Zavádějící utajované dějiny Ukrajiny ve 20. století

Ukrajinský historik Volodymyr Vjatrovyč ve své knize Ukrajinské 20. století. Utajované dějiny interpretuje historické události ve prospěch ukrajinského nacionalismu. Oponenti mu vytýkají selektivní výběr pramenů.

Citlivým místem je i kyjevský pomník sovětskému generálovi Vatutinovi, kterého zabili banderovci. Ukrajinský stát ho ale chrání. foto: MAFRA

Citlivým místem je i kyjevský pomník sovětskému generálovi Vatutinovi, kterého...

Kniha ukrajinského historika Volodymyra Vjatrovyče Ukrajinské 20. století. Utajované dějiny je druhou o ukrajinském nacionalismu, kterou vydalo nakladatelství Academia za uplynulý zhruba rok. Předcházela jí Banderovci od Tomáše Řepy. Obě vzbudily u části odborné veřejnosti rozpaky, přičemž první zmíněna podstatně větší. Navíc je třeba věnovat pozornost Volodymyru Vjatrovyčovi, neboť málokterému historikovi se podaří, aby proti jeho výzkumu oficiálně protestovali představitelé tří států – Izraele, Polska a Ruska.

Současný opoziční politik Vjatrovyč byl, když působil jako ředitel Ukrajinského institutu národní paměti, personou non grata v Polsku, opakovaně ho kritizoval velvyslanec Izraele na Ukrajině a byl trestně stíhán v Rusku za rehabilitaci nacismu. Je však obtížné posoudit, nakolik bylo za vypjatých ukrajinsko-ruských vztahů zahájení trestního stíhání důvodné, neboť institut není čistě vědeckou institucí, ale součástí ukrajinské exekutivy a nástrojem státní politiky v „obnovení a uchování národní paměti ukrajinského národa“.

Zjednodušeně lze říct, že institut určuje správnou interpretaci dějin Ukrajiny včetně jejího použití. Vjatrovyč je na Ukrajině známý vstřícným postojem k ukrajinské divizi zbraní SS Galizien, příslušníkům OUN-UPA, v Česku známým též jako banderovci. Považuje je za bojovníky za svobodu Ukrajiny, přičemž pomíjí účast ukrajinských nacionalistů na protižidovských pogromech a o svých oponentech tvrdí, že jsou ovlivněni sovětskou či ruskou propagandou. To tvrdí i v české předmluvě ke knize Ukrajinské 20. století.

Problém exkluzivního přístupu

Vjatrovyčovými oponenty jsou uznávaní ukrajinští i zahraniční historici a znalci postsovětského prostoru i představitelé uvedených států. Pro jeho interpretaci ukrajinských dějin je zřejmě určující působení coby ředitele archivu Bezpečnostní služby Ukrajiny a Ukrajinského institutu národní paměti. Měl v nich exkluzivní přístup k nezveřejněným archivním dokumentům týkajícím se zejména dějin Ukrajiny v rámci Sovětského svazu (SSSR) a v podstatě byl první, kdo z nich mohl čerpat. A v tom je problém.

Oponenti Vjatrovyčovi vytýkají selektivní výběr pramenů, chabou argumentaci a zatajování archivních dokumentů, což svědčí v neprospěch jeho nacionalistické interpretace dějin Ukrajiny. Naprostá většina jeho výzkumu vyznívá ve prospěch OUN-UPA a snahy vyvinit, respektive popřít účast ukrajinských nacionalistů na protižidovských pogromech. Obavu, že účelově přepisuje dějiny Ukrajiny, ukazuje například článek Joshe Cohena The Historian Whitewashing Ukraine’s Past(Jak jeden historik přikrášluje ukrajinskou minulost).

Pro Vjatrovyčovu interpretaci ukrajinských dějin je zřejmě určující jeho působení coby ředitele archivu Bezpečnostní služby Ukrajiny a Ukrajinského institutu národní paměti. Měl v nich exkluzivní přístup k nezveřejněným archivním dokumentům týkajícím se zejména dějin Ukrajiny v rámci Sovětského svazu a v podstatě byl první, kdo z nich mohl čerpat. A v tom je problém.

V tomto jednostranném duchu se nese i kniha Ukrajinské 20. století. Například v příběhu Babí jar. Paměť a politika, jednom z 61 příběhů z novodobých dějin Ukrajiny, z nichž je sestavena, Vjatrovyč píše o masakru v Babím Jaru, tehdy u Kyjeva, kde nacisté zavraždili jen v roce 1941 více než 30 tisíc Židů, přičemž mezi oběťmi později byli i příslušníci jiných národů, a o snaze zneužít tuto tragédii.

Podstatnou část příběhu tvoří zmínka o propagandistické kampani Kremlu v letech 1986 až 1987, jejímž cílem bylo očernit ukrajinské nacionalisty ze spoluúčasti na tomto masakru. Vjatrovyč se odvolává na historika Nachmanovyče, dle něhož mystifikaci vytvořila sovětská tajná služba KGB a „do oběhu se tento výmysl dostal díky spisovateli Oleksandru Šlajenovi, autorovi publicisticko-beletristické knihy Babí jar (1995).“ A dodává, že „bohužel verzi KGB stále opakují jako daný fakt dokonce i uznávaní zahraniční odborníci“.

Z nepochopitelných důvodů však nezmiňuje spisovatele Anatolije Kuzněcova a jeho legendární dokumentární román Babí jar vydaný poprvé časopisecky v roce 1966 a poté v necenzurované verzi v roce 1970 na Západě, kam emigroval. Kuzněcov byl svědkem událostí a podrobně popisuje účast ukrajinské pomocné policie na masakru i kolaboraci části ukrajinských nacionalistů v okupovaném Kyjevě. Je ale třeba dodat, že někteří ukrajinští nacionalisté byli nacisty perzekuovaní a rovněž zavraždění v Babím Jaru.

Spíše výjimečné příběhy

Kniha Ukrajinské 20. století obsahuje několik příběhů o ukrajinských nacionalistech, kteří zachraňovali Židy, i příběhy o Židech, kteří byli členy Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Příběh Život a smrt duchovního Olmeljana Kovče popisuje život řecko-katolického kněze, který zachránil Židy z hořící synagogy, a poté jim pomáhal nejen materiálně, ale i v několika případech zhotovil árijské dokumenty.

Příběhy Fedir Vovk – ukrajinský nacionalista a spravedlivý mezi národy a Olena Viter. Síla dobra seznamují s učitelem a řádovou sestrou, kteří za záchranu Židů obdrželi titul spravedlivý mezi národy. Oproti tomu příběhy Chaim Sigal a jeho šílená maškaráda a Mladistvý povstalec Mandyk Chasman pojednávají o Židech, kteří se stali členy UPA. Jde o silné životní příběhy a v případě zachránců Židů o činy, jež si zaslouží obdiv a úctu.

Zachránci Židů si zaslouží obdiv a úctu. Potíž spočívá v tom, že tyto příběhy nejsou pro ukrajinské nacionalisty typické, ale spíše výjimečné, a pokud se nic neříká o účasti ukrajinských nacionalistů na protižidovských pogromech nejen na západní Ukrajině a o tom, že doktrína OUN byla značně antisemitská, vyznívají manipulativně.

Potíž spočívá v tom, že tyto příběhy nejsou pro ukrajinské nacionalisty typické, ale spíše výjimečné, a pokud se nic neříká o účasti ukrajinských nacionalistů na protižidovských pogromech nejen na západní Ukrajině a o tom, že doktrína OUN byla značně antisemitská, vyznívají manipulativně. V knize ani nejsou podstatné informace o veliteli UPA Romanu Šuchevyčovi, zejména o jeho spolupráci s nacisty a odpovědnosti za pogromy.

V roce 2019 byla Šuchevyčovi odhalena ve městě Ivano-Frankivsk na Ukrajině socha, proti čemuž oficiálně protestovali velvyslanci Izraele a Polska v této zemi. Namísto toho je příběh Natalija Šuchevyčová – první dáma ilegality, dojemně pojednávající o těžkém životním osudu manželky velitele nacistického praporu Nachtigall a poté UPA. Pro českého čtenáře je nejzajímavější příběh Pokus o export revoluce. Činnost UPA na území Československa.

Vjatrovyč v něm neúmyslně boří mýtus o banderovcích v Československu rozšířený v českém prostředí, že se oddíly UPA pouze chtěly probít přes československé území na Západ, aby nepadly do rukou sovětské moci. Úvod příběhu totiž zmiňuje mise UPA na Slovensko, které spočívaly v přechodu banderovců v letech 1945 až 1947 na území Československa za účelem údajné antibolševické agitace a v jejich následném stažení do Polska či SSSR.

Nelegální pronikání

Vjatrovyčovi není divné, že ozbrojené bandy (nazývá je vojenskými oddíly) nelegálně a opakovaně pronikaly na území sousedního suverénního, v té době ještě relativně demokratického státu, a odůvodňuje to tím, že „Československo, zvláště slovenská část znovusjednoceného státu, zaujímalo zvláštní místo při realizaci koncepce fronty zotročených národů“. Taková podle něho byla historická mise ukrajinských nacionalistů.

Vjatrovyčovi není divné, že ozbrojené bandy (nazývá je vojenskými oddíly) nelegálně a opakovaně pronikaly na území sousedního suverénního, v té době ještě relativně demokratického státu, a odůvodňuje to tím, že „Československo, zvláště slovenská část znovusjednoceného státu, zaujímalo zvláštní místo při realizaci koncepce fronty zotročených národů“

Dále píše, že „na jaře 1946 se v Československu měly konat parlamentní volby a povstalci doufali, že ovlivní jejich výsledek“. Toto vměšování do záležitostí cizího státu Vjatrovyče netrápí, přičemž příběh končí tvrzením, že „mise UPA do Československa budou zařazeny do historie jako nejlepší agitační kampaně ukrajinského osvobozeneckého hnutí“. Nezmiňuje však druhou stránku těchto „misí“ – oběti z řad československých ozbrojených sil a civilistů a trestnou činnost páchanou příslušníky UPA na území Československa.

Tento zavádějící Vjatrovyčův přístup prolíná celou knihou Ukrajinské 20. století – interpretuje historické události ve prospěch ukrajinského nacionalismu, což je občas natolik nápadné, že si lze klást otázku, zda to myslí vážně: „Nacionalismus zotročeného národa (Ukrajinci) byl ze své podstaty osvobozující, a ne potlačující někoho jiného.“ Knih o dějinách Ukrajiny u nás vychází málo, proto pokřivený pohled Volodymyra Vjatrovyče na ně znepokojuje.

Volodymyr Vjatrovyč, Ukrajinské 20. století. Utajované dějiny

Ukrajinské 20. století. Utajované dějiny

Istorija z hryfom „Sekretno“. Ukrajinske XX stolittja, 2011

AUTOR: Volodymyr Vjatrovyč

VYDAL: Academia 2020

ROZSAH: 744 stran