Vodňanská cihelna „reloaded“

Divadlo Continuo uvedlo ve staré cihelně Exupéryho Citadelu. Divadlo jako iniciační nástroj komunální politiky?

Marie Reslová 24.8.2012
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © foto archiv, divadlo ContinuoČeská pozice

„,Darovat kulturu,‘ říkal otec, ,znamená darovat žízeň. Ostatní přijde samo od sebe.‘ Kdežto ty sytíš nacpaná břicha už předem hotovými nápoji. Láska je volání po lásce. Stejně tak kultura. Spočívá právě v žízni. Ale jak pěstovat žízeň?“ Antoine de Saint Exupéry: Citadela

Divadlo Continuo vytrhlo z všední existence další místo na jihu Čech. V bývalé cihelně, která až dosud sloužila podniku Městského hospodářství Vodňany jako odkladiště všeho možného včetně sběru recyklovatelného odpadu, se po osm srpnových večerů schází divadelní publikum. Až do 22. srpna se tu hraje představení inspirované Exupéryho knihou Citadela. Textem, který letec, spisovatel a autor Malého prince nestihl dokončit, otevřenou sumou jeho úvah o kultuře a tvorbě, lásce, víře, úzkosti, samotě a o mnohém dalším.

Polozbořenou cihelnu Continuo proměnilo v palác na severu Afriky – arabskými ornamenty nasprejovanými na zdi nebo svítícími objekty z nalezených odpadků. Cihelná pec je věží citadely. Dřevěný krov nad výrobní halou nebem nad arabskou pouští. Pod nohama diváků procházejících objektem celou dobu křupe všudypřítomný písek a štěrk. Kolem obrazy bortících se staveb a vyhasínající kultury. Zvířený prach jako symbol zániku nutí ke kašli a štípe v očích. Jsme ve světě, který se rozpadá. Stejně jako naše jistoty.

Srozuměné publikum je dávno v moci divadelníků. Nebo se aspoň snaží. Ale je tu i bodrá partička s pivem. Její mluvčí svéhlavě hlásí, co vidí: ne, ne, žádného krále pouště opuštěného Bohem, ale směšného chlapa, který si furt sype na hlavu písek a něco pateticky vykřikuje. Pak se konečně stane „zázrak“, poznámky stranou řídnou a tváří v tvář tanečnicím a tanečníkům, jejichž těla se přelévají a útočí na sebe v pouštním písku, zmizí docela.

Exotická zpěvačka z Keni, už v civilu, ale opět oním zvláštním hlasem, který jsme my, Evropané, už zapomněli, prochází pískem, míjí publikum a mizí kdesi venku. Dlouhé ticho, jen dech a kamínky pod nohama, který ta stovka lidí ostýchá přerušit potleskem.

Na téma podobenství, která si Exupéry zapsal ve stylu staré arabské litanie, v Citadele tančí, zpívají a deklamují performeři, hudebníci a výtvarníci z devíti zemí světa. Mluví mnoha jazyky. Ale podstatnější než slova – často „větší“ než možnosti účinkujících je vůbec vyslovit – jsou obrazy, mimoslovní, občas až nepříjemně fyzické vjemy, které se na konci složí v nějaký celek. Nebo možná právě to ticho na konci, v němž cítíme, že jsme s ostatními spojeni. Minimálně společným zážitkem.

Vidět věci pod povrchem

Rok co rok v létě se od poloviny devadesátých let pokoušejí lidé z Divadla Continuo i jejich „letní hosté“ objevovat paměť staveb či krajiny na jihu Čech a významy či vzkazy v nich ukryté. Dílem jako komedianti nabízející zážitky, jež se přihlížejícím mohou proměnit v silnou vzpomínku, nebo také rozplynout v nic. Dílem trpěliví misionáři, kteří vytrvale mluví o záležitostech ducha v době materiální. Continuo je divadlo snových obrazů a překvapivých výtvarných instalací vycházejících z genia loci místa. Opakují se v nich motivy cesty, pouti, hledání, utkvělých vzpomínek.

Od roku 1995 sídlí Continuo se svým proměnlivým mezinárodním souborem na statku Švestkový Dvůr nedaleko jihočeských Malovic, kde své projekty připravuje. Nepracuje s divadelním textem v obvyklém slova smyslu. Inscenace vznikají kolektivní improvizací na téma. Spíš než s divadelní iluzí se tu zachází s divadelní magií, která má svůj původ v rituálu a jíž je třeba se odevzdat. Teoreticky se divadlo hlásí k tvůrcům druhé divadelní reformy – Grotowskému či Barbovi. Jejich premisy ale interpretuje po svém.

Několik let Continuo objevovalo divadelní možnosti renesančního zámku Kratochvíle. Před několika lety zas vyvezlo početné publikum do krajiny u Netolic lokálkou. V polích ze tmy vystupovaly události z dávné i nedávné minulosti místa. Před dvěma lety jedna z nejsilnějších inscenací souboru zpřítomnila malé dějiny schwarzenberského statku Rábín. „Jiný“ svět obyvatel lokality, kde se zastavil čas. Loni se publikum brodilo blátem na kilometr dlouhé pouti kolem rybníka Otrhanec, jenž se proměnil v jezero Grus Grus, a sledovalo mnohoznačné obrazy na téma člověk a pták.

Divadlo na praktické použití?

Continuo pracuje s výlučnou fantazií, ale není to žádný elitářský spolek. Vždycky bere do hry nejen místo, ale i lidi, kteří v něm žijí. Početné publikum se tradičně sjíždí z okolí, Budějovic i z Prahy. A jakkoli lze uvěřit, že divadelní událost zůstane zapsaná kdesi v rodokmenu místa, kde se odehrála, reálně po ní vždy znovu nastává všední den.

Vodňanská Citadela ale možná bude výjimkou. Představení totiž vstoupilo i do praktického rozhodování o budoucnosti průmyslového objektu, v němž se hraje. Představení mají objevit a prověřit možné využití dnes už vlastně unikátní stavby. Místostarosta Vodňan Pavel Janšta říká, že v ní může vyrůst společenské centrum nebo třeba jízdárna. Prostor hlavní haly s podlahou pokrytou pískem by koneckonců byl pro takový účel ideální.

Hlavní prý je dát prostoru šanci, aby si sám o své budoucí využití řekl. A být otevřený. To nejsou slova, která bychom slýchali od komunálního politika každý den.

Pavlu Janštovi ještě není třicet, ale rozhodně nepůsobí jako snílek. Vystudoval politologii. Před dvěma lety se v době předvelikonočního půstu vydal pěšky z Vodňan do Jeruzaléma a napsal o tom knihu. S partou vrstevníků, kteří chtějí vrátit do Vodňan nejen kulturu, ale i důvěru, založil občanské sdružení Vodňany žijou. Zúčastnil se komunálních voleb v roce 2010, vyhrál a stal se místostarostou.

Janšta je také za multižánrovým letním festivalem, jehož třetí ročník se ve Vodňanech právě odehrává. Ten první byl na téma Co žere české maloměsto. Letos se konala architektonicko-sochařská dílna s názvem Re:vodňany. Téma: iniciace zanedbané stráně za městem. Výsledky budou zveřejněny na vernisáži 25. srpna.

Zdroje jsou

Když člověk chvíli Pavla Janštu poslouchá, uvědomí si, že „zdroje tu opravdu jsou“, ale úplně jiné, než si svého času představoval Vladimír Špidla. Nesmíme je ale hledat na ministerstvu financí nebo v městské pokladně. I Janšta přiznává: „Jakmile by se na tyhle kulturní a průzkumné projekty měly natvrdo vydat peníze z obecní kasy, narazilo by to.“

Spolupráce divadelníků z Continua s vodňanskou radnicí probíhala trochu jako „směnný obchod“. Město připravilo značení cesty do areálu cihelny a využilo divadelní projekt k tomu, aby zaměstnanci Městského hospodářství vyklidili z cihelny letitý binec. Když ale divadelníci potřebovali přesunout hromadu štěrku do jiné místnosti, než kde původně byla, poskytlo město jen techniku, práci si museli zaplatit z vlastních zdrojů. Na každé představení dostaly Vodňany 45 volných lístků. A ty poskytly mimo jiné i lidem, kteří léta v objektu pracují, aby ho mohli uvidět i jinak, než jsou zvyklí. K nim patřila i ona hlučná pivní partička.

Pavel Janšta věří, že vystavit lidi kultuře se vyplatí a že to opravdu může změnit život města, který si léta spojujeme jen se zmrzlou drůbeží nacpanou v igelitovém pytlíku. Kromě toho, že pracuje na radnici, si místostarosta-politolog doplňuje vzdělání studiem dialogického jednání a improvizace na DAMU u profesora Ivana Vyskočila nebo studuje divadelní antropologii. K čemu to při svém zaměření potřebuje? „Člověk se naučí naslouchat sám sobě i svému tělu, autenticky reagovat. Dialogické jednání rozvíjí intuici a člověk si pak líp uvědomí, co opravdu chce.“

Člověk by si přál, aby lidé jako Pavel Janšta byli předzvěstí nové generace komunálních politiků. Ale i kdyby tomu tak nakonec nebylo, minimálně toto léto lze ve Vodňanech najít hned několik krásných příkladů kulturního optimismu. To není málo.