřešků jakékoliv přínosné analýzy. Skupinové myšlení je skupinový alibismus, který těží z toho, že analytikům se velmi těžko daří dělat syntézy neboli predikce. Mnoho analytiků se tak radši alibisticky „mýlí se stranou“ (toto heslo známe již z padesátých let), než aby riskovali, že by osamoceni mohli mít pravdu.

S Asadem jsou všichni alávité, většina syrských křesťanů a množství šíitských muslimů, i když důvody jejich podpory se velmi různí. Mezinárodně jeho vládu jistým způsobem podrželi „pragmatičtí a vypočítaví Rusové a Číňani“, v pozadí s Íránem. Toto trio, paradoxně, tvoří frontu, která nemá styčné body s al-Kájdou, ale stojí proti ní.

Mluvit o přijetí vyhnaných Arabů z okolních států je v rámci izraelské politiky nevměšování do vnitřních záležitostí sousedních zemí zcela nový krok

Proti vládě jsou především sunnitští muslimové, podporovaní Západem i Saúdskou Arábií, ale i al-Kájdou a islamistickými milicemi (vláda libyjské Přechodné národní rady byla první, kdo syrskou opozici uznal jako legitimní vládu). Syrští protivládní rebelové jsou vybaveni ve značném množství moderními zbraněmi, které byly do země propašovány z Iráku, Turecka, Jordánska, Libanonu a Saúdské Arábie.

Irák se přitom staví proti snaze arabských zemí zavést sankce na Sýrii. Obává se, že po pádu Asada by se mohla v Sýrii chopit moci sunnitská většina, což by povzbudilo i sunnitské radikály v Iráku. Ve výsledku by pak majoritní iráčtí šíité hledali ochranu u Íránu, což by posílilo jeho postavení v regionu.

Sýrie má na geopolitické mapě významné místo (a ještě významnější na mapě energetických zdrojů a tranzitních tras). K tomu, aby všechny dostupné informace dávaly nějaký smysluplný obraz dění, je opravdu asi daleko. Spíše to vypadá na variantu zápasu catch as catch can ve velkém, geopolitickém uspořádání.