„Rodina“ sochaře Karla Nepraše se vrátila ze šrotiště

Kdyby mohl ve své době Karel Nepraš působit na mezinárodní umělecké scéně, stal by se světově proslulým sochařem. Předlistopadové poměry mu v tom zabránily. Ukázkou těchto paradoxních i trapných časů je příběh jeho díla Rodina připravená k odjezdu vystavená v pražském DOXu.

Radan Wagner 6.8.2016
Karel Nepraš, Rodina připravená k odjezdu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Karel Nepraš, Rodina připravená k odjezdu. | foto: DOX
Karel Nepraš, Rodina připravená k odjezdu.

Karel Nepraš (1932–2002) byl nevšední osobností českého výtvarného umění 2. poloviny 20. století. Stal se zábavným inspirátorem a hnacím motorem klíčových a dodnes platných činů a událostí. Nejvíc je spojován s proudem takzvané české grotesky. V rámci alternativní scény byl jednou z klíčových osobností se vzácnou vnitřní kontinuitou.

V roce 1963 stál Nepraš u zrodu legendárního mezioborového uskupení „Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu“ a stává se jejím „ředitelem“. Již předtím měl zkušenosti s členstvím v obdobně laděné parodické skupině „Šmidrové“ (Jan Koblasa, Bedřich Dlouhý a několik dalších „nezkrotných“ umělců), která se věnovala výtvarné tvorbě, hudbě i happeningu s nádechem parodie na kafkovský byrokratismus. Jejich aktivity se odehrávaly nejen v oblíbených hospodách, tu a tam i v galeriích, ale také s přáteli v parcích a na výletech po venkovských krajinách.

Vedle těchto uvolňujících událostí zůstávaly před rokem 1989 snad už jen ojedinělé ostrovy svobodné identity: kromě oblíbeného chalupaření to byl „nezávadný“ sport a samozřejmě rodina. Pražská Galerie DOX ve svých rozsáhlých a členitých prostorách mohla v těchto dnech uskutečnit zároveň několik zajímavých instalací. Rozsáhlá výstava Sportu zdar (představující téma sportu v českém umění od roku 1945 až po současnost) volně koresponduje s instalovanou Neprašovou velkou plastikou, která na sebe svou neobvyklostí strhává zaslouženou pozornost. Je unikátní a příznačná pro svou dobu i Neprašovu tvorbu. Jenže, a to je zajímavé, byla vytvořena až po umělcově smrti – podle dochovaných fotografií a různých studií. Jak se to vlastně všechno stalo?

Ostravská inspirace

Po roce 1968 se Nepraš během svého stipendijního pobytu rozhodl pro emigraci. Mimo Československo však pobyl jen krátce a vrátil se do důvěrně známého domácího prostředí. Hned v následujícím roce se zúčastnil Mezinárodního sympózia prostorových forem v Ostravě, kde si mohl vyzkoušet novou technologii přesahující možnosti práce v ateliéru. A tak se jeho již starší a hotové sousoší Rodina připravená k odjezdu stalo jen výchozí předlohou pro další a jiné (a velkorysejší) pojetí. Počáteční několikadílné červené figurální uskupení (dnes v majetku Medy Mládkové) je ještě vytvořeno Neprašovou drobně rukodělnou metodou s řadou součástek a drátů. V Ostravě se ale náhle nabízela nevídaná, dosud nevyzkoušená možnost.

Ostravské veřejné působení Karla Nepraše bylo nadlouho jedním z posledních. Cejch emigranta, undergroundového umělce a člověka vzdorujícího „normalizaci“ jej přeci jen nakonec dostihl.

A Nepraš jí využívá. Začíná pracovat s litinou a s odlévanými modelovanými formami. Dříve spíše titěrná sochařská nadsázka (evokujících lidské, snad až fantomatické vnitřnosti) se transformuje do jednoduchých tvarů a velkých plných siluet doplněných ozubenými koly i železničními koly, díky nimž se mohly sochy pohybovat po kolejích. Tehdy vznikla druhá verze Neprašovy „Rodiny“ – zásadní dílo, jež propojovalo dosavadní myšlenkový charakter s novými možnostmi. Ty dovolují – dokonce předpokládají – nový pohled na pojetí originality. Autorský nápad tu s přidanými parametry realizují již jen dělníci/řemeslníci, aniž by se však z původního záměru cokoliv vytratilo.

Ostravské veřejné působení Karla Nepraše bylo nadlouho jedním z posledních. Cejch emigranta, undergroundového umělce a člověka vzdorujícího „normalizaci“ jej přeci jen nakonec dostihl. Ostravská „Rodina“ (rozuměj: rodina připravená k emigraci) byla proto krátce po umístění do místního parku odstraněna a odvezena. Zmizelo dílo milionové hodnoty.

Myšlenka na znovuzrození se objevila v hlavě umělcovy dcera Karolíny Neprašové. „Socha byla ze železa, takže tipuji, že skončila na šrotišti. Nejprve ji odvezli do jakési vísky u Ostravy, kde byla pohozená u pangejtu,“ popsala nejasný osud díla Karolína Neprašová. Pokud není sousoší u neznámého a skrytě osvíceného sběratele umění, je nenávratně pryč.

Dnes je jeho kopie (ale spíš „další vydání“) na výstavě v pražském DOXu. „Samotná výroba trvala jeden rok, ale mezitím jsme měli několik přestávek, kdy jsme sháněli sponzora, který by to zaplatil,“ dodává Neprašová. Tak se konečně navázalo na Neprašovy plány obnovy díla, které se nakonec veřejnosti představilo až 14 let po autorově smrti.

V Praze bude Neprašovo dílo k vidění do 17. října. Další osud je zatím ve hvězdách.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.