Západní civilizace po staletí upadá

Nedávno – 8. května – měl svět příležitost připomenout si 80. výročí úmrtí německého filozofa, jehož dílo Zánik Západu má ohromující sílu. Svět však udělal vše pro to, aby si ho připomenout nemusel, což lze pochopit, nikoli však omluvit. Je jím Oswald Spengler, na kterého západní svět vzpomíná nerad.

Oswald Spengler, Zánik Západu. Obrysy morfologie světových dějin. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Oswald Spengler, Zánik Západu. Obrysy morfologie světových dějin. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Oswald Spengler, Zánik Západu. Obrysy morfologie světových dějin.

Mlčení světa o 80. výročí smrti německého filozofa a spisovatele Oswalda Spenglera (1880–1936) je neomluvitelné, protože jedinou nadějí Západu ve 20. století bylo, nebo spíše mohlo být, kdyby se mu podařilo zkoncentrovat veškerou svou zbývající duchovní energii a pokusil se pochopit vše, co se ve Spenglerově poselství skrývá, a naučil se z něho to, bez čehož, jak se zdá, neunikne svému osudu.

Takřka naprosté ticho svědčí spíše o tom, že se Západ dnes dokáže učit ještě méně, než tomu bylo před sto lety, v roce 1918, kdy Spengler vydal svou práci určujícího významu, nazvané Zánik Západu. Obrysy morfologie světových dějin. Když se pustil do psaní svého velkého díla, bylo mu sotva 30 let. Již v úvodu se snaží osvětlit, že historik, jenž si vážně myslí, že nyní píše „objektivní“ historii, pouze dokazuje, že si není vědom ani svých nejprimitivnějších předsudků.

Na jiném místě snad ještě syrověji prohlašuje, že „přemítat nad tím, uprostřed jakých nových forem bude člověk zítřka prožívat svůj život, anebo spřádat vznešené představy pod heslem typu musí to tak být, a tedy tomu tak i bude, je pouhá hra, která je příliš bezvýznamná, abychom na ni plýtvali silami, má-li mít náš život alespoň nějakou hodnotu“.

Duchovní skutečnost

Přestože si dobře uvědomuji, jak marnou snahou je chtít v tomto textu shrnout jen ty nejdůležitější části poselství, jímž životní dílo Oswalda Spenglera promlouvá, navzdory tomu se o to pokusím. Stejně jako každá vzpomínka bude i toto připomenutí nanejvýš subjektivní a svévolné, ale i v tom bych si vychytrale dovolil odvolat se na samotného Mistra.

My všichni jsme jednou provždy uzavřeni do univerza, které představuje naše duchovní skutečnost

Jedna z – alespoň podle mého názoru – klíčových tezí Zániku Západu totiž zní: „Existuje tolik světů, kolik je na světě bytostí, a onen údajně jediný, univerzální a věčný svět, o němž si každý myslí, že je společný i pro ostatní, je v existenci každého vždy novým, jedinečným a nikdy se neopakujícím prožitkem.“

Neboli my všichni jsme jednou provždy uzavřeni do univerza, které představuje naše duchovní skutečnost, což vede jednak k beznaději a apatii pramenící z pocitu uvěznění, jednak to propůjčuje onen omamně vznešený kosmický pocit bezmeznosti, že takovou podobu na sebe vzal svět pouze naším prostřednictvím. (Je pozoruhodným faktem, že Spengler nemluví o člověku, nýbrž o bytosti, ale tato zajímavá otázka a vše, co z ní vyplývá, by opět mnohonásobně přesáhly rámec tohoto textu.)

Geneze lidského společenství

Snad nejhlubší příčina všeho lidského utrpení se skrývá právě v onom napětí, na které v běžném životě zpravidla reagujeme podrážděnými otázkami adresovanými našemu okolí, jako je: Co na tom nechápeš? Ve vší počestnosti řečeno, každý, kdo svět nevidí přesně tak a přesně takový, jak jej vidíme my, je buď blbec nebo darebák, anebo trochu diplomatičtěji, ignorant či cynik.

Spengler ve svém díle poprvé říká to, co v té době možná již všichni tušili – každé velké lidské společenství má svou genezi, kdy je schopné vytvářet duchovně originální díla

Navzdory tomu se nedokážeme zbavit něčeho, co Spengler formuluje jako to,„o čem si každý myslí, že je společné i pro ostatní“.Všechny války, krutosti a hrůzy by zřejmě bylo možné vysvětlit právě onou atavistickou úzkostí, již prožíváme pokaždé, když musíme čelit faktu, že ten druhý nevidí svět takový a/nebo stejně jako my. Přitom duchovní díla pramenící ze skutečných hloubek může vycházet pouze z tohoto pocitu, který je ohromující, ochromující, a zároveň povznášejícím způsobem vznešený.

Spengler ve svém díle poprvé říká to, co v té době možná již všichni tušili – každé velké lidské společenství má svou genezi, kdy je schopné vytvářet duchovně originální díla. To platí i (ba dokonce tím spíše) v případě, je-li toto období čistě z formálního hlediska dosud drsné, nezformované a takříkajíc primitivní (tedy prapůvodní, primární), neboť se v něm uvádějí do pohybu nekonečné energie bytí – vitální pulzování bytí a života.

Následuje stadium, kdy vytříbené a elegantní formy vytvářejí efektní a grandiózní dekorace, ale kdy již nastalo vyprázdnění kultury, z níž se stala civilizace, která neexistuje, pouze trvá, opakuje sama sebe a stává se epigonem, šejdířem, podvodníkem, a s tím nutně také příživníkem.

Moderní věda

Spenglerovo dílo Zánik Západu na základě řady až otřesně přesných tezí ukazuje, že Západ navzdory veškeré své efektní technice disponující nepředstavitelnou silou již po staletí upadá, opakuje se a stal se z něj obstarožní, cynický mudrlant. Už v sobě nemá originalitu, své já. To je založeno na prázdných formách, pouze se vegetativně vleče kupředu, a to celé už nelze nazvat jinak než „vojenské tažení doprostřed ničeho“.

Moderní věda se prezentuje jako jediná možná forma poznání bytí, čímž se v zásadě pokouší znemožnit, aby mohly například umění či náboženství nadále zůstat takovými postupy pochopení bytí, které jsou s vědou minimálně na stejné úrovni

Věda ze sebe podle Spenglera učinila v rámci západní modernity vědecký ateismus, a jako takový pak dokonce to nejnesnášenlivější a nejkrutější náboženství.Moderní věda se prezentuje jako jediná možná forma poznání bytí, čímž se v zásadě pokouší znemožnit, aby mohly například umění či náboženství nadále zůstat takovými postupy pochopení bytí, které jsou s vědou minimálně na stejné úrovni.

„Každá věda vyrostla na celoduševních předpokladech nějakého náboženství a není ničím jiným než abstraktním pokusem, jak toto učení považované za mylné opravit. Ve svých základních pojmech, vidění problémů, mentálních schématech i metodách v sobě nese určité náboženské jádro, každá nová pravda je kritickým soudem nějaké již dříve známé pravdy,“ píše Spengler.

Anorganické město

Vyprázdnění však podle Spenglera vede po určité době nutně ke stavu, ve kterém „je určována pravda, neboli ve formě pojmů ji abstrahují od živé pestrobarevnosti světa, aby ji poté upevnili v nějakém systému, nějakém vymezeném útvaru duchovního prostoru. Pravda se tak stává absolutní, věčnou, neboli nemá se samotným životem už nic společného.“

Bujně vegetující, již neexistující, jen trvající, samolibá, ale ve skutečnosti prázdná civilizace, ve kterou se Západ proměnil, vytváří snad své nejničivější „dílo“, anorganické město založené na brutálním „prostorově-mocenském násilí“

Tato bujně vegetující, již neexistující, jen trvající, samolibá, ale ve skutečnosti prázdná civilizace, ve kterou se Západ proměnil, vytváří snad své nejničivější „dílo“, anorganické město založené na brutálním „prostorově-mocenském násilí“, s jeho nekontrolovatelnou, a tím naprosto fatální „vegetací“ připomínající rakovinné bujení.

S prorockou silou o tom Spengler říká: „Město jako živá bytost je perverze. U zvířat platí, že čím jsou větší, tím mají pomalejší puls, látkovou výměnu, zatímco u města je to přesně naopak, což je možné pouze díky tomu, že brutálně plení ,venkov‘, nakonec všechno kolem sebe stráví, až uprostřed této jím vytvořené pouště samo vyschne a zanikne.“

Aztékové

Při příležitosti 500. výročí této apokalyptické zkázy jako memento zmiňme to, co Spengler píše o zničení aztécké kultury Západem. Ještě předtím ovšem dramatická věta, jaké vlastně bylo období, jež samo sebe falešně oslavovalo jako renesanci, humanismus, svět rozumu a ctnosti.

„Pokud se dříve třebas i ta zdánlivě nejpragmatičtější vláda podřídila nějakému ideálu, pak v pozdních civilizacích nebyla ani ta zdánlivě nejpřesvědčivější idea ve skutečnosti ničím jiným než primitivní maskou syrové touhy po moci, sloužící ryze zoologickým cílům, jejímž nejbrutálnějším příkladem je konkvistador.“

A podívejme se, jak se Spengler vyjadřuje o „projektu“ s názvem „objevení Nového světa“, v jehož rámci západní člověk po způsobu přistěhovalecké, teroristické loupežnické tlupy vyraboval a z velké části také vyhladil všechny ostatní, mimo něho existující světy.

To, čeho aztécká kultura dosáhla v oblasti organizace společnosti kolem roku 1500, je pro Západ ještě ve 20. století jen toužebným snem

„Protože tato kultura je jediným příkladem násilné smrti. Neodumřela, nebyla zardoušena, nýbrž prostě zmasakrována, sťata jako slunečnice, když jí neznámý kolemjdoucí usekne hlavu. Aztécký svět se svou imperiální velkopolitikou zasahující do všech oblastí, pečlivě zorganizovaným finančnictvím nebo vysoce vyspělou legislativou představoval takový systém organizace státu, o jakém si ministři Karla V. nemohli nechat ani zdát.

To, čeho aztécká kultura dosáhla v oblasti organizace společnosti kolem roku 1500, je pro Západ ještě ve 20. století jen toužebným snem. Její elegantní a majestátní artefakty, vzdělaná a vznešená společnost či mnohojazyčná, bohatá kultura pozvedala tento svět vysoko nad tehdejší Západ. A to všechno nezmařila nějaká velká a tragická válka, skutečné, hluboké drama, zničila to hrstka nevzdělaných a krutých banditů během několika let, a sice tak dokonale, že po uplynutí tří generací nezůstala v tamních obyvatelích už ani její památka.

Na celém tomto krvavém divadle je nejstrašnější, že to celé nelze vysvětlit dokonce ani nutnostmi západní kultury. Vše zůstalo bezvýznamnou soukromou věcí dobrodruhů a v zemích Západu v té době neměl nikdo vůbec podezření, co se vskutku děje. Pokud se někdy někde prokázalo, že lidské dějiny postrádají smysl a nositelem hlubšího významu je pouze životní pouť jednotlivých kultur, pak tehdy a tam. Vzájemné vztahy jednotlivých kultur jsou bez významu a nahodilé. Náhoda zde byla tak strašlivě banální a tak tragikomická, jak by tomu nemohlo být ani v té nejmizernější frašce.“

Neexistence jiné možnosti

S přihlédnutím k tomu všemu je snad lépe pochopitelné, proč se dnešní Západ celému ohromujícímu životnímu dílu Oswalda Spenglera vyhýbá jako kusu nábytku, který si sice zasluhuje úctu a vážnost, ale stojí až moc v cestě.

Nemáme jinou možnost než vytrvat na svém místě, bez naděje, bez víry v záchranu

A jako by s tímto vědomím Spengler napsal s předstihem i vlastní, velmi přesný nekrolog, když v závěru Zániku Západu říká: „Narodili jsme se v této době a musíme směle urazit svou cestu. Nemáme jinou možnost než vytrvat na svém místě, bez naděje, bez víry v záchranu.“

Zánik Západu. Obrysy morfologie světových dějin

Untergang des Abendlandes, 1918 a 1922

AUTOR: Oswald Spengler

VYDAL: Academia, Praha 2010

ROZSAH: 776 stran

Oswald Spengler (1880–1936)

  • V současnosti, 80 let po své smrti 8. května 1936, přichází německý filozof Oswald Spengler (narodil se 29. května 1880 v Blankenburgu v Harzu) opět do módy. Spíše však svou apokalyptickou náladou než tím, co ve skutečnosti propagoval.
  • Například světoznámý norský spisovatel Karl Ove Knausgaard si v recenzi knihy Podvolení Michela Houellebecqa v deníku The New York Times všímá podobnosti francouzského spisovatele z přelomu 19. a 20. století Jorise Karla Huysmanse, k němuž se upíná a o kterém bádá hlavní postava románu, s Oswaldem Spenglerem.
  • Německého nacionalistu Spenglera se zpočátku dovolávali nacisté, ale nakonec ho zavrhli, protože je odmítl sám Spengler. V jiné ze svých knih – Jahre der Entscheidung z roku 1933, jež dosud nebyla přeložena do češtiny – totiž Spengler sice tvrdě kritizoval liberalismus, ale současně odmítl biologickou ideologii a antisemitismus. Nacisté tuto knihu kvůli kritice nacionálního socialismu zakázali.
  • Spengler se stal známým svou knihou Zánik Západu (Untergang des Abendlandes, 1918 a 1922) a myšlenka, kterou v ní představuje, zhruba zní: životní cyklus – narození, dětství, mládí, dospělost, stáří a smrt – neplatí jen pro zvířata, ale i pro lidské společnosti. Spengler ji však nevymyslel.
  • Už starořecký filozof Platon o ni opřel svou interpretaci úpadku řeckých městských států a Perské říše. Po Platonovi tuto myšlenku použilo mnoho dalších myslitelů, například Italové Niccol`o Machiavelli (1469–1527) či Giambattista Vico (1668–1744). A po Spenglerovi kupříkladu britský filozof dějin Arnold Joseph Toynbee (1889–1975). Spengler tedy pokračuje v jisté tradici a není velkým inovátorem.
  • Jednu z hlavních námitek proti této myšlenkové tradici rozpracoval například rakousko-britský filozof Karl Popper (1902–1994) ve svém díle Bída historicismu z roku 1957. Podle Poppera jde o jeden z příkladů metafyzických teorií, které je třeba odmítnout.

Počet příspěvků: 4, poslední 29.8.2016 03:00 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.