Protokoly siónských mudrců znovu na scéně

Slavný italský spisovatel Umberto Eco ve svém nejnovějším románu zkoumá původ konspiračních teorií. Vatikán se zlobí.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: archivČeská pozice

Slavný italský spisovatel Umberto Eco ve svém nejnovějším románu Le Cimetiere de Prague (Pražský hřbitov) zkoumá původ konspiračních teorií. Jeho hlavní postava Simon Simonini je profesionálním padělatelem dokumentů, šiřitelem pomluv a špionem nejprve italských a následně i francouzských tajných služeb. Především však nenávidí Židy. A tato nenávist se stane v jeho životě rozhodující. Simonini totiž sepíše takzvané Protokoly siónských mudrců, které ovlivní několik generací antisemitů včetně Adolfa Hitlera a jež dodnes citují muslimská extremistická hnutí.

Výbušná směs

Eco zdůrazňuje, že jeho román je fikcí – Simonini ve skutečnosti Protokoly siónských mudrců nenapsal –, současně však dodává, že ostatní postavy jsou historické. Román má značně spletitý děj a byl zatím publikován jen v románských jazycích. Navzdory tomu vyvolal obrovský zájem, ocenili jej kritici a dostalo se mu i vášnivých odmítavých reakcí.

Vatikánský deník L'Osservatore Romano označil román za nemorální. Antisemitské pasáže totiž mohou v někom vyvolat dojem, že na výplodech antisemitů, kterým se dostává tolik místa, může být něco pravdy. Jiní lidé zase upozorňují, že Eco zašel příliš daleko, když smíchal značně netransparentně vlastní smyšlenky s historickými událostmi a osobami. A právě na základě této směsi, která se stává v případě antisemitismu obzvlášť výbušnou, kritici posměšně označili Eca za Dana Browna pro náročnější.

Antisemitské pasáže mohou v někom vyvolat dojem, že na výplodech antisemitů, kterým se dostává tolik místa, může být něco pravdy

Dynamika smyšlenek a fikcí, která je na počátku historických zvratů, představuje základ Ecova románu. Jeho hlavní postava Simonini, kterého Eco označuje za nejvíc zavrženíhodného literárního (anti)hrdinu, přičemž recenzenti se obávají, že by někomu až natolik nesympatický nemusel být, prochází klíčovými událostmi evropského 19. století. Jeho otec umírá poté, co se splnily jeho naděje z roku 1848, kdy bojoval za sjednocení Itálie, v roce 1870 prožívá Simonini prusko-francouzskou válku a následně události Pařížské komuny i Dreyfusovu aféru.

Záludný židovský psychiatr

V úvodu románu vystupuje mladý židovský lékař, který se zajímá o hypnózu a šňupe kokain na uklidnění. Jeho jméno vyslovuje Simonini opovržlivě jako Froid. A na mladém lékaři si potvrzuje, co mu vštěpoval jeho antisemitský dědeček. Židé nejen lační po našich penězích, ale touží ovládnout i naše těla. Proto je mezi nimi tolik lékařů. A jako by toho nebylo dost, začínají se šťourat v nevědomí. Bezpochyby proto, aby jej dostali pod kontrolu.

Simoniniho děsí obrovská mocichtivost mladého Froida o to víc, že si uvědomuje, že na jeho řečech o psychice a důležitosti snů něco může být. Trpí totiž podivnými výpadky paměti, se kterými si neví rady. A navíc zjišťuje, že v jeho bytě žije – zásadně v Simoniniho nepřítomnosti – jiná osoba, která mu zapisuje vzkazy do deníku, podepisuje se Dalla Piccola a občas si v něm zapomene svou kněžskou sutanu.

Po rozhovoru se záludným židovským psychiatrem dospěje Simonini k závěru, že jeho podivné výpadky paměti vyžadují léčbu. Nesvěří se však do židovských rukou a svou duši si analyzuje sám tím, že si zapisuje vzpomínky a krouží kolem temných propastí vlastní paměti. Tím začíná Simoniniho vyprávění.

Vyvolání strachu

Ze Simonniniho deníkových zápisů se čtenář dozvídá, že po dokončení práv se nejprve stal špionem piemontských tajných služeb a poté vstoupil do Garibaldiho vojska. V něm měl na základě místních analýz dodat – vyrobit – věrohodné doklady o neschopnosti republikánů, a tím vytvořit vhodné podmínky pro piemontský zásah. Po roce 1860 odchází Simonini z italského jihu do Paříže, kde pracuje pro francouzské tajné služby.

Ve svém vytváření pravdy o židovské otázce se Simonini nechává inspirovat rytinami a nákresy Starého židovského hřbitova v Praze

Zatímco připravuje kompromitující materiál pro různé klienty, sílí v něm přesvědčení, že smyšlenky o zednářských ložích, Napoleonu III. nebo o satanských seskupeních se hodí i pro pomlouvání Židů. Vedle neřešené židovské otázky totiž bledne každé nebezpečí. Širší veřejnost je třeba utvrdit v tom, co už stejně dávno ví. Proto začne vytvářet dokument, díky kterému by vyšla najevo co nejčistší pravda.

Ve svém vytváření pravdy o židovské otázce se Simonini nechává inspirovat rytinami a nákresy Starého židovského hřbitova v Praze. Právě z něj se totiž má stát kulisa pro setkání mocných Židů z celé Evropy, kteří kují pikle na rozvrat států a na převzetí vlády nad světem. Dokument sepisuje tak, aby vyvolal strach ve všech společenských vrstvách.

Rozdvojená osobnost

Církevní představitelé mají být zhrozeni židovskou touhou po zničení křesťanství. Střední třídě je židovská hrozba představena v podobě obcházejícího strašidla komunismu. V nižších třídách má být posílena nenávist vůči židovskému finančníkovi, který ožebračuje prostého člověka. Židé se navíc údajně snaží infikovat společnost skepsí, která je podmínkou každého společenského rozkladu.

Současně s přípravou Protokolů siónských mudrců vytváří Simonini společně s Leem Taxilem dokumenty, které mají dokládat satanistické praktiky v zednářských ložích. Inspiruje je mladá, psychicky nemocná Diana Vaughanová, která trpí rozdvojením osobnosti. Jednou vystupuje jako zbožná křesťanka, podruhé coby fanatická ctitelka satana. Dianiny stavy satanské posedlosti využívá Taxil pro své pamflety, kterými zásobuje církevní kruhy.

Vzpomínky na Dianu však Simoninimu především osvětlují jeho podivné výpadky paměti. Během satanského obřadu Diana svede Simoniniho, který se s tím nedokáže smířit. Nejenže pociťuje k ženám o trochu silnější odpor než k Židům, ale Diana se mu navíc později přizná, že je Židovkou. Proto mu nezbývá nic jiného než ji zabít.

Současně s přípravou Protokolů siónských mudrců vytváří Simonini společně s Leem Taxilem dokumenty, které mají dokládat satanistické praktiky v zednářských ložích

Při záznamu této vzpomínky si Simonini vzpomene, že tehdy vystupoval pod krycím jménem Dalla Piccola a kněžskou sutanu používal jako přestrojení. Tím vychází najevo, co celou dobu Simonini i čtenář tuší. Záhadný Dalla Piccola, který hlavní postavě nepříjemně připomíná temnější stránky její minulosti, a Simonini jsou jedna a táž osoba. Po zabití Diany se Simonini podobně psychicky rozložil jako jeho oběť. Jeho osobnost se rozdvojila ve dvě postavy, jež se usmiřují díky metodě, kterou si Simonini osvojil od mladého Froida.

Deníkové zápisy jsou obnoveny rok poté, co se Simonini vlastními silami z rozdvojenosti uzdraví. Čtenář se z nich dozvídá, že na Simoniniho naléhá ruská tajná služba, aby jí předal veškeré podklady k Protokolům siónských mudrců. Navíc je pod pohrůžkou, že kvůli spáchaným zločinům bude udán, donucen způsobit výbuch v pařížském podzemí, z nějž mají být obviněni Židé. V tomto místě zápisy končí, protože Simonini při výbuchu zahynul.

Protokoly siónských mudrců

Eco již ve svých dřívějších knihách přiznal, že ho Protokoly siónských mudrců fascinují. Zmiňované jsou v románu Foucaultovo kyvadlo a jejich historii sleduje autor i v eseji Moc lži, která vyšla v anglickém sborníku Serendipities: Language and Lunacy (Štěstí. Jazyk a šílenství) v roce 1998. Protokoly siónských mudrců v něm Eco chápe jako mapu, která širší veřejnosti v určitém období umožňovala orientaci v nepřehledné skutečnosti.

A neovlivnilo to ani odhalení londýnského deníku The Times v roce 1921, kdy byly Protokoly siónských mudrců uznané za nepříliš umný kompilát z částí populárních románů a pamfletů, které se v 19. století četly ve Francii. Místo toho, aby se tato skutečnost vzala v potaz, byly vytvářeny další důkazy, na jejichž základě se měly stát o něco pravdivějšími než sama pravda.

Eco se ve své nejnovější knize od svého dřívějšího názoru na Protokoly siónských mudrců jakoby distancuje. Již se nedomnívá, že vznikly „spontánně, jakoby samy od sebe“ – coby zhmotnění lidských úzkostí nebo výraz snahy vypořádat se s obtížnou a mnohoznačnou realitou. Nyní je za nimi konkrétní osoba, kterou nepopohání úzkost, strach nebo bezradnost. V Ecově knize hraje hlavní roli kreativní nenávist, která člověka žene k zarážejícím výkonům a mění chod dějin. Proto ji lze číst jako dílo o nenávisti. Ta totiž rozdmýchává srdce trvaleji a mocněji než láska. Nenávist je základním lidským naladěním, láska jen chvilkovým výkyvem, což platí nejen pro génia nenávisti Simoniniho. Snad proto se vatikánští církevní představitelé právem obávají, že až natolik zavrženíhodným hrdinou není. Tak trochu ho totiž známe všichni.

Le Cimetiere de Prague
(Pražský hřbitov)
AUTOR: Umberto Eco
VYDAL: Grasset & Fasquelle 2011
ROZSAH: 555 stran

Počet příspěvků: 20, poslední 20.7.2011 05:46 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.