Politická strana jako automobilka

To, co ve světě spotřebního zboží vypadá jako nabídka nového produktu, působí v politice jako chaos a neschopnost držet se kurzu.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: Česká pozice

Jak se vyvíjejí společenské instituce? Jak souvisí vzdělání a pocit lidské nepotřebnosti? Jak konzumní mentalita ovlivňuje politiku? Tyto tři otázky si klade americký sociolog Richard Sennett ve své knize The Culture of the New Capitalism (Kultura nového kapitalismu).Vychází v ní ze svých přednášek na Yaleově univerzitě a navazuje jí na svou předchozí knihu The Corrosion of Character (Rozpad mentality).

V úvodu knihy Sennett poznamenává, že v šedesátých letech coby student podobně jako mnoho dalších sympatizantů Nové levice ostře kritizoval socialistické státy. Ty totiž stejně jako kapitalistické koncerny představovaly pro tuto radikální mládež příčinu útisku. O necelých 50 let později se jim přání, aby byly odstraněny, splnilo. Minulostí jsou nejen ekonomické systémy socialistických států, ale i společnosti tržního hospodářství z poloviny minulého století s čitelnou, většinou regionální vlastnickou strukturou. Ty poskytovaly svým zaměstnancům celoživotní zaměstnání a umožňovaly jim dlouhodobě plánovat vlastní životy.

Tři období kapitalismu

První kapitola se věnuje vývoji společenských institucí. A Sennett v ní dělí ve shodě s dnešním hlavním proudem sociologie uplynulých dvě stě let kapitalismu do tří období. V prvním období takzvaného „primitivního kapitalismu“ vládla pracovním vztahům bezduchá rutina a bezuzdné vykořisťování. Tato fáze kapitalismu je především známá díky kritice Karla Marxe, který se ve svých ekonomických spisech tomuto fenoménu věnoval.

První německý kacléř Otto von Bismarck nezakládal důchodové zabezpečení z lásky k pracujícím, ale především proto, aby omezil vliv stále silnější sociální demokracie

V roce 1850 bylo údajně v Londýně 40 procent práceschopných mužů nezaměstnaných a 70 procent nově založených podniků zkrachovalo. Ve druhé polovině 19. století se však místo revoluce objevují první pokusy regulovat vztah zaměstnavatele a zaměstnance a vznikají první státní sociální opatření, jež měla nejhorší projevy této první fáze kapitalismu zmírnit.

Během 20. století nastupuje druhé období označované jako „organizovaný kapitalismus“. V této fázi vznikají moderní organizační formy. Zaměstnanecké podmínky vyjednávají odborové svazy, které společně se zaměstnavateli kladou důraz na dlouhodobé smlouvy. Zaměstnavatelům to přináší výhodu loajality zaměstnanců a jejich identifikace s firmou. Zaměstnanci zase mohou díky tomu dlouhodobě plánovat své životy. A rizika, jež nepokrývá zaměstnanecká smlouva, zajišťuje sociální stát.

Od Bismarcka k přehrávači mp3

V letech 1860 až 1970 se tento systém postupně stabilizoval. Podle Sennetta v důsledku přebírání vojenské organizace především od německé armády, jež byla ve své době nejefektivnější a fungovala na základě pruského státu. A byl to právě první kancléř sjednoceného Německa Otto von Bismarck, který dal rozhodující impuls ke vzniku tohoto „armádně organizovaného sociálního kapitalismu“. K tomu je však třeba podotknout, že Bismarck nezakládal důchodové zabezpečení z lásky k pracujícím, ale především proto, aby omezil vliv stále silnější sociální demokracie, a že v 19. století Německo patřilo k méně ekonomicky vyvinutým evropským zemím.

Práceschopné obyvatelstvo západních zemí se musí vyrovnávat nejen s nezaměstnaností, ale i s problémem nových a rychle stárnoucích kvalifikací

Třetí období kapitalismu začíná v roce 1973 zhroucením brettonwoodského měnového systému pevných kurzů. Toto zhroucení uvolnilo obrovské množství kapitálu, který začal působit globálně. Hlavní roli začínají hrát místo vlastníků společností investoři a krátkodobý zisk z transakcí na burze převládá nad snahou dosáhnout dlouhodobé prosperity. Ekonom Bennett Harrison hovoří o „netrpělivém kapitálu“, přičemž globální poradenské a finanční instituce tento přechod k „novému kapitalismu“ urychlily. Loajalita, dlouhodobé životní plánování i zkušenost ustupují do pozadí a začínají být upřednostňované flexibilita a nové možnosti.

Sennett přirovnává sociálně organizovaný kapitalismus k pyramidě s jasnou a přehlednou strukturou, stabilními procesy a s dlouhodobou perspektivou, nový kapitalismus pak k mp3 přehrávači. Ten může být kdykoli přeprogramován na libovolnou novou kombinaci a je symbolem nahraditelnosti zaměstnanci z asijských zemí, krátkodobých vztahů a díky moderním komunikačním technologiím neustálé dosažitelnosti a kontroly.

Strašák nepotřebnosti

Kapitál si však hledá v rozvojových zemích nejen lacinou pracovní sílu, ale i lacinější kvalifikované odborníky. Sennett uvádí jako příklad indická call-centra, ve kterých pracují absolventi univerzit ovládající dva jazyky nebo s natolik dobrou angličtinou, že hovoří dialektem svých zákazníků. Mají tedy mnohem vyšší kvalifikaci, než je třeba, a kterou požadují evropská a americká call-centra. Navíc přijdou jen na zlomek nákladů v západních zemích.

Práceschopné obyvatelstvo západních zemí se musí vyrovnávat nejen s nezaměstnaností, ale i s problémem nových a rychle stárnoucích kvalifikací. Doba, kdy stačilo se něčím vyučit a poté tuto kvalifikaci 40 let ve stabilním pracovním poměru používat, je nenávratně pryč. Navíc úměrně k dynamickému vývoji technologií stárne i know-how. Odhaduje se, že v medicíně a kybernetice si musejí odborníci během pracovního života své znalosti třikrát až pětkrát obnovovat, přičemž tento trend se neustále zrychluje.

Odborové svazy by se neměly zaměřovat jen na boj se zaměstnavateli, ale aktivně přebírat roli pracovních agentur

Každá firma si dnes investici do vzdělávání svých zaměstnanců rozmyslí, protože je pro ni mnohem lacinější nakoupit novou kvalifikovanou sílu na mezinárodních, vzájemně si konkurujících trzích. Význam zkušeností se neustále snižuje a pro zaměstnavatele se stávají při hledání zaměstnanců prioritou nové možnosti.

Řešení

Dle Sennetta roste vliv marketingu a reklamy nejen v našich vědomých a podvědomých rozhodnutích, ale i v politice. Ze stranických lídrů se stávají značky a z politických programů produkty. V dobách, kdy si jsou tyto programy stále podobnější, je pak důležité zdůrazňovat „údajný“ rozdíl. Podobně jako se koncern Volkswagen snaží u zákazníka vytvářet dojem, že se auta Škoda a Audi liší, přestože mají téměř z 90 procent stejnou technologickou DNA, aby zdůvodnil jejich odlišnou cenu.

Stejně jako se automobilky pokoušejí každý rok nabízet nové modely, snaží se i politické strany rychle reagovat na aktuální témata. To, co však ve světě spotřebního zboží vypadá jako nabídka nového produktu, působí v politice jako chaos a neschopnost držet se jednou zvoleného kurzu.

V závěru knihy nabízí Sennett několik možných řešení současného stavu. Odborové svazy by se neměly zaměřovat jen na boj se zaměstnavateli, ale aktivně přebírat roli pracovních agentur. Měly by dle nizozemského vzoru zaměstnancům doporučovat několik částečných úvazků, což by jim umožňovalo flexibilně reagovat na svou pracovní situaci. A snažit se prosadit základní příjem od státu pro každého občana financovaný z daní bez ohledu na to, je-li bohatý nebo chudý, který by nahradil současný sociální systém.

Tato Sennettova řešení nejsou nová a navíc se jimi ohání radikální levice. Jsou spíše výrazem jeho nostalgie po organizovaném kapitalismu a po stabilitě. Navzdory tomu je jeho kniha výborným příspěvkem k pochopení kultury nového kapitalismu.

The Culture of the New Capitalism
(Kultura nového kapitalismu)
AUTOR: Richard Sennett
VYDAL: Yale University Press 2006
ROZSAH: 224 stran