15. březen 1939: Tragické vyústění rozpadu Rakouska-Uherska?

I veteránům protirakouského odboje záhy po německé okupaci došlo, že časy habsburské monarchie jsou definitivně pryč.

Petr Koura 19.3.2012
Snad každý si z učebnic a historických publikací či dokumentů pamatuje fotografie, na nichž obyvatelé Prahy zatínají pěsti a vyjadřují opovržení nad německými vojáky. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Snad každý si z učebnic a historických publikací či dokumentů pamatuje fotografie, na nichž obyvatelé Prahy zatínají pěsti a vyjadřují opovržení nad německými vojáky. | foto: © Vojenský historický archivČeská pozice
Snad každý si z učebnic a historických publikací či dokumentů pamatuje fotografie, na nichž obyvatelé Prahy zatínají pěsti a vyjadřují opovržení nad německými vojáky.

Dnes, 15. března, si připomínáme smutné, 73. výročí významné události našich moderních dějin: okupaci českých zemí německou brannou mocí a následné vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava 16. března 1939. Patnáctý březen 1939 není ani tolik spojen s rozbitím Česko-Slovenska, jež bylo logickým vyústěním pomnichovských autonomistických snah Slováků, jako s národní porobou a ponížením. Jeho symbolem se staly známé fotografie a filmové záběry Adolfa Hitlera na Pražském hradě.

Kdyby nacistický vůdce, který rád hovořil o „zářivé budoucnosti“ své „tisícileté říše“, mohl tehdy skutečně do budoucnosti nahlédnout a zjistil by, že téměř na den přesně bude o 70 let později na Hradčanském náměstí hovořit americký prezident tmavé pleti Barack Obama, určitě by se před objektivy fotoaparátů a kamer nechoval stejně sebejistě… Obsazení Prahy však bylo v březnu 1939 vnímané jako jeho další triumfální vítězství. Po připojení Sárska, Rakouska a Sudet bez jediného výstřelu se mu podařilo zabrat i české země, a proto se mohl vítězoslavně procházet po Pražském hradě, kde ještě nedávno úřadoval nenáviděný „Herr Beneš“.

Počátek protinacistického odporu

V české kolektivní paměti je 15. březen 1939 spojen i s počátkem protinacistického odporu a odboje. Snad každý si z učebnic a historických publikací či dokumentů pamatuje fotografie, na nichž obyvatelé Prahy zatínají pěsti a vyjadřují opovržení nad německými vojáky. Patnáctý březen 1939 byl skutečně dnem zrození českého odboje. Máme doloženo, že již v tento den se v některých soukromých bytech konaly schůzky, na nichž padlo rozhodnutí o založení odbojových skupin. Nezřídka končily přísahami, během nichž vyjadřovali přítomní odhodlání položit v boji za svobodu národa i život.

Patnáctý březen 1939 je v naší společnosti natolik spojen s počátkem jevů, jež máme identifikovány s válkou, že bývá občas mylně ztotožňován se samotným začátkem druhé světové války

Evropa se sice v této době stále opájela iluzí, že se jí podařilo odvrátit válečné střetnutí, ale v Čechách a na Moravě již začíná proces formování a organizace protinacistického odboje. Zároveň v tento den pociťují první obyvatelé Čech a Moravy na vlastní kůži příslovečné metody nacistického represivního aparátu. V rámci pečlivě připravené akce jsou lidé, kteří by mohli vůči novým pánům klást odpor, preventivně zatýkáni – známí antifašisté, komunisté, němečtí emigranti a také Židé.

Patnáctý březen 1939 je v naší společnosti natolik spojen s počátkem jevů, jež máme identifikovány s válkou, že bývá občas mylně ztotožňován se samotným začátkem druhé světové války. Nedávno mi při zkoušce jedna studentka historie naprosto vážně tvrdila, že druhá světová válka začala právě 15. března 1939.

Touha po válečném konfliktu

Patnáctý březen nicméně zahájil podivné období v našich moderních dějinách. Země sice byla proti vůli většiny jejích obyvatel vojensky obsazena, ale současně Evropa dosud nebyla ve válečném konfliktu. Optimisté na Západě tvrdili, že obsazením dalšího území již byly uspokojeny expanzivní touhy nacistů jednou pro vždy. Pesimisté vypuknutí války připouštěli, ale spíš v horizontu několika let.

Český protinacistický odboj mezi 15. březnem a 1. zářím 1939 se proto mohl zdát některým obyvatelům západní Evropy nelegitimní. Obdobně jako někteří lidé i dnes zpochybňují legitimitu těch, kdo se v padesátých letech postavili se zbraní v ruce komunistickému režimu v lidově-demokratickém Československu. Česká společnost po 15. březnu 1939 byla ovšem plná touhy po střetnutí s nenáviděnými okupanty. A částečně frustrovaná i z toho, jak snadno se nacistům podařilo zmocnit vlády nad Čechy a Moravou.

Jaro a léto 1939 je obdobím, kdy se česká společnost vysloveně těší na válečné střetnutí, neboť do něj vkládá naděje na obnovení samostatného státu

Jaro a léto 1939 je proto obdobím, kdy se česká společnost vysloveně těší na válečné střetnutí, neboť do něj vkládá naděje na obnovení samostatného státu. V českých moderních dějinách nenajdeme jiné období, kdy by touha po vypuknutí válečného konfliktu (i s vědomím obětí, které tato válka přinese) byla v české společnosti stejně výrazná.

Osudová chyba

Patnáctý březen by si však měli připomínat i jinde než v Čechách a na Moravě. V našem prostředí se často, možná poněkud alibisticky, zdůrazňuje, že nacistický vpád do Čech a Moravy byl jen nezbytným důsledkem podpisu Mnichovské dohody. Méně se však již připomíná, že 15. březen byl zároveň porušením této dohody, jež měla podle jejích signatářů na dlouhé roky garantovat mír v Evropě. Podle Mnichovské dohody měl totiž samostatný československý stát zůstat, i když v okleštěné podobě.

Tento fakt trefně vyjádřil karikaturista jednoho západního časopisu. Nakreslil totiž Hitlera sedícího na pokáceném stromě s nápisem „Československo“ a shrbené premiéry Velké Británie Nevilla Chamberlaina a Francie Édouarda Daladiera, kterak devótně kráčejí k německému diktátorovi a říkají mu: „Vždyť jste přece v Mnichově slíbil, že tento strom necháte stát.“ Zatímco Mnichov byl vrcholem politiky appeasementu, tedy ustupování Hitlerovým požadavkům, 15. březen byl jasnou demonstrací, jak tato krátkozraká politika končí.

Navzdory tomu ještě dlouho trvalo, než oficiální představitelé Velké Británie a Francie otevřeně přiznali, že vytvářet mír na úkor malých národů ve střední Evropě bylo osudovou chybou s nedozírnými následky. Jejich reakce na zřízení protektorátu byla totiž poměrně ostudná. Proti zániku Česko-Slovenska sice oficiálně protestovali, nic konkrétního však vůči nacistickému Německu opět nepodnikli.

Uznání německé svrchovanosti

Britský premiér Chamberlain se dokonce snažil postoj Britů vysvětlit poukazem na vyhlášení samostatného Slovenského státu s tím, že se situace tímto aktem „radikálně změnila“. Vlády Velké Británie i Francie posléze potichu přeměnily svá diplomatická zastoupení v Praze z velvyslanectví na konzuláty, čímž fakticky uznaly svrchovanost Německa nad Čechy a Moravou.        

Politika evropských velmocí vůči malým státům, vychvalovaná před několika měsíci v Mnichově, se 15. března 1939 ukázala v plné nahotě. Nabízí se otázka, zda 15. březen 1939 není i tragickým vyústěním rozpadu Rakouska-Uherska, jež vytvářelo ve střední Evropě silné soustátí proti německému i ruskému sousedovi.

Jak by se v případě podobné tragické události, jako byl 15. březen 1939, v současnosti zachovaly západní mocnosti? Pomohlo by nám členství v NATO a v Evropské unii?

Slova, která ve své knize Druhá světová válka napsal Winston Churchill, proto lze vztáhnout i k situaci českého obyvatelstva a k 15. březnu 1939: „Není jediného národa ani území patřícího předtím k habsburské monarchii, jemuž by získání nezávislosti nepřineslo utrpení, jaké staří básníci a teologové připisovali výhradně zatraceným a prokletým.“

Zesměšňování

Nicméně sami Češi na 15. březen 1939 zareagovali také v souladu se svým zvykem – zesměšňováním. Objevila se řada vtipů a anekdot, které si z jinak vážné události tropily posměch. Oblíbeným se stalo například „překládání“ určitých slov či jmen do rádobypolštiny, což bylo nejspíš projevem solidarity se zemí, která se nyní stala dalším terčem Hitlerovy agrese.

Vyslovovala se s polským přízvukem na předposlední slabice. Háchovi se říkalo „dědek podpisówy“, generálu Syrovému „Žižka aušusówy“, wehrmachtu „cirkus plechówy“ a Hitlerovi „cvok na swobódě“.

Objevilo se i několik epických básní, jež ve stylu Karla Havlíčka zesměšňovaly Hitlera i německé vojáky. Jedna z nich si brala na paškál fakt, že vojáci wehrmachtu vzali útokem především české obchody, jelikož se zde nacházelo zboží, jež bylo již léta v Německu nedostupné:

Pošlu já tam na pořádek, své pitomé klacky,
ať si u vás taky jednou naperou své nácky.
Já vám protektorát dávám, v ochranu vás beru,
a na vaše stará práva, s odpuštěním – seru,

rýmoval neznámý veršotepec v textu, který se po protektorátu ilegálně šířil.

Realita se ovšem v následujících měsících ukázala méně veselou a nacistické bezpečnostní složky se ukázaly mnohem vážnějším nepřítelem než rakouská policie z doby první světové války. I veteránům protirakouského odboje záhy došlo, že časy habsburské monarchie jsou definitivně pryč.

Prostor střední Evropy však přetrval do dnes. A bylo by zajímavé sledovat, jak by se navzdory všem svým proklamacím o solidaritě v případě podobné tragické události, jako byl 15. březen 1939, v současnosti zachovaly západní mocnosti. Pomohlo by nám členství v NATO a v Evropské unii?

Počet příspěvků: 4, poslední 15.7.2012 03:44 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.