„Zadarmo“ neexistuje

Naopak existuje cena lidského štěstí, cena ženy, cena politiky (ta dosahuje děsivé výše) či cena bezplatného spamu.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: Česká pozice

Na světě není nic zadarmo. I to, co se zdá zadarmo, něco stojí. Každá naše volba se řídí cenami ostatních alternativ, které máme k dispozici. Tedy poměrem toho, co nás budou stát, a toho, co jimi získáme. Tradiční definicí ceny je „bod, v němž prodejce i kupující shledávají transakci ziskovou a oba jsou jí obohaceni“.

Ceny našich rozhodování se dají měřit nejen penězi, ale i časem, námahou, láskou, svobodou, bezpečím. Cena každého rozhodnutí zahrnuje i ceny ostatních alternativ, které jsme se rozhodli nezvolit. Tyto volby, často nevědomé, určují nejen náš individuální osud, ale i vývoj dějin. Začneme-li si jich všímat a identifikovat je, pochopíme lépe, jak k tomu či onomu rozhodnutí dospíváme a proč.

Subjektivní hodnoty

Tvrdí to ekonomický redaktor listu The New York Times Eduardo Porter v knize The Price of Everything: Solving the Mystery of Why We Pay What We Do (Všechno má svou cenu. Vyřešení záhady, proč platíme za to, co děláme). A pouští se do studia cen jako psychologického, nikoli ekonomického faktoru. Žádná věc nemá trvalou cenu obsaženou v ní samé. Vždy ji stanovují subjektivní hodnoty, které té či oné věci přisuzují kupující a prodávající.

Z ekonomického hlediska je pozoruhodné, že monogamie byla jedním ze zdrojů hospodářského růstu a polygamní společnosti zůstávají zaostalé

Proto se totéž zboží nebo tytéž služby dají prodávat za různé ceny v různých místech, různým lidem a v různých dobách. Tím se ceny staly indikátorem lidských preferencí a vodítkem lidského jednání. Cena lidského života se liší podle toho, kde žijete, a dá se propočítat tím, co se věnuje na jeho zachování. Propočítává se to faktory souhrnných výdajů, jako je zdravotní pojištění, náklady na léčbu, zdravotnické platy, provoz nemocnic, části příjmu na udržení života vlastního a závislých rodinných příslušníků.

Podle různých statistických úřadů je to v Británii v průměru na občana ročně 29 tisíc, v Indii dva tisíce liber. V USA je cena průměrného celého lidského života propočítaná na 7,5 milionu, v Mexiku na 325 tisíc dolarů. Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) uvádí průměrnou cenu života v chudých zemích 150 tisíc, v bohatých 1,5 milionu dolarů.

Hrubé národní štěstí

Cenu lidského štěstí ve formě indexu „hrubého národního štěstí“ vymyslel v roce 1972 bhútánský král a po jeho abdikaci ji první demokratická vláda začlenila do ústavy. Propočítává se nejen podle příjmu, ale i podle míry psychické spokojenosti, společenské vitality, ekologie, dobrého vládnutí a způsobů trávení času. V USA je právo na hledání štěstí zakotveno v ústavě. Míru štěstí se tam sice zatím nikdo nesnažil propočítat, ale podle toho, co Američané dělají nejraději a čím tráví nejvíc času, by se mohlo zdát, že vydělávání peněz a snaha ekonomicky a společensky uspět budou jedněmi z hlavních měřítek.

Zajímavý historický vývoj má „cena ženy“. Od primitivních polygamií, kdy se za ně platilo podle jejich kvality rodičům, přes primitivní monogamie, kdy naopak rodiče platili ženichovi „věno“, až po moderní monogamii, v níž se žena stala plnohodnotným partnerem, ale od muže se většinou očekává určitý stupeň „finanční galantnosti“. Z ekonomického hlediska je pozoruhodné Porterovo zjištění, že monogamie byla jedním ze zdrojů hospodářského růstu a že polygamní společnosti zůstávají zaostalé.

Čím přísnější požadavky církev na lidi klade, tím ochotněji víc platí, protože to vnímají, že od ní dostávají vyšší „hodnotu za peníze“

Není si zcela jist, zda je to jen zapojením žen do ekonomiky nebo také tím, že s jednou ženou má muž víc času na práci, tvoření a podnikání než s deseti, zejména je-li i ona zaměstnaná. Porter však uvádí studii, podle níž by zákaz polygamie v Africe vedl k poklesu porodnosti o 40 procent a ke zvýšení národních úspor o 70 a ekonomického výkonu o 170 procent.

Dva faktory

Cena práce se v minulém století prudce zvýšila a dnes mzdy a nepřímé odměny v západních zemích představují 65 procent národního důchodu. Tento vysoký podíl inspiruje Portera k otázce, proč vládci a zaměstnavatelé opět nezavedou otroctví a nevolnictví, běžné po celé dějiny civilizace až do 19. století. Odpověď nachází – kromě morálního znechucení otroctvím od poloviny 19. století – ve dvou pozoruhodných faktech.

Prvním je, že zrušením otroctví prosperita celého Západu vystřelila prudce vzhůru a jižní státy USA, které praktikovaly otroctví, dodnes v prosperitě zaostávají za severními. Svobodný člověk je tedy jednoznačně produktivnější než otrok. Navíc je platit mzdu přišlo levněji než živit, ubytovávat, šatit a hlídat otroky.

Druhý faktorem je, že růst populace vytvořil nadbytek pracujících, který zaměstnavatelům umožnil platit zaměstnancům nízké mzdy. Ty pak během 20. století sociálnědemokratické strany přijetím spousty nových pracovních zákonů vyhnaly do výše, která zaměstnavatele nutí mzdy tlačit dolů náborem levnějších imigrantů nebo zadáváním částí výroby a služeb do zemí s levnější pracovní silou.

Spoluvina církve

Zdánlivá ztráta zisku při rozdávání bezplatného či výrazně zlevněného zboží a služeb, darů při nákupu nebo akce, jako je dva kusy za cenu jednoho, ve skutečnosti maskuje zisk na něčem jiném nebo na větším či pozdějším nákupu, k němuž si dárce obdarovaného psychologicky zavazuje. Porter tomu říká „cena bezplatnosti“.

Jako kuriozitu se snaží propočítat cenu internetových „spamů“, což jsou bezplatné informace. „Spamaři“ dokážou za náklady 80 dolarů rozeslat milion vzkazů. Doplácí na to příjemci. Jedna německá univerzita spočítala, kolik času její zaměstnanci musejí trávit vymazáváním spamů. Při průměrné hodinové mzdě 20 eur a průměrném mazacím čase 20 hodin ročně jim to při osmi tisících zaměstnancích vyšlo na 3,2 milionu eur.

Je-li co se poučit z nynější finanční krize, pak to, že ceny stanovené neregulovaným trhem nemusejí být nevyhnutelně správné

Cena politiky dosahuje děsivé výše, když si s Porterem spočítáme, že Barack Obama na prezidentskou kampaň vynaložil rekordních 730 milionů dolarů, což v propočtu na voličský hlas, který tím získal, vychází na 10,50 dolaru. Cenu náboženské víry Porter propočítává porovnáním vysokých částek, které Američané různým náboženstvím darují, se statistikou, že jeden den týdně v kostele přidává až sedm let zdravého života, lepšího zdraví, intenzivnějšího pocitu štěstí a mnohonásobně méně kriminality, než mají nevěřící.

A že čím přísnější požadavky církev na lidi klade, tím ochotněji víc platí, protože to vnímají, že od ní dostávají vyšší „hodnotu za peníze“. Porter z toho vyvozuje, že sekularizaci západní společnosti přinejmenším spoluzavinily církve tím, že zmírnily přísnost náboženské disciplíny. Začaly totiž dodávat šmejdové zboží v domnění, že se přizpůsobují poptávce.

Ponaučení z finanční krize

„Cenu budoucnosti“ si už teď můžeme začít propočítávat tím, jakým tempem spotřebováváme životní a energetické zdroje, devastujeme přírodu, vyrybňujeme moře, odlesňujeme pralesy a hromadíme nezničitelný odpad. Porter uvádí známou Sternovu Zprávu o globálním oteplování, podle níž škody napáchané na Zemi příští přijdou generace „nejmíň na pět procent celkové ekonomické produkce a možná až na 20 procent, navždy“. Těch 20 procent se rovná dvanácti bilionům dolarů, což jsou čtyři pětiny americké ekonomiky nebo součet národních ekonomik Japonska, Číny a Indie.

Porter nabízí řešení: „Homo economicus musí být zbaven bezmezného sobectví a přizpůsobit se ekonomickému modelu, v němž je relativní distribuce prosperity důležitější než individuální uspokojení.“ Je-li čím se poučit z nynější finanční krize, pak to, že „ceny stanovené neregulovaným trhem nemusejí být nevyhnutelně správné“. A to, že i Alan Greenspan, jehož nápady se cesta k finanční bublině a následné krizi řídila, přiznal, že jeho finanční teorie „selhala, absolutně a nepochybně“.

The Price of Everything: Solving the Mystery of Why We Pay What We Do
(Všechno má svou cenu. Vyřešení záhady, proč platíme za to, co děláme)
AUTOR: Eduardo Porter
VYDAL: Portfolio Hardcover 2011
ROZSAH: 304 stran