Základní emoce jsou ve všech kulturách stejné či podobné

Američtí psychologové David A.Levy a Eric Shiraev se ve své knize Mezikulturní psychologie. Kriticky a aplikovaně věnují vlivu kultury na lidskou psychiku a přibližují metody mezikulturní psychologie.

Konference mladých – ilustrační foto. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Konference mladých – ilustrační foto. | foto: Shutterstock
Konference mladých – ilustrační foto.

Němci při počítání většinou začínají palcem, kdežto Kanaďané ukazováčkem. Američané si s „depresí“ spojují smutek a osamělost, zatímco Japonci déšť a únavu. Příslušníci nezápadních kultur mají sklon „somatizovat“ a lidé ze západních kultur „psychologizují“. Například v Číně oproti západním představám téměř 70 procent respondentů schvaluje mimomanželský sex, což je více než v USA. Tím vším se zabývá mezikulturní psychologie.

Ta se začala jako samostatná disciplína etablovat v šedesátých letech 20. století, i když měla četné předchůdce, například anglického antropologa Williama Riverse (1864–1922) nebo rakouského antropologa Richarda Thurnwalda (1869–1954). I u nás vyšlo několik původních publikací, které se tímto oborem zabývají.

Nedávno však na toto téma vyšla dosud nejobjemnější kniha, na niž i některé dřívější domácí práce odkazovaly – Mezikulturní psychologie. Kriticky a aplikovaně od amerického psycholog, terapeuta a výzkumníka Davida A. Levyho a Erika Shiraeva, psychologa, který akademické tituly získal na Petrohradské univerzitě v Rusku, ale dlouhodobě rovněž působí v USA.

Protikladné postoje

Levy a Shiraev přibližují základní výzkumné metody – kromě vědeckých experimentů oceňují i sílu umění, které pro psychology představuje bohatou zásobárnu „látky pro rozšiřování jejich vědeckého náhledu na lidské bytosti, jejich chování a vnitřní pochody“. Shrnují také základní teoretické přístupy, přičemž se hlásí k multikulturalismu, který „nejen podporuje pochopení a přijetí rovnosti etnických nebo náboženských skupin v určité zemi, ale také to, že různé skupiny mají právo řídit se svými hodnotami a držet se svých zvyků“.

V rámci kapitol o emocích, inteligenci či motivaci pak předestírají různé protikladné teorie, aby následně navrhli kompromisní stanovisko, případně nechali rozhodnutí na čtenářích. Obecně lze říct, že preferují perspektivu, kterou předestřel už vlivný americký psycholog a psychiatr Harry Stack Sullivan (1892–1949): všichni jsme „hlavně lidmi než čímkoli jiným; jsme si spíše podobní, než bychom se lišili“. Případné odlišnosti jsou pak často dané úhlem pohledu.

V rámci kapitol o emocích, inteligenci či motivaci David A. Levy a Eric Shiraev předestírají různé protikladné teorie, aby následně navrhli kompromisní stanovisko, případně nechali rozhodnutí na čtenářích

V tomto smyslu Levy a Shiraev ukazují, že například základní emoce jsou ve všech kulturách stejné či podobné, záleží ovšem na „úrovni abstrakce“, s níž dané emoce popisujeme. Každá emoce proto může být „mezikulturně zároveň podobná i odlišná v závislosti na míře generalizace, kterou zvolíme“. Levy a Shiraev vyjmenovávají takzvané specifické kulturní syndromy.

Například „taidžin kjófušó“, syndrom příznačný pro Japonsko označující „intenzivní strach jedince, že jeho tělo či jeho části a tělesné funkce jsou ostatním lidem nepříjemné, vyvolávají u nich nelibost a urážejí je svým vzhledem či zápachem“. Indické muže zase specificky zachvacuje „dhat“, něco jako „přemrštěná starost o ztrátu semene nadměrnou sexuální aktivitou nebo močí. Syndrom dhat se projevuje slabostí, depresí, problémy v sexuální oblasti a symptomy, jako je bušení srdce.“

Číňany zase více než jiné ohrožuje frigofobie, strach z chladu, což vede k tomu, že se nabalují i v největších vedrech a stále nosí vlněné čepice a rukavice. Podle Levyho a Shiraeva tato fobie pravděpodobně „pramení v čínské víře ve spirituální kvality horka a chladu“.

Kolektivistické a individualistické společnosti

Shiraev a Levy však nedávají definitivní odpověď, jestli v mnoha případech nejde o lokální varianty nemocí vyskytujících se i jinde, nebo dokonce univerzálně. Třeba symptomy mužského těhotenství (někdy zvané „kuváda“), kdy muž prokazuje stejné tělesné projevy jako jeho těhotná partnerka (zvracení, únava, bolest zubů a bažení po roztodivném jídle), byly zkoumány na mnoha místech světa, například na ostrově Vokeo u pobřeží Nové Guineje, mezi Garífuny ve Střední Americe a u BiminKuskusminů na Papui Nové Guineji.

Jde o zvláštní kulturní syndromy, či o lokální obměny partnerského soucitu? Toto dilema nechávají Levy a Shiraev otevřené. Zdůrazňují však rozdíly kultur kolektivistických a individualistických. Z tohoto hlediska mírně relativizují i uznávané koncepty západních odborníků, které podle nich odrážejí spíše individualistický pohled.

Konkrétní rozdíly, které Levy a Shiraev registrují, se týkají mnoha odlišných sfér. Například v kolektivistických kulturách je hněv vnímán jako ohrožení společenské integrity, proto je v nich všeobecný sklon odrazovat od jeho projevů. Individualistické společnosti, například USA, jsou projevům hněvu otevřenější, protože kladou větší důraz na právo lidí na nezávislost.

Hierarchie potřeb amerického psychologa Abrahama Maslowa (1908–1970) sice může být vhodným popisem jedinců z různých kultur, ale „relativní intenzita potřeb je mezikulturně specifická“. Podle některých badatelů je jednou ze základních potřeb lidí v kolektivistické Číně touha někam patřit, dokonce „více než potřeby fyziologické“ (u Maslowa jsou fyziologické potřeby na prvním místě a potřeba lásky a přijetí až na třetím, ale ani u něho to není nedůležité).

Také schéma vývoje osobnosti německého psychologa Erika Eriksona (1902–1994; například důvěra versus nedůvěra v kojeneckém věku, iniciativa versus vina mezi třetím a šestým rokem nebo identita versus nejistota mezi 12. a 16. rokem života) je lépe využitelné ve společnostech, které kladou důraz na nezávislost a svobodné sebevyjádření, než v zemích s dominantní ideologií, která striktně určuje, co je dobré a špatné chování.

Konkrétní rozdíly, které registrují, se týkají mnoha odlišných sfér. Například v kolektivistických kulturách je hněv vnímán jako ohrožení společenské integrity, proto je v nich všeobecný sklon odrazovat od jeho projevů. Individualistické společnosti, například USA, jsou projevům hněvu otevřenější, protože kladou větší důraz na právo lidí na nezávislost.

Globalizace

V souladu s tím se v individualistických kulturách lidé při určování pocitů štěstí spoléhají na vlastní pocity, kdežto v těch druhých se více ohlížejí na to, co tvrdí lidé okolo nich. Což neznamená, že by bariéry byly zcela nepřekonatelné. Například u výzkumu štěstí Shiraev a Levy formulují „transkulturní“ zjištění, že jak západní psychologie, tak východní buddhismus dokládají, že „dlouhotrvajícího pocitu štěstí lze docílit psychickým tréninkem spíše než potěšením vycházejícím z vnějších příčin“.

Některé rozdíly může stírat globalizace. Což nemusí znamenat jen jednostrannou amerikanizaci: to, že Shiraev a Levy coby v USA působící badatelé pozitivně oceňují přínos některých buddhistických konceptů, je také součástí (kulturní) globalizace. Navíc naznačují, že v alespoň v něčem se Američané svého vypjatého individualismu pomalu vzdávají.

Některé rozdíly může stírat globalizace. Což nemusí znamenat jen jednostrannou amerikanizaci: to, že Shiraev a Levy coby v USA působící badatelé pozitivně oceňují přínos některých buddhistických konceptů, je také součástí (kulturní) globalizace. Navíc naznačují, že v alespoň v něčem se Američané svého vypjatého individualismu pomalu vzdávají. Ve studii z raných sedmdesátých let prý byly hrající si americké děti ve srovnání z mnoha dalších kultur soutěživější.

Tyto výsledky by však měly být ověřeny v současných podmínkách, navrhují Shiraev a Levy, protože, jak doufají, už možná neplatí. Podle nich už totiž současné americké matky, které přihlásí svého potomka do jakéhokoli sportovního týmu, pravděpodobně dostanou leták, kde jim bude vysvětleno, že hlavním cílem je zúčastnit se, a ne nutně vyhrát. V určitých ohledech ovšem Shiraev a Levy nabízejí velmi specifické vidění světa.

Například když americko-ruský pár konstatuje, že americké děti obvykle zasílají písemná poděkování kamarádům, jež dorazili na jejich narozeninovou oslavu, zatímco tato tradice je „neznámá v zemích, jako je Rusko, Ukrajina, Arménie a mnoho dalších“, českému čtenáři asi začne být jasné, do které části světa viděného tímto prizmatem patří.

Význam barev

Jak jsem už naznačil, kniha má mnoho interdisciplinárních přesahů – od nadšených pasáží o Márquezově románu Sto roků samoty (coby odhalující „mnoho fascinujících stránek lidského vědomí“) až k mezistátní diplomacii či sémiotice. Zmiňuje například kolizi poté, co čínští zástupci (neúspěšně) požádali britského premiéra a jeho delegaci, aby při návštěvě Číny upustili od svého zvyku nosit každý listopad na klopě odznak vlčího máku, který je (nejen) pro Brity hrdým symbolem památky padlých vojáků z první světové války.

Shiraev a Levy popisují význam barev – lidé ve všech kulturách (včetně afrických domorodců) si podle nich asociují bílou s pozitivnějšími a černou s negativními pocity, k tomu však připomínají, že kytice pro bulharskou nevěstu by se neměla skládat z bílých růží, neboť dle tamní lidové tradice symbolizují smrt, ale neuvádějí, že v mnoha asijských kulturách bílá symbolizuje smutek.

Tatáž rostlina totiž v Číně symbolizuje opiové války a má spíše negativní konotace. Jinde Shiraev a Levy popisují význam barev – lidé ve všech kulturách (včetně afrických domorodců) si podle nich asociují bílou s pozitivnějšími a černou s negativními pocity, k tomu však připomínají, že kytice pro bulharskou nevěstu by se neměla skládat z bílých růží, neboť dle tamní lidové tradice symbolizují smrt, ale neuvádějí, že v mnoha asijských kulturách bílá symbolizuje smutek.

A pokud by se hlouběji ponořili i do západní myšlenkové a literární tradice, našli by v románu Bílá velryba úchvatné pojednání o ambivalentnosti této barvy, kterou si podle Hermana Melvilla spojujeme i s mramorovou bledostí mrtvého těla, s duchy a přízraky, takže v duši budí „zvláštní strašidelný dojem“. Podobně by se dala doplňovat některá další, snad možná trochu jednostranná tvrzení Shiraeva a Levyho. Například když soudí, že „většina lidí prochází podobnými stadii milostného vztahu“.

Pozitivní psychologické klima

Na to lze podotknout, že americká antropoložka Margaret Meadová (1901–1978) analyzovala nedorozumění civilizačně blízkých anglických dívek a amerických vojáků za druhé světové války, a dospěla k tomu, že Američané vnímali líbání jen jako „nezávaznou seznamovací aktivitu“, což Britky nechápaly. Pokud je však kniha prezentována jako učebnice, některá zjednodušení jsou pochopitelná. Ba posuzováno dle tohoto určení je dost komplikovaná, nejednoznačná a ústící až do neřešitelných paradoxů.

Mezikulturní psychologie sama o sobě nemůže vyřešit hluboké problémy, kterým lidstvo čelí. Znalosti mezikulturní psychologie mohou nicméně společně s dobrou vůlí a informovanou aktivitou podpořit pozitivní psychologické klima prospěšné pro tvorbu široce sdílených řešení problémů.

Často vyzývá k samostatnému rozhodnutí a přijetí vlastního stanoviska, což u českých učebnic nebývalo zvykem. Učebnicově jednoznačně zato působí slova ze závěru knihy: „Věříme, že přes všechny etnické, kulturní, náboženské, rasové a národní odlišnosti se lidé mohou naučit většímu vzájemnému pochopení, respektu a toleranci. Aniž bychom byli přehnaně optimističtí, věříme v obrovskou sílu vědění, rozumu a soucitu, které společně mohou pomoci těchto cílů dosáhnout.

Je zřejmé, že mezikulturní psychologie sama o sobě nemůže vyřešit hluboké problémy, kterým lidstvo čelí. Znalosti mezikulturní psychologie mohou nicméně společně s dobrou vůlí a informovanou aktivitou podpořit pozitivní psychologické klima prospěšné pro tvorbu široce sdílených řešení problémů.“ Od leckterých by to mohlo znít jako prázdná či falešná proklamace, ale Shiraev s Levym svou poctivou knihou snažící se o porozumění dokazují, že to myslí upřímně.

David A. Levy, Eric Shiraev, Mezikulturní psychologie. Kriticky a aplikovaně

Mezikulturní psychologie. Kriticky a aplikovaně

Cross-Cultural Psychology: Critical Thinking and Contemporary Applications, Routledge 2017

AUTOŘI: David A. Levy, Eric Shiraev

VYDAL: Academia 2020

ROZSAH: 616 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.

Autor

Jan Lukavec

Jan Lukavec | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články