Povedená Reynkova vizitka

Výstava ve Valdštejnské jízdárně nepředstavuje Bohuslava Reynka jako blazeovaného světáka, ale jako toho, jímž zřejmě nejvíce byl – mlčenlivého, do sebe ponořeného a skromného člověka.

Jan Brabec 30.4.2014

Bohuslav Reynek: Pieta. foto: NfRF a Galerie Zdeněk Sklenář

Bohuslav Reynek: Pieta. Z výstavy ve Valdštejnské jízdárně

Ještě lze objevit dílo, které odolává času, a ani sebevětší reklamní kampaň v rámci moderního marketingového běsnění nic nemění na jeho obsahu, natož aby ho nějak poškodila. Je totiž natolik svébytné, že na komerčním světě nezávisí. A to je případ současné výstavy básníka a grafika Bohuslava Reynka (1892–1971) ve Valdštejnské jízdárně.

Doprovázejí ji nejen obří billboardy okolo silnic zvěstující motorizovanému národu, že autor vystavených grafik je „génius, na kterého jsme měli zapomenout“, ale při jejím zahájení se odehrála i absurdní velikonoční show živého divadla ve „výpravném průvodu ve stopách Ježíše Krista“ s účastí kardinála Dominika Duky a scénickým tancem „na téma posledních slov Krista“ v katedrále sv. Víta na Pražském hradě.

Navzdory tomuto nebývale velkohubému burcování mas, aby shlédly dílo Bohuslava Reynka, a návštěvník tudíž očekává bizarního podivína z Vysočiny totálně odcizeného všemu modernímu, po svém vstupu do Valdštejnské jízdárny s překvapením zjistí, že inzerovaná podívaná je střídmou a povedenou Reynkovou vizitkou.Reklamního podnikatele Richarda Fuxu lze poznat okamžitě. Ano, tento byznysmen s výtvarným uměním, který se proslavil v souvislosti s plakáty Alfonse Muchy, respektive marketingem jména tenisty Ivana Lendla, Reynkovu výstavu pořádá.

„Reynkovská“ logika

Výstava není ukřičeným ani zmateným pokusem, jak z Reynkova díla vytvořit současnosti poplatnou exhibici, ani nemá ambici udělat z ryzího umění byznys či z básníka a grafika reklamní ikonu pop artu. Naopak má vnitřní dynamiku a „reynkovskou“ logiku. Přítmí a strohá instalace nutí k soustředění a o Reynkovi a jeho díle – či dokonce o „životě v díle“ – dobře vypovídají. Pomáhá tomu i kurátorská účast Reynkovy vnučky Veroniky a jeho synů Daniela a Jiřího.

Výstava je věrným obrazem Reynkova světa – plná zvláštního tajemství, úzkostí, nadějí, ozvěn ticha, biblických příběhů, víry v Boha a rozjímání. Symbolicky pak instalaci vévodí zvětšená fotografie Bohuslava Reynka, který shrbeně sedí, jakoby schoulený do sebe, u kuchyňských kamen a soustředěně vyrývá do malé destičky jedno ze svých děl.

Bohuslav Reynek. Z výstavy ve Valdštejnské jízdárně

Nic neruší návštěvníkovu pouť od jedné grafiky k druhé. Na panelech nejsou žádné zasvěcené rozbory kunsthistoriků, ukázky z Reynkových básní či rukopisů ani jeho osobní věci (což může někomu chybět). Sálem se jen ozývá hlas Bohuslava Reynka, jeho synů a recitace Reynkových básní Ivanem Martinem Jirousem.

Tyto hlasy a dlouhé záběry na zimní či letní jakoby vším a všemi opuštěnou krajinu podbarvuje působivá, takřka středověká minimalistická hudba estonského skladatele Arvo Pärta. To vše se odehrává v rámci televizního dokumentu o Reynkovi „Blázen jsem ve své vsi“ z roku 2006.

Kurátoři nepředstavují Reynka jako všestranného umělce, ale pouze jako autora více než 300 grafických listů, respektive obrázků mnohdy o velikosti pohlednice, které často nemají přesné datum vzniku, natož kopii – existuje jen jejich originál. Navzdory tomu jsou pozoruhodným dokumentem o člověku, který měl za sebou pozoruhodný život a jenž se postupně stal až ikonickou postavou jedinečného pohledu na svět, a nikoli úplně běžného životního způsobu.

Intelektuální vliv

Bohuslav Reynek se narodil na konci 19. století v Petrkově u Havlíčkova, respektive Německého Brodu v rodině bohatého statkáře. Ač byl určen nástupcem svého otce, obor zemědělství na C. K. Vysoké škole technické nedokončil. Díky učiteli z jihlavské reálky totiž objevil svět výtvarného umění a v tehdejším kvasu nově vzniklé samostatné Československé republiky si zvolil jinou životní cestu než podnikání v zemědělství.

Začal se živit coby nezávislý umělec a seznámil se s celou tuzemskou uměleckou avantgardou té doby. A nejen to. Objevil i pozoruhodné dílo tehdejších francouzských katolických spisovatelů, které překládal. Čeští čtenáři díky jemu mohli poznat například francouzského romanopisce Georgese Bernanose (1888–1948) či rakouského básníka Georga Trakla (1887–1914).

Bohuslav Reynek: Autoportrét

Při svých cestách do Francie si zamiloval krajinu Bretaně a potkal budoucí ženu – básnířku Suzanne Renaudovou (1889–1964). S celou rodinou pak střídavě pobýval v Čechách a ve Francii. V tuzemsku spolupracoval s Josefem Čapkem či uměleckými skupinami, jako byla proslulá Osma či Tvrdošíjní. Podílel se také na výjimečné produkci venkovského katolického nakladatelství Josefa Floriana „Dobré dílo“ ve Staré Říši, u kterého za nacistické okupace s rodinou rok žil.

Vedle toho tiskl drobné grafiky a psal skvostné básně, které svojí jímavostí a hloubkou ovlivnili několik generací českých intelektuálů. Jeho poezie našla odezvu třeba v díle jiného solitéra a opěvovatele křesťanské i venkovské poetiky – Ivana Martina Jirouse. V živém kontaktu byl také s básníky Vladimírem Holanem, Ivanem Divišem a Jiřím Kolářem či s literárním kritikem Jaroslavem Medem. Často ho navštěvoval malíř Jaroslav Šerých nebo katolický myslitel Jiří Němec se svou ženou Danou.

Až když zbude chvilka

Organizátoři výstavy nepředstavují Bohuslava Rynka jako blazeovaného světáka, ale jako toho, jímž zřejmě nejvíce byl – mlčenlivý, do sebe ponořený a skromný člověk, který je smířen se svým nikoli jednoduchým osudem celoživotního obyvatele rodového statku v Petrkově a nepříliš chtěného hospodáře. A to se všemi jeho problémy, jež takový život na českém venkově tehdy znamenal.

Reynkovo hospodářství nejen příliš nevzkvétalo, ale zabrali mu ho i nacisté a jeho rodinu vystěhovali. Po druhé světové válce pak zažil další útok. Po roce 1948 mu statek znárodnili komunisté a společně s rodinou se stal na vlastním majetku trpěným nájemcem – pasákem koz. (V roce 1957 mu byl přiznán důchod ve výši 280 korun.)

Bohuslav Reynek. Z výstavy ve Valdštejnské jízdárně

S postupnou proměnou statku v socialistickou ruinu vnitřní izolace Bohuslava Reynka neustále narůstala. Dle některých pamětníků si většina obce ťukala na čelo a pociťovala k němu jistou nenávist. Navíc komunisté znemožnili jeho manželce jakýkoli kontakt s rodnou Francií, což nesla natolik těžce, že přestala psát. Jeden jeho syn se živil jako řidič a druhý krmením prasat. Právě dobu zhruba na konci šedesátých let zachycuje zmíněný dokument „Blázen jsem ve své vsi“.

Básník a grafik Reynek s plachým úsměvem pod šedivými kníry a v drátěných brejličkách vypráví o svých životních podmínkách. Vstává ve dvě hodiny ráno, stará se o hospodářství, krmí domácí zvířata – prasata, kozy, ovce a kočky –, stará se o dříví a vaří jídlo. (Koček měl hodně přes deset, 54 ovcí nazýval hebrejskými jmény, například Noemi, Sára či Hagar. A podobně jako kočky měly takřka volný vstup do domu.)

A až v noci, „když mu zbude chvilka“, tvoří při svíčce drobné ozvěny svého života uprostřed tamní přírody. Pozorně a často pročítá Bibli a nepovažuje se za výjimečného. „Jsem asi jako každý jiný člověk, vždyť na grafice nic není – je to podobně jako třeba u ševcoviny,“ líčí svoji výtvarnou práci Bohuslav Reynek.

Rány a jizvy

Výstava ukazuje Reynkův autentický vnitřní svět bez matoucího předstírání a jarmarečního koloritu, navíc bez obalu a nezprostředkovaně. Vedle téměř strohého výčtu životopisných dat je jen na návštěvníkovi, aby objevoval svět Bohuslava Reynka. Jeho obrázky jsou vlastně letmým záznamem času – jak se vteřinu za vteřinou posunoval od jednoho roku k druhému, od jednoho ročního období k druhému.

Reynek miloval především podzim, kdy se „z krajiny vytrácí barvy a zůstávají jen strohé obrysy“ a svět se jakoby „minimalizuje a zjednodušuje“. A zachycuje a zobrazuje oblaka, stromy, rybníky, květiny, chlév, petrkovský statek a často i zvířata ve volné přírodě, třeba vrány, či detaily, jako je pěšina pod borovicí, odlesk v rybníku, noční krajina, ptačí stopy nebo pavučina.

Reynek ale není žádný naiva. Jeho vyobrazení jsou značně temná a expresivní ve formě shluků drsných, černých čar a světlých, téměř mokvajících skvrn, které občas doplňuje vybledlou, jakoby časem smytou červenou, modrou či žlutou barvou – náznaků stop či tušených kontur předmětů, zvířat, lidského těla či obličeje.

Někdy působí jako rány a jizvy, jindy mají podobu abstraktních výjevů tvořených náhodnými skvrnami, jaké pomocí kladiva a plechu vytvářel Vladimír Boudník. Občas mají jeho miniatury poetiku podobnou Marku Chagallovi. Vše pak je zachycené v prostoru jakoby jen dočasně, protože v příští chvíli nenávratně zmizí – například zdánlivě prostý obrázek „Motýl na jablku“ či působivý „Zimní keř“ a „Konec léta“.

Výjimečný člověk

 Už pouhé názvy, například „Můrka na skle“ či „První sníh“, ukazují, nakolik silně Reynek prožíval venkov, a jeho pokoru. Reynkovou oblíbenou postavou byl Cervantesův literární hrdina Don Quijote, kterého zpodobnil společně s prasaty. Jeho způsob „vyprávění“ se pak objevuje i ve stěžejní části jeho díla – grafik na motivy Bible a jejích dramat.

Reynek zobrazuje nejen například symbolicky drsně stylizované postavy Samsona, Salome, Svatého Tomáše, Svatého Martina či Joba, ale i pašijové korunování trním, bičování, ukřižování či Jidášův polibek, přičemž nejtemnější obrazy vznikly v padesátých letech. Biblické výjevy pak situuje do „své“ krajiny, například kříž na zahradě s opřenými zahradními žebříky či pieta ležícího Krista v náruči své matky Marie situovaná do holých a opuštěných petrkovských polí.  

Právě v těchto detailech je výstava Bohuslava Reynka ve Valdštejnské jízdárně pro poznání jeho díla nejpřínosnější. Minimálně v tom, že díky své skromnosti a dobrovolné venkovské samotě bez jakékoliv ambice byl výjimečným člověkem. Navíc plný nevšedního tajemství, jež se snažil za jakýchkoli okolností svému okolí nezištně sdělovat. Aniž by ho zajímalo, bude-li, či nebude zapomenut.

Prach

Kříž na šíji polí
volá po oběti,
osudu pták holý.
Vzlétá, nezaletí.

Odrán volá tmami
nejistoty zvěsti,
sám jest, a my sami,
v prachu na rozcestí

Stopa

Zachvěl se krajem první sníh,
veliké hvězdy do haluzí kreslí.
Slibuje radost dětských
Půlnočních
těm, kteří tíhu touhy nesli.
Díváš se. Duše neví kam,
v plachosti pátrá, popaměti kráčí,
vrací se věrně k žalu pasekám
po vůni listí, po pěšince ptačí.

Pěšinka ptačí náhle ustává,
pták vznesl se a zůstala jen bílá,
bolestná krása, divá dálava,
v níž stopa Návratu se objevila.

(Obě básně jsou ze sbírky Podzimní motýli, 1946)

Výstava díla Bohuslava Reynka

Valdštejnská jízdárna Praha

Výstava potrvá do 31. července 2014

Otevírací doba: po – ne 10 – 18 hod.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.