Všechny genocidy byly následkem politických programů

Masové vraždy postihly v moderní historii dvě třetiny obyvatel Země. Podmínkou jejich vzniku není jen tyranie elit, ale i indoktrinace lidových mas.

foto: © Daniel Jonah GoldhagenČeská pozice

Horší než válka je genocida, píše americký politolog a bývalý profesor Harvardovy univerzity Daniel Jonah Goldhagen. Známým se stal díky knize Hitlerovi ochotní kati, v níž zdokumentoval podíl statisíců obyčejných Němců, vojáků a policistů na masakrech civilistů, které se do té doby považovaly téměř výlučně za dílo SS a nacistické partaje.

Ve své knize Worse than War: Genocide, Eliminationism, and the Ongoing Assault on Humanity (Horší než válka. Genocida, eliminacionismus a pokračující útok na lidstvo) rozšiřuje svá studia genocid na celou Zemi a moderní historii od začátku 20. století – od vyvraždění afrického kmene Hererů v německé jihozápadní Africe v roce 1904 přes turecké milionové vyvražďování Arménů, nacistické vyvražďování a zotročování „podřadných“ ras a národů, komunistické vyvražďování „nepřátelských tříd“, pákistánskou genocidu Bengálců, nigerijské vyvraždění Biafry, indonéské masakry Číňanů, Pol Potovo vyvražďování městského obyvatelstva a etnik světlejší kůže, než měli Rudí Khmérové až po nedávnou Rwandu, Bosnu a Dárfúr.

Horší než válka na nich je, že se často dějí nejen jako součást mezistátních válečných konfliktů, ale i mimo ně uvnitř jednoho státu – často za pasivního přihlížení světa a v mediálním zatmění. A také to, že celkový počet jejich obětí – sto milionů – přesahuje mrtvé v mezistátních válkách.

Likvidace skupin lidí

Godlhagen se pokouší zjistit, co mají společného. A za jejich původce považuje nastavení mysli, kulturní přípravu a politický program, jimž říká „eliminacionismus“ – ideu eliminace odlišných etnik, tříd nebo ideových skupin. Na začátku knihy čtenáři, jenž trochu zná genocidní historie, zaskřípe, že začíná Hirošimou a Nagasaki jako obzvlášť ohavnými příklady eliminace spáchané demokratickými USA. Skřípe v tom, že ač v nich nepochybně šlo o hromadnou a z humanistického hlediska odsouzeníhodnou vraždu statisíců civilistů, jejím záměrem nebyla likvidace celého etnika, nýbrž rychlé ukončení obranné války proti genocidnímu nepříteli.

Podmínkou vzniku genocidy není jen tyranie diktátorských elit, ale i indoktrinace lidových mas, kvůli jejichž souhlasu se může eliminační politika dát do pohybu

Proti ostatním Goldhagenovým příkladům genocid však už nelze nic namítnout. Společné mají to, že je pohání záměr likvidace celých a často bezbranných a bezmocných skupin lidí, které jsou vnímané jako škodná a v myslích vykonavatelů i pasivních přihlížitelů genocidy zbavené lidských vlastností. Podmínkou jejich vzniku není jen tyranie diktátorských elit, ale i indoktrinace lidových mas, kvůli jejichž souhlasu či přinejmenším absenci protestu se může eliminační politika dát do pohybu.

Goldhagen svými argumenty boří dosavadní mýty o historických, ekonomických či jiných externích příčinách genocid. A nahrazuje je zjištěním, že všechny genocidy jsou následkem eliminacionistické ideologie, politických programů, politické vůle a víry v její správnost a svobodného rozhodování jedinců a skupin.

Pět fází

Eliminacionismus je podle Goldhagena myšlenkový proces, jehož logickým vyvrcholením je genocida, jestliže se nezastaví včas. Má pět fází:

  • transformace (náboženská konverze, politická převýchova, zákaz jazyka a kultury),
  • represe (zbavení rovných práv),
  • vyhánění (deportace, ghetta, lágry),
  • znemožnění reprodukce (například sterilizace),
  • fyzická likvidace.

Jeho zárodky lze vystopovat už v používání jazyka ve vztahu k ohrožené skupině lidí (například démonizace, degradace či falešná nařčení) a už v této fázi je třeba jim čelit.

Goldhagen odmítá víru v jedinečnost holokaustu. A tvrdí, že všechny hromadné vraždy si jsou v základních aspektech eliminační ideologie podobné. Holokaust byl výjimečný vražednou vědeckou technologií, organizační efektivností, různorodostí vražděných obětí, průměrným počtem mrtvých za dané období a fanatismem, vražednou vášní a intenzitou víry ve správnost jednání.

Všechny genocidy mohly být odvráceny, kdyby je dostatečný počet jednotlivců odmítl vykonávat

Všechny genocidy mohly být odvráceny, kdyby je dostatečný počet jednotlivců odmítl vykonávat. Goldhagen připomíná válečná svědectví konkrétních Němců, že nikdo k vraždění nebyl žádným rozkazem donucován a všichni velitelé svým podřízeným beztrestně umožňovali se ho nezúčastnit, nemají-li na to žaludek.

Vůdci a jejich sympatizanti

Eliminacionističtí vůdci jsou téměř bez výjimky „radikálně proti pluralismu a utopičtí vizionáři usilující o homogennost a jednotu“. A než uvedou vraždící mašinerii do chodu, musejí „oslovovat aspirace, touhy, strachy, nenávisti, závisti a představy záhodného a nezbytného sdílené mnoha dalšími lidmi“, s jejichž pomocí vytvářejí „vražedné nebo eliminacionistické instituce“.

Ty vychovávají a školí masové vrahy věrné ideologii, kteří věří ve správnost zabíjení nežádoucích a vyčleněných a vraždí ochotně, vědomě, brutálně, nenávistně, bezcitně, s hrdostí na své dílo a s vírou, že na svých obětech vykonávají zasloužený trest. Koncentrační tábory jsou nástrojem k vyčleňování nežádoucích a přípravou na jejich likvidaci.

Eliminacionističtí vůdci si kromě aktivních pachatelů musejí vytvořit davy pasivních sympatizantů, kteří s likvidací nežádoucích souhlasí a nedokážou zorganizovat protesty nebo odboj. Pro všechny pak vytvářejí „kulturní homogenizaci“ destrukcí nežádoucích kulturních institucí, artefaktů a symbolů. Příklady a projevy těchto prvků a vlastností eliminačních režimů Goldhagen podrobně dokumentuje na většině známých genocid. A ze zdokumentovaných ostudných mezinárodních reakcí na nedávné genocidy zdůrazňuje Rwandu.

V ní Francie, která za ni nesla mezinárodní odpovědnost, odmítla z kulturního a lingvistického důvodu zasáhnout proti frankofonním Hutuům, kteří zavraždili téměř milion nefrankofonních Tutsiů. Tehdejší generální tajemník OSN Kofi Annan zakázal jednotkám OSN na záchranu Tutsiů zasáhnout a tento zákaz nikdy neodvolal. Vraždění Tutsiů skončilo, až když jejich armáda z Ugandy bojůvky Hutuů porazila, a to bez pomoci mezinárodních institucí. Ty svou nečinnost zopakovaly, když súdánští Arabové v Dárfúru masakrovali černé Súdánce.

Víc disentu

V moderní historii masové vraždy postihly dvě třetiny obyvatel Země. Godhagen kvůli zabránění dalším genocidám doporučuje nevnímat je jako patologii či mentální úchylku, ale jako logickou součást politiky proti pluralismu. Podle něho „je eliminacionistická stejně jako válečná politika založená na činech s politickými cíli a výsledky, jimiž je přerozdělení moci.“

Eliminacionističtí vůdci si kromě aktivních pachatelů musejí vytvořit davy pasivních sympatizantů, kteří s likvidací nežádoucích souhlasíSvět potřebuje víc disentu. Světové instituce musejí dávat hlasitěji najevo, že hromadné vrahy budou neúprosně stíhat a trestat, identifikovat eliminacionismus v jeho raných fázích (jazykových, ideologických a kulturních) a znemožňovat jejich vývoj do genocidy. A sledovat fanaticky totalitní protipluralistické režimy, které dnes především vyznávají politický islám, jemuž Goldhagen věnuje celou kapitolu, a zveřejňovat jejich činy.

Musejí také zahájit „silnou protieliminacionistickou debatu a kampaň“. Hromadné vrahy nazývat hromadnými vrahy, nikoli „kulturními či etnickými zvláštnostmi“, jak má dnes ve zvyku politická korektnost. Konkretizovat národnost a ideologickou či náboženskou příslušnost vrahů i jejich obětí. Zaznamenávat fakta, zkoumat příčiny, identifikovat cíle. Konkretizovat, co vrahy k vraždění motivuje.

Nová mezinárodní organizace

Místo zkorumpované OSN, v níž stále větší vliv mají totalitní a vražedné státy, je třeba založit mezinárodní organizaci, která by institucionálně a politicky chránila základní lidská práva a právo na disent, znemožnila dobývání a podmaňování zahraničních území, odmítala uznávat tyranské režimy za legitimní reprezentace svých zemí a uvalovala na ně sankce. A prováděla mezinárodní politiku proti genocidě, která by měla tři stupně – prevenci, intervenci a spravedlnost.

Světové instituce musejí dávat hlasitěji najevo, že hromadné vrahy budou neúprosně stíhat a trestatTo by nepochybně bylo zapotřebí. Jak to však provést? Jak zabránit tomu, aby se taková organizace stejně jako OSN nedostala pod kontrolu eliminacionistů? Jak v takové organizaci komu zachutná moc? Kdo ji bude před zneužitím moci chránit a jakými metodami? Jak neopakovat katastrofální pokusy o vnucování demokracie zemím, ve kterých demokratické volby znamenají přesun moci k eliminacionistům a růst nenávisti ke svobodě, demokracii a pluralismu, což posiluje eliminacionistické choutky?

Od takového skvěle dokumentujícího, informujícího a argumentujícího politologa, jako je Goldhagen, by čtenář čekal víc, než na co by přišel sám. To však nijak nesnižuje jeho obrovskou erudici, již nabyl pečlivým studiem tohoto bolestivého aspektu moderní historie, jež se neustále opakuje a nepochybně bude opakovat.

Worse than War: Genocide, Eliminationism, and the Ongoing Assault on Humanity
(Horší než válka. Genocida, eliminacionismus a pokračující útok na lidstvo)
AUTOR: Daniel Jonah Goldhagen
VYDAL: PublicAffairs 2009
ROZSAH: 672 stran

Počet příspěvků: 3, poslední 7.2.2013 03:14 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.