Ceska Pozice

„Pisi“ se zabydlel na Národní třídě. Doslova.

Petr Písařík si ve Špálovce zřídil ateliér. V něm rozjímá, tvoří, přijímá návštěvy a doplňuje právě probíhající expozici...

Atest reality (2013). | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Atest reality (2013). | foto: © Galerie Václava ŠpályČeská pozice
Atest reality (2013).

Petr Písařík (1968) je zvláštním úkazem. Poprvé na sebe upozornil samostatnou výstavou v pražské Galerii MXM v roce 2001, naposledy účastí na nedávné londýnské přehlídce českého postmoderního umění ve Framless Gallery. V těchto dnech představuje ve „Špálovce“ svou aktuální tvorbu – a to doslova. Část artefaktů totiž pozvolna vzniká „živě“ přímo v galerii na Národní třídě.

Když na počátku devadesátých let vystavoval se skupinou Pondělí (Milena Dopitová, Pavel Humhal, Petr Lysáček, Michal Nesázal, Petr Zubek), bylo jasné, že jde o další posun v uměleckém nazírání. Pisařík spolu se svými generačními druhy opouštěl dosavadní „tvrdohlavou“ vazbu na znaky, symboly a mýty dávných kultur. Většinové historizující citace tak již patřily předchozí vlně, můžeme-li se ovšem dopustit jisté paušalizace. O slovo se opět hlásil koncept, nadsázka a „nesnesitelná lehkost“ tvorby. Nové projevy podvědomě odrážely stále nepřehlednější společenskou situaci a nemožnost jejího konečného (jednoznačného) uchopení a pojmenování.

„Tekutá“ tvorba

Písaříkovu tvorbu zpočátku mnozí přezírali pro její syrovou neohrabanost, myšlenkové vyprázdnění, duchovní mělkost a přiznanou povrchnost. Tento obsahový „handicap“ navíc umocňovalo formální zpracování. Obrazy a objekty, skládané z netradičních či nalezených materiálů, se zdály esteticky nevytříbené, či dokonce „ošklivé“. Vše se mnohdy jevilo jako nebohá provokace a ideová bezradnost – amatérismus a „z nouze ctnost“. Definitivnímu zatracení se však přeci jen cosi vzpouzelo. Písaříkův projev byl totiž ve své podstatě silný a neodbytný. Čím tedy?

Byl a je neotřelý, zdravě živelný a živoucí. Písaříkova bezprostřední, a spíše intuitivní malířská i sochařská práce by však bez jisté časové konstelace byla v celém vývoji okrajová. Nestalo se tak. Svou povahou totiž trefně reflektuje obecně nastalou situaci – „tekutou“, bez zjevného těžiště, dominantního ideálu a pevných hodnot. Písařík svým uměním již tehdy držel pověstný prst na tepu naší doby.

Písařík není žádný myslitel. Nebo to alespoň nedává okatě najevo. Jde o osobnost v mnohém paradoxní. Je malířem, ale své obrazy pojednává stříkací technikou, je sochařem, který plastiky nesochá, ale z cizorodých fragmentů libovolně sestavuje, je známou a společnost milující postavou, přičemž není takřka možné se s ním setkat na domluvené schůzce. Písařík je bohém, který si libuje ve značkovém oblečení, na kterém si zakládá (neodmyslitelná je jeho černá kšiltovka). Naší dobou se pohybuje s lehkostí, avšak nevyzpytatelně, užívá si života s naprosto nevázaným a neskrývaným šarmem, pracuje i hýří.

Stihne to?

Kdo to myslí vážně…, tak se jmenuje současná výstava v Galerii Václava Špály. Je to provokativní či varující titul? Zde jde spíše o pouhé přitakání a holé konstatování. Pověstné je Písaříkovo umění, ale i jeho podivínství. O to více si zaslouží obdiv pořadatel – kurátor výstavy, která byla domlouvána v době, kdy umělec neměl „ani čárku“. Vše vytvořil v několika měsících před zahájením. Tedy skoro vše.

Návštěvníci expozice uvidí v suterénu a přízemí řadu nových obrazů či objektů v až scénografickém promyšleném uspořádání. Tentokrát však na plátnech nenaleznou Písaříkovo typické užití třpytivých flitrů či drcených pestrých materiálů. Geometrické kompozice (bez názvů) připomínají svou barevností a roztříštěností spíše kubistické inspirace. Divákovo oko je vtaženo, mámeno i zrazováno optickými klamy připomínajícími části architektury či neznámé objemy.

Obrazy však nepostihují jeden určitý objekt nazírání. Spíše jde o jakýsi souhrn několika vjemů najednou (jako když si na monitoru otevřeme více obrázků na jedné ploše). Výsledkem je neurčitý labyrint tvarů, zákoutí a pohledových prostupů. Obrazy čekají na divákovu interpretaci, která však nemá začátku ani konce či rozuzlení – stejně jako naše chaotická, rychlá a po povrchu klouzající doba.

Ano, čas je u Písaříkovy výstavy důležitým momentem (kde jsou ty doby, kdy umělec připravoval svou výstavu roky – tápal, pochyboval a lopotil se). Písařík, jak už bylo řečeno, vytvořil podstatný díl výstavy v neuvěřitelně krátkém období. Zbytek dodělává průběžně přímo na místě. V prvním patře galerie visí na zdech prázdné masivní, někdy i zlacené rámy, oznamující obrat k sofistikovanějšímu vyznění. Postoupíme-li dále, ocitneme se nečekaně v chaotickém pracovním prostředí. O co jde?

Písařík si zde zřídil ateliér, a jak říká: „Kdo si může dovolit takový luxus a pracovat přímo na Národní třídě?“ Přáteli přezdívaný „Pisi“ zde rozjímá, tvoří, přijímá návštěvy a doplňuje chybějící expozici. Barvy, spreje, šablony a další nezbytnosti jsou po ruce. Také postel, neboť v galerii podle potřeby přespává. Písařík má na završení výstavy čas téměř do konce dubna, kdy jeho prezentace končí. Stihne to? V tomto případě se mu dá věřit. Svou rychle se rodící prací je posedlý – rád na daných místech improvizuje a nechává se prostředím ovlivňovat. Máme se tedy na co těšit.

Písařík totiž navzdory své nevázanosti a zdánlivé hravosti pracuje poctivě a s plným nasazením. A jde mu to od ruky. Je to zvláštní, ale zpravidla při svém chvatném počínání nesklouzne k prázdné manýře. Jeho dílu je dána blíže neurčitá energie, atraktivní bezprostřednost a nevšední opravdovost. Přitom se příliš neopakuje. Vyčerpá-li jednu z možných cest, pouští se po jiné – dosud neprozkoumané. Do slepé uličky se obyčejně nedostává. Od tohoto nebezpečí ho spolehlivě chrání talent, intuice, zkušenost a ještě „cosi“ navíc.

Petr Písařík: Kdo to tady myslí vážně...

Galerie Václava Špály
Národní 30, Praha 1
Výstava potrvá do 27. dubna.
Vstupné: 40 Kč základní, 20 Kč studenti, zdarma senioři nad 60 let a ZTP, děti do 15 let a studenti uměleckých škol

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.