Slovensko za druhé světové války: Kariéristi a přeběhlíci

Román Doktor Mráz slovenské spisovatelky Denisy Fulmekové se vrací do druhé světové války a ukazuje život na fiktivním slovenském maloměstě Himberany, kde jedni měli správné funkce a druzí špatný rasový původ.

Ondřej Horák 26.8.2020
Jozef Tiso byl u Hitlera v Berlíně o den dříve než Emil Hácha. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jozef Tiso byl u Hitlera v Berlíně o den dříve než Emil Hácha. | foto: VHÚReprofoto
Jozef Tiso byl u Hitlera v Berlíně o den dříve než Emil Hácha.

Na začátek by to chtělo nějakou efektní tezi. Co třeba: zájem českých čtenářů o slovenskou literaturu se blíží bodu mrazu! Ale než se dáme do hodnocení románu Doktor Mráz, bude užitečné zahrát si na doktora a diagnostikovat vztah české a slovenské literatury detailněji. Jednoduše řečeno, je to nerovnovážný stav. Slováci kupují a čtou české knihy v originále, Češi musejí slovenské knihy překládat, a i tak u nás zůstávají na okraji zájmu, pokud se tedy nebavíme o takzvané žánrové literatuře.

Dá se to vysvětlit jednoduše: všichni koukáme na západ a Slováci mají tímto směrem i Česko. Jako důkaz stačí otázka, kolik Slováků je v Praze – a kolik Čechů je v Bratislavě. Znamená to ale, že je česká literatura kvalitnější než slovenská? Jistě na Slovensku vycházejí knihy, které by se prosadily i v české konkurenci, musely by být ovšem napsány českými autory, abychom je vnímali jako „naši“ literaturu. Zatímco Slováci využívají toho, že mají českou literaturu takzvaně zadarmo, Češi tutéž výhodu přehlížejí, nevidí ji jako výhodu.

Významný mezinárodní úspěch

Navíc je česká tvorba zdejšími čtenáři možná stále víc přijímána na rovině kratochvilné četby – všechny ty sezonní hity –, ale co se týče vysoké literatury, má dost svých problémů a nedostatků. Proč by se tedy tuzemský čtenář měl dobrovolně brodit dalším balíkem podobně kvalitativně problematických děl, když může číst překladovou, většinou západní literaturu? Leckterý mladý člověk je dnes navíc schopen číst anglicky psanou literaturu v originále. A jak se mladším generacím českých čtenářů přibližuje anglicky psaná literatura, tak se jí vzdaluje slovenský jazyk a literatura.

Jak se mladším generacím českých čtenářů přibližuje anglicky psaná literatura, tak se jí vzdaluje slovenský jazyk a literatura. Jediné, co by mohlo tento poměr změnit, by byla skutečnost, že by slovenská literatura zaznamenala významný mezinárodní úspěch.

Jediné, co by mohlo tento poměr změnit, by byla skutečnost, že by slovenská literatura zaznamenala významný mezinárodní úspěch. Připomeňme historku polského prozaika Andrzeje Stasiuka, jenž po stížnosti, že když ve světě řekne, že je Polák, slyší plno negativních ohlasů, obdržel od kamaráda radu, že když žije u slovenských hranic, mohl by říkat, že je ze Slovenska, neboť tento stát si nikdo nespojuje s ničím dobrým ani špatným. Zatímco Česko marně bojuje se zažitým „Československem“ a s popularitou Prahy, Slovensko se zdá prázdnou tabulí. Je to výhoda, či handicap?

To, jak bylo Slovensko nespokojeno ve svazku s Čechami a Moravou, jsme si mohli letos připomenout díky překladu knihy Mary Heimannové Československo – stát, který zklamal. V ní najdeme vzhledem k ději Doktora Mráze i pozoruhodný detail, který připomíná, že veškeré kroky týkající se holokaustu byly nacisty řádně vyúčtovány:

„Na něco málo přes rok, od října 1942 do roku 1944, byly transporty ze Slovenska zastaveny. Někdy se sice tvrdí, že to bylo dílem křesťanské lásky prezidenta Tisa, avšak vzhledem k jeho pověsti byl možná důvodem k této přestávce pokus o získání peněz, poněvadž Židé zadržovaní ve slovenských táborech měli svou otrockou prací podpořit hospodářství a trvající placení Německu za to, že odváží slovenské Židy do Osvětimi a do dalších táborů, bylo – jak se ukazovalo – nákladná záležitost.“

Dobové dokumenty

Slovensko si vyzkoušelo nezávislost (pouze na Češích) během druhé světové války, což není kapitola, na niž by mohli být Slováci hrdí. I když neonacismus má pod Tatrami stále živnou půdu, jak ukazují úspěchy některých stran ve volbách. Teď mají Slováci téměř 30 let možnost mít vlastní stát včetně novodobé literatury. Už nejsou slabším bratrem v podivném soustátí, kde Češi měli pocit, že na Slováky doplácejí, a Slovensko dojem, že ho Praha přehlíží. Mnozí rozchod vnímali bolestně, ale od té doby se vžilo, že vztahy jsou díky rozdělení lepší, než bývaly. Nikdo už se na druhého nemůže vymlouvat.

V literárním odvětví se „spolupráce“ usadila natolik, že zatímco slovenští čtenáři jsou odkázáni pouze na to, které české knihy se k nim díky distributorům dostanou, čeští čtenáři na tom jsou v důsledku faktu, že nechtějí číst slovenské knihy v originále, daleko hůř. Musejí se spokojit s tím, co jim překladatelé a nakladatelé vyberou – i když si často pokrytecky následně říkají, že když už, tak by si knihu bývali raději přečetli v originále…

V Doktoru Mrázovi jako by Denisa Fulmeková pokračovala v nastolené cestě. Jde rovněž o román, který se opírá o dobové dokumenty, i když tentokrát nejde o konkrétní osobu. Ústřední postava je průsečíkem typických osudů a děj ilustrací tehdejších poměrů.

Nakladatelství Prostor a překladatelka Stanislava Moravcová mladší nyní nabízejí román Denisy Fulmekové (1967) Doktor Mráz, který se loni dostal do desítky knih nominovaných na Anasoft Literu, slovenskou obdobu Magnesie Litery, i když má pouze prozaickou kategorii. V letošní porotě této ceny jsou hned dva čeští odborníci – Lubomír Machala a Michal Jareš –, kteří se o slovenskou literaturu dlouhodobě zajímají. Na Anasoft Liteře je mimochodem sympatické, že každý rok mění porotu či nabízí soupis veškerých hodnocených děl.

A v neposlední řadě i to, že vítěz získá deset tisíc eur, tedy víc než autor Magnesia Litera Knihy roku. Denisa Fulmeková nakonec s Doktorem Mrázem na tyto vavříny nedosáhla. Vystudovaná novinářka má na svém kontě řadu knih různých žánrů – poezii, publicistiku, povídky, v roce 2016 jí vyšel román Konvália s podtitulem Zakázaná láska Rudolfa Dilonga, jenž se dotýká života autorčina dědečka. Rudolf Dilong (1905–1986) byl básníkem katolické moderny a knězem. V roce 1945 odešel do exilu, nejprve do Říma, později do Argentiny a nakonec zemřel v americkém Pittsburghu.

V Doktoru Mrázovi (2018) jako by Denisa Fulmeková pokračovala v nastolené cestě. Jde rovněž o román, který se opírá o dobové dokumenty, i když tentokrát nejde o konkrétní osobu. Ústřední postava je průsečíkem typických osudů a děj ilustrací tehdejších poměrů. Příběh se navíc odehrává ve fiktivním okresním městě Himberany, centru „Závrší“, odkud je však Bratislava v dosahu. V Doktoru Mrázovi se tak Fulmeková snaží ukázat, jaké bylo Slovensko za druhé světové války.

Dvě pásma vyprávění

Může to posloužit jak mladším slovenským čtenářům, tak těm českým, protože situace v protektorátu a na Slovensku si sice byly v lecčem podobné, ale v řadě věcí odlišné. V českém prostředí se opakuje, že zatímco za války ubližovali Čechům většinou Němci, po únoru 1948 Čechům ubližovali samotní Češi. Ve vazalském Slovenském státě fungovala tato krutá „svépomoc“ ve velkém už za války, minimálně do Slovenského národního povstání. Navíc slovenští mladíci dopadli stejně jako ti, kteří se v Sudetech a protektorátu nechali prohlásit za Němce – byli obratem oblečeni do uniforem a nasazeni na frontě.

To je taky osud snoubence hrdinovy dcery. Samotný Mráz je původně maloměstský židovský advokát Marton, který se pro jistotu nechal přejmenovat. Ale ani to ho od pronásledování neosvobodí, neboť jeho konkurentem, který si dělá zálusk na větší vliv a zisk, je nejvýše postavená persona nového režimu v Himberanech. Navzdory tomu se Mrázovi jakožto letitému členovi evangelické církve podaří získat výjimku a jeho hlavní protihráč naštěstí odchází do bratislavského ústředí. Jenže i tak přituhuje…

Fulmeková vypráví ve dvou pásmech. Jedno je „příběhové“, druhé „pamětnické“, v němž zaznívá hlas Mrázovy dcery v současnosti. Je to obvyklý trik, jak dodat románu na dynamice tím, že se budou střídat dvě roviny.

Fulmeková vypráví ve dvou pásmech. Jedno je „příběhové“, druhé „pamětnické“, v němž zaznívá hlas Mrázovy dcery v současnosti. Je to obvyklý trik, jak dodat románu na dynamice tím, že se budou střídat dvě roviny. Nejproslulejším uživatelem tohoto způsobu je peruánský nositel Nobelovy ceny Mario Vargas Llosa. Slovenská spisovatelka natolik ambiciózní není, její snahou je především sloužit celku, respektive udržet jej pohromadě, což se jí daří i díky tomu, že se nesnaží zanechávat důkazy, jakou velkou literaturu píše.

Dobře se Fulmekové daří zprostředkovat proměnu doby, kdy se z obyčejných lidí a sousedů stávají ti, kteří mají funkci, a ti, kteří mají problematický rodokmen, tedy židovské předky. Jde tak o přesypání rolí ve společnosti. Ti, kteří byli úspěšní, najednou zažívají šikanu, zato nýmandi jsou náhle mocipány, kteří ovšem zápasí především se snahou zakrýt své buranské chování. A na konci války jsme zase svědky, jak z funkcí a hodností vyplouvají bývalí obyčejní lidé a sousedé, pokoušející se těm, kteří mají nevhodný původ, pomoct.

Ne snad proto, že by náhle prozřeli, ale proto, že mají strach z blížící se fronty a z prohrané války. Chtějí si totiž zajistit alibi, že oni přece taky pomáhali a nebyli tak špatní… V českém prostředí toto hbité přebíhání známe především skrze pásky Revolučních gard. V tomto směru je příběh doktora Martona-Mráze stále aktuální, protože je univerzální. V podstatě jde o portrétování kariéristů a přeběhlíků. Lidí, kteří využijí, lépe řečeno zneužijí, každé šance dostat se nahoru. Ne aby pomohli druhým, jen aby pomohli sami sobě a druhé mohli ponižovat.

Atmosféra sebezahleděnosti

Víme, že každá doba má své kariéristy a přeběhlíky a že každá doba má svou ideologii, jež tyto po moci či majetku lačnící tupce naláká. Rozdíl bývá pouze v intenzitě. Kdo by se chtěl ptát, o jakou ideologii jde dnes, stačí hledat podle jednoduchého detailu: tam, kde se nesmí vtipkovat, číhá vždycky nebezpečí. Pro ideologii je největším ohrožením humor, ten ji nejlépe dokáže rozkrýt. Samozřejmě ani Fulmeková nevstupuje oblasti, která by byla nepopsaným listem.

Nepatří ke generaci, jež by druhou světovou válku zažila, ale ke spisovatelů, kteří se vracejí pro atraktivní příběhy do 20. století, kdy byly lidské osudy výrazně a nemilosrdně ohýbány dle historických zákrut. Co se týče slovenského prostoru, má Doktor Mráz světově proslulé předchůdce. Za prvé, dokumentární, anglicky napsanou knihu Utekl jsem z Osvětimi Rudolfa Vrby, jemuž se s Alfrédem Wetzlerem zdařil útěk z koncentračního tábora. Utíkali nejen kvůli záchraně vlastních životů, ale i aby představitele židovské obce na Slovensku informovali, co se se Židy ve vyhlazovacích táborech děje.

Fulmeková může nyní bez problémů nejen připomenout neblahou historii válečného Slovenska, ale i těžit z toho, že její román je knižní novinkou. Dnes přece panuje atmosféra sebezahleděnosti, nic jiného než současnost nevidíme, a když ano, vše ostatní stojící v rohu hravě překřičíme.

Za druhé to je česky napsaná novela Obchod na korze, kterou slovenský autor žijící v Praze Ladislav Grosman dokončil až podle scénáře ke stejnojmennému filmu Jána Kadára a Elmara Klose, jenž pro změnu – aby to nebylo málo zamotané – vznikl v roce 1965 podle Grosmanova námětu-povídky Past. Tento snímek pak obdržel Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Ostatně, spisy Ladislava Grosmana nyní postupně vydává pražské nakladatelství Akropolis. Doktor Mráz má tak velice silné, světově proslulé předchůdce-soupeře.

Nicméně Fulmeková může nyní bez problémů nejen připomenout neblahou historii válečného Slovenska, ale i těžit z toho, že její román je knižní novinkou. Dnes přece panuje atmosféra sebezahleděnosti, nic jiného než současnost nevidíme, a když ano, vše ostatní stojící v rohu hravě překřičíme.

Tento sebestředný povyk zakryje nejen historii, co si pak můžeme objevitelsky připomínat, ale i knihy, které vyšly před řadou let a v jejichž případě tiše doufáme, že nikoho nenapadne je zmínit, protože vše by najednou pozbylo potřebného lesku. Co ovšem zbude z naší doby, až přestaneme povykovat? To je problém, který se zdaleka netýká pouze (česko)slovenské literatury.

Denisa Fulmeková, Doktor Mráz

Doktor Mráz

AUTOR: Denisa Fulmeková

VYDAL: Prostor 2020, překlad Stanislavy Moravcové mladší ze slovenštiny

ROZSAH: 232 stran

Počet příspěvků: 1, poslední 28.8.2020 09:57 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.