Ceska Pozice

Rozum a cit Jana Kotíka

Veletržní palác hostí rozsáhlou, těžko zařaditelnou, často i neznámou tvorbu výrazné osobnosti české výtvarné scény 2. poloviny 20. století.

Radan Wagner 25.1.2014
Plochy a tvary v prostoru (1964). Olej, syntetická barva, plátno, lepenka, dřevo. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Plochy a tvary v prostoru (1964). Olej, syntetická barva, plátno, lepenka, dřevo. | foto: © Národní galerie v PrazeČeská pozice
Plochy a tvary v prostoru (1964). Olej, syntetická barva, plátno, lepenka, dřevo.

Národní galerie v Praze představuje v dlouhodobém volném cyklu výrazné osobnosti české výtvarné scény druhé poloviny 20. století. Po Hugu Demartinim či Theodoru Pištěkovi probíhá nyní retrospektivní přehlídka Jana Kotíka (1916–2002). V takovém rozsahu se ohlédnutí za vrstevnatým a proměnlivým dílem koná ve velké premiéře. Můžeme zde proto zhlédnout práce ze všech důležitých vývojových etap zapůjčených ze soukromých i státních sbírek nejen domácích, ale i zahraničních.

Veletržní palác hostí tvorbu pozoruhodnou, rozsáhlou, těžko zařaditelnou a mnohdy i neznámou. Kotík byl až na výjimky solitérem, všestranným umělcem i přemýšlivým analytickým teoretikem. Do roku 1968 působil v Praze, po emigraci se usídlil v Západním Berlíně, kde tvořil i vyučoval. Jeho práce se dostaly do kontextu evropského moderního umění.

Osudová Skupina 42

Kotíkova počáteční etapa z konce třicátých let byla zatížena dobovou symbolikou, kterou však záhy nahradila nová setkání a impulzy. Výstava názorně ukazuje toto přelomové období utvářející výchozí Kotíkovo uvažování, utváření a směřování. Vzor měl i ve svém otci – slavném malíři Pravoslavu Kotíkovi.

Osudové mu však bylo až členství v legendární Skupině 42 (založena roku 1942, její skutečné kořeny je však třeba hledat již v letech 1938 až 1939). Sešli se v ní básníci, malíři, teoretici i mír fotografové – například Jiří Kolář, Ivan Blatný, František Gross, Kamil Lhoták, František Hudeček, Bohumír Matal, Jiří Kotalík, Miroslav Hák a další osobnosti patřící i z dnešního hlediska k tomu nejlepšímu, co nabízí české umění 20. století.

Do jaké „společnosti“ se Kotík dostal? Skupina 42 se programově zaměřovala na téma města – především na jeho periferii, na běžný a nepřikrášlený denní či noční život. Vyhýbala se politické ideologii i přílišnému poetismu či nemístnému surrealismu. Tím se odlišovala například od básnivého uskupení Devětsil. Civilizace však již nebyla (stejně jako dříve u meziválečné avantgardy) pouze předmětem přímého okouzlení a bezmezného oslavování, ale souběžným poznáváním všední krásy i civilizačního odcizení a chmurného osamocení.

Určujícím byl pro tyto hledající umělce text teoretika skupiny Jindřicha Chalupeckého. Pod názvem Svět, ve kterém žijeme formuloval naplňovaný apelativní program. „Má-li umění nabýt ztraceného významu v životě jednotlivcově, musí se vrátit k věcem, mezi nimiž a s nimiž žije… Lidská bojácnost si zaměnila sen za snění,“ uvádí ve své zásadní stati z roku 1940 Chalupecký. Racionalita je v něm kombinována s poetikou či citem, řád s intuicí, odpovědi s otázkami. Tato balancující spojitá dualita se stala také pro Kotíkovo uvažování příznačná a principiální i v celé jeho další tvorbě.

Odvážnější experimenty

Výstava v převážně chronologickém (někdy v tematickém) sledu ukazuje, jak šel čas a vývoj. V nastalých poměrech a sílících ideálech se Kotík věnoval vedle své volné tvorby také užitému umění a publikační činnosti (časopisy Život, Tvar, Výtvarná práce atd.). Soustředil se rovněž na keramiku, řezané sklo či typografii. V letech 1947 až 1953 spolupracoval s Ústředím lidové a umělecké tvorby, kde prosazoval levicové představy o transformační síle výtvarného umění. Za návrh na vitráže pro světovou výstavu Expo ‘58 v Bruselu získal důležité ocenění. Cestoval po světě a snažil se sledovat a vstřebávat mezinárodní dění a jeho aktuální tendence.

Opustil dřívější městskou tematiku (štíty domů, světelné reklamy, noční ulice, dvory, pasáže, automaty, kanceláře) a pouštěl se do stále odvážnějších experimentů. V jednom ze starších rozhovorů prohlásil: „Skutečné obsahy vznikají tam, kde nejsou přímým úmyslem. Platí to nejen o obraze, ale i o literatuře. Tedy podle mě je to tak. Mám nějakou představu, s níž beru štětec do ruky, ale potom to, co dělám, diktuje mně, a ne naopak.“

Od Kotíkovy zlomové výstavy v roce 1957 v pražském Topičově salonu lze sledovat na zastoupených exponátech zřejmé změny a další pokusy. Linie se začaly osvobozovat a do popředí se dostávala výraznější barevná exprese. Po roce 1960 se věnoval gestické malbě omezené na černou a bílou. Vznikaly uvolněné kaligraficky vedené kompozice a jiné pokusy (lettrismus, strukturalismus). Při svém směřování k nefigurativní malbě či objektům si však držel jisté meze a vztahu k realitě. „Nikdy jsem ale čistou abstrakci nedělal,“ vždy prohlašoval. Expresivní výraz byl vždy držen a poután konstruktivním aspektem.

Kurátorka pražské výstavy Iva Mladičová charakterizuje Kotíkovu tvorbu takto: „Celek jeho díla tvoří živý proměnný proud, založený na metodě transponování danosti. Vypovídá o prosazování svobodného projevu – ve válečném období proti ideologii tzv. zvrhlého umění, po roce 1948 proti kulturní politice socialistického realismu, o snaze obstát v evropském kontextu.“

Německá etapa

Bez naprostého omezení se mohl Kotík kontinuálně projevovat až po roce 1968 v Německu, kde žil a pracoval až do své smrti v roce 2002. (Roku 1973 byl u nás v nepřítomnosti odsouzen ke třem letům vězení za nedovolený pobyt v zahraničí.) V novém prostředí nebylo jednoduché existovat. Na první léta v cizím působišti Kotík vzpomíná v jednom starším rozhovoru: „Rozdíl mezi Francií a Německem je v tom, že když tam přijede umělec a vystavuje, tak ve Francii ho berou prostě jako nějakého umělce, ale v Německu ne, protože to není německý umělec… Dovedete si představit, že by ve Francii psali o Picassovi jako o španělském malíři?“

Nakonec byl Kotík přijat dokonce jako člen tamní Akademie umění a působil úspěšně nejen v Západním Berlíně. Jeho práce se, jak výstava v Praze dokládá, radikálně změnila a posunula ke konceptuálnímu či experimentálnímu rozměru.

Intenzivněji řešil předmětný charakter díla – především vztahy barvy, tvaru, ale dokonce i prostoru a času. V různých cyklech a periodách se mnohdy k těmto načatým problémům vracel s novou zkušeností a jiným pohledem. Záleželo mu na reakci a vnímání diváka, byl si však vědom, že jeho dílo není pro každého.

Po roce 1989 se Kotík na čas vrátil do své vlasti, kde v období 1991 až 1992 působil jako docent na Akademii výtvarného umění. Natrvalo však zpět nepřesídlil. „Zabydlel se tam nejen okolím, ale i mentálně. Po roce 1990, když byla možnost přestěhovat se do Prahy, o tom určitě uvažoval, ale nikdy ne nahlas,“ vysvětluje jeho syn Petr Kotík.

Retrospektivu Jana Kotíka v Národní galerii doplňuje krásná monografie a citace z jeho textů, dokládající jeho obsáhlé teoretické znalosti a hluboké úvahy. Ve Veletržním paláci je k vidění vydařená výstava nabízející nevšední osud, tvorbu i zamyšlení.

Jan Kotík (1916–2002)

Veletržní palác
Dukelských hrdinů 47, Praha 7
Výstava potrvá do 23. března 2014.
Vstupné: 100 Kč základní, 50 Kč snížené, 150 Kč rodinné

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.