Španělský spor o dědictví po Francisku Frankovi

V životopisném hesle ve Španělském biografickém slovníku není kontroverzní generalissimus ani jednou nazýván diktátorem.

Jiří Kasl 25.6.2011
Francisco Franco Bahamonde (1892–1975), který vládl ve Španělsku v letech 1936 až 1975 a byl jedním z hlavních aktérů kruté občanské války v období 1936 až 1939, nepřestává v této zemi vzbuzovat protichůdné emoce. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Francisco Franco Bahamonde (1892–1975), který vládl ve Španělsku v letech 1936 až 1975 a byl jedním z hlavních aktérů kruté občanské války v období 1936 až 1939, nepřestává v této zemi vzbuzovat protichůdné emoce. | foto: archivČeská pozice
Francisco Franco Bahamonde (1892–1975), který vládl ve Španělsku v letech 1936 až 1975 a byl jedním z hlavních aktérů kruté občanské války v období 1936 až 1939, nepřestává v této zemi vzbuzovat protichůdné emoce.

Krátce poté, co byla koncem května představena v Madridu první polovina z 50 svazků Diccionario Biográfico Espanol (Španělského biografického slovníku), stala se Královská akademie historie, jež jej vydává, terčem tvrdé kritiky. Příčinu k tomu zavdali někteří polemičtí autoři hesel. Především historik Luis Suárez Fernández, který v životopisném hesle věnovaném Francisku Frankovi ani jednou nenazývá „generalissima“ diktátorem.

Protichůdné emoce

Francisco Franco Bahamonde (1892–1975) byl jedním z hlavních aktérů kruté občanské války v letech 1936 až 1939, jedné z velkých tragédií 20. století, která silně zasáhla do života několika generací Španělů. Jeho kontroverzní osobnost nepřestává vzbuzovat protichůdné emoce.

Na jedné straně je pravdou, že pozvedl zbraň proti zákonně zvolené vládě a po vítězství v občanské válce nastolil tvrdý režim, který se v počátečním období nekompromisně vypořádal se svými odpůrci. Dodnes má za to sympatie zastánců přísných pořádků. Na druhé straně mu nelze upřít, že politicky sjednotil zemi, vyvedl ji z bídy a v zahraniční politice dokázal využívat zájmy mocností ve svůj prospěch.

Otevřete-li však knihu, v níž se dočtete, že Francisco Franco byl odvážným vojákem, který se zúčastnil státního převratu proti chaotické vládě s cílem obnovit demokratickou monarchii, pomyslíte si patrně, že jde o jeden z příběhů o „kruciátě“ používaných v propagandě frankistického režimu. A velmi vás překvapí, uvědomíte-li si, že nejde o politický pamflet, ale o Španělský biografický slovník, který bude v úplnosti obsahovat 43 tisíc hesel v 50 svazcích, monumentální dílo vydané po dvanácti letech Královskou akademií historie, jež španělskou státní pokladnu přišlo na 6,4 milionu eur.

Polemická tvrzení

Slovníkové heslo o Frankovi v rozsahu pěti stran 20. svazku věnuje španělské občanské válce jediný odstavec a obsahuje polemická tvrzení, například: „Vytvořil autoritativní, nikoli však totalitní režim.“ Autorem hesla je 86letý medievalista Luis Suárez Fernández, který je spjatý s Nadací Franciska Franka a měl výsadní přístup k rodinnému archivu caudilla.

V hesle není ani jediná zmínka o frankistické represi během válečného konfliktu a po něm, ačkoli je nevyvratitelná a doložená renomovanými historiky, jako je Julián Casanova nebo Paul Preston. V souvislosti s heslem o Frankovi britský hispanista dokonce prohlásil: „Je to stejné, jako kdyby v Německu příručka financovaná státem obsahovala heslo o Hitlerovi napsané člověkem, který se netají, že je nacista.“

V roce 2002 vyšla v češtině Prestonova monografie o Frankovi a nejnovější prací tohoto britského hispanisty je El holocausto espanol (Španělský holocaust), v níž je uvedeno, že v rukou povstalců proti republice skončilo více než 150 tisíc nevinných obětí. Na seznamu, který sestavil známý aktivistický soudce Baltasar Garzón o represi nacionalistů, bylo do roku 2008 nashromážděno 143 353 jmen.

Heslo se nese v oslavném tónu: „Když se v roce 1912 zhoršila situace v Maroku, Franco tam byl vyslán s dalšími důstojníky. Do boje se zapojil 19. března toho roku jako velitel jedné jednotky pravidelné armády. Brzy se proslavil chladnokrevnou odvahou, kterou projevoval na bitevním poli.“ A pokračuje: „Vytvořil autoritativní, nikoli však totalitní režim, protože politické síly, které ho podporovaly..., se sjednotily do hnutí a podřídily se státu. Dlouhá, téměř tříletá válka mu umožnila porazit nepřítele, který měl zpočátku převahu. Od prvního okamžiku vyhlašoval svůj záměr, aby jím uskutečňované reformy vyústily v monarchii, ale bez politických stran či liberálního zřízení, avšak vyhlásil ji za konfesně katolickou.“

Francisco Franco Bahamonde (1892–1975)

Španělský generál a hlava státu. Narodil se v rodině důstojníka španělské armády. V roce 1910 absolvoval studium na Vojenské akademii v Toledu. Brzy získal pověst svědomitého a schopného důstojníka, což mu zajistilo rychlý postup ve vojenské kariéře. Roku 1923 se stal velitelem španělské cizinecké legie v Maroku. Zúčastnil se bojů proti rifským povstalcům vedeným Abd al-Karímem.

Díky svým velitelským schopnostem se v roce 1926 stal nejmladším brigádním generálem ve Španělsku a o dva roky později ho vojenská vláda generála Prima de Rivery jmenovala velitelem nové důstojnické akademie v Zaragoze. Po svržení monarchie v roce 1931 byl vládou Španělské republiky suspendován a převelen na Baleárské ostrovy. Když o dva roky později pravicová koalice republiky zastavila a zvrátila velkou část reforem, vypuklo povstání horníků v Asturii. Franco se zasloužil o vyslání koloniálních jednotek Regulares k jeho potlačení.

V roce 1935 byl na popud konzervativců, kteří začali získávat ve Španělské republice převahu, jmenován náčelníkem generálního štábu španělské armády. Parlamentní volby o rok později přinesly vítězství levicové Lidové frontě a armáda připravovala puč. Franco se připojil ke spiklencům a v červenci 1936 stanul v čele vojenského tažení proti republice. Koncem září 1936 se stal generalissimem povstalecké armády a 1. října byl zvolen hlavou státu.

Následujícího roku ovládl nacionální politickou stranu Falanga, která se stala oporou nového režimu. Falangu spojil s tradicionalistickým roajalistickým hnutím a zakázal politickou opozici. Jeho vojsko se těšilo podpoře nacistického Německa a fašistické Itálie, kdežto vojsko republikánů podporoval Sovětský svaz a v řadách mezinárodních brigád bojovali za republiku zahraniční dobrovolníci včetně československých.

Občanská válka oficiálně skončila 1. dubna 1939, brzy po Frankově dobytí Madridu. Do exilu natrvalo odešlo téměř čtvrt milionu lidí – nejen republikánských bojovníků, politiků, funkcionářů, ale i významných intelektuálů. Po vypuknutí druhé světové války Franco vyhlásil neutralitu a odolal tlaku nacistických a fašistických sil přijmout antisemitské zákony.

Už v roce 1947 španělský vůdce (caudillo) formálně obnovil monarchii a stal se doživotním regentem, ale teprve roku 1969 ohlásil za svého nástupce prince Juana Carlose Bourbonského. Jeho režim byl především konzervativní a pravicový a kladl důraz na pořádek a stabilitu. Jeho velkou oporou byla katolická církev. Po skončení druhé světové války země nejprve nesla tíživé hospodářské důsledky izolace, která skončila v roce 1953, kdy Španělsko uzavřelo obchodní a vojenské spojenectví s USA.

O dva roky později se Španělsko stalo členem OSN. Za úspěch Frankovy vlády se považuje ekonomický rozkvět země v letech 1959 až 1973. I ekonomicky liberalizované Španělsko však bylo nadále silně centralizovaným státem, v němž se netrpěla politická opozice. Vůdce (caudillo) vládl zemi bezmála 40 let. Zvrat nastal až po diktátorově smrti v roce 1975, kdy se země demokraticky transformovala v parlamentní konstituční monarchii.

Politické souvislosti

Vydané díly slovníku, které končí písmenem „h“, se zatím prodávají jen prostřednictvím webové stránky Královské akademie historie a už se objevují hlasy, aby byly stažené z prodeje. Pozornost také vzbudilo, že se na sestavování slovníku nepodíleli významní historici Španělska 20. století – vedle Casanovy a Prestona například Josep Fontana nebo Ángel Vinas.

Ministryně kultury současné levicové vlády Ángeles González-Sindeová požaduje přepsání hesel, která dle ní neodpovídají realitě nebo nejsou napsaná s akademickou objektivitou. Někteří Španělé považují Královskou historickou akademii za zastaralou. Její prezident Gonzalo Anes ji však hájí jako konzervativní instituci a na otázku deníku El País, zda si myslí, že Franco byl diktátorem, odpověděl: „Měl několik období a jednal různě podle těchto období. Bylo několik Franků. A žádný z nich se mi nelíbil.“

Francisco Franco měl několik období a jednal různě podle nich. Bylo několik Franků.

Při slavnostním představení slovníku Anes zdůraznil, že projekt podnítily jeho dobré vztahy s Josém Maríou Aznarem, předsedou konzervativní vlády v letech 1994 až 2004. A v roce 1998 mu na půdě akademie vyložil nutnost sestavení slovníku. V hesle o Aznarovi je několik odstavců věnováno úspěchům hospodářské politiky jeho vlády a jediný řádek o událostech po 11. březnu 2004, kdy teroristické útoky na madridských nádražích zabily 191 lidí a téměř dva tisíce zranily. Aznar se tehdy pokusil svést vinu na baskické teroristy z ETA, i když důkazy jasně naznačovaly, že viníky jsou islámští teroristé.

Zákon o historické paměti

Mnozí konzervativní Španělé mají pro Franka slabost a nesnášejí současnou socialistickou vládu Rodrígueze Zapatera, jež je u moci od března 2004. Právě socialistický premiér se zasloužil o oživení diskuse o občanské válce. V prosinci 2007 španělský parlament přijal zákon o historické paměti, který odsuzuje Frankův režim a umožňuje finanční odškodnění obětí i pomoc lidem, kteří se snaží najít své zavražděné příbuzné, většinou pohřbené v neoznačených hromadných hrobech.

Zatímco 50 tisíc obětí republikánské represe bylo otevřeně oceňováno počínaje rokem 1939, tisíce obětí nacionalistického vraždění nebyly ani identifikované. Monumentálním památníkem války je obrovská, do skály vytesaná bazilika svatého Kříže v Údolí padlých, kterou za strašlivých podmínek budovali političtí vězni od roku 1940 víc než 18 let. V bazilice je pochovaný Francoi zakladatel španělské Falangy José Antonio Primo de Rivera.

Zpočátku toto pietní místo, které leží necelých 60 kilometrů severozápadně od Madridu a je označené křížem vysokým 108 metrů a viditelným ze vzdálenosti víc než 40 kilometrů, sloužilo jako místo odpočinku padlých nacionalistů, ale později se tam začaly pohřbívat i ostatky republikánů. Dle zmíněného zákona z roku 2007 je Údolí padlých oficiálně památníkem všech obětí občanské války a pozdější politické represe. Dnes je to odpolitizované místo, určené výhradně k bohoslužbám a v žádné jeho části se nesmějí pořádat politické mítinky ani akce oslavující občanskou válku, její protagonisty nebo frankismus.

Snaha o vyrovnání se s traumatem španělských dějin 20. století je dodnes bolestná a za jeden z jejích výrazů lze označit i současnou polemiku okolo Španělského biografického slovníku.

Diccionario Biográfico Espanol
(Španělský biografický slovník, 20. svazek, heslo Francisco Franco Bahamonde)
AUTOR: Luis Suárez Fernández
VYDAL: Real Academia de la Historia 2011
ROZSAH: 5 stran