Africký uprchlík na cestě do Evropy aneb Smrt na konci cesty

Tragédie u italského ostrova Lampedusa, při níž zahynulo více než sto lidí, ještě více rozvíří debatu, jak se vypořádat s migrací Afričanů.

Jan Čuřík 5.10.2013
Italský ministr vnitra Angelino Alfano o tragické nehodě ve čtvrtek 3. října, kdy se převrhla loď s africkými uprchlíky, prohlásil: „Zachránili jsme dosud více než 150 osob, 111 je mrtvých, ale bilance není konečná. Další desítky obětí zůstávají v potope | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Italský ministr vnitra Angelino Alfano o tragické nehodě ve čtvrtek 3. října, kdy se převrhla loď s africkými uprchlíky, prohlásil: „Zachránili jsme dosud více než 150 osob, 111 je mrtvých, ale bilance není konečná. Další desítky obětí zůstávají v potope | foto: © ReutersČeská pozice
Italský ministr vnitra Angelino Alfano o tragické nehodě ve čtvrtek 3. října, kdy se převrhla loď s africkými uprchlíky, prohlásil: „Zachránili jsme dosud více než 150 osob, 111 je mrtvých, ale bilance není konečná. Další desítky obětí zůstávají v potope

U italského ostrova Lampedusa se ve čtvrtek 3. října převrhla loď s africkými uprchlíky – především z Eritreje – směřujícími z libyjské Misráty k břehům Itálie. Její ministr vnitra Angelino Alfano v pátek odpoledne o tragické nehodě prohlásil: „Zachránili jsme dosud více než 150 osob, 111 je mrtvých, ale bilance není konečná. Další desítky obětí zůstávají v potopeném vraku lodi. Ostrov Lampedusa by se měl stát laureátem Nobelovy ceny za mír.“

V prvních devíti měsících roku 2013 se touto cestou na malý středomořský ostrov dostalo patnáct tisíc afrických běženců, ale za cenu několik set mrtvých, kteří svou pouť na sever nepřežili. Tato smutná událost má celoevropský rozměr a ještě více rozvíří debatu, jak se vypořádat s migrací Afričanů.

Proč se však na ni nepodívat z odlišného úhlu – jako na osobní příběh člověka, který se jednoho dne v eritrejském hlavním městě Asmaře, „urbanistickém muzeu“ italského kolonialismu v letech 1900 až 1940, rozhodne hledat štěstí za hranicemi své země. A to v době, kdy se Evropou valí vlny xenofobie, které běžence ze severní a subsaharské Afriky očerňují a prezentují jako časovanou bombu.

Je však třeba si položit otázku: Nezaslouží si uprchlíci z afrického kontinentu respekt a bezvýhradnou podporu už jen proto, že se vydali na nebezpečnou cestu s maximálním osobním rizikem a bez jakékoliv záruky, že toto jejich putování bude mít šťastný konec?

První část putování

Asmara je vzdálená od břehů libyjského Středozemního moře tři tisíce kilometrů. Proč se Eritrejci vydávají na pouť k nim? Eritrea vznikla odtržením od Etiopie v roce 1991 a od počátku ji ovládá armáda, jež neustále mobilizuje, využívá a zneužívá ženy i muže ve věku od 18 do 40 let a znemožňuje jim vést civilní život. Jejich snaha najít si práci, založit rodinu nebo vzdělávat se naráží na „vlasteneckou povinnost“ dát armádě kdykoliv k dispozici svůj čas a tělo. Proto mladí Eritrejci volí odchod z rodné země.

První část cesty přijde na 600 až tisíc dolarů a končí v utečeneckých táborech na súdánsko-eritrejské hraniciPrvní část cesty není drahá – přijde na 600 až tisíc dolarů – a končí v utečeneckých táborech na súdánsko-eritrejské hranici, kde se putování uprchlíků poprvé rozděluje. Buď se vydávají na sever přes egyptský Sinajský poloostrov do Izraele, anebo saharskou pouští do severozápadní Libye. V obou případech necestují sami, ale pod vedením pašeráků, protože neznají místní terén.

Mohou bez vážných komplikací projít, ale také být zabiti nebo uneseni na Sinajském poloostrově, a chovat naději, že jejich příbuzní shromáždí 20 tisíc dolarů, aby je vykoupili. Mohou se dostat až do Izraele, ale poté být okamžitě deportováni nebo zakusit všechny dopady protiimigračního zákona a sloganu o „rakovině společnosti“ izraelské krajní pravice. Popřípadě zaplatit tři tisíce dolarů a věřit, že doputují na evropskou pevninu.

Pobyt v Libyi

Nejprve tito eritrejští běženci jedou tisíc kilometrů na korbách nákladních aut přes súdánské město Dongolá Saharou do libyjského města Kufra, přičemž překročí súdánsko-libyjskou hranici, rovnou čáru v písku a čedičovém kamení, u osamělé horské plošiny Džebel Uvajnát. Tuto zdánlivě opuštěnou saharskou hranici však lze přejít nejen zde, ale i mezi Alžírskem a Nigerem nebo na jiných místech.

Pokud se eritrejským běžencům podaří dorazit do libyjské Kufry, čelí násilí kmenových milicí a během cesty rasismuZnamená to však vystoupit z nákladního auta mnoho kilometrů před ní a pěšky se vydat pouští, a přitom se vyhnout pohraniční hlídce nebo ozbrojené milici, zejména tam, kde jsou k nerozeznání. A také najít po několika desítkách kilometrů chůze na druhé straně hranice místo, na němž lze znovu nasednout na korbu stejného nákladního auta.

(To může vést k zoufalému činu překonat území ovládaná ozbrojenými milicemi v nádrži cisternového vozu – jako tři hrdinové románu Muži ve slunci palestinského spisovatele Ghassána Kanafáního. Ti se v ní vydali z libanonského utečeneckého tábora do Kuvajtu a řidič je těsně před cílem našel v rozpálené cisterně mrtvé.)

Pokud se těmto běžencům podaří dorazit do Kufry, čelí násilí libyjských kmenových milicí a během cesty rasismu, jednomu z mnoha palčivých dědictví politiky bývalého vůdce Muammara Kaddáfího. Někdy drobným flirtem, který Afričanky při jednání s libyjskými úředníky, celníky a policisty mistrně ovládají. Jindy setkání skončí tragicky.

Žádný šťastný konec

Afričané z pásu zemí od Súdánu přes Čad až po Burkinu Faso v uplynulých deseti letech pracovali v Libyi jako námezdní dělníci. Každé ráno se shromažďovali poblíž centra Tripolisu a čekali na svého „denního“ zaměstnavatele. Tento jev dnes ve své původní podobě již neexistuje, přestože Libye nemá dostatek dělníků na rekonstrukci válkou zničených měst. Zanikl postupně před koncem Kaddáfího vlády. Souběžně s tím pak vznikaly tábory, ve kterých afričtí běženci čekají na svůj osud, protože azylový zákon neexistuje.

Když je břeh na dohled a cesta u konce – černá tečka, žádný šťastný konec, žádné vykoupení, jen pomalá smrt v lodi klesající ke dnuTěsně po skončení libyjské války – na konci roku 2011 – jeden z těchto opuštěných táborů zvěčnila francouzská fotografka Claire Beilvertová. Některé však existují dodnes. Mísí se v nich uprchlíci z Eritreje, Súdánu a Sýrie.

Po třech tisících kilometrů z Asmary na břeh libyjského Středozemního moře zbývá eritrejským uprchlíkům poslední část cesty – plavba po moři v nestabilních, naftových lodích. Mnoho z nich se poprvé v životě ocitá uprostřed modrého prázdna a vln. A když je břeh na dohled a cesta u konce – černá tečka, žádný šťastný konec, žádné vykoupení, jen pomalá smrt v lodi klesající ke dnu.

O několik tisíc kilometrů na sever – v České republice – pak vyvěrají z hlubin internetu rasistické komentáře.