Škoda, zase to naše české, směšné století

Seriál České století je zatím nevyvážený. Druhý díl o roce 1938 kopíruje vlastně jen to, co se u nás desetiletí traduje v nesčetných obměnách.

Jan Brabec 13.11.2013

Prezidenta Beneše ztvárnil Martin Finger, plukovníka Moravce Daniel Landa. foto: Repro: Česká televizeČeská pozice

Prezidenta Beneše ztvárnil Martin Finger, plukovníka Moravce Daniel Landa.

Česká televize nedávno spustila svůj dlouho avizovaný ambiciózní seriál nazvaný České století a na obrazovkách má za sebou už druhý díl. Jeho scénáristou není nikdo jiný než Pavel Kosatík (režisérem je Robert Sedláček), renomovaný autor pozoruhodných historických sond do naší minulosti a jejích výrazných postav. Tudíž byl seriál příslibem opravdu zajímavé podívané. Nakonec spolu s režisérem svůj majstrštyk inzerovali jako hodně nevšední pohled na české dějiny. V tom se jistě nemýlili.

Jenže nejde o hraný dokument typu historických seriálů od britské BBC s nějakým zasvěceným a faktografickým rozborem, ale o místy hodně divoký spektákl veskrze vlastní interpretace českých dějin plný zkratek a lidu tak divácky blízkých metod bulváru.

Národ junáků

První díl celého seriálu (Veliké bourání) přinesl vcelku umírněnou seriálovou představu o T. G. Masarykovi. Vcelku uvěřitelně popisoval, jak asi bylo obtížné prosazovat vizi o sebeurčení národů v rámci tehdejšího mocenského světového fóra, a také připomenul, jak výjimečnou a osamocenou postavou třeba v případu takzvané „hilsneriády“ Masaryk v rámci tehdejšího českého prostředí zřejmě byl.

Druhý díl o dramatických událostech roku 1938 spíš než nějaký zajímavý pohled přinesl ukřičenou grotesku

Celý způsob podání Masarykovy postavy působil vcelku věrohodně: neobsahoval nějaké selektivní přeskakování z děje do děje či přepjaté vymýšlení jeho myšlenkového a psychologického zázemí. V celém díle se také spíše mlčelo, a tím měl jistou dynamiku a odstup. Vyznění Kosatíkovy a Sedláčkovy „Masarykovské“ sondy bylo vlastně vcelku slibné a skrze metodu osobní reflexe naznačovalo do budoucnosti nějaké opravdu fundované uchopení důležitých českých dějinných momentů a jeho postav.

Druhý díl (Den po Mnichovu) o dramatických událostech roku 1938 však byl jeho opakem: spíš než nějaký zajímavý pohled na snad nejdramatičtější moment našich moderních dějin přinesl ukřičenou grotesku. Ale hlavně kopíruje vlastně jen to, co se u nás desetiletí traduje v nesčetných obměnách: Československo zůstalo po zradě spojenců osamoceno a prezident Beneš svojí váhavostí odepřel národu příležitost bojovat proti nacistům a tím se opět hrdinsky projevit a to i za cenu oběti.

Celá hodina druhého dílu spočívala na kuloárních scénách z Pražského hradu či vojenské kanceláře. Pochybující divák tak měl najednou možnost bezprostředně nahlédnout do hypotetického děje i myšlení tehdejších protagonistů. Přesto nejde o nějakou mozaiku názorů a řadu vrstev všemožných postojů, ale o zúžení celého dramatu do postavy prezidenta coby vrchního velitele a jeho podřízených vojáků.

V hodinové zkratce to však působí hodně zjednodušeně, až nadšenecky prostoduše, a celá podívaná má proto chvílemi nádech až jakési bulvární nepatřičné familiárnosti. Třeba ve scénách „lidových“ hovorů důstojnického sboru kdesi na posádce či pokuřování lidu jistě sympatických generálů na záchodku na Pražském hradě, při kterém si pavlačovým tónem podávají prezidenta Beneše. A ten je jako osamocený člověk bez jediného přítele či nějakého důvěrníka vykreslen jako jakýsi totální vytrženec z tehdejší české reality bojechtivých junáků.

Landův Moravec

Tvůrci Beneše vcelku banálně popisují v intencích zavedených obecných představ jako křehkého introverta

Tvůrci tedy Beneše vcelku banálně popisují v intencích zavedených obecných představ jako křehkého introverta. A to tak prvoplánovým způsobem, že divák má chvílemi dojem, že díky tak trapným myšlenkám jako je zvažování smyslu oběti sotva stojí na nohou. Generální štáb jeho oponentů pak na druhou stranu vypadá jako parta zupáků, kteří na něho jen vzrušeně pokřikují a vyhrožují zabitím.

Vlastně celý díl stojí na rozporu mezi intelektuálem, státnicky zvažujícím veškeré důsledky samostatného vyhlášení války Německu, a vojáky chtivými vyrazit děj co děj s natěšenými šiky do boje. Jenže nejde o nějakou zajímavou diskusi dvou a více pohledů na tehdejší děj a jeho realitu z nadhledu dnešních znalostí, ani o zvažování potřeby oběti a osobní odpovědnosti. Divák se nedozví,  co tyto pojmy vlastně tehdy znamenaly, potažmo dodnes znamenají, ale sleduje jen místy vypjaté dialogy připomínající spíš než diskusní fórum současnou českou hospodu.

Navíc tvůrci místy operují s dosti absurdními pomůckami a dokonce ve výběru herců i s podivuhodnými přesahy do současnosti: pravděpodobně ruku v ruce se zažitou představou, že Edvard Beneš byl měkota, jeho postavu ve scénách ze soukromí, kde jako bludná duše neustále opakuje svoji paroli o zodpovědnosti, postupně svlékli donaha. Divákovi tak in natura předvedli, že tehdejší prezident vlastnil penis, a byl přes to všechno přece jen asi chlap. Tedy že něco na jeho váhání asi opravdu bylo.

Benešova hlavního a nejdivočejšího oponenta si v postavě kolaboranta Emanuela Moravce s gustem zahrál Daniel Landa

Jeho hlavního a nejdivočejšího oponenta si v postavě kolaboranta Emanuela Moravce s gustem zahrál Daniel Landa. Chvilkami to dokonce vypadalo, že ve scéně audience na Hradě vlepí pochybami usouženému prezidentovi facku, což působilo jak ze současného seriálu Sanitka. Landovo hraní působilo až tak autenticky, že si divák mohl myslet, že také coby autor proslulého muzikálu Krysař dostal v postavě kolaboranta Emanuela Moravce konečně příležitost si legálně zahajlovat. Do absurdního vyznění „mnichovské tragédie“ v podání tvůrců Kosatíka a Sedláčka tak už snad scházela jen Landova vojácky řízná interpretace protiválečných písní Karla Kryla.

Tvůrci se sice na konci své podívané jaksi decentně postavili na stranu Edvarda Beneše a to dovětkem, že největší bojovník za národní nutnost postavit se nacistům se zbraní v ruce Emanuel Moravec se stal posléze obdivovatelem a vykonavatelem jejich vůle, kolaborantem. Přesto pořád zůstává nejasné, co svojí „nevšedností“ vlastně chtěli tvůrci říci.

Že by snad chtěli dát divákům najevo, že není všechno pouhou minulostí, ale například v obsazení role Moravce kontroverzním Danielem Landou „kafkovsky“ nekonečně zamotané a vlastně nerozpletitelné?