Ceska Pozice

Aby Berlín zůstal dostatečně cool

Město, které se navenek prezentuje jako ráj alternativní kultury, pro umělce ve skutečnosti dělá dost málo.

Jeden z posledních domů, které zůstaly „obsazené“ z těsně popřevratové doby a jejich obyvatelé-umělci se s majiteli dokázali dohodnout, je prenzlauerberská „Kastanienallee 77“. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jeden z posledních domů, které zůstaly „obsazené“ z těsně popřevratové doby a jejich obyvatelé-umělci se s majiteli dokázali dohodnout, je prenzlauerberská „Kastanienallee 77“. | foto: © Zuzana LizcováČeská pozice
Jeden z posledních domů, které zůstaly „obsazené“ z těsně popřevratové doby a jejich obyvatelé-umělci se s majiteli dokázali dohodnout, je prenzlauerberská „Kastanienallee 77“.

Berlín nemá malebné historické jádro, pulzující přístav ani úchvatné panorama. Ještě před třemi sty lety byl jen provinčním hnízdem, které si pruský král usmyslel vybudovat kdesi v bažinách na východě. Dnes patří mezi nejnavštěvovanější evropské metropole. Proč je pro turisty tak atraktivní? Je to kvůli četným památkám a muzeím, nebo díky všudypřítomným stopám slavné i tragické minulosti? Ani ne.

Nejvíce se hlavní město Německa chlubí svojí jedinečnou pulzující atmosférou. Na jejím vzniku mají velkou zásluhu i místní umělci. U nich ale v posledních letech sílí pocit, že dávají Berlínu více než on jim. A někteří se již k němu obracejí zády.

Bohatá kulturní scéna je jednou z hlavních deviz Berlína, ale lidé, kteří ji vytvářejí, z toho sami neprofitují„Berlín je chudý, ale sexy,“ zní otřepaný, ale stále trefný výrok jeho dlouholetého starosty Klause Wowereita. Podle výtvarných umělců, jejichž iniciativy v posledních letech hojně rostou, ale stále více platí jen první část zmíněné charakteristiky. Mnozí berlínští výtvarníci žijí na hranici životního minima nebo (minimálně částečně) ze sociálních dávek. A město, které se navenek prezentuje jako jejich ráj, pro ně ve skutečnosti dělá dost málo.

Přinejmenším si to myslí členové sdružení Haben und Brauchen (HuB, Mít a potřebovat), jež před dvěma lety vystoupilo na veřejnosti s obsáhlým manifestem, v němž stesky a požadavky výtvarníků shrnulo. Zástupci HuB v něm zdůraznili, že bohatá kulturní scéna je jednou z hlavních deviz města, ale že lidé, kteří ji vytvářejí, z toho sami neprofitují. Často za svoji tvorbu dostanou málo nebo vůbec nic, mnozí si musejí přivydělávat podřadnými brigádami, aby se vůbec uživili.

Dobré místo pro život

Samotný fakt, že jsou berlínští umělci chudí, není podle jednoho z představitelů HuB Heimo Lattnera nijak překvapivý: „Houby vydělávají umělci stejně všude,“ říká. Bohatí výtvarníci jsou podle něj vždy jen výjimkami, které potvrzují pravidlo.

Německá metropole ale od pádu zdi, která ji za existence NDR roztínala na dvě půlky, nabízela zvláštní příležitosti. V samotném centru města zůstalo mnoho neopravených a neobývaných domů i nejrůznějších volných ploch a prostor, které si umělci směli alespoň na čas zdarma nebo levně přivlastnit. Díky tomu, že nemuseli platit horentní sumy za nájem, mohli většinu času investovat do své tvorby. Zároveň měli povinnost nemovitosti zabydlovat a udržovat – dohoda tedy byla výhodná pro ně i pro město.

Že se dá v Berlíně dobře žít, se mezi výtvarníky brzy rozkřiklo. Stal se útočištěm  pro alternativce ze západu Německa, kteří nesouhlasili s průběhem sjednocení země a konzervativní Kohlovou vládou, i pro mladé talenty a studenty ze zbytku západní Evropy a světa. Zabydleli se v samotném středu města a ve čtvrtích, které byly dříve ztracenou vartou u samotné zdi, na periferii Východu či Západu – v Prenzlauer Bergu a etnicky pestrém Kreuzbergu. V obou bylo dostatek oprýskaných činžáků s topením na uhlí a toaletami na chodbách, ve kterých se dalo relativně levně a dobře přebývat.

S postupujícími léty a srůstáním Berlína se dřívější okrajové části ocitly v lukrativním centruS postupujícími léty a srůstáním Berlína se ale dřívější okrajové části ocitly v lukrativním centru. Jejich obyvatelé zestárli, domy se sanovaly a ve vyhlášených ulicích dnes spíš než punkeři korzují hipsteři a matky s kočárky. Prostředí zkrásnělo, ale zevšednělo. Ceny nemovitostí a nájmy vylétly do takové výše, že se umělci začali přesouvat jinam.

Symbolickým milníkem bylo bezpochyby vyklizení slavného multifunkčního centra Tacheles poblíž Friedrichstrasse před necelými dvěma roky. Výtvarníci se z něj přesunuli do Marzahnu, klasické sídlištní zástavby z časů NDR. Zašlý a graffiti pomalovaný Tacheles, který je pod památkovou ochranou, se (snad) má stát součástí nového obytného bloku.

Umělci se hrozí, že s novými fasádami a elegantními butiky mýtus „sexy“ Berlína zcela zanikne. Iniciativy typu HuB se proto snaží přijít s nápady, jak tvůrcům vyjít vstříc a kreativní potenciál města udržet. Navrhují například, aby lidé z kulturní sféry měli volný vstup do knihoven, galerií a divadel a zejména se snaží město přimět, aby své pozemky a nemovitosti neprodávalo automaticky investorům, kteří předloží nejvyšší nabídku.

Aktivní občané tlačí na své senátory, aby volné prostory, kterých valem ubývá, poskytli pro obecně prospěšné účely. Ty sice nevynesou z krátkodobého hlediska tolik, co lofty pro milionáře nebo obchodní centra, ale dlouhodobě zajistí, že se berlínská svébytnost nepromění v nablýskanou šeď. A v neposlední řadě – neubudou kvůli nim turisté, kteří z velké části plní notoricky prázdnou městskou kasu. Daří se jim to?

Chce to změnu myšlení

Podle Heima Lattnera z HuB se střídavými úspěchy. Říká, že výtvarné umění je nutné provozovat denně, nikoli jako občasný koníček. Je to prý jako cvičit na hudební nástroj. Lattner je přesvědčen, že tvůrci potřebují zejména vhodná místa pro svůj rozvoj. Jako příklad, kdy byl jejich zájem nadřazen čistě materiálnímu zisku, uvádí jeden z posledních domů, které zůstaly „obsazené“ z těsně popřevratové doby a jejich obyvatelé se s majiteli dokázali dohodnout na přijatelném modu vivendi. Dnes je prenzlauerberská „Kastanienallee 77“ domovem dvacítky dospělých a deseti dětí, kteří sdílejí kuchyň, dílny a dvůr a pravidelně si střídají byty, aby si je navzájem nezáviděli.

V německé metropoli moc nefunguje trh s uměním a v tamních galeriích se peníze zrovna netočíVznik takových center však je v dnešní době, kdy má Berlín nouzi i o běžné nájemní byty, už spíše nepravděpodobný. I Heimo Lattner připouští, že roky po pádu zdi byly historicky zcela výjimečným obdobím, které se nevrátí, a že je město nyní ve složité situaci. Přece jen ale ještě nějaké možnosti má – jako v případě pozemků bývalého květinového trhu na rozhraní centra a Kreuzbergu. Ty nedávno „přikleplo“ společnosti, jež zde plánuje zřídit architektonická studia, ateliéry a pracovny pro hudebníky a spisovatele. Navzdory tomu, že konkurenční developeři nabídli výrazně lepší cenu.

Podle aktivistů může právě tato strategie pomoci, aby Berlín i nadále lákal nové kreativní obyvatele a alespoň částečně tak konkuroval velkým uměleckým metropolím, jako jsou Londýn, New York nebo Paříž. Jinak má proti nim totiž řadu hendikepů. V německé metropoli například moc nefunguje trh s uměním a v tamních galeriích se peníze zrovna netočí. Ani možností přivýdělku pro výtvarníky není mnoho a na rozdíl například od USA se v Berlíně prý ani nedají peníze získat „rychle a nebyrokraticky“.

Umělci to řeší tak, že ve městě sice oficiálně bydlí, jsou ale často v pohybu. „Většina z nás je stále na cestách, aby vydělala peníze,“ vysvětluje Lattner. On i jeho vrstevníci (mezi 40 a 50 lety věku) například učí na univerzitách, překládají či se účastní nejrůznějších mezinárodních projektů. Mladší výtvarníci pak většinou asistují v galeriích při stěhování či instalaci výstav nebo pracují v pohostinství. Někteří už ale mají života na kolečkách dost a stěhují se jinam. Lidé ve středním věku například do Mnichova, mladé to pak podle Lattnera táhne třeba do Varšavy či do Irska.

Umělci, kteří na Berlíně lpí, už ani nedoufají, že se od svého města dočkají nějaké masivní finanční injekce. Pro začátek by jim stačilo, kdyby se podařilo vstoupit s městskými úředníky do stálého dialogu a přimět je k trvalé změně myšlení o veřejném zájmu a prostoru. Jak již bylo řečeno, dílčí úspěchy jsou. Uvidí se, zda budou stačit k tomu, aby Berlín zůstal dostatečně cool i pro nastupující uměleckou generaci.

zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.