Proč nedůvěřujeme kresbě stejně jako textu nebo fotografii?

Přivykli jsme slovu jako spolehlivému prostředku prezentace. Oproti němu fotografie a kresby je možné „číst“ různými způsoby. Nejnižší spolehlivost přisuzujeme kresbě, jelikož předpokládáme, že na rozdíl od fotografie nezachycuje skutečnost věrně. Jaká je povaha očitého svědectví a jak jsme schopní ho spolehlivě zprostředkovat druhým?

Michael Taussig, I Swear I Saw This: Drawings in Fieldwork Notebooks, Namely My... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Michael Taussig, I Swear I Saw This: Drawings in Fieldwork Notebooks, Namely My... | foto: Montáž Richard CortésLidové noviny
Michael Taussig, I Swear I Saw This: Drawings in Fieldwork Notebooks, Namely My...

Australský kulturní antropolog Michael Taussig se ve své knize I Swear I Saw This: Drawings in Fieldwork Notebooks, Namely My Own (Přísahám, tohle jsem viděl: Kresby do pracovního bloku, zejména ty moje) obrací k problému očitého svědectví a možnostem jeho záznamu a zabývá se dostupnými prostředky sdílení osobní zkušenosti s druhými.

Za téma si sice zvolil především rozbor postupů při antropologickém terénním výzkumu, ale tento relativně úzký rámec kulturní antropologie přesahuje. Věnuje se totiž mimo jiné tomu, proč Západ preferuje písemný projev před fotografií a zejména kresbou, která je již na základních školách ve srovnání s psaním a čtením považovaná za druhořadou činnost.

Viděné a očité svědectví

Taussig nejprve studoval medicínu, později se zapsal ke studiu antropologie na prestižní London School of Economics and Political Sciences, kde získal doktorský titul. Od roku 1969 pak provádí rozsáhlý výzkum v Kolumbii. Upozornil na sebe knihou The Devil And Commodity Fetishism in South America (Ďábel a zbožní fetišismus v Jižní Americe), v němž navazuje na Marxovu ideu zbožního fetišismu.

Jaký je rozdíl mezi viděným a očitým svědectvím? A jak mohu zaznamenat, co jsem viděl, tedy to, o čem jsem přesvědčen, že jsem spatřil?

Pozornost si však zaslouží i jeho knihy My Cocaine Museum (Mé kokainové muzeum), Law in a Lawless Land: Diary of a Limpieza in a Colombia (Právo v bezprávní zemi. Deník úklidu v Kolumbii), What Color Is the Sacred? (Která barva je posvátná?) a Beauty and the Beast (Kráska a zvíře).

Kniha Přísahám, tohle jsem viděl se vyznačuje poetickým jazykem, je mnohovrstevnatá a imaginativní. Začíná Taussigovou vzpomínkou na jízdu taxíkem v kolumbijském městě Medellín – vůz zamířil do tunelu, kde na kratičký okamžik spatřil muže a ženu. Tedy alespoň k takovému závěru dospěl. Žena, jak se Taussig domnívá, zašívala muže do bílého nylonového pytle, jejž používají farmáři na převoz brambor a kukuřice na místní tržiště.

Taussig si mohl ukroutit krk, jak vůz se rychle řítil okolo scény – sotva tři vteřiny. Následně si učinil poznámku do zápisníku, pod niž připsal: přísahám, tohle jsem viděl! Navíc si scénu nakreslil do poznámkového bloku. Jaký je rozdíl mezi viděným a očitým svědectvím? A jak mohu zaznamenat, co jsem viděl, tedy to, o čem jsem přesvědčen, že jsem spatřil?

Fotografie, kresba, slovní popis

Taussig se ptá, proč nedůvěřujeme kresbě stejně jako textu nebo fotografii? Zjednodušeně lze říct, že v současnosti disponujeme třemi statickými prostředky záznamu skutečnosti. Jevy okolo sebe můžeme popsat slovy, zachytit fotoaparátem či nakreslit. Jsou však i jiné způsoby, například jazyk matematiky, ale to se děje jen ve specializovaných oborech.

Fotografie zastaví čas, zatímco kresba jej zahrnuje. Nakolik spolehlivý a dokladující je slovní popis?

Přivykli jsme slovu jako spolehlivému prostředku prezentace, přičemž obvykle se lze významu sdělení dobrat poměrně snadno. Oproti tomu fotografie a kresba mohou nést četné významy, mnohdy trpí jejich nadbytkem a je možné je „číst“ různými způsoby. Nejnižší spolehlivost přisuzujeme kresbě, jelikož předpokládáme, že na rozdíl od fotografie nezachycuje skutečnost věrně – výsledek závisí na manuální zručnosti tvůrce a její vytvoření ve srovnání s fotografií trvá příliš dlouho.

Fotografie při současném technologickém vývoji vznikají během okamžiku zvládnutím přístroje, což umožňuje zmrazit čas zachycením situace před objektivem. Odráží se to věrně ve slovech používaných ve spojení s fotografiemi, které se pořizují (anglicky taking), a kresbami, jež se vytvářejí (anglicky making). Fotografie zastaví čas, zatímco kresba jej zahrnuje. Nakolik spolehlivý a dokladující je slovní popis?

Západ a dobývání

Podle Taussiga můžeme napsat větu „přísahám, tohle jsem viděl“, kolikrát chceme, modře, zeleně, žlutě či červeně, ale nikdy to nebude dost. Slova sama o sobě totiž nic nedokládají, navzdory tomu jim důvěřujeme více než kresbám. Psanému slovu se na Západě dostalo zvláštního postavení. Řada autorů se domnívá, že Západ dokázal dobýt mimoevropské oblasti nejen díky technologické převaze, ale i psanému slovu.

Francouzský myslitel Tzvetan Todorov v knize La Conquête de l’Amérique (Dobytí Ameriky) tvrdí, že za úspěchem conquistadorů je především znalost písma, jež pro dobyvatele znamenala jednoznačnou výhodu. Umožňovala totiž snadno koordinovat pohyb lidí náročným a nepřátelským terénem, aniž by bylo nutné dávat přímé rozkazy.

Řada autorů se domnívá, že Západ dokázal dobýt mimoevropské oblasti nejen díky technologické převaze, ale i psanému slovu

Domorodce občas zaskočilo, jak si dobyvatelé mohli předat informaci, aniž by se potkali. Moc psaného slova a jeho magickou přitažlivost pro jihoamerické domorodce ukazuje rovněž francouzský antropolog Claude Lévi-Strauss (1908–2009) ve slavném díle z roku 1955 Smutné tropy.

Mimo jiné v něm popisuje nambikwarského domorodce, který chtěl zvýšit své postavení, a proto předstíral antropologovi a lidem ze své skupiny schopnost psát – kus papíru pokryl řádky klikyháků připomínajících písmo. Od začátku zámořské expanze se nově objevovaných oblastí zmocňovali Evropané nejen technologiemi a zbraněmi, ale i slovem ve zprávách, cestopisech či dopisech. Obrazový doprovod v nich byl spíše výjimečný.

Privilegované postavení

Taussig poukazuje na druhořadé postavení kreslení v euramerických systémech vzdělávání. Psanému slovu se ve srovnání s kresbou dostalo privilegovaného postavení – jde o schopnost, kterou si mají žáci na základních školách primárně osvojit. Časová dotace pro výtvarné aktivity je ve srovnání s předměty věnovanými výuce čtení a psaní nízká.

Nepřekvapuje, že kultura založená na psaném slově upřednostňuje osvojení dovednosti číst a psát. Kreslení se oproti nim považuje za činnost především dětí, které bez ostychu a s lehkostí pokrývají archy papíru výtvarnými projevy. Předpokládá se, že s věkem jejich kreativita klesá v důsledku rozvoje kritického myšlení, sebereflexe a stydlivosti z případné nedokonalosti. To se aspoň tvrdí v sylabech výtvarné výchovy pro základní školy. Spíše však z nich vyplývá, že výtvarný projev je postupně domestikován a kontrolován.

Psanému slovu se ve srovnání s kresbou dostalo privilegovaného postavení – jde o schopnost, kterou si mají žáci na základních školách primárně osvojit

Taussig tvrdí, že kresby mají v antropologických záznamech pořizovaných při terénním výzkumu zvláštní postavení. Výzkumníci je vytvářejí jako pomocný prostředek – náčrtky, obrázky, schémata či mapy. Do finálního produktu, antropologické knihy či studie, se však obvykle nedostanou, protože nejsou součástí antropologického kánonu. Především proto, že se cenzurujeme.

Ve škole jsme se sice učili kreslit, ale nejsme profesionály, a proto váháme, máme-li zveřejnit svá amatérská kreslená díla. Je však zajímavé, že podobnými pocity netrpíme, když mluvíme, přestože se neživíme jako tiskový mluvčí, když běháme, i když nejsme reprezentanty, píšeme, ač si nevyděláváme jako spisovatelé.

Jen přiblížení skutečnosti

Na rozdíl od těchto činností je kresba netrénovanou rukou považovaná především za dětskou činnost – kreslit je zábava, zatímco psaní práce. Z toho podle Taussiga vyplývá rozdíl mezi viděním a očitým svědectvím. Při kreslení hravě a přibližně zachycujeme něco z toho, co vidíme, zatímco očité svědectví dokládáme podrobným popisem všeho, co považujeme za podstatné.

Taussig však upozorňuje, že existují situace, kdy se na kresbu bez pochybností spoléháme. Například při slyšení u amerických soudů se nesmí používat fotoaparát, aby se chránilo soukromí osob v jednací síni. Proto se pro zachycení soudního jednání rozvinulo skicování. Ve Velké Británii se nesmí přímo v místnosti nejen fotografovat, ale ani kreslit. Kreslíř musí vytvořit své dílo zpaměti až po opuštění soudní síně. Takovým kresbám důvěřujeme.

Kresba oproti fotografii jen přibližuje skutečnost, nenabízí více než mžourání na svět. Ztvárňuje pouze fragmenty výjevu.

Spokojíme se s nimi i v jiných případech. Taussig zmiňuje například kresbu tetované mumifikované maorské hlavy tai moko, již vlastnilo muzeum v Ruen. To z etických důvodů tai moko nevystavovalo a zakázalo i její fotografování, nicméně poskytlo k přetiskování její kresbu. A Taussig se ptá: Proč v takových případech kresba ano, ale fotografie nikoli?

Zřejmě proto, že fotografie je věrným zachycením skutečnosti, má v sobě něco téměř magického, jak dokládá hojně zmiňované přesvědčení, že fotografie může ukrást duši. Kresba oproti fotografii jen přibližuje skutečnost, nenabízí více než mžourání na svět. Ztvárňuje pouze fragmenty výjevu.

Antropologické psaní

Taussig se zamýšlí nad způsoby antropologického psaní – od prvních spěšných poznámek do zápisníku až po knihu. A antropologické zápisníky přirovnává k moderní literatuře s mnoha různými informacemi. Obvykle zahrnují vedle holých dat také útržky rozhovorů, jež výzkumník při pobytu v cizí kultuře zaznamenává, náčrtky, vzpomínky, různá fakta, sny či výstřižky z noviny.

Antropologické psaní podle Taussiga odpovídá metodě střihu, kterou používali literáti a umělci Brion Gysin či William Burroughs. Jde o aleatorický způsob tvorby, kdy literát napsaný text rozstříhá a jeho části nově uspořádá.

Samotné antropologické psaní podle Taussiga odpovídá metodě střihu, kterou používali literáti a umělci Brion Gysin (1916–1986) či William Burroughs (1914–1917). Jde o aleatorický způsob tvorby, kdy literát napsaný text rozstříhá a jeho části nově uspořádá. Dle Taussiga podobně antropologové postupují při práci se svými záznamy z terénu. Přikládají k sobě jednotlivé díly, hledají zajímavá a neotřelá spojení.

Při vzniku antropologického textu se mnohé záznamy vůbec nedostanou do konečného výsledku, leccos zůstane zamlčeno. Antropolog při psaní data prosívá, vybírá si z nich nejlepší „zrnka pravdy“ a spíše je konstruuje, stejně jako zkoumanou kulturu a její příslušníky.

Taussig přiznává, že do způsobu jeho vlastního psaní v terénu vstupuje paměť, jeho zápisníky nejsou pouze „strážci zkušenosti“. Neustále se vrací ke svým zápiskům, zpětně je upravuje, napíše nový záznam přes starý text, přepisuje po paměti, i když od události uplynuly i týdny. To se netýká jen antropologie, ale psaného textu vůbec, na němž je založena naše společnost. Kolik společného má text s původním pozorováním či svědectvím?

Dva světy Oscara Wilda

Taussigova kniha mi připomněla půvabné vyprávění Oscara Wilda (1854–1900) o muži, jenž každý den vyrážel z vesnice. Po návratu se ho sousedé vždy vyptávali, co na svých cestách zažil. Vyprávěl jim, že tři sirény na vlnách, jež si hřebeny rozčesávaly zelené vlasy. Jindy o faunovi, který hrou na flétnu roztančil lesní bůžky.

Podle Wilda totiž existují dva světy. První je skutečný a není třeba o něm vůbec mluvit. Druhý je svět umění, o němž je naopak třeba mluvit, protože by jinak vůbec neexistoval.

Jednoho dne skutečně potkal sirény rozčesávající si vlasy a fauna, jenž hrou na flétnu rozpohyboval bůžky. Když se vrátil, sousedé se ho ptali, co viděl. Odpověděl jim: „Neviděl jsem vůbec nic.“. Podle Wilda totiž existují dva světy. První je skutečný a není třeba o něm vůbec mluvit, protože jej každý může spatřit. Druhý je svět umění, o němž je naopak třeba mluvit, protože by jinak vůbec neexistoval.

Jaká je však povaha očitého svědectví a jak jsme schopní ho spolehlivě zprostředkovat druhým? Kolik lidí tvrdí, že spatřilo Elvise Presleyho? Přísahám, viděl jsem ho! Alespoň si myslím, že to byl on.

I Swear I Saw This: Drawings in Fieldwork Notebooks, Namely My Own

Přísahám, tohle jsem viděl. Kresby do pracovního bloku, zejména moje

AUTOR: Michael Taussig

VYDAL: University Of Chicago Press 2011

ROZSAH: 192 stran

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.