První světová válka začala v Praze

Rakousko na našem území uvedlo nekonvenční, informační, v mnohém však „cimrmanovsky“ laděnou výstavu…

Snímek z vernisáže výstavy Princip Sauer - Příčina a následek. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Snímek z vernisáže výstavy Princip Sauer - Příčina a následek. | foto: © Rakouské kulturní fórum / Petr BučekČeská pozice
Snímek z vernisáže výstavy Princip Sauer - Příčina a následek.

Rakouské kulturní fórum v Praze uvedlo pozoruhodně emotivní expozici, svérázně připomínající jedno neblahé výročí. Letos tomu totiž bude sto let, kdy vypukla první světové válka, která změnila mapu budoucí Evropy, ale i dosavadní víru v moderní humanismus. Jde o událost, kterou odvál čas, navzdory tomu některé její atributy s ní spojené mohou budit vášně i dnes.

Výstava pod poněkud matoucím názvem Princip Sauer – Příčina a následek je první uměleckou akcí reagující na prozatím přehlížené datum. Její autor Abbé Libánský ji pojal poněkud svérázně i atraktivně. Rakouské kulturní fórum na Jungmannově náměstí v Praze se tím dostalo do poněkud frapantní situace, ze které však vyšlo se ctí.

I když pozice „viníka“ započaté války je spíše již v rovině historické, současný nadhled nad zasutými událostmi je ze strany pořádající instituce chvályhodnýI když pozice „viníka“ započaté války je spíše již v rovině historické (u někoho dokonce spíše nostalgické), je pravda, že Vídeň v roce 1914 vše odstartovala. Ještě coby centrum monarchie vyhlásila válku Srbsku a následný dominový efekt šel samospádem v atmosféře všeobecné nevraživosti. Současný nadhled nad zasutými událostmi je navzdory tomu ze strany pořádající instituce chvályhodný. Rakousko tím na našem území uvádí nekonvenční, informační, v mnohém však „cimrmanovsky“ laděnou výstavu.

Libánský (*1952) je původně pražský umělec, který – ne zcela dobrovolně – vycestoval s rodinou jako řada signatářů Charty 77 v rámci „Akce Asanace“ v roce 1982. Od fotografického média přešel postupně především k realizacím landartových a site specific projektů (umění tvořené pro zvláštní místo). Jeho zřejmě nejvíce diskutovanou akcí bylo postavení 250 bust prezidenta Edvarda Beneše na česko-rakouské hranici v roce 2002. Nyní se Libánský zaměřil na jiné historické téma.

Dvě gesta a nespoutané emoce

První světová válka, jak známo, začala atentátem na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželky – české šlechtičny Žofie Chotkové, která byla tehdy již těhotná. „Sedm kulí v Sarajevu“ tím náhle zmařilo hned tři životy.

Útočník, srbský anarchista Gavrilo Princip, byl možná jen záminkou či uspíšením začátku války. To už se nedozvíme. Každopádně 28. červen 1914 se stal spouštěcím mechanismem a známým symbolem. Druhou postavou, vystupující však v závěrečném dějství, byl další anarchista, Franta Sauer (tedy Kyselý). Princip zavraždil následníka trůnu (1914), Sauer svrhl a rozbil nenáviděný „habsburský“ pomník na Staroměstském náměstí (1918).

Dvě gesta, dvě události vymezující trvání první světové války. U obou šlo o pohnutky nespoutané emoce, přes časový oblouk spolu nějak souvisejí. Tedy: Příčina a následek, jak zní podtitul výstavy. Tak to alespoň vidí i vnímá a v trefných symbolech akcentuje umělec Libánský.

Historie se opakuje

Výstava připomíná také některé historické paradoxy. Zatímco v Srbsku je vrah Princip vnímán jako národní hrdina, Sauerův čin byl a je předmětem diskusí. Dokonce se opět vedou spory o případném znovupostavení sloupu. Na pozadí těchto skutečností vyznívá Libánského výpověď nejednoznačně. A to je dobře.

Návštěvník se tím pohybuje v jakémsi „muzeu“ dokumentů, filmů a fotografií (ty jsou zde prezentovány podle dobových podob v měříku 1:1, zobrazují oba anarchisty, císařskou rodinu, dobové reálie, ale třeba i Adolfa Hitlera hledícího na srbskou Sauerovu pamětní desku instalovanou na místě činu). V samotné expozici pak na sebe strhnou jistě pozornost prostorové artefakty – jakési fetiše či atributy sledovaného tématu. Zde se ke slovu hlásí výtvarná stránka této komorní instalace.

Obzvlášť působivá je hromada sádrových odlitků vražedné pistole FN 910, evokující jakési smetiště dějin. Tomu sekunduje skrumáž paroží u protější stěny, symbolizující stovky či tisíce zastřelených zvířat, která padla na Konopišti kvůli následníkově zvrhlé vášni. (Pořádkumilovní úředníci evidovali, že jejich pán vypálil na lovnou zvěř během svého života 227 697 ran.)

Výstavě dominuje věrná, pětimetrová kopie zničeného Mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí. Při pouliční oslavě pádu monarchie jej euforický dav nemilosrdně strhl na zem. V čele této akce stál zmíněný Franta Sauer, známý též jako věrný kumpán Jaroslava Haška a první vydavatel Dobrého vojáka Švejka. Tento spisovatel, příslušník pražské bohémy a zakládající člen anarchistického hnutí u této příležitosti prohlásil památné věty:

„Dnes řeční k lidu kde kdo. Za Rakouska byl zalezlý někde za pecí, bál se jen trochu nahlas promluvit a dnes mluví, řve od rána do večera. Kdyby ti lidé, jak tu jsou, porazili tenhle sloup hanby, nebylo by to sice pořádné hrdinství, ale alespoň jakýsi čin, jistě větší než začmárávání německých firem.“

Katolický sloup Panny Marie tím stál vedle reformátorského pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí pouhé tři roky.

Současná diskuse

Historie, zdá se, se opakuje. Co by asi řekl Sauer na současnou diskusi? Na jedné straně totiž stojí Společnost pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, která usiluje o jeho opětovné vztyčení na původním místě. Na straně druhé existuje Petice proti postavení tzv. Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze.

Napodobenina originálního, čtrnáct metrů vysokého objektu se již připravuje. Do občanského či historického sporu se vmísila i politika. Bývalý pražský primátor Bohuslav Svoboda (ODS) myšlenku obnovy podporoval, proti byli především stoupenci evangelických církví. Přitom sloup s pozlacenou sochou Panny Marie na vrcholu, dílo Jana Jiřího Bendla, byl v roce 1650 vztyčen jako výraz díkůvzdání za zachování města během okupace Švédů za třicetileté války.

Spor o sloup je dnes tedy opět aktuální. A zdá se, že rovněž výstava Abbého Lipánského. Jeho expozice v Rakouském kulturním fóru oživila naši historickou paměť.

Na závěr: Proč je Libánský Abbé, a ne Jaroslav? Umělec na proměnu jména vzpomíná takto: „V roce 1972 jsem udělal úspěšné přijímací pohovory na Husovu bohosloveckou fakultu a vyrazil to zapít do mojí domovské hospody U Malvaze. Vlezl jsem do dveří a oznámil do rozpitý společnosti: ,Pánové, ode dneška jsem student teologie.‘ Můj přítel Petr Ragan, který teď žije v Austrálii, vstal, zvedl půllitr s tím skvělým malvazským černým pivem, a povídá: ,Tak tu ode dneška s námi sedí abbé Fária‘.“

Princip Sauer – Příčina a následek

Galerie Rakouského kulturního fóra v Praze
Jungmannovo náměstí 18, Praha 1
Výstava potrvá do 21. března.
Vstup volný