Romská cesta „naším“ životem

O tom příběhu se napsaly stovky článků, věnují se mu sociologové, a pořád jako by to k ničemu nevedlo. I když ho zná snad už každý, pořád vyráží dech. Je o místní komunitě Romů a jejich postavení v rámci našeho společného soužití, pro něž se vžil neveselý termín: „sociální vyloučení“. Tomuto fenoménu, zápasu s ním a vnitřní síle, hrdosti a vzdoru se věnuje nový film režiséra Petra Václava Cesta ven.

Jan Brabec 31.5.2014
Snímek z filmu Cesta ven. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Snímek z filmu Cesta ven. | foto: Cesta ven 2014Česká pozice
Z filmu Cesta ven.

Nejde o žádnou sociologickou zprávu nebo exoticky či folklorně stylizovaný pohled do nitra romské komunity v Česku, ale o hodně drsnou sondu do současného života naší nejpočetnější menšiny, a to bez jakékoli podbízivé líbivosti. Obsahem filmu není nic jiného než takřka do detailu vyvedený obrázek toho, co asi znamená být u nás Romem a jak asi z jejich zkušenosti vypadá soužití s námi jako Romům nepříliš nakloněnou většinou.

Nutno dodat, že to není žádná polemika či tak často bílou většinou požadované „objektivní“ hodnocení situace, ale jednoznačná a hodně drsná zpráva, která usvědčuje řadu zdejších předsudků z omylu. Poselství snímku, který měl českou premiéru ve čtvrtek, je natolik výmluvné, že byl zařazen do filmové přehlídky nezávislých filmů na prestižním festivalu ve francouzském Cannes.

Dokument o tady a teď

Nový Václavův film, podobně jako jeho předchozí romské téma ve filmu Marián, není sofistikovaně vystavěný snímek podle dopředu divácky vykalkulovaného scénáře. Nic se v něm nerozebírá ani nijak nepoučuje, nenechává se zaplést do nekonečných a často zavádějících diskusí, jestli někdo zneužívá sociální dávky, či nikoliv, ani se nezabývá dramaty minulosti, jako byl romský holocaust či komunistický zákaz kočování, natož aby vyslovoval příkré soudy. Jde v něm pouze o konstatování, respektive zachycení okamžiku, který se děje právě teď, všemi prostředky, které film dovoluje. A i když vyvolává řadu otázek, je na samotném divákovi, aby se je pokusil sám zodpovědět, což je samozřejmě jistá výzva.

Snímek z filmu Cesta ven.

Cesta ven je tak spíše hraným dokumentem než výpravným velkofilmem o romské menšině s jejími zvyky či kulturou. Svět Romů a jejich cestu životem také nepředvádějí žádné obligátní tváře slavných herců, kteří by celý příběh měli divácky zušlechťovat, či ho dokonce podbízivým způsobem zkreslit. Svoji životní zkušenost „hrají“ sami Romové bez jakékoli herecké průpravy, a nutno říci, že velice dobře. Pocházejí snad ze všech sociálně exponovaných koutů Čech – třeba z Plzně, Chomutova, Kladna, Ostravy či Ústí nad Labem. Jejich výpověď je tak veskrze bezprostřední, a právě tím, že líčenému příběhu svojí osobní zkušeností či povědomím o něm bezezbytku rozumějí, získává film Petra Václava na autenticitě a působí jako výjimečná a hodně syrová podívaná.

Svým strohým popisem také získává na nebývalé síle a výmluvnosti. I když se totiž celý příběh odehrává v současné realitě a jeho konturách, běžný divák ve filmu téměř neobjeví sobě normálně srozumitelný a záchytný bod. Až natolik se vlastně současný romský příběh obecné zkušenosti české společnosti vymyká.

Podobně jako ve skutečnosti totiž v příběhu Petra Václava žádný Rom nemá stálou práci a nemůže jí ani kvůli svému původu získat, zažívá ponižující odsudky, topí se v dluzích, pracuje na černo, navštěvuje zastavárny a řada z nich je vydána napospas drsným manýrám romských gangsterů – lichvářů či majitelů všelijakých ubytoven, kteří na nich parazitují.

Setrvalý stav

Divák si tak prostřednictvím Cesty ven vlastně může uvědomit, jak málo příslušníků romské menšiny mělo či má možnost takovému osudu doopravdy uniknout. A to žijeme v bohatém 21. století a pětadvacet let v demokratické společnosti. Po zhlédnutí filmu vlastně nelze než konstatovat, že zatím v rámci našeho soužití vězíme v jakémsi bodě nula; i s vědomím toho, že jistě existují Romové, kteří zažívají šťastnější osud. Jenže to je zase jiný příběh.

Snímek z filmu Cesta ven.

Právě v pocitu jakéhosi bodu nula také může vězet asi ten největší divácký šok – na plátně se totiž minutu od minuty odehrává něco, co asi jen málokterý z nás zažil na vlastní kůži: život v neustálém stresu či pocitu, že ať dělám, co dělám, všechno je nakonec špatně, až vlastně přestávám rozumět tomu, o co se mám vlastně snažit a co se po mě vlastně pořád chce. Navíc musím jako Rom čelit bílou většinou vnucené jakési kolektivní zodpovědnosti za jakýkoli exces či krok stranou v podobě kriminality, drog či prostituce, které ale jinak jako civilizační daň zasahují celou současnou společnost. Ta s ní také počítá a nevyvozuje z ní pro sebe jakékoli zdrcující charakteristiky. A všechno tohle tito lidé zažívají mnohdy bez náznaku porozumění, že to zkrátka není z mnoha příčin tak jednoduchá záležitost.

Nakonec, jak z filmu vyplývá, nejde o náhlý zvrat k chudobě a izolaci z jinak úspěšného života komunity, ale po celá desetiletí setrvalý stav bez jakékoli šance na blízkou změnu.

Film Petra Václava je zkrátka hodně výmluvnou zprávou o hlubokém příkopu, který vězí mezi oběma světy a který se stal pro většinu společnosti vlastně docela pohodlnou normou. Snad lze dokonce s jistou nadsázkou říci, že je reportem o jistém druhu násilí a šikaně, kterého se na zdejších Romech jejich spoluobčané z jakési setrvačnosti a nevědomosti povětšinou dopouštějí a ze kterého zatím bohužel není úniku.

Gradace jednoduchosti

Cesta ven ale žádným oslavným snímkem, zásadním obviněním či ukňouranou stížností rozhodně není. Romové o sobě ve filmu nic nezamlčují, ani se nepředvádějí v hezkém světle. Jsou to autentičtí lidé, kteří bojují nejen se svým okolím, ale také sami se sebou. Ve filmu jsou slyšet nadávky, bizarní úsměvné hovory, vidět jsou hystericky vyhrocené scény, lidé na drogách, bezskrupulózní romští lichváři, zdevastované prostředí romského ghetta či štěnice kdesi na ubytovně. Přitom je to ale film plný zvláštní křehkosti a cudnosti.

Nejde totiž o jednoznačně determinované kriminální prostředí, jak by se možná mohlo podle obecných představ o okraji společnosti zdát, ale je to obraz zápasu úplně obyčejné romské rodiny vprostřed chudobou zasaženého prostředí, která se snaží děj co děj držet vlastních norem a morálky (možná ve filmu chybí nějaký náznak vnitřního života Romů či větší vhled do úplně běžného života uvnitř komunity).

Snímek z filmu Cesta ven.

Třeba v místech, kdy se pokouší úzkostlivě udržovat pořádek a čistotu v jinak ošuntělém prostředí ubytovny, nebo třeba když se zoufalý manžel titulní hrdinky David rozhoduje, jestli nemá přistoupit na nabídku loupežné vraždy místního bohatého politika z nejmenovaného severočeského města, který se snaží skrze protiromská vystoupení kariérně těžit, a přitom ke svým extrémním sexuálním hrátkám zneužívá mladou romskou prostitutku. Jeho manželka – hlavní hrdinka Žaneta – se ale takovým myšlenkám vzepře a je ochotná se s ním dokonce kvůli tomu rozejít. A i když je tato zápletka vlastně jedinou fabulací v celém příběhu, přesto nepůsobí nějak nepatřičně. I to se zkrátka v takovém rozvratu vzájemných vztahů může stát. Navíc Petr Václav vypjaté scény nepodává s nějakým potěšením, ale od naznačovaného násilí a drastického sexu si udržuje odstup a nesklouzává k žádnému kýčovitě přepjatému naturalismu.

Ostatně to ani není třeba: film nepodkresluje žádná hudba, ani se neodehrává v nakašírovaných filmových interiérech, ale odvíjí se přesně tam, kde se celé současné romské drama odehrává. A kamera často jen snímá obličeje mlčících Romů vprostřed ruin sociálně vyloučených lokalit. Přesto nejde o nějakou uměleckou experimentální prázdnotu, ale o jakousi gradaci jednoduchosti. Najednou i zdánlivě obyčejný předmět dokáže jakoby oživnout a nabýt na významu. Třeba tašky napěchované jediným majetkem často sem a tam se stěhujících Romů. Nebo třeba pro nás úplně běžná televize či počítač naznačující nějaký životní standard jsou v kontextu příběhu vlastně jen prázdnou kulisou a o skutečných poměrech jejich uživatelů nic nevypovídají.

Za zdánlivým a víceméně náhodným luxusem se totiž skrývá chudoba a každodenní boj doslova o přežití vprostřed poloprázdných místností s nejnutnějším vybavením, jako je postel a stůl a právě třeba televize. Není to žádný nerozumný rozmar chudých lidí odkázaných na sociální dávky (jak se jim často vyčítá), ale najednou právě třeba taková televize funguje jako takřka jediné komunikační pouto s okolním „bílým“ světem.

Kdo vlastně Romové jsou

Jak už bylo řečeno, Cesta ven je vlastně příběhem mladé Romky Žanety a jejích nejbližších (kteří se ničím nevymykají z normálu, jednají a vypadají jako jejich současníci z bílé většiny), která se i v nepřízni snaží o svoji rodinu, vzájemné vztahy a budoucnost bojovat. Sice marně obchází jedno pracovní místo za druhým, a když práci získá, zase ztratí ubytování, zápolí s nedostatkem peněz či stavy deprese, přesto povzbuzuje svého stejně neúspěšného manžela a svoji dospívající sestru, kterou má na vychování, přísně dozoruje a posílá i přes její pocity zmaru do školy. Jejím prostřednictvím tak divák vidí, jak je v jakémsi „dominovém efektu“ velice obtížné udržet život v nějaké bílou většinou nekritizovatelné normě. Jeden nezdar totiž ihned fatálně vyvolává druhý.

Snímek z filmu Cesta ven.

Rodina musí opustit svůj byt a s pár taškami se stěhuje do levné ubytovny, která je ale nakonec ještě dražší, než byl byt původní. Za jediné otočení kohoutkem musí platit další stokoruny navíc. Ostatně, ve filmu se neobjeví takřka jediná vyloženě kladná postava z řad bílé většiny, žádná schválnost v tom ale není. Kdo z nás kdy vlastně Romy v jejich ghettech navštívil či má romské přátele a kamarády?

V příběhu tak vystupují pouze strohé úřednice sociálních odborů či náborové pracovnice z pracovních agentur, což je zřejmě jeden z nejpozoruhodnějších momentů filmu – nejsou nějak explicitně zlé, ale svým jednáním a skeptickými poznámkami o původu jejich klientů dokážou působit na bezradné Romy přímo drtivě. Přesto Petr Václav filmové postavy z bílé většiny nijak negativně nepřibarvuje. Pouze majitelé ubytoven působí opravdu hodně odpudivě – ti to ale pravděpodobně nemusejí ve většině případů jistě ani hrát.

I když jde o vcelku o umírněný a nekonfliktně podaný pohled na „bílé“ okolí Romů, přesto právě to je asi to nejskrytější drama celého filmu. Divákovi může místy doslova běhat mráz po zádech. Hlavně v momentech, kdy jsou použity autentické záběry z demonstrací na Šluknovsku a kde od pohledu slušní lidé pokřikují pod jejich okny „Cikáni ven!“. Najednou je cítit až obludně hmatatelná nenávist, která má jistý předobraz už ve své pracovní rutině zřejmě sice nevinných, přesto neuvěřitelně odtažitých úřednic plných nezájmu a odporu.

I když film Petra Václava přesně popisuje, co se se současnými Romy povětšinou děje, přesto by bylo zajímavé zjistit, co se odehrává někde uvnitř nich. Jak vlastně oni vidí bílou většinu a její svět či co cítí, co si myslí a po čem vlastně touží. Zkrátka alespoň trochu zodpovědět na otázku, zda vůbec Romy, i když s námi žijí po staletí, vlastně doopravdy známe. Zatím jsou jen pouhými „objekty“ nějakého problému, se kterým povětšinou ani nechceme mít nic společného.

Počet příspěvků: 18, poslední 4.6.2014 09:54 Zobrazuji posledních 18 příspěvků.