Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Reportáže jako ze starého světa aneb Kam až jsme dospěli s korektností

Slavná ulice Wall Street v New Yorku. foto: Reuters

Chcete se od srdce zasmát, přestože budete číst o čirém lidském zoufalství? Potom je tu další soubor portrétů a reportáží newyorského novináře Josepha Mitchella (1908–1996) Praštěnej krávou pojednávající bez jakýchkoli předsudků především o romské kriminalitě.
  17:16

Dokážete si dnes představit reportéra, který okouzlí tím, že potvrdí všechna tradovaná klišé? Přesně to dělá ve svých textech Joseph Mitchell (1908–1996). Nesnaží se totiž nic vyvrátit či odhalit, pouze popisuje, co má léta vychozené a zažité. Těžištěm svazku Praštěnej krávou jsou rozsáhlá vyprávění Cikánský král a Cikánské ženy, první z roku 1942, druhý z roku 1955.

Chtělo by se říct, že jde o úžasné čtení, ale to je u Mitchella obvyklé, to už známe z knih Nahoře ve starém hotelu, Tajemství Joe Goulda a Starý pan Flood. V Praštěnej krávou jde navíc o prvotřídní zábavu, kdy se čtenář nevěřícně potácí s úžasem, neboť takové příběhy by newyorskému kronikáři mohl závidět i Quentin Tarantino s bratry Coenovými dohromady.

Důvěryhodnost

Nejdříve se zastavme u staršího Cikánského krále: „Jeden z nich, Johnny Nikanov, Rus, někdy přezdívaný detektivy z policejního oddělení pro stíhání kapsářů Šilhavý král Johnny, je mým přítelem.“ To se reportér týdeníku The New Yorker nevytahuje, s většinou z těch, o nichž psal, ho pojilo letité přátelství, což neznamená, že by byl na jejich straně. Jen nejde o povrchní, zištnou známost novinářů.

Mitchell zná řadu podrobností, jež zajišťují reportáži důvěryhodnost, a především toto přátelství zajišťuje důvěru mezi tím, kdo píše, a tím, o kom se píše. Přičemž než došlo na samotné psaní, trvalo to kolikrát léta. Ale pojďme na předsudky, které nyní touží všichni odstraňovat. Šilhavý král Johnny říká: „Pro cikánskýho chlápka existujou jenom dva druhy zboží. Ztracený a neztracený. Všechno, co není přibitý, je ztracený.“

Joseph Mitchell zná řadu podrobností, jež zajišťují reportáži důvěryhodnost, a především toto přátelství zajišťuje důvěru mezi tím, kdo píše, a tím, o kom se píše. Přičemž než došlo na samotné psaní, trvalo to kolikrát léta.

Zároveň však hájí romské obyvatelstvo podotknutím, že nikdo z nich by neukradl ropný vrt, jak to slyšel o jednom gadžovi – takové zcizení totiž nepatří mezi kapesní krádeže. Je to podivení stejného druhu jako přesvědčení, že nikdo nemůže nikomu vzít důl, známé z Járy Cimrmana. Nicméně postupme dál, neboť Johnny sází na stůl další klišé: „Nesnáším práci. Je mi z ní na zvracení. Kdybych si měl vybrat mezi stálou prací nebo vyhlazením, tak bych žadonil o vyhlazení.“

Neopomene přidat srdceryvný příběh z vlastní rodiny: „V roce 1941 byl každý z jeho synů donucen úředníky z oddělení podpory vzít práci v projektu Výboru pro pracovní příležitosti nazvaném ,Vezmi lopatu‘ a každý z nich omdlel krátce poté, co se v práci poprvé objevil: ,Cikánský mužský nejsou stavěný jako běžný mužský… To neznamená, že nechtěj pracovat s lopatou. To ne, dělali by rádi, ale musej myslet na svý zdraví.‘“ Co ještě se každému vybaví v souvislosti s Romy? Sociální dávky:

„Cikánští králové jsou autoritami přes pravidla všech možných podpor; vědí, jak pro své rodiny podporu získat a jak to udělat, aby na ní vydrželi.“ A poslední trumf: „To zásadní, čemu cikán oponuje, je nájem.“ Takže máme na výběr. Buď zavrhnout Mitchellovy reportáže jako ze starého světa, nebo si naplno uvědomit, kam jsme s korektností dospěli, když nás do současné reality musí uvádět 80letý text, jelikož tehdy se mohlo říkat, co bylo patrné, a tak, aby to bylo jasné. Nebo se můžeme chlácholit, že si to Mitchell vymyslel…

Cikánské ženy

Z dnešního pohledu se naprosto nekorektní jeví i Cikánské ženy. Pouhým střípkem přitom je, že jde o ženy. Někdo totiž tento příběh může vnímat především jako důkaz, že cikánské ženy pracují na své muže, respektive že se dokážou „uživit“ samy. Tím podstatným je však detailní popis takzvaného bažůru. Ještě než dospějeme k tomuto úchvatnému triku, je však nutné se znovu zastavit u způsobu, jímž Mitchell tvořil.

Text začíná tím, že se vypravěč zastaví v italské restauraci, kam chodíval, když ještě pracoval v novinách, na pozdní večeři: „Ze specialit nabízí mořčáka pruhovaného ve vývaru ze škeblí se slávkami, škeblemi, krevetami a chobotnicemi a možná lze najít lepší pokrm z ryb a korýšů v některé ze slavných světových restaurací, ale pochybuji o tom.“ Teď přijde nejkrásnější a nejdojemnější moment, který zároveň potvrzuje, že lidé jsou v Mitchellových příbězích především dlouholetí přátelé.

Z dnešního pohledu se naprosto nekorektní jeví i Cikánské ženy. Pouhým střípkem přitom je, že jde o ženy. Někdo totiž tento příběh může vnímat především jako důkaz, že cikánské ženy pracují na své muže, respektive že se dokážou „uživit“ samy. Tím podstatným je však detailní popis takzvaného bažůru.

Vypravěč následně na ulici zahlédne detektiva Daniela J. Campiona, jenž má obšírné znalosti o romské kriminalitě. Policista, o němž se dozvídáme, že právě odešel od sboru a pracuje jako detektiv u Pinkertonů, hned po spatření vypravěče řekne: „Vsadím se, že vím, kde jste byl… V Grotta Azzurra na mořčákovi pruhovaném.“ Je tak navozena klidná atmosféra mužského přátelství, kdy se pod distancovaným ostychem skrývají hluboké sympatie.

Navíc Cikánské ženy jsou koncipované především jako Campionova přednáška pro mladší policisty, které chce, přestože již řady policie opustil, zasvětit. Tato svědomitost překvapí stejně jako fakt, že takového odborníka nechali odejít. Bývalý policista na přednášku pozve i Mitchella, takže většina textu je v přímé řeči, což je další dobrý způsob, jak dodat vyprávění na živosti i věrohodnosti. Mitchell některé detaily – jak víme díky Cikánskému králi – již zná, ovšem Campionův kontext je mnohem širší.

Navíc může třeba využít poznatky kolegy z Oddělení sociálních dávek: „Měli problémy s romskými rodinami, které používaly několik variant jmen a několik adres a získávaly podporu z několika center zároveň a především vůbec na podpoře být ani neměly. Jako například rodina, která vlastnila nový Buick Roadmaster spolu s vybavením za tisíc dolarů a k tomu extra výbavou – byl to v zásadě pojízdný obchod s automobilovými součástkami – a brali podporu z centra v Queensu a z centra v Bronxu a byli také na podpoře až v Newarku.“

Nemoc a peníze

Návnadou ohledně účasti na přednášce je především policistova zmínka o ďábelské hlavičce. Je ze slonové kosti a cikánské ženy na ni přilepují bílkem své vlasy. To je jedna z propriet onoho bažůru. Přičemž jde o čistě ženský podnik: „Velká většina, která skončí jako oběti bažůru, jsou ženy mezi čtyřiceti a padesáti pěti, a velká část prochází životní změnou… Většina je nešťastně vdaná nebo se nikdy nevdaly nebo jsou rozvedené nebo vdovy.“

Hadačky z ruky si ženy nejdřív oťukají opatrnými otázkami. Pak jim nakukají, že mají vážnou nemoc a že udělaly dobře, že přišly. Nejprve ale nejde o peníze, ale o zahřívání vajíčka, do něhož po rozbití věštkyně nepozorovaně vhodí ďábelskou hlavičku jako zlé znamení. Následuje informace, že peníze, jež má dotyčná v bance – má je tam, že ano? A hodně, není-li pravda? –, jsou prokleté, a pokud je všechny vybere a přinese, věštkyně je laskavě odčaruje, a bude po nemoci.

Hadačky z ruky si ženy nejdřív oťukají opatrnými otázkami. Pak jim nakukají, že mají vážnou nemoc a že udělaly dobře, že přišly. Nejprve ale nejde o peníze, ale o zahřívání vajíčka, do něhož po rozbití věštkyně nepozorovaně vhodí ďábelskou hlavičku jako zlé znamení. Následuje informace, že peníze, jež má dotyčná v bance – má je tam, že ano? A hodně, není-li pravda? –, jsou prokleté, a pokud je všechny vybere a přinese, věštkyně je laskavě odčaruje, a bude po nemoci.

Je to natolik pohádkově hloupoučké, že čtenář obtížně věří, že něco natolik zábavného může – mohlo – fungovat. Potom už stačí balíček s penězi prohodit s balíčkem stejně objemným, a podle toho, jak je žena otipovaná, jej před klientkou buď spálit, přičemž peníze jsou dávno pod sukní, nebo poslat ženu s falešným balíčkem zašitým v oblečení domů s tím, že jej má otevřít až za sedm dní. A hned začít balit svou ofisu. Není to nádhera? Na něco takového nalítnout v době, kdy bylo po druhé světové válce…

Navíc málokdo se chce chlubit, že byl podveden. Případně se bojí, že by se následně nemoc, která nikdy neexistovala, mohla vrátit. Z jedné oběti, 54leté vdovy, bažůrka vypumpovala celkem 17 600 dolarů:

„Uběhly čtyři měsíce a pak jednou na začátku března vyplňoval její zeť daňové přiznání a ona zrovna ležela v posteli a odmítala mluvit a on vytáhl ze šuplíku jejího prádelníku se zrcadlem vkladní knížku, aby se podíval, jak velkou daň z úroku má nahlásit, a obě knížky v sobě měly perforací vyraženo ,ZRUŠENO‘, jak to spořitelny dělají, když se uzavře účet, a on ji v šoku vytáhl z postele a donutil ji vysvětlit jemu i zbytku rodiny, co se proboha přihodilo.“

Jeskynní lidé

Je to tedy příběh s rubem a lícem. Když se vás netýká, jste nesmírně pobaveni a kroutíte nevěřícně hlavou. Jak by však člověk reagoval, kdyby se něco podobného stalo jeho příbuzné? Můžeme to převést kupříkladu na lapání zmatených důchodců v podání šmejdů s předraženými hrnci. Nemělo by však zaniknout, že ve svazku Praštěnej krávou je ještě pět kratších textů. Úvodní příběh osvětluje název celého souboru.

Jeskynní lidé jsou pozoruhodní tím, že v nich Mitchell vzpomíná na dobu, kdy za hospodářské krize pracoval v novinách a byly po něm vyžadované články o lidském utrpení. Proto psal i o těch, jež poznal pouze letmo, což se týkalo rovněž dvojice živořící v jeskyni v Central Parku. Také zde okamžitě chybí typická vlídnost – dotyční jsou na Mitchella sprostí, a dokonce ho polijí ginem.

Jde o Mitchellovu vzpomínku na dětství v Severní Karolíně, kdy poraženou krávu vyzvedli kladkostrojem do vzduchu, aby se lépe stahovala, ale něco se porouchalo a mrtvé tělo se začalo nekontrolovaně houpat: „Když jsem se probral, byl jsem na dvoře před stodolou a běhal jsem kolem dokola a vřeštěl jsem a měl jsem zakrvácenou hlavu.“ Jinak se v tomto textu vypráví o podivném starém kapitánovi, jenž má soukromé muzeum, a nekonečnou zásobu kategorických tvrzení.

Je to jeden z nerudných mluvků, kteří si nemohou pomoct a musejí věčně přehánět: „Nejdřív jsem šel zjistit pravdivost jeho chvástání, že pije jen šampaňské a koňak. Barman v putyce za rohem od muzea na Columbus Avenue mi řekl: ,Ten chlapík si sem někdy přijde zatelefonovat a já ho pozvu na pivo, a on rozhodně neodmítne.‘“

Následující Jeskynní lidé jsou pozoruhodní tím, že v nich Mitchell vzpomíná na dobu, kdy za hospodářské krize pracoval v novinách a byly po něm vyžadované články o lidském utrpení. Proto psal i o těch, jež poznal pouze letmo, což se týkalo rovněž dvojice živořící v jeskyni v Central Parku. Také zde okamžitě chybí typická vlídnost – dotyční jsou na Mitchella sprostí, a dokonce ho polijí ginem.

Jedinečný reportér

Portréty kuriózních postaviček pokračují Vousatou ženou, která byla kdysi nemilosrdně matkou prodána a odvlečena do Evropy a později našla uplatnění v cirkusech a lunaparcích mezi jinými „monstry“. A ve Večeru s nadaným dítětem se zase díky zvídavému děvčátku dozvíme, jakou knihu měl Mitchell nejraději:

Kdo by si myslel, že to nakladatelství Opus čtvrtou knihou textů Josepha Mitchella přehnalo, hluboce se mýlí. Pořád je to tentýž jedinečný reportér a posuny lze vidět v tématu.

„,Marka Twaina Život na Mississippi,‘ řekl jsem. ,Já mám ráda Marka Twaina,‘ řekla Philippa a nadšeně zatleskala rukama. ,Toho mám hrozně ráda. Jaké další knihy máte rád?‘ ,Ze všech nejradši,‘ řekl jsem, ,mám Marka Twaina, Dostojevského a Jamese Joyce.‘“ Velice progresivní se může soubor Praštěnej krávou jevit detailem, že jak Philippini rodiče, tak reverend z následujících Křečí a stahů preferují takzvanou raw stravu, v druhém případě dokonce čistě veganskou variantu.

Reverend Hall se vedle chroupání syrového zelí, cibule a česneku zabývá kázáními ve výčepech – říká jim „podkožní haleluja“. A po 17 letech, kdy se mu nikdo neozval, náhle zažil boom kázání po telefonu. Kdo by si proto myslel, že to nakladatelství Opus čtvrtou knihou textů Josepha Mitchella přehnalo, hluboce se mýlí.

Pořád je to tentýž jedinečný reportér a posuny lze vidět v tématu. A abyste měli do té doby, než vyjde další svazek, o čem přemýšlet, je tu Philippina hádanka: „Co je menší než tlamička blechy?“ Především si ale, vy ďábelské hlavičky, nemyslete, že správná odpověď zní: Naděje na to, že se vaše úspory po bažůru vrátí do banky.

Joseph Mitchell, Praštěnej krávou

Praštěnej krávou

AUTOR: Joseph Mitchell

VYDAL: Opus 2020

ROZSAH: 136 stran