Pastrňák: Jen dobrý malíř pozná, kdy je obraz hotov

V klatovské galerii U Bílého jednorožce právě probíhá expozice nabízející ohlédnutí za posledními roky malířské tvorby Petra Pastrňáka. V rozhovoru hovoří nejen o svých malířských počátcích a cílech, ale i o důvodech pobytu v Indii.

Radan Wagner 26.11.2016
Petr Pastrňák: Jarní les (2012), akryl, plátno, 150 x 200 cm. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Petr Pastrňák: Jarní les (2012), akryl, plátno, 150 x 200 cm. | foto: Galerie Petr Novotný
Petr Pastrňák: Jarní les (2012), akryl, plátno, 150 x 200 cm.

Petr Pastrňák je výtvarníkem s nebývalou vnitřní imaginací. Tiše a podvědomě vyjevuje svá rozpoložení, která zobrazuje také za výrazného přispění tvůrčích náhod. Pro výstavy je tato nekontrolovaná kreativita i kvantita požehnáním i nebezpečím zároveň. Narůstající cyklus, podstatný pro autora samotného, nemusí být nutně atraktivní i pro ostatní návštěvníky výstavy. Chybí-li přísnější kurátorský dohled, stává se expozice nudnou a příliš monotónní. Takový byl do jisté míry i případ pražské Pastrňákovy výstavy v galerii Václava Špály před šesti lety.

Na současné výstavě v prestižní galerii U Bílého jednorožce v Klatovech je tomu jinak. Zjevnější je zde kurátorské vedení Lucie Šiklové, která sestavila vyrovnanou i pestrou přehlídku – ohlédnutí za posledními roky Pastrňákovy malířské tvorby. Měla volnější ruku při výběru, neboť autor nebyl – a to ani na vernisáži – osobně přítomen. Jak je to možné? Odpověď je prostá: Petr Pastrňák tráví většinu času v daleké Indii. A tak to činí již řadu let.

Pastrňák, třebaže se již straní umělecké scény, je respektovaným a originálním autorem, jehož díla jsou zastoupena v řadě soukromých i státních sbírek, a to včetně Národní galerie v Praze.

Rodák z Ostravy, který se ovšem vrací rád do Beskyd, střídá Prahu s jižní Indií a nevystavuje často. V klatovské galerii probíhá retrospektiva ve dvou patrech historického domu na zdejším náměstí, k vidění je přes čtyřicet obrazů. Můžeme zde sledovat cestu od 90. let (první abstrakce) až po současnost (práce vytvářené pomocí malířských válečků).

Pastrňák, třebaže se již straní umělecké scény, je respektovaným a originálním autorem, jehož díla jsou zastoupena v řadě soukromých i státních sbírek, a to včetně Národní galerie v Praze. Historička umění Lucie Šiklová říká: „Petr Pastrňák patří zájmem o spiritualitu k nejduchovnějším osobnostem současného českého umění. Nemaluje to, co má přímo před očima, ale to, co má v sobě. Jeho obrazy proto nejsou zanesené osobním balastem. Reprezentují úsilí o čistou krásu (...) směřující k vyprázdnění. Vedle zjevných abstrakcí, založených na hudebním či automatickém principu malby, se na jeho často rozměrných plátnech potkáváme s konkrétními místy či lidmi. Stále jsme však konfrontováni s myšlenkou pomíjivosti, dokonce přeludnosti tohoto světa.“

S Petrem Pastrňákem jsem rozprávěl o jeho snech, cílech i začátcích, a také o Indii a širších duchovních i životních souvislostech:

ČESKÁ POZICE: Odborné studium, které vás mělo připravit na profesionální dráhu, začalo v roce 1990. Bylo vám tehdy 28 let. Co jste do té doby dělal?

PASTRŇÁK: Zabýval jsem se vším možným. V dětství hlavně modelářstvím, a také nejrůznějšími pokusy, kdy jsem chtěl zjistit, co „to“ udělá. Když jsem si našel nějakou činnost, tak jako bych si chtěl vyzkoušet, jestli to dokážu. Byl jsem spíš samotář, bavilo mě soupeřit sám se sebou. Myslím, že ze stejného důvodu jsem si i jednou chtěl vyzkoušet, jestli bych namaloval kopii obrazu. Byl to, tuším, lesní interiér slovenského malíře Čordáka. A malování mě pak chytlo. Dostával jsem se do zvláštního vytržení, takže jsem za chvíli maloval každou volnou chvíli. To mi vydrželo nějaký čas, pak zvítězila kytara, poezie apod.

ČESKÁ POZICE: Proč jste se na Akademii nehlásil dříve?

PASTRŇÁK: Já se k malování znovu dostal až v roce 1988. Tehdy jsem se spřátelil s ostravskou partičkou, kam patřil Daniel Balabán, Jiří Surůvka nebo Petr Lysáček, a začal jsem malovat proto, abych s nimi mohl vystavovat. Balabán odebíral západní umělecké časopisy a jejich prostřednictvím jsme se seznamovali s fascinujícím světem výtvarného umění. Když se pak všichni hlásili na Akademii, tak jsem se přihlásil taky. Živil jsem se tehdy – krom jiného – i restaurováním nábytku nebo dřevěných plastik a zapsal jsem se na obor restaurátorství. Čtrnáct dní před zkouškami mě ale kamarádka poradila, ať se přihlásím k Milanovi Knížákovi; mě by to asi vůbec nenapadlo. Tak jsem vzal ty obrazy, co jsem do té doby namaloval, odvezl je do Prahy a přihlásil se k němu. U zkoušek jsem měl velké štěstí. Knížák mě po prvním kole vyhodil, ale všiml si mě Jiří Načeradský. Ten mě vzal do druhého kola. Ve třetím kole mě Knížák nabídl, že se můžu vrátit. Připadal jsem si jak ve snu.

ČESKÁ POZICE: Pokud jste se věnoval i restaurování nábytku, musíte být manuálně zručný, je to tak?

Čtrnáct dní před zkouškami mě ale kamarádka poradila, ať se přihlásím k Milanovi Knížákovi; mě by to asi vůbec nenapadlo. Tak jsem vzal ty obrazy, co jsem do té doby namaloval, odvezl je do Prahy a přihlásil se k němu.

PASTRŇÁK: Asi ano. Manuální zručnost nebo spíš cit pro materiál mi hodně pomáhá, abych mohl realizovat své představy. Vymýšlím si různé techniky, kterými se nechávám inspirovat. V dětství jsem měl doma hromady různých kousků materiálů, které jsem nasbíral venku, stavěl z nich své modely a dělal jsem různé pokusy. Vždycky se ptám, jak bych toho mohl dosáhnout a představuji si, co to udělá, co se stane, když něco smíchám a podobně. Líbí se mi, když motiv koresponduje s technikou a přizpůsobuji ji k tomu.

ČESKÁ POZICE: Od počátku jste studoval celou škálu výrazových prostředků – od konceptu přes design či video až po malbu. Proč takový rozptyl?

PASTRŇÁK: Chtěl jsem se učit. Škola nabízela různé možnosti a já je chtěl využít. Když se v druhém ročníku naskytla šance jít studovat design do Lince, jel jsem tam. Byl jsem přijat do Meisterklasse – metal, kde se pracovalo s železem. Profesor mě přivedl před hromadu plechů a řekl, že z toho můžu něco udělat. A tak jsem tam pět měsíců svařoval, dokud jsem je všechny nespotřeboval. Po večerech jsem vymýšlel návrhy nebo seděl v knihovně. Necítil jsem se tehdy moc dobře a snažil jsem se to zahnat prací, a tak jsem pracoval od rána do večera. Nakonec jsem tam měl i výstavu a něco prodal, takže jsem mohl zaplatit dluhy, protože jsem si vše včetně ubytování musel platit sám.

ČESKÁ POZICE: A co bylo dál?

PASTRŇÁK: Ve třetím ročníku jsem se přihlásil do ateliéru videa. Zase nikoli proto, že bych nevěděl co dělat, ale abych se něco nového naučil. Říkal jsem si, kdy se k tomu dostanu, když ne teď? Celou dobu jsem ovšem věděl, že jestli se něčemu budu nakonec opravdu věnovat, bude to malování. Něco, co vzniká přímo před rukama. Těšil jsem se, až s tím začnu, šetřil jsem si to. Ke konci pobytu ve videoateliéru jsem už začal malovat. Zkoušel jsem z toho natočit hodinový film o malování obrazu, který jsem neustále přemalovával válečky. Bylo to poprvé, co jsem je držel v ruce. Když jsem ho nedávno znovu viděl, s údivem jsem zjistil, že jsem tam přemaloval několik dobrých obrazů.

ČESKÁ POZICE: Zajímalo vás, co se malovalo v době, kdy jste začínal? Byl jste intenzivněji ovlivněn některým z kolegů?

PASTRŇÁK: Já jsem k malování obrazů vymyslel techniku, při níž jsem používal výhradně válečky a vlastnoručně připravená pisátka. A jelikož nebyl nikdo u nás ani venku, kdo by maloval tímto způsobem, tak jsem se nemusel bát, že to, co dělám, bude někomu podobné, a proto mě ani nikdo neovlivňoval. První roky jsem maloval téměř výhradně tímto způsobem.

ČESKÁ POZICE: To muselo jít rychle od ruky.

Pokud se obraz hned napoprvé nepovedl, tak jsem ho prostě převálečkoval a pokračoval. Vznikly spousty lazur, které mě bavily, obraz se dal posunout jiným směrem, rychle a nečekaně.

PASTRŇÁK: Pokud se obraz hned napoprvé nepovedl, tak jsem ho prostě převálečkoval a pokračoval. Vznikly spousty lazur, které mě bavily, obraz se dal posunout jiným směrem, rychle a nečekaně. V jisté fázi se však tento způsob práce vypotřeboval. Ztratilo to náboj, bylo třeba začít jinak. Začal jsem malovat realisticky. Válečkováním jsem pak dále pokračoval a pokračuji v poněkud gestičtější a méně barevné formě.

ČESKÁ POZICE: A co obsah? Většinou jsou tyto obrazy „Bez názvu“, tedy dosti otevřené vlastní i divákově interpretaci. Na poměrně velkých plátnech se odvíjejí kompozice s četnými rozpohybovanými liniemi na barevném prolínajícím se pozadí. Vypadají jako díla náhody, jako výsledek chvatného automatismu. Jaká míra sebekontroly je u vás ve chvílích projevu?

PASTRŇÁK: Jaký obsah mohou mít abstraktní obrazy? Prostě jsem si začal uvědomovat, že celý svět je jen podobou energie, a pak je abstraktní malba ideálním prostředkem sebevyjádření. Jestli mě inspirovalo něco konkrétního, byly to asi práce Karla Malicha, zvláště jeho drátěné plastiky, kterými vyjadřoval svou schopnost vnímat barevné pohyby energií v prostoru. Ale jinak u mě prostě jen vznikaly jakési podoby harmonie. Nemají nic společného s něčím konkrétním. Byl jsem nadšen z nového poznání, kterého se mi dostávalo prostřednictvím knih o józe a advaitové védántě, které jsou zcela abstraktní v tom smyslu, že nejsou rozumem uchopitelné. V podstatě mě ani malování nezajímalo. Chtěl jsem jen dodělat školu a odejít někam do ústraní. Já vlastně ani nejsem moc umělecký typ. Baví mě poznávat. To mě opravdu naplňuje a povznáší. To, co mě na malířství nebo hudbě vždy přitahovalo, byla spontánní akce, vytržení ve kterém se to odehrávalo, stav, který jsem při tom prožíval. Ale ve chvíli, kdy jsem začal meditovat, už to pro mne nebylo tak atraktivní. Nicméně mé abstraktní obrazy z té doby měly úspěch. A to rozhodlo, že jsem se malováním i po škole nadále intenzivně zabýval. Jinak by se ze mě asi stal jen nedělní malíř. Pokud jste ve své práci opravdu poctivý, neustrnete na tom, co má úspěch, a rozvíjíte se, má to vliv na kvalitu vaší tvorby.

ČESKÁ POZICE: Když se na své starší obrazy díváte dnes, vybavuje se vám stav při jejich zrodu? Jsou cenným záznamem podvědomě otisknuté intimity nebo už spíš estetickým artefaktem?

PASTRŇÁK: Nejspíš estetickým artefaktem. Nevzpomínám si na žádné okolnosti jejich vzniku, snad jen na radost z práce.

ČESKÁ POZICE: Přesto ale obrazy mnohé o svém autorovi vypovídají. Dozvěděl jste se něco o sobě?

Před časem jsem si nechal všechny obrazy a kresby nafotit. A když jsem je seřadil za sebou, zjistil jsem, že tak trochu fungují jako deník.

PASTRŇÁK: Před časem jsem si nechal všechny obrazy a kresby nafotit. A když jsem je seřadil za sebou, zjistil jsem, že tak trochu fungují jako deník, ale to asi není nic divného.

ČESKÁ POZICE: Než se pustíte do obrazu, čekáte na nějaký okamžik, nebo to přijde ve chvíli, kdy sednetev ateliéru k práci?

PASTRŇÁK: Zkouším více způsobů. Přístupy se mění podobně jako podoby obrazů. Experimentuji i s tím, jak obraz začít i dokončit. Pro mne je důležitý prvek náhody, který na obraze vzniká a na který jsem nucen reagovat. Jeho vzniku se snažím různými způsoby pomáhat.

ČESKÁ POZICE: Poznáte, kdy je obraz hotový?

PASTRŇÁK: Kdo pozná, kdy je obraz hotový, ten je dobrý malíř. Někdy si nejsem jist, jestli je to dobré, nebo ne, a tak raději počkám a pracuji na něčem jiném. Čas a nový pohled s odstupem ukáže víc. Zachovávám si spousty papírů z toho, co dělám.

ČESKÁ POZICE: Ve vaší práci nastávají delší pauzy. Poslední roky pravidelně odjíždíte do Indie na delší pobyty. Co je cílem těchto cest? Malujete tam?

PASTRŇÁK: Jezdím pravidelně na jih do jednoho místa ve vnitrozemí, které je známo spíš milovníkům indické filosofie. Starověké tradice a rituály tam přežívají ve stejné důležitosti jako kdysi. Mám tam pronajatý byt, kde můžu i malovat. Vše pro to mám připraveno, ovšem zatím jsem dělal jen menší věci a akvarely. Pohybuji se v úzké skupince lidí. Jinak je ovšem pro mne Indie nekonečnou inspirací. Zvuky, vůně, barvy, chutě – to vše má v sobě vysokou kulturu. Spousty věcí vás zde neustále překvapují. Ženy třeba nosí sárí v dokonalých barevných kombinacích, že se nestačíte divit. Je-li sárí kupříkladu hnědé, obsahuje zcela přirozeně doplňky v barvách, které jsou v té hnědé obsaženy. Jak je to zvláštní, si uvědomíte, když uvidíte nosit sárí nějakou ženu ze západu. Najednou to neladí.

ČESKÁ POZICE: Zajímají vás i jiné duchovní či estetické prameny, například křesťanství nebo gnosticismus?

PASTRŇÁK: Mám rád i křesťanské texty. Myslím, že ve všem jde hlavně o opravdovost. Lidé ze západu, kteří přijíždějí do Indie za tamní spiritualitou, často nalézají také cestu ke křesťanství. To sice má stejnou hloubku jako východní nauky, ale jeho pravý význam byl zapomenut. Život v Indii je v tomto ohledu otevřenější. Více si tam uvědomujete, co je v životě podstatné.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.