Toyen se vrátila do Prahy

„Vidím neboť je noc“ se jmenuje výstava probíhající v pražském Museu Kampa pořádaná u příležitosti životního jubilea jeho zakladatelky Medy Mládkové. A volba to byla šťastná. Expozice představuje dílo česko-francouzské malířky Toyen.

Radan Wagner 2.10.2015
Toyen: Půlnoc, erbovní hodina (Minuit L´heure blasonnee, 1961). Olej, plátno,... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Toyen: Půlnoc, erbovní hodina (Minuit L´heure blasonnee, 1961). Olej, plátno,... | foto: Museum Kampa
Toyen: Půlnoc, erbovní hodina (Minuit L´heure blasonnee, 1961). Olej, plátno,...

Výstava Toyen: Vidím, neboť je noc přináší na Kampě pod kurátorským vedením Karla Srpa kvalitní výběr mapující veškeré malířčiny vývojové etapy zaměřující se na téma ženy.

Vlastním jménem Marie Čermínová (1902–1980) je proslulá i tajemná zároveň. Nikdy neposkytovala rozhovory a návštěvy přijímala jen vzácně. (Mezi výjimky lze řadit právě Medu Mládkovou, která malířku poznala a přátelila se s ní v době, kdy žila v Paříži. V padesátých letech minulého století v rámci publikační činnosti ve svém exilovém nakladatelství Edition Sokolova vydala malířce první francouzskou monografii. Meda Mládková spolu s manželem Janem Mládkem dostali od Toyen darem několik děl, která jsou rovněž součástí nynější pražské výstavy.)

Meda Mládková spolu s manželem Janem Mládkem dostali od Toyen darem několik děl, která jsou rovněž součástí nynější pražské výstavy

Toyen posléze, zvláště od konce šedesátých let, komunikovala se světem jen svým nejednoznačně uchopitelným a dráždivě temným dílem. Ani paměti či žádné teoretické nebo programové stati po malířce nezůstaly. O jejím životě víme velmi málo, a tak se zde otevírá prostor dokonce pro různé legendy i dohady o rodinném zázemí či kontakty s kontroverzními osobnostmi včetně Lenina a její účastni na Říjnové revoluci v Rusku.

Snad více než u jiných umělců je pro stoupence surrealismu (oficiálně počínajícího Prvním manifestem z roku 1924) významný soukromý život, podvědomé prožitky a vtíravé počitky, tedy impulzy pro tvoření jinak ve výsledku celkem zakódovaného díla. Toyen tedy v tomto ohledu nejde divákovi příliš vstříc a „čtení“ obrazů ponechává pouze na jeho zkušenosti a představivosti. Typickým příkladem tak může být i snad nejznámější obraz Toyen z roku 1937 s názvem Spící, který je na výstavě rovněž přítomen (známá postava – tedy prázdný kabát s vlasy a síťkou na motýly v abstraktní krajině s odvrácenou hlavou).

Křehká „múza“

Kvalita i jistá exkluzivnost díla Toyen se odráží nejen na atraktivitě výstavy, ale rovněž na trhu s uměním. Právě obraz Spící byl před šesti lety na aukci vydražen za 23 milionů korun a další její klíčová díla (Ztroskotání ve snu, Člověk z klihu, Po představení či Finis terrae) si vedla s podobným úspěchem. Toyen tak figuruje mezi první dvacítkou nejdráže prodaných obrazů na trhu hned pětkrát.

Toyen: Spící (1937). Olej, plátno, 81 × 100 cm (soukromá sbírka, Praha).

Toyen: Spící (1937). Olej, plátno, 81 × 100 cm (soukromá sbírka, Praha).

„Sbohem, já jsem malíř smutnej,“ říkávala Marie Čermínová, tehdy už (od roku 1922) Toyen při loučení se svými přáteli. Stala se tajemnou a uznávanou osobností evropské meziválečné avantgardy. Vlastní život a totožnost však nadále důsledně skrývala a svérázným projevem či zjevem mnohdy své okolí šokovala či mystifikovala. Sama tvrdila, že žádnou rodinu ani minulost nemá. O svém dětství nikdy nemluvila, ale pozdější obrazy ve svých výjevech a reáliích ledacos naznačují. Její veřejný život tak začíná až v sedmnácti letech, kdy se v Praze přihlásila na Uměleckoprůmyslovou školu.

Rok 1922 znamenal zásadní proměnu. Po předčasném ukončení studia odjela na prázdniny k Jadranu na ostrov Korčula, kde se seznámila s Jindřichem Štýrským – malířem a vzápětí i nejbližším partnerem osobním i uměleckým. Tato „žena odnikud“ chodila zpočátku v mužském oblečení a s rádiovkou na hlavě, krátkým sestřihem, rukama v kapsách a věčnou cigaretou v koutku úst. O sobě také mluvila jen v mužském rodě.

Lesbické sklony zde byly zřejmé, ale nikdo z pamětníků si netroufl odhadnout, zda jde o prostý fakt, provokující hru, či hlouběji motivovanou stylizaci

Vše podstatné však soustřeďovala na malování. Hned v následujícím roce vystavovala se Štýrským na slavném Bazaru moderního umění v Rudolfinu a stali se členy prestižního uskupení Devětsil. Zde se sblížila s řadou tvůrců – především se spisovateli a básníky, pro něž se stala křehkou „múzou“, s fascinujícíma očima, což se jí však protivilo. Nabídky k těsnějším vztahům, coby odpůrkyně manželství, odmítala (citlivý architekt Bedřich Feuerstein byl do ní nešťastně zamilován a byl to prý jeden z důvodů jeho sebevraždy). Její intimní život byl podle všeho nekonformní, smyslný, ale blíže neznámý.

Lesbické sklony zde byly zřejmé, ale nikdo z pamětníků si netroufl odhadnout, zda jde o prostý fakt, provokující hru, či hlouběji motivovanou stylizaci. Ženu zobrazovala v různých pozicích i rafinovaných až pornografických detailech, muže však výhradně pouze coby osamocený vztyčený falus. Erotikou obecně se tedy s nebývalou chutí a otevřeností zabývala často ve svém bohatém i skandalizovaném díle, jak také výstava na Kampě náležitě dokládá.

Sepětí s Prahou

Rovněž o významu či původu jejího pseudonymu se vedly spory. Její rodné město však bylo významnou, i když skrytou inspirací. S Prahou byla tajemná Toyen těsně spjata, avšak mnoho konkrétního nevíme. Uveďme tedy v krátkosti několik vzácných svědeckých stop.

Po odchodu z domova v šestnácti letech pracovala v jakési žižkovské továrně na výrobu mýdla, odkud se pravidelně vracela Husovou třídou. Více není známo. Pozdější stopa vede na protější vltavský břeh. Jistý čas prý bydlela také přímo na Smíchovském nádraží, kde byl její švagr přednostou. Tak to alespoň zmiňuje malířčin blízký přítel Jaroslav Seifert ve svých pamětech.

Toyen: Opuštěné doupě (1937). Olej, plátno, 113 x 77,5 cm (Galerie výtvarného umění v Chebu).

Toyen: Opuštěné doupě (1937). Olej, plátno, 113 x 77,5 cm (Galerie výtvarného umění v Chebu).

Toyen neměla ráda svou minulost, původní jméno ani ženský rod. Bytostnost promítala do umění a lidskou identitu ztvrzovala cílevědomou cestou i neochvějným občanským postojem. Měla výjimečně otevřený vztah k snovým, přízračným a erotickým vizím, které se staly základními pilíři její tvorby, vedoucí od primitivismu, přes poetismus až k surrealismu. Sama sobě však nebyla vnějším modelem. Její malířské či kresebné záznamy evidentně nepostihovaly ani konkrétní prostředí, ve kterém se běžně pohybovala. Praha jí však byla domovem a podstatným východiskem.

Po dočasném pařížském pobytu ještě v atmosféře vlastního poetismu (ztotožnění básníka a malíře) respektive artificialismu (1925–1929) se spolu se Štýrským vrátili domů a účastnili se kulturního života. Byli i u první manifestace surrealismu u nás – podíleli se na veliké a zásadní výstavě Poesie 32 s mezinárodní účastí (Arp, Chirico, Miró, Klee, Ernst a další). Heslem je: Svoboda a imaginace!

V letech 1941–1945 ukrývala v koupelně své garsonky v Krásově ulici na Žižkově židovského básníka Jindřicha Heislera, který tak neskončil v koncentračním táboře

„Mužská“ Toyen s „ženským“ Štýrským vystavovali dále se Skupinou surrealistů v ČSR či jen ve dvojici – například v legendární Aventinské mansardě, která se nacházela v Purkyňově ulici čp. 4 na Novém Městě. Během druhé světové války vešlo jejich „zvrácené a hříšné“ umění do ilegality, surrealismus plný „nástrah a nebezpečí“ byl zapovězen. Toyen se navíc rozhodla k odvážnému kroku. V letech 1941–1945 ukrývala v koupelně své garsonky v Krásově ulici na Žižkově židovského básníka Jindřicha Heislera, který tak neskončil v koncentračním táboře.

V té době však přišla další rána: její dlouholetý přítel Štýrský zemřel ve svém smíchovském bytě na srdeční slabost i alkoholovou devastaci. Toyen mu nechala ze skromných prostředků postavit originální náhrobek na Olšanských hřbitovech.

Druhý dech... a ústraní

Toyen: Magnetová žena (1934). Olej, plátno, 100 x 73 cm (soukromá sbírka, Paříž).

Toyen: Magnetová žena (1934). Olej, plátno, 100 x 73 cm (soukromá sbírka, Paříž).

V poválečném roce 1947 malířka opouští s Heislerem Prahu nastálo. Usadili se v Paříži, avšak jejich společné štěstí netrvalo dlouho. Nevšední básník zemřel náhle v lednu roku 1952 ve věku třiceti devíti let. V následné době se však Toyen v Paříži konečně aklimatizovala a chytá druhý dech – intenzivně maluje a pořádá vlastní výstavy. Nemá již žádného českého souputníka, o to více se sbližuje s předními surrealisty André Bretonem a Benjaminem Péretem; a vybudovat novou existenci jí pomohl mimo jiné i Ferdinand Peroutka. Po rozpuštění pařížské surrealistické skupiny v roce 1969 se osamělá Toyen stáhla nadobro do ústraní, k malování vizí, přeludů a nekonečných hlubin noci.

Výstava na pražské Kampě shromažďuje řadu známých obrazů i dosud nevídané zápůjčky ze soukromých či státních sbírek domácích i zahraničních. Hlavní tematickou linií je ženské tělo, celková interpretace expozice se však neobrací k obvyklým psychoanalytickým symptomům a lákavým interpretacím, ale dle kurátora Karla Srpa spíše k „ontologii zjevování“.

Časově je výstava vymezena počátečními obrazy z období primitivismu (kolem poloviny dvacátých let) přes období třicátých a čtyřicátých let až po vrcholné pařížské období pozdního magického surrealismu z druhé poloviny let šedesátých.

Toyen: Vidím neboť je noc

Toyen: Bez názvu (30. léta 20. století). Kresba tužkou, frotáž, akvarel na papíře, 39,7 x 27,2 cm. Vpravo dole přípis: pro p. Mládka Toyen (Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových).

Toyen: Bez názvu (30. léta 20. století). Kresba tužkou, frotáž, akvarel na papíře, 39,7 x 27,2 cm. Vpravo dole přípis: pro p. Mládka Toyen (Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových).

  • Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových
  • U Sovových mlýnů 2, Praha 1
  • Výstava potrvá do 3. ledna 2016
  • Vstupné: 120 Kč základní, 60 Kč studenti a senioři

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.