Taneční hudba o ničem?

Mluví se o úpadku. Ale jsou příznivci elektronické hudby opravdu hloupější než jejich předchůdci, kteří tančili na jazz nebo rock and roll?

Kanadský DJ Deadmau5 při dubnovém vystoupení v Ottawě. foto: © ReutersČeská pozice

Kanadský DJ Deadmau5 při dubnovém vystoupení v Ottawě.

V diskusích o kvalitách současné hudby dochází laická veřejnost často k závěrům, že vše, co za něco stojí, už bylo vymyšleno dříve a že soudobí interpreti pouze recyklují své talentovanější předchůdce. Samozřejmě v horší kvalitě. Tento úhel pohledu je však přinejmenším zavádějící. Hypoteticky vzato, nahrávali by Led Zeppelin nebo Beatles stejně kvalitní desky, kdyby tvořili dnes? Přirozeně se nabízí kladná odpověď, jiná věc je, jak by taková alba asi zněla. Nebyl by takový Seržant Pepper (se všemi elektronickými a dubstepovými kudrlinkami) učebnicovým příkladem muziky, kterou dnes považujeme za průměrnou, ale za dvacet třicet let ji budeme velebit?

Autor článku rád vzpomíná na hospodskou konverzaci pár let zpátky, kdy mu jeden vyznavač drum and bass tvrdil, že tento žánr je pro něj – promiňte ten oxymóron – moderní klasická hudba. Tehdy se tomu třicátníkovi vysmál. O pár let později uznal, že se vysmíval přinejmenším hloupě.

Krátkozrakost posluchačů odmítajících současné muzikanty dle mého názoru spočívá (pokud pomineme žánrové preference, které se přirozeně mohou lišit) především v tom, že si neuvědomují kontexty ve vývoji moderní hudby, která za posledních více než sto let prošla několika revolučními vlnami. V jejich průběhu se na opačných stranách barikády zjevovali až archetypální soupeři – progresivní umělci proti konzervativně laděným posluchačům, kteří pohoršeně osočovali neokoukané interprety z kažení mládeže a znásilňování umění. Právě tyto „delikventy“ dnes vystavujeme na piedestaly jako všeobecně uznávané architekty populární hudby.

Od jazzových improvizací k máničkám

Omladina dvacátých let utíkala před obecnou konformitou k temperametním jazzovým improvizacím černošských mistrů, o třicet let později pak adolescenti éry rock and rollu revoltovali proti povrchnosti amerického snu. Ve výčtu nelze opomenout punkovou kulturu, která se vynořila v Anglii ve druhé polovině sedmdesátých let - její vyhraněnost bila do očí snad ze všech nejvíc.

Jeden rozdíl však přece jen v souvislosti s dnešním stavem spatřit lze. Tím, jak se žánry (a subkultury s nimi spojené) v průběhu minulého století rozvíjely a větvily, docházelo i k čím dál  větší polarizaci posluchačské základny. Například ve druhé polovině osmdesátých let se už hudební nadšenci v Československu mohli vymezovat proti kultuře normalizačnímu popu poslechem temné syntetizátorové hudby Depeche Mode či Kraftwerk, nošením křiváků, čír, nebo mániček, skandováním na režimem nevítaných bigbeatových a punkových koncertech, ale též se mohli nechat unášet vznikajícím fenoménem grafitti a pohoupávat se do rytmu prvních tuzemských hiphopových desek (pamětníci budou se slzou v oku vzpomínat na legendární formaci Manželéa jejich slogan: „Jó, Jižák, to je město snů!“).

Houslistka Lindsey Stirling ve své tvorbě kombinuje prvky klasické hudby a dubstepu. Podobné prolínání žánrů bylo možno slyšet před několika lety i u Vanessy Mae.

A bude se tančit

Dnes je přirozeně paleta žánrů ještě barevnější, také proto, že se kromě subžánrů objevují i žánry pomezní, které plní funkci jakýchsi odstínů (pokud by byl hip hop modrou a elektronická hudba fialovou barvou, můžeme si například trip hop představit jako indigo). A snad žádný hudební styl (s výjimkou rocku) není tak fragmentizován jako právě elektronická taneční hudba, známá mezi kritiky a fanoušky pod zkratkou EDM. Obrovské oblibě se dnes těší dubstep, který v minulé dekádě pořádně otřásl výsadním postavením hip hopu na poli mainstreamu.

„Pokud je vám mezi patnácti a pětadvaceti lety, tohle je váš rock’n’roll,“ říká Michael Rapino, šéf největší světové promotérské skupiny Live Nation Entertainment. Odkazuje tím mimo jiné na 50. a 60. léta minulého století, kdy mladí lidé rock and roll nejen poslouchali, ale také na něj tančili, podobně jako se chovali jejich „jazzoví“ předchůdci. Právě generace dnešních teenagerů a dvacátníků často považuje taneční složku za velmi důležitou, což pak může v konečném důsledku působit dojmem, že je tento druh hudby „o ničem“. Neliší se tím od svých předchůdců.

Jonathan Bogart ve svém rozsáhlém článkupro americký magazín The Atlantic napsal: „To, že elektronická taneční hudba často vyhýbá vyšší myšlenkovým procesům, ještě neznamená, že jsou její posluchači tak hloupí, jak někteří kritici předpokládají.“

Kanadský DJ Deadmau5 věří, že kvalita se rodí především ve studiu.

Spoustě lidí (zejména pak těm ze „staré školy“) zase leží v žaludku způsob živé produkce elektronické taneční hudby. Tvrdí, že klasickému živému hraní nesahá ani po kotníky. Jenže není porovnání rockového koncertu s taneční party tak trochu mícháním „jablek s hruškami“? Je to jako říkat, že chilli je chutnější než višňová marmeláda, protože je pálivější.

Brblání toho druhu rozlítilo i Joela Zimmermana, vystupujícího pod pseudonymem Deadmau5. Populární kanadský DJ se na svém bloguobul do všech kritiků a „haterů“ (dnes klíčové slovo ve slovníku každého blogera). V příspěvku se upřímně doznal k tomu, že se na koncertech taneční hudby pouští reprodukovaná muzika, zároveň však vysvětlil, že není v lidských silách obskakovat naživo všechny stopy.

„Mé dovednosti a dovednosti ostatních tvůrců zazáří tam, kde zazářit potřebují – v tom proklatém studiu, na těch zatracených nahrávkách, protože to je to, co se počítá. Lidé nemohou čekat, že ten frajer, co stojí na pódiu za laptopem, bude vymýšlet nové skladby za pochodu. Moje show je živá do té míry, do jaké jen může v současné době být. EDM určitě bude ještě vyvíjet, ale jsem si jistý, že několik klíčových principů zůstane pořád stejných.“

Staticky však působili na živých vystoupeních už i avizovaní Kraftwerk, němečtí inovátoři, kteří od začátku 70. let udávali spolu s britským producentem Brianem Enem tón v nastupující vlně elektronické hudby, i když každý jiným způsobem – Eno se zaměřil spíše na ambientní (prostorovou) muziku, v roce 1978 dokonce vydal desku Music For Airports, kterou chtěl lidem zpříjemnit čekání na letištích.

Není nutné milovat všechny existující žánry. Umění je krásné i v tom, že dává možnost výběru a nefunguje na principu „panna, nebo orel“. Stačí snažit se pochopit, co naplňuje posluchače žánru, jenž nám třeba není úplně po chuti.

Urvisu … Pokračování nahoře. 6:10 8.9.2012
Jan_Macháček Ale no tak... trochu si to zobecněte... 7:21 5.9.2012
Urvisu … Ani v beletrii? 12:12 6.9.2012
Urvisu … Neškemrat o soucit, vyčkat :) 20:35 3.9.2012
Urvisu … Facebook 0:14 2.9.2012
Urvisu … Pokračování nahoře. 0:57 4.9.2012
Jan_Macháček V tom případě jsem rád za Vaši reakci :) 20:20 29.8.2012

Počet příspěvků: 108, poslední 9.9.2012 01:57 Zobrazuji posledních 100 příspěvků.