Politický manifest Thomase Pikettyho. Nikoli vědecká práce.

Jaká je optimální míra příjmové nerovnosti, jak vzniká, jaké jsou možnosti ji omezit, nebo naopak podpořit? Na to světový bestseller francouzského profesora ekonomie neodpovídá. Navíc ve snaze objevit základní rozpor kapitalismu znovuobjevil Lafferovu křivku. Svět je plný paradoxů.

Thomas Piketty, Capital in the Twenty-First Century (Kapitál v 21. století) foto: Česká pozice

Thomas Piketty, Capital in the Twenty-First Century (Kapitál v 21. století)

Pravděpodobně největší míra majetkové a příjmové nerovnosti v současném světě existuje v Korejské lidově demokratické republice. Zatímco běžní obyvatelé Severní Koreje jsou rádi, když mají základní potraviny, její faktický lídr Kim Čong-un je prakticky majitelem celé země. Může si dělat, co chce a s kýmkoli chce. Takový je důsledek jednoho pokusu nastolit spravedlivou společnost.

Údaje Severní Koreje ale nejsou zahrnuté v oficiálních statistikách. Podle nich jsou nejvíce ekonomicky nerovné Namibie, Bolívie, Sierra Leone, Středoafrická republika, Kolumbie, Honduras a Haiti. Na opačném pólu – nejvíce rovnostářské země na světě – pak jsou Japonsko, Česko, Bosna a Hercegovina, Maďarsko, Finsko, Ukrajina a Slovinsko. (Dle statistiky Organizace spojených národů z roku 2009, která počítá s poměrem příjmů nejbohatší desetiny populace k příjmům nejchudší desetiny.)

Dva problematické extrémy

Není třeba pronikavých analytických schopností k tvrzení, že oba extrémy jsou problematické. Země s nejvyšší nerovností jsou bývalé kolonie, kterým většinou chybí průmysl, dobrá státní správa, kvalitní soudy, školy a další instituce. Většinou (kromě Namibie) trpí i vysokou mírou korupce. Vysoká míra nerovnosti je důsledkem koloniálního rozdělení majetku, nevalně fungujících institucí a všeobecné zaostalosti těchto ekonomik.

Navzdory existenci Petra Kellnera, Andreje Babiše, Karla Komárka a dalších miliardářů majetková a příjmová nerovnost v Česku je stále kupodivu nižší než ve Švédsku

Na druhé straně je skupina zemí převážně z bývalého socialistického bloku. Socialismus zničil kapitál, a tudíž i majetkovou nerovnost. Vznik nových boháčů po pádu socialismu změnil na této věci překvapivě málo. Navzdory existenci Petra Kellnera, Andreje Babiše, Karla Komárka a dalších miliardářů majetková a příjmová nerovnost v Česku je stále kupodivu nižší než ve Švédsku.

Švédské tradiční elity totiž přežily éru vysokého zdanění v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století v pozoruhodné symbióze s vládní sociální demokracií. Ta v sedmdesátých letech chtěla dokonce prosadit postupné znárodnění velkého průmyslu. Za tímto účelem socialisté založili fondy, které postupně skupovaly akcie na burze. Několik nejbohatších rodin v zemi na této znárodňovací akci parádně vydělalo, neboť ceny akcií šly pochopitelně nahoru. Nakonec došly peníze i levicové ideály, ale státní fondy již existovaly. A pravicová vláda je následně použila jako základ pro penzijní reformu.

Rovnostářství

Podobných pozoruhodných příběhů existuje více, ale jádro sdělení spočívá v něčem jiném. Intuitivně cítíme, že extrémy nejsou dobré. Příliš vysoká míra nerovnosti není ekonomicky efektivní. Podnikatel stěží zbohatne na nemajetných zákaznících, což věděl již americký podnikatel a průkopník automobilového průmyslu Henry Ford (1863–1947). Ani pro velmi bohaté lidi není optimální, pokud zbytek ekonomicky aktivních obyvatel tře bídu s nouzí. Kde panuje nerovnost a chybí střední třída, není dost solventních klientů, a ani vzdělanost pracovní síly nebývá skvělá.

Extrémní rovnostářství s sebou nese jiné problémy. Kapitál, je-li příliš rozptýlený, není schopný financovat rozsáhlé podnikatelské projekty. Malé a střední podniky sice tvoří pilíř všech normálních ekonomik, ale jejich hlavním posláním má být průběžné generování velkých podniků. Pokrok a inovace by nebyly možné bez vzniku společností, jako je Intel, Apple nebo Google.

Nadějný podnikatel nebo vynálezce, který by za normálních podmínek založil prosperující firmu, se nebude namáhat, pokud mu finanční úřad zkonfiskuje téměř veškerý zisk

Ekonomika, která neumožní koncentraci kapitálu, je odsouzena k průměrnosti (Bosna a Hercegovina), k závislosti na zahraničním kapitálu (Česko) anebo k životu z podstaty a z minulých úspěchů (Švédsko.) Proč z objevů profesora Antonína Holého (1936–2012) profituje americká firma Gilead Sciences, jejíž akcie se zhodnotily více než 300krát během uplynulých 20 let? Protože Česko je rovnostářská země, kde není dostatek kapitálu, který by dokázal zhodnotit objevy místních vědců.

Rovnostářství s sebou nese i nedostatek motivace. Nadějný podnikatel nebo vynálezce, který by za normálních podmínek založil prosperující firmu, se nebude namáhat, pokud mu finanční úřad zkonfiskuje téměř veškerý zisk. Případně uskuteční svůj projekt v daňově příznivějším zahraničí. Vzniká tedy otázka: Jaká je optimální míra příjmové nerovnosti, jak vzniká, jaké jsou možnosti ji omezit, nebo naopak podpořit, pokud je příliš nízká?

Sedm bodů

Tato otázka je teoreticky i prakticky značně zajímavá. Co k tomuto tématu říká světový bestseller číslo jedna, kniha francouzského profesora Thomase Pikettyho Capital in the Twenty-First Century (Kapitál v 21. století)? Odpověď je stručná: nic.

Piketty si neklade otázku optimální míry nerovnosti. Prostě předpokládá, že nerovnost je špatná – a hotovo. Neklade si otázku optimality. Nejde tedy o odborné ekonomické dílo, ale pouze o politický pamflet, který se tváří jako odborná publikace. Někteří z četných recenzentů vyjádřili názor, že jde o nejvlivnější ekonomickou knihu dnešní doby.

Bude-li tomu skutečně tak, nepochybně zažijeme zajímavé časy, neboť název úmyslně evokuje jiný Kapitál – od Karla Marxe. Esenci 696 stran Pikettyho knihy včetně poznámek a rejstříku (v anglickém vydání) lze vyjádřit v sedmi stručných bodech.

1. Každá majetková a příjmová nerovnost je špatná; čím větší nerovnost, tím hůře.

Příčiny nerovnosti jsou podle Pikettyho pouze dvě. V první řadě dědičný (patrimoniální) kapitál, který vede ke vzniku rentiérské třídy. Za druhé moderní „supermanažeři“ velkých nadnárodních korporací, moderní oligarchové, kteří sami rozhodují o svých mzdách. Talent nebo píli Piketty neuznává, rentiéry ovšem přímo nenávidí. Jeho vášnivé zaujetí proti nim prostupuje celou knihu a lze si klást otázku, který bohatý dědic přebral chudému Pikettymu slečnu.

Talent nebo píli Piketty neuznává, rentiéry ovšem přímo nenávidí

Žádný podobný pikantní fakt se sice nedozvíme, ale víme, že Pikettyho rodiče byli komunisté. On sám se nestal zastáncem státního vlastnictví a centrálního plánování jen proto, že jako student navštívil Rumunsko krátce po pádu komunistického šéfa Nicolae Ceauşeska. Srdce mladého levicového intelektuála přesvědčil rozum, že soukromé vlastnictví a konkurenci je třeba tolerovat z čistě pragmatických důvodů. O nadřazenosti státu nad trhem však nezapochyboval ani na okamžik, jak z knihy zřetelně vyplývá.

2. Majetková a příjmová nerovnost roste v čase, neboť příjmy kapitalistů (r) rostou rychleji než příjmy námezdních pracujících, které rostou tempem adekvátním růstu ekonomiky (g).

Nerovnost r>g je sama o sobě nejstručnějším shrnutím obsahu. Piketty tvrdí, že díky dlouholetému studiu dokumentů zjistil tuto základní zákonitost – kapitalisté bohatnou rychleji než námezdně pracující. Zdrojem tohoto poznání jsou například historická daňová přiznání. Z nich skutečně vyplývá, že bohatí kapitalisté bohatnou rychleji, neboť kapitalisté, kteří zkrachovali, již nemají z čeho platit daně. Tento metodický nedostatek ovšem není jediný.

Pikettyho data například ukazují, že relativní příjmy nejbohatších Američanů poklesly zhruba po roce 1940. Éra relativně nízké nerovnosti trvala až do sedmdesátých let, kdy američtí miliardáři zase začali platit vyšší daně – tedy podle Pikettyho bohatli rychleji než zbytek ekonomiky. Piketty si ovšem neuvědomuje, že znovuobjevil Lafferovu křivku.

Piketty tvrdí, že díky dlouholetému studiu dokumentů zjistil tuto základní zákonitost – kapitalisté bohatnou rychleji než námezdně pracující

Od roku 1942 se na všechny osobní příjmy (mzdové i dividendové) vyšší než 200 tisíc dolarů ročně uplatňovala 88procentní daň, proto není divu, že poplatníci neměli motivaci vykazovat velké zisky. Tato extrémní sazba časem klesala nejen za prezidenta Ronalda Reagana, ale i za vlády jeho demokratických předchůdců byly daně postupně snižovány. Tento pokles podstatně zvýšil motivaci bohatých vykazovat zisky a platit daně. Růst vykazovaných zisků (a daňových příjmů) byl v letech 1975 až 1988 (kdy daně klesaly) 2,3krát rychlejší než v období 1951 až 1964, kdy byla 91procentní mezní sazba daně z příjmu.

Tato čísla ovšem Piketty neuvádí. Musíte je znát z jiných zdrojů, abyste si uvědomili rozsah manipulace. Dle Pikettyho totiž vyšší ochota platit daně vypadá jako nepřiměřené bohatnutí. Odtud vyplývá panika, že celý svět bude jednou patřit hrstce miliardářů sedících na pytlích se zlatem a bafajících tlusté doutníky – tedy ze špatně pochopených (anebo manipulativně prezentovaných) čísel.

3. Kdyby se ekonomika vyvíjela samovolně, bez vnějšího zásahu, nerovnost nabude extrémní podoby, kdy hrstka oligarchů bude vlastnit prakticky vše a zbytek společnosti téměř nic.

Na základě dlouhodobého studia selektivně pochopených zdrojů Piketty zformuloval vlastní verzi pohádky „O milionáři, který ukradl Slunce“. Aby nakonec dobro zvítězilo nad zlem (nad nenáviděným „patrimoniálním kapitalismem“), je ovšem třeba vykonat zásadní činy.

4. Hospodářské krize, války a katastrofy snižují nerovnost, protože ničí majetek kapitalistů.

Piketty si všímá (tentokrát nepochybně správně), že války a krize těžce postihují kapitalisty a majetné třídy: „Během 20. století bylo třeba dvou světových válek, aby udělaly tlustou čáru za minulostí a výrazně snížily návratnost kapitálu, čímž vznikla iluze, že fundamentální strukturální rozpor kapitalismu (r>g) byl překonán.“ Ještě, že jsme ty války měli.

Piketty si všímá (tentokrát nepochybně správně), že války a krize těžce postihují kapitalisty a majetné třídy

Během krizí klesají tržby podniků a dividendové zisky kapitalistů rychleji než mzdy dělníků. Je to zřejmé při každé recesi v každé ekonomice, kdy nejvíce klesá inkaso daní z příjmů firem a velmi bohatých lidí. (Proč se Kalifornie dostala na práh státního bankrotu? Protože příjmy tohoto státu nejvíce závisejí na progresivním zdanění příjmů. Ani to ale Piketty neuvádí.)

Během válek bývá majetek kapitalistů ničen nebo rekvírován pro válečné účely. Majetek ve formě dluhopisů bývá devastován inflací. A k dovršení všeho existují válečné konfiskativní daně. Velká Británie zaznamenala nejnižší míru příjmové nerovnosti koncem sedmdesátých let 20. století, kdy se seběhly téměř všechny faktory najednou – hospodářská recese, vysoká inflace a dosud extrémní válečné daně. Ne snad, že by Piketty nepřál „patrimoniálnímu kapitalismu“ zkázu, ale místo válečného ničení vidí šetrnější cestu.

5. Války a krize lze v jejich funkci snižování míry nerovnosti nahradit silně progresivní strukturou daní z příjmu a z majetku.

Jsme u podstaty věci, u důvodu, proč Piketty knihu napsal – kvůli „odbornému“ zdůvodnění vysoce progresivního zdanění. Nikoli vědecká práce, ale politický manifest. Mimochodem, Piketty má strach, že průměrná návratnost kapitálu ve výši čtyř až pěti procent ročně povede k přílišné akumulaci a ke vzniku nenáviděné rentiérské třídy.

Piketty má strach, že průměrná návratnost kapitálu ve výši čtyř až pěti procent ročně povede k přílišné akumulaci a ke vzniku nenáviděné rentiérské třídy

Takové obavy ovšem může mít jen akademik, který nikdy žádný majetek nespravoval a nevedl žádný podnik. Kdyby ano, věděl by, že výnos čtyři až pět procent z kapitálu není v žádném případě automatický, zaručený, bezrizikový, a především bezpracný.

6. Stát má řídit kapitalismus ve jménu obecného zájmu.

Piketty viděl socialismus alespoň zběžně na vlastní oči, a proto ví, že tudy cesta nevede. Bez nadšení je ochotný se smířit s další existencí kapitalismu, ale za předpokladu, že trh bude dozorován státem a podřízen mu ve všech ohledech.

To je druhé Pikettyho poselství – údajná nutnost nadřazenosti státu nad trhem. Známe neslavnou historii termínu „obecný zájem“ v rámci dvou nejsilnějších totalitních hnutí 20. století. Řadu lidí ovšem stále přitahuje, zejména v anglicky mluvících zemích, kde jej nezažili na vlastní kůži. Piketty se ve své interpretaci „obecného zájmu“ dostává zhruba na úroveň Marxova Komunistického manifestu, ačkoli jej přímo neuvádí. To mimochodem rozptyluje poslední pochybnosti, zda Pikettyho kniha je odbornou či politickou prací.

7. Pokud fakta nesouhlasí s mou teorií, tím hůře pro ně.

První Pikettyho recenzenti se sice pozastavovali nad zjednodušeným tvrzením r>g, ale chválili ho za pečlivou práci s daty. Pozdější recenzenti, kteří měli více času, do nich ovšem začali „šťourat“ a objevili řadu metodických nesrovnalostí, v některých případech významných. Pak se objevila několik let stará kritika Pikettyho kolegů.

Ekonomové Bernard Zimmern, François Saint-Cast a Aymeric Pontier poukázali na fakt, že Piketty při analýze podílu daní placených různými příjmovými skupinami metodicky chybně (a bezesporu záměrně) podhodnotil podíl bohatých a superbohatých. Podle Pikettyho měli boháči platit nižší reálné procento daní z příjmu než sociálně slabí, ačkoli ve skutečnosti je pravdou opak. Toto zjištění se prakticky rovná usvědčení z falšování dat. Kritika byla ovšem zveřejněna jen francouzsky, a proto nevzbudila širší ohlas.

Podaří se nakonec uskutečnit Pikettyho recept na snížení sociální nerovnosti vysoce progresivním zdaněním?

Podaří se nakonec uskutečnit Pikettyho recept na snížení sociální nerovnosti vysoce progresivním zdaněním? Zájemci o tuto tématiku by měli pečlivě studovat ekonomické výsledky zemí, které se touto cestou již vydaly – například Čadu, jehož nejvyšší progresivní sazba daně z příjmu činí 60 procent. V boji proti patrimoniálnímu kapitalismu je tato země zatím velmi úspěšná. Ve snaze objevit základní rozpor kapitalismu levicový profesor Piketty znovuobjevil Lafferovu křivku. Svět je plný paradoxů.

Capital in the Twenty-First Century

Kapitál v 21. století

AUTOR: Thomas Piketty

VYDAL: Belknap Press 2014

ROZSAH: 696 stran