Sociální stát deformuje společenské vztahy

Němci jsou stále více zbavovaní sociálních povinností. Nechtějí-li, nemusejí se starat o nemocné, nemohoucí nebo staré rodinné příslušníky.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Propyläen Verlag; AuflageČeská pozice

Na letošních protiromských demonstracích v Česku jejich účastníci mimo jiné tvrdě kritizovali sociální stát a zneužívání dávek. V Německu je sice na podobných akcích v důsledku minulosti této země slyšet méně ostré výroky, ale to neznamená, že v něm neexistuje problém sociálního státu, jehož pomoc se stala pro mnoho lidí náplní života.

Politický a ekonomický poradce a bývalý profesor na Univerzitě v Lipsku Meinhard Miegel se v knize Die deformierte Gesellschaft: Wie die Deutschen ihre Wirklichkeit verdrängen (Zdeformovaná společnost. Jak Němci odmítají vidět realitu) tímto problémem zabývá. A dospívá k závěru, že období blahobytu v západním Německu stejně jako systém státního zaopatření v jeho východní části skončily, což si však společnost ani politici nechtějí připustit. Dle Miegela některé aspekty sociálního státu z minulého století poškozují společnost a deformují společenské vztahy.

Zhroucení penzijního systému

Je to již více než sto let, kdy v Německu rodiče vychovali více dětí, než byl jejich celkový počet – naposledy nahradily děti rodiče, kteří se narodili v roce 1892. Od tohoto roku je dětí méně než rodičů. Tento trend pokračoval v obou částech tehdy rozděleného Německa i po druhé světové válce.

Na začátku sedmdesátých let pak úmrtí převýšila nově narozené – od roku 1970 do 1990, do opětovného sjednocení Německa, o 1,8 milionu. Vzhledem k mnoha možnostem seberealizace není u Němců na prvním místě mít děti, což v důsledku jejich prodlužujícího se věku dožití vede k výraznému stárnutí německé společnosti. To je však v rozporu se základním principem všech pojistek, penzijních a sociálních programů. Ty by totiž měly mít širokou, a zejména mladou základnu platící příspěvky.

Takové zatížení nemůže dle Miegela sociální systém dlouho vydržet a předpovídá například zhroucení penzijního pojištění, o němž se i dnes mnoho lidí si myslí, že je formou spoření, které jim bude později vyplaceno i s úroky. A poté, co se dozví, že se jde o systém, který jim vyplatí, jen kolik může, jsou nemile překvapeni.

Pruská mentalita

Současná diskuse v Německu o sociálním státu dává Miegelovi za pravdu. Podle údajů německého ministerstva sociálních věcí z roku 2012 čeká penzisty obtížná doba. I ti, kteří budou platit 40 let příspěvky vypočítané z 2500 eur hrubé mzdy, mohou počítat jen s existenčním minimem. Mnoho Němců totiž buď takovou částku nevydělává nebo kvůli studiu, nezaměstnanosti či mateřské dovolené nesplňují kritérium 40 let, a proto budou muset s nástupem do důchodu navštívit sociální úřad.

Pruská mentalita se projevovala nejen v německé politické kultuře a řízení hospodářství, ale i ve fungování sociálního systému

Pruská mentalita se projevovala nejen v německé politické kultuře a řízení hospodářství, ale i ve fungování sociálního systému. Zatímco ve Francii a Velké Británii se zdůrazňoval spíše rozvoj a podpora individuálního zabezpečení ve stáří, první německý kancléř v letech 1871 až 1890 Otto von Bismarck byl přesvědčen, že pouze stát dokáže tento úkol zvládnout.

Od té doby má v této oblasti německý stát monopolní postavení a sociální politika či sliby výhod tvoří základ předvolebních kampaní všech politických stran. Za nacionálního socialismu byl sociální systém podřízen stejně jako vše ostatní Vůdci. Občany východního Německa pak po druhé světové válce do tohoto systému zařazovala povinná pracovní docházka a současně je pacifikovaly subvencované ceny zboží. V západním Německu přežil sociální stát coby zbytek státních struktur.

Závislost na státu

O Němcích se traduje, že kdyby se měli rozhodnout mezi svobodou a pořádkem, zvolí pořádek. Dle Miegela je dnešní sociální systém důsledkem této jejich mentality. Němci jsou stále více zbavováni sociálních povinností. Kdo nechce, nemusí se starat o své nemocné, nemohoucí nebo staré rodinné příslušníky.

Zabezpečení na stáří až po náhradu zisku v případě špatné úrody přebírá stát, což vede k uvolnění rodinných, sousedských či sociálních vztahů a urychluje rozpad soudržnosti společnosti. Současně roste závislost na státu a jeho sociálních programech, jejichž základ tvoří tři pilíře:

  • strach – patří ke standardnímu repertoáru v politice a projev jakéhokoliv politika se neobejde bez katastrofické vize – řecká krize nebo kdo, chce, aby to tady vypadalo jako v…;
  • netransparentnost – je důležitá, protože na jedné straně jsou obrovské částky a na druhé účet, na němž občan odvádí státu více, než dostává;
  • výzvy k solidaritě – morální apel na špatné svědomí, všichni si musejí utáhnout opasek.

Lenost, asociálnost nebo nepřizpůsobivost jsou odhalované jen u spodních vrstev společnosti, ale nikdy u státu. Běžný občan akceptuje příspěvky na děti nebo slevu na dopravu, ale současně mu nevadí, že až šestina hrubého domácího produktu vzniká prací na černo a bez řádného placení daní.

Hospodářský růst a pokles

Dnes nikdo v Evropě hlady neumírá, a i když se rozhodne být bezdomovcem a žít na ulici, stát dělá vše pro to, aby tomu tak nebylo. Jde tedy mnohem více o rozdíly v životní úrovni Evropanů než o jejich skutečnou nouzi, a řekne-li se chudoba, je často myšlen nárok na stejné spotřební zboží.

Hospodářský růst Německa po druhé světové válce je důsledkem nejen píle Němců, ale i posledního stadia průmyslové revoluce, kdy generace šedesátých let začala sklízet plody práce předchozích generací. Ještě v roce 1950 měl pracovní týden 48 hodin a pracující měli nárok na dva týdny dovolené za rok. Představa stále stejného hospodářského růstu však Němce změnila. Začali si totiž nově nabytý blahobyt užívat a zkrátili si pracovní dobu až na 35 hodin týdně, což způsobilo umělý nedostatek pracovních sil. Řešením byl import gastarbeiterů, jenž měl Němcům zajistit spokojenost.

V šedesátých letech však začal hospodářský růst zpomalovat, a přestože se vrátily staré problémy, nová mentalita Němcům zůstala. Nezaměstnaný je často stylizován do role oběti a je třeba mu pomoci. Kvůli velikosti podpory se však stát stává hráčem na pracovním trhu a konkuruje soukromé sféře. Ta má těžké a špatně placené práce dostatek, ale Němec přenechává cizincům i tu běžnou. Sloužit je slovo, které nepatří do německého slovníku. Obsluhovat počítač nebo provést právnickou službu je v pořádku, ale být někomu po ruce?

Kritika zneužívání sociálních dávek

Stát deformuje společnost tím, že čím více zvyšuje sociální zabezpečení, tím více se ze společnosti vytrácí odpovědnost. Náklady na sociální systém neustále rostou a společně s nimi i odvody z příjmu, což znemožňuje vytvořit si vlastní rezervy a volbu vlastního zabezpečení. Závislost na státu narůstá a prostor pro svobodná rozhodnutí se zmenšuje. Dle Miegela jde o důsledek německého sociálního státu, což však ohrožuje demokracii.

Miegel nemilosrdně kritizuje klišé, která se stala součástí nové německé mentality, a jeho analýzu sociálního systému, jenž vede k závislosti na státu, je třeba vzít vážně. V případě protiromských demonstrací v Česku pak lze společně s Miegelem tvrdit, že vysoká nezaměstnanost, špatná ekonomická situace a kriminalita přesáhly kritickou mez.

Stát již není schopný udržet a kontrolovat společenský smír sociálním zabezpečením, a proto reaguje represí. A kritika zneužívání sociálních dávek se omezuje jen na to, že někdo dokáže využít slabin sociálního systému lépe než někdo jiný. Stranou pak zůstává otázka závislosti lidí na státu, nakolik je systém sociálního státu zdravý pro rozvoj společnosti nebo zda už nejde o projevy vyplývající z jejího zdeformování.

Die deformierte Gesellschaft: Wie die Deutschen ihre Wirklichkeit verdrängen
(Zdeformovaná společnost. Jak Němci odmítají vidět realitu)
AUTOR: Meinhard Miegel
VYDAL: Propyläen 2002
ROZSAH: 303 stran

Počet příspěvků: 4, poslední 20.9.2013 11:57 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.