Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Z antihrdiny hrdina

  18:09
Světoznámý německo-rakouský spisovatel Daniel Kehlmann ve svém novém románu Tyll zasazuje šprýmaře ze 14. století do třicetileté války. A na pozadí blízkovýchodního konfliktu se brutalita jeho varianty Tilla Eulenspiegela jeví sympaticky.

Daniel Kehlmann, Tyll. foto: Montáž Richard CortésMAFRA

V novém románu Tyll německo-rakouského spisovatele Daniela Kehlmanna je Praha čarovná, nikoli však krásná a dokonce ji čeká zkáza. „Oba přemýšlejí o Praze. Je pro ně jen slovo a nic o ní nevědí, právě proto jim zní jako příslib z pohádky. ‚Jak daleko je Praha?‘ ptá se chlapec. ‚Velmi daleko,‘ odpovídá druhý.“ A později čteme: „A tak toto hrdé město padlo, a už nikdy se nevzpamatuje.“

Proč má Praha v Kehlmannově novém románu výsadní postavení? Právě odsud se po pražské defenestraci v roce 1618, nejpozději po bitvě na Bílé hoře, přelévá válečný konflikt na německé území. To se stává bojištěm třicetileté války, do níž se postupně zapojují španělské, italské, skotské, irské, dánské i švédské armády. Německo se proměnilo v tepavou bolest, píše Kehlmann.

Při příležitosti 400. výročí této defenestrace svérázně vzpomíná na třicetiletou válku nejen jeden z nejvýznamnějších dnešních hlasů německy psané literatury, ale v téměř tisícistránkovém díle i Herfried Münkler, podle něhož se české stavy zalekly krveprolití, ale odstartovaly válku, jež přinesla jedno z největších krveprolití v dějinách.

Kehlmann i Münkler se ohlížejí za válečným běsněním svobodomyslně. První mísí fikci s dějinami, přičemž červenou nití je Tyll, Kehlmannova varianta šprýmaře Tilla Eulenspiegela, který podle legendy žil ve 14. století, ale Kehlmann ho začleňuje do třicetileté války. Tento výtečník žil v imaginaci lidí, kteří ho považovali za spasitele naruby. „Přináším neštěstí,“ prohlašuje Eulenspiegel a lidé ho vítají.

Ochrana Pannou Marií

Münklerova kniha Der Dreißigjährige Krieg: Europäische Katastrophe, deutsches Trauma 1618–1648 (Třicetiletá válka. Evropská katastrofa, německé trauma 1618–1648) se jeví jako historické dílo, ale Münkler je politolog a na pozadí třicetileté války se ptá po podstatě současných válek. A je přesvědčen, že dnešek má svou třicetiletou válku na Blízkém východě.

Ochrana Pannou Marií se zdála lákavější a na katolické straně budila naději i odhodlání. Ježíšova matka měla do boje zasáhnout i v bitvě na Bílé hoře.

Podobně jako se třicetiletá válka stěhovala z místa na místo, přesouvají se i válečné nepokoje na Blízkém východě ze země do země. Podobně jako v 17. století těží z politického neklidu na Blízkém východě váleční podnikatelé a podobně jako ve třicetileté válce se i zde smazala hranice mezi civilisty a vojskem. Proto jsou důsledky pro krajinu, kulturu i lidi podobně zničující.

Münkler uvádí ještě jednu podobnost. Opět se válčí o ideje, zabíjí se kvůli představám o spáse a zatracení. Poučení z třicetileté války zní – válka bude dlouhá. O spásu duše se bojovalo i ve třicetileté válce, v níž mnozí spásu spojovali s Pannou Marií. Prý díky ní přežili dva královští místodržitelé a jejich sekretář pád z okna, spíše však díky hromadě hnoje pod okny, strmému svahu a bohatému ošacení. Ochrana Pannou Marií se však zdála lákavější a na katolické straně budila naději i odhodlání.

Ježíšova matka měla do boje zasáhnout i v bitvě na Bílé hoře. Karmelitánský mnich Dominik à Jesu Maria požehnal vojsku obrázkem matky boží, které někdo vypíchl oči. Zneuctění nemohlo zůstat bez odezvy a vojsko se za provolávání Sancta Maria! pohnulo.

Důsledky byly nedozírné. Bojiště zůstalo poseté padlými a české země v následujících desetiletích přišly o desetinu obyvatel, oblast dnešního Německa však o třetinu. Hrůznou dobu ukončilo až vykrvácení zúčastněných stran.

Spíše sociopat než klaun

I hrdinové Kehlmannovy knihy se o Panně Marii zmiňují, jejich hrdina se ale jmenuje Tyll. V minulosti se Eulenspiegelův duch vtělil do mnoha literárních podob – revolucionáře bojujícího za lid, moudrého blázna nebo ve slavném Kästnerově podání do poťouchlého klauna, který baví především děti. Kehlmannův Tyll je zlomyslnější a krutější, nepřináší žádné poselství a nevede protiválečné agitky.

Kehlmann totiž vychází z původních příběhů o Eulenspiegelovi, v nichž je spíše než klaun sociopat, který si neutahuje z mocných a privilegovaných, ale z dětí, nemocných, žebráků a rád trýzní zvířata. Německý spisovatel Erich Kästner (1899–1974) ukazuje svého Eulenspiegela jako klauna naruby, Kehlmann zase, co znamená ono „naruby“ – tomuto klaunovi se nikdo nesměje, zato on se směje ostatním.

Kehlmann vychází z původních příběhů o Eulenspiegelovi, v nichž je spíše než klaun sociopat, který si neutahuje z mocných a privilegovaných, ale z dětí, nemocných, žebráků a rád trýzní zvířata

Kehlmann si krutost nepřimýšlí, jen ji zdůrazňuje. V jednom příběhu se Eulenspiegel představuje jako nejlepší léčitel, a když ho správce útulku pro pacienty sužované morem požádá, aby mu ukázal svůj um, řekne si o obrovskou odměnu, pokud je uzdraví. Správce se neobává, že by ji musel zaplatit, protože jeho zázračným schopnostem nevěří.

Proto s návrhem souhlasí, načež Eulenspiegel umírající ujišťuje, že lék zná, ale musí jej vyrobit, k čemuž mu stačí semlít jednoho pacienta. Na smrt nemocní okamžitě ožívají a utíkají, aby právě je šílený Tyll nesemlel. Když správce přijde do jejich pokoje, postele jsou prázdné a z nadšení „léčiteli“ zaplatí.

Kdyby nešlo o příběh o Eulenspiegelovi, poselstvím by mohla být nová interpretace biblického „víra tvá tě uzdraví“ – „vůle k přežití tě uzdraví“. Jenže v tomto příběhu se nikdo neuzdraví. Nával energie v důsledku strachu nebožáky před smrtí nezachrání. Jediným vítězem je Tyll, který prchá s odměnou.

Zachování památky

O Eulenspiegelovi svědčí i další jeho čin. Přijíždí do města, jehož obyvatelé známého provazochodce nadšeně vítají. Ujistí je, že bude chodit po provaze, ale kvůli větší legraci potřebuje od každého levou botu. Lidé nejprve váhají, ale nakonec u nich zvítězí touha po podívané.

Eulenspiegel se ve všech literárních zpracováních pyšní zázračnou pamětí. Vesničané vědí, že vojska jsou blízko a že se možná stanou i se svými dětmi oběťmi žoldnéřů, a proto doufají, že Tyll zachová jejich památku.

Eulenspiegel levé boty sváže tkaničkami a následně se na provaze vznáší i s jejich propletencem. Náhle však seskočí a svázané boty hodí doprostřed náměstí. „Teď najděte tu svou!“ zvolá a směje se. Rázem se nebaví publikum, ale Eulenspiegel, který sleduje bitku. Eulenspiegel dává lidem zkušenost, která jim utkví v paměti. Stejně je tomu i v případě bitky o boty.

Vztahy obyvatel ztěžknou. Ne že by se dříve nepoprali, ale nyní do hry vstupuje i ponížení, které se jim vpisuje do paměti. Tyllovi však nemají nic za zlé. Stydí se za sebe a doufají, že na ně Tyll nezapomene. Tato naděje není marná. Eulenspiegel se ve všech literárních zpracováních pyšní zázračnou pamětí. Vesničané vědí, že vojska jsou blízko a že se možná stanou i se svými dětmi oběťmi žoldnéřů, a proto doufají, že Tyll zachová jejich památku.

Provazochodectví

Máme se z podobných příběhů ponaučit, že existují lidé, po jejichž návštěvě si připadáme, jako by nám někdo plivl do obličeje, a kteří nás poníží tím, že z nás učiní oběti vlastní hlouposti a strachu? Napoví Kehlmann. Jeho zlomyslná postava anticivilizačního hrdiny je synem mlynáře, který sbírá knihy a chce přijít na kloub světu, k čemuž používá magii i přírodovědné znalosti.

Bystré oči nestačí, proto se Tyll naučí další dovednost, jež ho proslaví – provazochodectví, protože kdo umí chodit po provaze, ví, jak uniknout pádu. Tato schopnost tvoří základ Tyllových obdivuhodných vlastností a je hlavním „žánrem“ jeho osobnosti – lehkost nacvičená při provazochodectví.

Do vesnice však přijdou dva jezuité, kteří obviní Clause Eulenspiegela z čarodějnictví. Tyll po otcově popravě utíká s dívkou Nele, přičemž cestou narazí na kejklíře Pirmina, který děti sice bije, ale naučí je akrobacii, podrazům, a především, jak porozumět lidem – nikoli v nitru, ale v gestech, tváři a v pohybech mají hledat jejich charakter, není skrytý, ale viditelný.

„Musíš se naučit vidět,“ opakuje Pirmin. Bystré oči však nestačí, proto se Tyll naučí další dovednost, jež ho proslaví – provazochodectví, protože kdo umí chodit po provaze, ví, jak uniknout pádu. Tato schopnost tvoří základ Tyllových obdivuhodných vlastností a je hlavním „žánrem“ jeho osobnosti – lehkost nacvičená při provazochodectví.

„My všichni, kteří jsme ho viděli, jsme pochopili, co znamená lehkost. Pochopili jsme, jak se žije tomu, kdo činí jen to, co chce, ničemu nevěří a nikoho neposlouchá.“ Tyll umí i lehce opouštět. Když se mu Nele svěří, že ho již nebude doprovázet, protože se usadí se starším bohatým pánem, Tyll jí v tom nebrání, a když mu nabídne, že s nimi může bydlet, mávne rukou: „Ne, buď by mě vyhnali, nebo bych to tam musel podpálit.“

Ani hodný, ani zlý

Co vyplývá z Eulenspiegelova charakteru? Jedno řešení nabízí rakouský spisovatel Clemens Setz, který v roce 2015 vydal nové převyprávění původních Eulenspiegelových historek a v doslovu se zamýšlí nad „nejsvobodomyslnější postavou německé literatury“. Kdyby byli všichni jako Eulenspiegel, nic by nefungovalo, současně však ztělesňuje vnuknutí, která nás napadají: Co tomu otylému chlapečkovi s maminkou na přechodu vrazit pohlavek? Co proběhnout okolo starého promáčeného žebráka a strhnout mu čapku? Proč bychom to ale dělali? A proč ne?

Kehlmannův Eulenspiegel je také nesnesitelný. Má odpor k družení, vztahům a stálosti, což ukazuje jeho zlomyslnost. Copak se nestáváme dobrými tím, že milujeme? Tyll si tím není jistý: „Ke ctihodnému životu patří zůstat na místě, ale země je plná lidí, které to táhne pryč, žijí sice v nejistotě, ale jsou svobodní, nemusejí nikoho vraždit.“

Kehlmannův Tyll nestárne, ani se nemění, protože nepřistupuje na lidské city. Neváže se, na nikoho není hodný, a proto nemusí být ani příliš zlý.

Tyll dává přednost provazochodectví před družností. Na náměstí vznikají vztahy, z nich city a z těch i propletenec dobra a zla. Vztahy vytvářejí zlo, protože jsou příčinou pevných přesvědčení a majetnictví. Společnost se stává zlou, trvá-li na svých hodnotách, země je zlá, začne-li urputně bránit své hranice, věřící je zlý, začne-li být přesvědčen o své pravdě.

Z těchto usedlostí vzniká zlo, a proto jen ti, kdo žijí v nejistotě a absolutní svobodě, nemusejí nikoho vraždit. Banální vztahy přinášejí temnotu, jejíž legrační ukázkou je bitka o boty. Spojenectví se stávají neudržitelnými, ale zároveň nevypověditelnými, pokud nechceme vyvolat nenávist.

Z náklonností a lásek odrůstáme, přičemž v lepším případě zůstávají rozpaky, v horším nenávist. Vzniká lpění, opak provazochodectví. Kehlmannův Tyll nestárne, ani se nemění, protože nepřistupuje na lidské city. Neváže se, na nikoho není hodný, a proto nemusí být ani příliš zlý.

Posthrdinské společnosti

Münklerova kniha a Kehlmannův Tyll spolu souvisejí – utrpení třicetileté války totiž podle Münklera vzniká z připoutání k hodnotám. Samozřejmě, že nebyla jen náboženská, vždy šlo o politickou moc, ale konfesní spory vyvolávaly zatvrzelost, a nejen v tomto ohledu ji lze považovat za paradigma současných válečných konfliktů na Blízkém východě.

Evropské společnosti jsou posthrdinské, mají odpor k vojenským řešením a smrt vojáků se stala emočně nesnesitelnou i politicky neudržitelnou, a proto se odhodlávají jen k polovičatým řešením, která boje neukončují, ale transformují v nepřehlednou, ale stále se rozbíhající spleť konfliktů

Podobně jako za třicetileté války se i nyní rozmáhají váleční podnikatelé a žoldáci, kteří nejsou spojení s žádným státem. A právě oni páchají největší spoušť. Nezáleží jim na zemi, v níž bojují, a snadno mění strany. S tím souvisí další jev, který spojuje třicetiletou válku a válečné nepokoje na Blízkém východě – stále častější útoky na běžné obyvatele. Kombinace těchto faktorů drásá zemi a roztáčí brutální násilí.

Navíc ani není jasné, zda dané země jsou, či nejsou ve válce. Rozmazávají se hranice mezi válkou a mírem, v čemž se podle Münklera propadáme za vestfálský mír z roku 1648. Analogie však vidí i ve zdrženlivosti velmocí. Evropské společnosti jsou posthrdinské, mají odpor k vojenským řešením a smrt vojáků se stala emočně nesnesitelnou i politicky neudržitelnou, a proto se odhodlávají jen k polovičatým řešením, která boje neukončují, ale transformují v nepřehlednou, ale stále se rozbíhající spleť konfliktů.

Podřízení hodnot racionalitě

Největší podobnost třicetileté války a válečných konfliktů na Blízkém východě však Münkler vidí v tom, že se součástí války staly hodnoty a víra. Po třicetileté válce tento hodnotový žár zchladil vestfálský mír, díky němuž se válka dostala pod svrchovanost státu. Hodnoty byly podřízeny racionalitě, čímž vznikl neutrální rámec, díky kterému se v popředí ocitla taktická rozhodnutí a zájmy států.

Po třicetileté válce hodnotový žár zchladil vestfálský mír, díky němuž se válka dostala pod svrchovanost státu. Hodnoty byly podřízeny racionalitě, čímž vznikl neutrální rámec, díky kterému se v popředí ocitla taktická rozhodnutí a zájmy států.

Války to sice neukončilo, ale ukázalo se, že války z mocenského kalkulu lze ukončit rychleji a účinněji než konflikty, v nichž se mísí touha po moci s identitou, hodnotami a náboženskou solidaritou. Lépe řečeno, kdyby se za třicetileté války nevedl boj o spásu duše a válčící strany měly na zřeteli přízemní problém, jak zajistit přežití svého obyvatelstva, válka by netrvala 30 let.

Ani dnešní bojovníky na Blízkém východě neláká jen moc či peníze, ale i ideály a představa dokonalé společnosti se správnými hodnotami. Dokud džihádistům půjde o dobro, a nikoli o peníze, budeme mít velký problém, podotýká Münkler.

Na tomto pozadí se Tyllova brutalita jeví sympaticky. Z antihrdiny se stává hrdina – nechce milovat, aby nemusel zradit, ani se poutat, aby se nemusel osvobozovat. Mnoho postav Kehlmannova románu kvůli dlouhé válce nezažilo mír. Když Tyll oznamuje, že jim přináší neštěstí, vítají ho, protože vědí, že se nemají čeho bát. Ale kam se skrýt před těmi, kteří milují?

Tyll

Tyll

AUTOR: Daniel Kehlmann

VYDAL: Rowohlt 2017

ROZSAH: 480 stran