Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Zhroucení současného systému jako začátek nové budoucnosti

  19:16
Francouzští autoři Pablo Servigne a Raphaël Stevens se ve své knize Comment tout peut s’effondrer. Petit manuel de collapsologie à l’usage des générations présentes zamýšlejí, nad kolapsem světa.

Lidská přirozenost není jen jedna. foto: Richard Cortés, Česká pozice

V uplynulých desetiletích se to katastrofickými předpověďmi jen hemžilo. Jak média, tak odborníci předpovídali, že dojde životně důležitá surovina, nebo že se blíží finanční krize, která uvrhne svět do chaosu a válek. Tyto úvahy, často iracionální, však málokdy doprovázelo, jak se tento kolaps odehraje.

Francouzští ekologové Pablo Servigne a Raphaël Stevens se ve své knize Comment tout peut s’effondrer. Petit manuel de collapsologie à l’usage des générations présentes (Jak se vše může zhroutit. Stručná příručka kolapsologie pro dnešní generace) snaží o racionální postoj k oboru, který nazývají kolapsologie. Nevytvářejí scénáře budoucnosti, ale spíše ukazují propojenost dnešního světa, a na základě toho se zamýšlejí, jak by mohl jeho kolaps vypadat, a jak mu zabránit.

Úspěchu knihy velmi pomohl charismatický Servigne, zemědělský inženýr s doktorátem z biologie, který zanechal vědecké kariéry, a zcela se věnuje budoucím kolapsům. S rodinou odešel na venkov a snaží se pro ni najít nejlepší způsob života, jenž by jim čelil. Servigne s knihou objel skoro celou Francii, a přestože se stala bestsellerem, mainstreamová francouzská média ho v podstatě opomíjejí.

Obtížná příprava

Zhroucení není katastrofa, jako je tsunami nebo terorismus, ani apokalypsa či invaze zombie, ale proces, kdy společnosti docházejí suroviny nebo energie, které potřebuje, aby mohla fungovat. Nastává, když není například dostatek vody, jídla, léků nebo elektrické energie. Je to i změna, po které svět nikdy nebude stejný jako dřív. Neznamená však zánik života na Zemi ani civilizace.

Zhroucení vyvolává pocit konce, ale ve skutečnosti jde pouze o nejistotu, co a jaké suroviny budou třeba k přežití, a jak se změní společenský systém. Protože není možné přesně určit, o jaké zhroucení půjde, je obtížné se na ně připravit.

Zhroucení vyvolává pocit konce, ale ve skutečnosti jde pouze o nejistotu, co a jaké suroviny budou třeba k přežití, a jak se změní společenský systém. Protože není možné přesně určit, o jaké zhroucení půjde, je obtížné se na ně připravit. Může se týkat například změny biodiverzity nebo klimatu, jejímž důsledkem budou migrační vlny. Velkým problémem pro toho, kdo se chce zhroucením zabývat, pak je nemožnost seriózní debaty, neboť si ji přivlastňují dvě skupiny.

První si myslí, že konec je za rohem, druhá vše zpochybňuje, nic nehrozí – vyvrací argumenty o blížící se katastrofě poukazováním na technologický pokrok, jde o pokrokové optimisty. Ti z první skupiny jsou naopak pesimisty, kteří každým dnem očekávají apokalypsu. O jejich úspěchu svědčí mnoho prodaných knih o survivalismu nebo zájemců o kurzy přežití. Před krizí systému však nezachrání schopnost vyrobit si luk a šíp nebo objev pramene pitné vody, ale pochopit její procesy a hledat opatření na vyšší úrovni než osobního života.

Na otázku, je-li kolapsologie věda, Servigne a Stevens odpovídají záporně, protože pohled hledajícího se váže na celý obor – nelze zůstat chladný před jeho závěry, neboť se člověka vždy budou týkat. Blízkost krize v něm vyvolává strach a vztek na ty, kdo ji způsobili. A právě s těmito dvěma emocemi se musí kolapsolog vyrovnat – jaké plány si dělat do budoucna a zda nějaké mít. A protože tohoto subjektivního pohledu se nelze zbavit, nemůže být kolapsologie vědou.

Směřování ke kolapsu

Otázkou je, odkud Servigne a Stevens berou jistotu blížící se katastrofy. Odpovědí je exponenciální růst důležitých ukazatelů, například populace, ekonomiky nebo rychlosti informací. A ve chvíli, kdy dosáhne vrcholu, a dál neporoste, nastane kolaps, k němuž se blížíme.

Otázkou je, odkud Servigne a Stevens berou jistotu blížící se katastrofy. Odpovědí je exponenciální růst důležitých ukazatelů, například populace, ekonomiky nebo rychlosti informací. A ve chvíli, kdy dosáhne vrcholu, a dál neporoste, nastane kolaps, k němuž se blížíme.

Servigne a Stevens rozlišují dva druhy hranic – překročitelné a nepřekročitelné. Překročitelné lze překonat, což z dlouhodobého hlediska může vést k trvalému poškození a dostání se do bodu, z nějž není návratu. Této hranici odpovídají třeba ekologické problémy. Nepřekročitelné hranice vycházejí z povahy věcí, například termodynamický zákon, který se nemění. V případě kolapsologie to je třeba ropa, které je omezené množství a jednou dojde.

Spotřeba energie má tři etapy – exponenciální růst, vrchol a pokles. A stanovení bodu zvratu umožňuje předpovídat blížící se katastrofu. Tento jev lze pozorovat v řadě odvětví, ale nejdůležitější je spotřeba energie. Energetickou křivku pak kopíruje například růst populace či ekonomiky. Produkce ropy se má snížit v letech 2020 až 2030 kvůli limitům těžby. Proto zřejmě opět zažijeme velké kolísání jejích cen.

Námitka zní, že jde o pesimismus, který nebere v úvahu břidlicovou ropu nebo ložiska na dnech oceánů. Na Zemi se pravděpodobně objeví další, její těžba však bude nákladná. U břidlicové ropy je zase problém kvalita, jež vyžaduje speciální, ale velmi drahá rafinerská zařízení. Tyto náklady zatěžují především americké společnosti, z nichž málokterá je dnes v zisku, jenž se přibližuje tomu Saúdské Arábii, která má jedny z nejnižších nákladů na těžbu.

Růst nákladů na výrobu

Problémem není jen ropa. Odhaduje se, že až 88 surovin bude před rokem 2030 vytěženo. Servigne a Stevens uvádějí další dvě, jimž hrozí nedostatek – stříbro a indium – a jsou nezbytné k výrobě nefosilní energie. Očekává se nárůst investic do technologií a jejich celosvětové rozšíření, proto je možně, že v blízké budoucnosti budou tyto suroviny chybět.

Až těžba dosáhne vrcholu, mělo by být dobrou zprávou, že vše ještě není vytěžené. To je pravda, ale rostou finanční i energetické náklady na výrobu. Servigne a Stevens dospívají k závěru, že za současné situace není reálná náhrada fosilní energie zelenou, aniž by radikálně neklesla její spotřeba.

Až těžba dosáhne vrcholu, mělo by být dobrou zprávou, že vše ještě není vytěžené. To je pravda, ale rostou finanční i energetické náklady na výrobu. V roce 1990 byl poměr získané a vynaložené energie 35 ku jedné, dnes 11 ku jedné, u zmíněného břidlicového plynu pět ku jedné. Nejde o to, že tento poměr klesá, ale jakou rychlostí. Navíc neobsahuje náklady na dopravu. Lze proto předpokládat, že s růstem ceny energie porostou i náklady na dopravu surovin.

Tyto problémy se týkají nejen fosilních paliv, ale i zelené energie, u které jsou výnosy ještě nižší. Započítají-li se například náklady na výrobu a dopravu solárních panelů, je poměr 1,6 ku jedné v USA a 2,5 ku jedné ve Španělsku. Větrná elektrárna má poměr 18 ku jedné, ale přidají-li se náklady na skladování energie, je 3,8 ku jedné. Jediným zeleným zdrojem, který může konkurovat fosilním, jsou vodní elektrárny, které mají poměr 35 ku jedné, a v některých případech 45 ku jedné. Nelze je však vybudovat všude.

Servigne a Stevens dospívají k závěru, že za současné situace není reálná náhrada fosilní energie zelenou, aniž by radikálně neklesla její spotřeba. Aby společnost mohla fungovat se stejným rozsahem služeb, bylo by třeba se dostat u alternativních zdrojů k poměru 12 až 13 ku jedné. Tento poměr však bude klesat i u fosilních paliv, proto jediným řešením je obrovský růst cen energií. Toto zdražení přinese ekonomický úpadek a nástup dlouhé ekonomické recese.

Nemožnost změnit zvyky

Finanční odvětví je mnohem křehčí než energetika a jeho problémy krizi urychlují, přičemž spotřeba ropy téměř vždy sleduje hrubý domácí produkt. Tuto skutečnost podporuje, že deseti z jedenácti recesí předcházel růst cen ropy. Pokud by začala strmě růst, pravděpodobnost kolapsu světových financí by exponenciálně narostla. Z toho vyplývá, že energetická krize téměř vždy vyvolá hospodářskou. Existuje cesta z této slepé uličky?

Přímá nikoli, protože nelze vyrábět energii z ničeho, ale je možné snížit její spotřebu například poklesem teploty vytápěných bytů. Roli můře hrát i globální oteplování. Ať je jeho příčinou člověk, nebo jde o trend, vzestupem průměrné teploty o dva stupně by stoupla hladina moří, což by způsobilo problémy obyvatelům Bangladéše, v důsledku čehož by se zostřil konflikt této země s Indií. V horším případě by se mohla vzbouřit proti všem, které by označila za viníky globálního oteplování. Jak by vypadal svět, kdyby mu 160milionový národ vyhlásil válku?

Lidské chování urychluje směřování ke katastrofě. Lidé nedokážou změnit své zvyky a často spíše akceptují horší podmínky, než se radikálně změnit, a tím vyřešit potíže. Změnit zvyky na globální úrovni se dnes zdá nemožné, což je další důvod rychlejšího směřování ke krizi.

Změny klimatu již dnes vyvolávají migrační vlny, zejména ze Střední Ameriky do USA a Kanady a z Afriky do Evropy. Velké sucho by je zrychlilo a otázkou je, jak by se promítly zvýšené výdaje na migraci do finančního odvětví. Katastrofa hrozí i z nedostatku pitné vody, jíž je také na Zemi omezené množství, nebo ze znečištěného ovzduší ve velkých městech. Lze těmto výzvám čelit? Servigne a Stevens zmiňují mikrohospodářství, které tento problém řeší v zemědělství – nižší energetickou náročností lze mít vyšší výnosy než dosud.

Lidské chování urychluje směřování ke katastrofě. Lidé nedokážou změnit své zvyky a často spíše akceptují horší podmínky, než se radikálně změnit, a tím vyřešit potíže. Servigne a Stevens jako příklad uvádějí partnerské soužití – mnozí zůstávají s tím, koho již nemilují, protože je to pohodlné. Změnit zvyky na globální úrovni se dnes zdá nemožné, což je další důvod rychlejšího směřování ke krizi.

Dnes si sice mnoho lidí uvědomuje hrozbu krize, ale málokdo hledá alternativy. Například ve Francouzském zemědělském institutu pracuje více než devět tisíc vědců, přičemž pouze 30 se věnuje alternativnímu zemědělství. Mladí lidé bojují za klima, ale jen málo z nich je ochotných měnit své návyky nebo se podílet na vědeckém hledání nových cest.

Čtyři jistoty

Současný systém je blízko kolapsu kvůli komplexnosti – malý problém může mít dopad na různé oblasti, například Boeing 747 tvoří šest milionů součástek od 6,5 tisíce subdodavatelů ze 100 zemí. Proto je naivní se domnívat, že existují regiony, které by krizi dokázaly čelit. Servigne a Stevens přebírají závěry fyzika Davida Korowicze, dle něhož existují dvě rozbušky kolapsu – zmíněný vrchol spotřeby ropy a zhroucení finančního systému, který bude doprovázet krize důvěry v peníze a ve schopnost centrálních bank jí čelit.

Servigne a Stevens uvádějí čtyři závěry, jež jsou již dnes jisté. Za prvé, počet obyvatel západních společností se v blízké budoucnosti zastaví, a proto bude obtížný hospodářský růst. Za druhé, přírodní zdroje byly nenávratně využity. Za třetí, směřujeme k nejisté budoucnosti a kolísání systému. Za čtvrté, krize bude globální. Pokud je neodvratná, kdy přijde?

Dle Korowicze na začátku bude krach země eurozóny, jenž vyvolá paniku v bankovnictví, a banky ji budou přenášet do zemí, kde mají pobočku. Z bankovnictví přejde do výroby a distribuce, v průběhu několika dní způsobí nedostatek potravin ve velkých městech a pak se rozšíří po celé Zemi. Do tří týdnů krize začne ohrožovat odvětví nezbytná pro život, jako je výroba elektrické energie, a může ji urychlit epidemie, jíž nedokáže oslabený svět čelit, protože nebude možné všem zajistit léky a ošetření. Krach se může rozšířit globálně za několik týdnů.

Tento scénář je pouze pravděpodobný. Proto Servigne a Stevens uvádějí čtyři závěry, jež jsou již dnes jisté. Za prvé, počet obyvatel západních společností se v blízké budoucnosti zastaví, a proto bude obtížný hospodářský růst. Za druhé, přírodní zdroje byly nenávratně využity. Za třetí, směřujeme k nejisté budoucnosti a kolísání systému. Za čtvrté, krize bude globální. Pokud je neodvratná, kdy přijde?

Byly a jsou předpovědí, které se snaží určit její vypuknutí, což však nelze. Je sice možné načrtnout její scénáře a slabá místa současného systému, ale nikoli objevit spouštěcí mechanismus. Servigne a Stevens připomínají černé labutě (náhodné události velkého dopadu na společnost nebo život) ekonoma libanonského původu Nassima Nicholase Taleba, jejichž znakem je, že je nikdo nevidí a nečeká. Jejich síla je v nepředvídatelnosti. Pokoušet se určit datum budoucího kolapsu je stejné jako uvidět černou labuť.

Naděje – návrat k intuici

Co si počít, není-li možné stanovit datum krize? Nejlepším postojem je osvícený katastrofismus – namísto paniky, deprese či pesimismu, přijmout kolaps systému jako fakt. Díky tomu se lze připravit na nejhorší. Osvícený katastrofismus zabrání, aby se kolaps stal celosvětovou tragédii. Jedním ze znaků kolapsu je, že se zdá nereálný, ale přijetím přestává paralyzovat. Východisko spočívá v intuici a nadějí je, že se k ní lidé vrátí. To změní systém, neboť dnes jsme zajatci systémového myšlení, a neumíme uvažovat o světě a společnosti jinak, než jak je známe.

Východisko spočívá v intuici a nadějí je, že se k ní lidé vrátí. To změní systém, neboť dnes jsme zajatci systémového myšlení, a neumíme uvažovat o světě a společnosti jinak, než jak je známe.

Systém není ohrožen jen zvnějšku, ale i zevnitř. Jedním z nebezpečí je nárůst nerovnosti. Je možné, že se v případě globálního kolapsu vyprofiluje skupina, která si zajistí přístup ke strategickým surovinám, čímž vzniknou chudí, kteří budou žít v bídě, a proto se vzbouřit a uvrhnout svět do ještě většího chaosu. Vnitřní nebezpečím je i ztráta konzumace, jež tvoří základ dnešní společnosti. Jak zareaguje na nedostatek zboží a neuspokojení z konzumního života?

Servigne a Stevens se také věnují kolapsům společností v historii a nadějí je, že je lidstvo přežilo. Všechny krize vedou k hledání soběstačnosti jednotlivce, rodiny či národa, přičemž člověk spoléhá na svou tvořivost. A schopnost tvořit a improvizovat bude v blízké budoucnosti hrát hlavní roli. Navíc mají velké katastrofy pozitivní dopady, kterých se dnes nedostává – sounáležitosti a vzájemnou pomoc lidí. Proto si Servigne a Stevens mohou dovolit trochu optimismu – zhroucení současného systému nemusí znamenat zánik, ale začátek nové budoucnosti.

Pablo Servigne, Raphaël Stevens, Comment tout peut s’effondrer. Petit manuel de...

Comment tout peut s’effondrer. Petit manuel de collapsologie à l’usage des générations présentes

Jak se vše může zhroutit. Stručná příručka kolapsologie pro dnešní generace

AUTOŘI: Pablo Servigne, Raphaël Stevens

VYDAL: Le Seuil 2015

ROZSAH: 304 stran

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.