Soumrak v Rudolfinu: Zneklidňující a varovná podívaná

Výstava nastoluje neodbytné otázky po významu a postavení současné figurální malby. Naznačuje, že už není prominentní vizuální disciplínou.

Daniel Pitín: Ztracený architekt (2008). Olej, akryl, kouř svíčky a papír klížený na plátně, 150 x 210 cm. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Daniel Pitín: Ztracený architekt (2008). Olej, akryl, kouř svíčky a papír klížený na plátně, 150 x 210 cm. | foto: Česká pozice
Daniel Pitín: Ztracený architekt (2008). Olej, akryl, kouř svíčky a papír klížený na plátně, 150 x 210 cm.

V těchto dnech probíhá v pražské galerii Rudolfinum výstava pod názvem Nightfall / Soumrak. Jedná se o završení volné trilogie mapující současnou malbu v mezinárodních souvislostech. Nabízí podívanou zajímavou, avšak zneklidňující a varovnou.

Soumrak představuje nové tendence ve figurální malbě s důrazem na střední a východní Evropu. Po předešlých výstavách Beyond Reality (britská scéna) a Motýlí efekt? (česká scéna) se tedy jedná o soubor umělců pocházejících z různých zemí. Sedm autorů má Rumunsko, šest Německo, tři Velká Británie, o něco méně Maďarsko, Rusko, Švédko, Spojené státy, Makedonie a Česká republika. Výstava se do Prahy přesunula z Centra pro moderní a současné umění MODEM z maďarského Debrecínu, kde měla světovou premiéru. Britská kurátorka Jane Nealová zde shromáždila rozličné osobité projevy, které však mají některé formální i obsahové styčné body.

Inspirace novými médii

Výstava nastoluje neodbytné otázky po významu a postavení současné malby, ale také – a to především – po jejím smyslu a zacílení. Nejedná se zde samozřejmě o vyčerpávající přehlídku napříč směry a žánry – spíše o jeden z významných a diskutovaných segmentů současných možností. Ten zahrnuje důraz na figurální tematiku na pozadí krajinného či přírodního prospektu a také jedince vykořeněného a ponechaného mimo navyklé souvislosti.

Příběhy a naznačené situace mohou být divákovi předloženy naléhavě díky více či méně akcentovanému realistickému podání. Malba se tak stává jakýmsi zastaveným filmovým pásem, fotografií či zahuštěnou vizuální informací inspirovanou novými médii – ponejvíce internetem, facebookem a dalšími sociálními sítěmi.

Vybraná díla na výstavě naznačují, že malba není, tak jako v minulosti, prominentní vizuální disciplínou. Poslední léta čerpá a prolíná se s dalšími příležitostmi a vstřebává rozličné impulzy, vjemy a zkušenosti. Po obdobích zatracování a dokonce ohlašování jejího zániku se přeci jen hlásí vehementně o slovo. Vystavené komorní či rozměrné formáty obrazů potvrzují globální provázání a informační bezbřehost i v tomto odvětví.

Motivy jednotlivých protagonistů v střídmé galerijní instalaci rafinovaně mísí zakoušenou realitu, intimní představy a virtuální svět do mnohdy bizarních kompozic. Autoři se tak stávají spíše pozorovateli nepřehledného prostředí než tvůrci vytříbených interpretací a osobitých komentářů. Dobrovolně rezignují v zájmu objektivněji laděné reflexe na kritické zhodnocení a vlastní řešení. V různých, často působivých, variacích přitakávají okolním stavům a procesům.

Odraz současné krize

Výstava příznačně nazvaná Soumrak odráží v úhrnu současnou krizi ovlivňující veškeré oblasti lidské existence. Temná, posmutnělá a někdy až zvrácená atmosféra rezonuje s celkovou situací. Neuchopitelná finanční džungle, pokřivená morálka, ztracená a hledaná identita, ale i dědictví totalitních systémů i způsobů a z toho vyplývající dnešní skepticismus – to je společný jmenovatel sledované přehlídky.

Titul výstavy si organizátoři vypůjčili ze sci-fi povídky Isaaka Asimova z roku 1941. V ní je popsána hypotetická situace, kdy nastane zatmění Slunce a dostaví se vše objímající soumrak. Konec či následky této konstelace jsou v knize jen naznačené a nedoslovené. Zbývá jen veliký a varovný otazník.

Nedávno avizovaný „konec světa“ (zánik starých pořádků a posílení duchovních hodnot) se nekonal. Rok 2012 pokračuje, zdá se zatím, v nastoleném dlouhodobém směřování. Zatímco staří konstruktivisté či vizionáři „vesele“ vystavují na nedaleko pořádaných pražských retrospektivách (Karel Malich, Hugo Demartini, Radek Kratina), mladší kolegové (vesměs třicátníci) se potýkají se soudobými traumaty a nejistotami.

Pověstná šedesátá léta minulého století přinesla vedle existenciálně laděného informelu také „novou citlivost“ a „druhou přírodu“. Optimismus a víra ve vědecko-technický pokrok jsou vystřídány „blbou náladou“, sebepoškozováním a malomyslností. Spřízněná kolektivní sounáležitost je zapomenuta (zapuzena), radost vyvanula. Dnes jsme svědky chaotického roztříštění a ústupu do individuálních zákoutí bolavých duší. Umění již nebývá pomocníkem – nástrojem k vzhlížení a překonávání, ale odrazem rezignace a přešlapování. Očekává se v dohlednu katarze a očista?

„Mejdan je ten tam“

Malíři v nabízeném spektru poukazují na podobné tendence i v jiných disciplínách. Zmiňovány jsou zvláště kritické aspekty úspěšných severských detektivek (Stieg Larsson, Lars Kepler, Johan Theorin) a jejich drsná škola. A také mrazivá poetika apokalypticky vedených filmových snímků Melancholia režiséra Larse von Triera či Another World od Mika Cahilla. Ostatně ani poslední James Bond (Skyfall) již nesrší obvyklým humorem a postrádá pobavený nadhled. Spíš si v souvislosti s výstavou v Rudolfinu vzpomeneme na Richarda Wagnera (Soumrak bohů) či Friedricha Nietzscheho (smrt Boha).

Tématům ohrožení, konečného zúčtování, nebezpečí a ponuré nálady se samozřejmě nemůže vyhnout ani výtvarné umění. Vše objímající zkušenost je zřetelná. Také politický, ekonomický a společenský dopad událostí z 11. září 2001 je citelný a zásadní.

„Válka proti terorismu poskytla perfektní psychologický spouštěč traumatu prostřednictvím vzpomínek na divoké noční můry z hrozby studené války. Všichni umělci na výstavě se narodili v období studené války, většinou dospívali v době pádu Berlínské zdi, mnozí z nich si ještě pamatují pocit z hrozby nukleární války,“ poznamenává Jane Nealová.

Nadějná devadesátá léta slibující změnu a rozkvět byla zapomenuta a po opojném čase přišlo vystřízlivění. „Mejdan je ten tam, strašidlo je tady, strach se později ještě prohloubil působením finanční krize a rozpadu stability uprostřed Evropské unie,“ dodává britská kurátorka výstavy.

Nekompromisní vlna událostí je obsažena ve výpovědi sledovaných umělců. Pražská přehlídka je rozdělena do pěti tematických sekcí:

? Rozbitá krajina a pokřivená krása
? Portrét – zápas o identitu
? Pod příkrovem tmy
? Malba a film
? Doma, ale ne v bezpečí

Adrian Ghenie se „chopil tématu strašidla a personifikoval ho jako rumunského diktátora Nicolae Ceauşescua“, Victor Man „nabízí scénu uvězněnou mezi zoufalstvím a rezignací“, Hernan Bas „odkazuje k dílům dekadentních autorů – Jorisi-Karlu Huysmansovi a Oscaru Wildovi“, Karin Mamma Andersonová upomíná na „temné zápletky krimi dramat a psychologických thrillerů“, Matthias Weischer „osciluje mezi zlověstnou a melancholickou nostalgií“ atd. Na přehlídce je také zastoupen slavný Neo Rauch (měl v Rudolfinu samostatnou a úspěšnou výstavu), jehož „postavy provádějí podivné rituály, které jsou možná nezbytné pro práci, ale zároveň naznačují boj“.

Jediný český zástupce Daniel Pitín k tématu výstavy dodává: „Současná společnost dává ve svých hodnotách přednost tomu, co je úspěch, co je světlo, pozitivní a krásné – soumrak nebo negativní stránku života pak raději odsouvá na okraj… Ale možná že právě odvaha se soumraku nebo temné stránce života postavit, přijmout je, je určitou cestou jak spokojeně žít dál, ale opravdu spokojeně. Přijmout svůj život jako celek, i s tím soumrakem.“ Budiž. Je však zřejmé, že pod tlakem neodbytných médií a nastalé situace tak lidé již dávno žijí. Pozitivní informace nejsou početné a atraktivní.

Dva prestižní okruhy

Přes své mezinárodní rozpětí klade výstava v Rudolfinu důraz na dvě početnější skupiny malířů pocházejících z okruhu Nové lipské školy v Německu a z akademie v Kluži v Rumunsku. Tyto dnes prestižní okruhy mají vliv na podobu a oceňování umění i za svými hranicemi. O tom také svědčí některé generační projevy na naší scéně.

Lipsko je, zdá se, místem temných sil – připomeňme, že zmíněný skladatel Richard Wagner a filozof Friedrich Nietzsche se v této oblasti narodili. Příznačný je pro tento výtvarný okruh figuralismus, popisnost či věcnost (čímsi vždy narušená a zneklidněná), společenskokritický postoj ke společnosti, vzrůstající tenze mezi přírodou a civilizací nebo vnitřní boj s vlastním já. Možná i proto se stal jakýmsi poznávacím logem výstavy obraz Tima Eitela. Na něm je znázorněna hlava odvrácená od diváka. Bez poznaných individuálních rysů hledí kamsi do neznáma. Portrétovanému nevidíme do tváře a nemůžeme vyčíst jeho emotivní pohnutí.

Rudolfinum poskytuje zvolený základní výchozí rámec. Reflektuje se zde dopad chvatně se měnícího světa, různé (zvláště negativní) rozpoložení společnosti, která se dotýkají umělců i samotné malby. Kompozice na obrazech se většinou noří do dramatického šerosvitu s kontrastující přízračnou bělostí postav na pozadí tmy. Jsme prý svědky jakéhosi „neobaroka 21. století“ – atmosféry tíživých námětů a divadelních (filmových) scén. Dnešní proměnné a ohrožené hodnoty nahrazují víru v Boha či jinou přesahující instanci.

Po soumraku a noci obyčejně přichází rozbřesk a den. Doufejme, že nastane světlo i v této malířské tendenci mezinárodního umění, které by také mělo předvídat a ohlašovat lepší časy a pokojnější existenci.

Nightfall

Soumrak / Nové tendence ve figurativní malbě
Galerie Rudolfinum
Výstava potrvá do 24. května 2013.
Vstupné: 120 Kč plné, 70 Kč snížené